Byl to vztah plný útěků a odříkání. Ale jako bychom se měli setkat, říká Hana Maciuchová. Proč svou první roli oplakala a co všechno musela obětovat osudové lásce? Tajnosti slavných

Foto: KC Pardubice

Popisek: Stále hezká a elegantní Hana Maciuchová oslavila v neděli sedmdesátiny. Gratulujeme!

Když se řekne opravdová dáma, sotva bychom si vybavili někoho jiného než Hanu Maciuchovou. Proč nestárnoucí populární herečka nevystudovala raději medicínu, nikdy se neprovdala a nemá ani děti?

Je ztělesněnou noblesou, elegancí a něhou a je jen velmi obtížné uvěřit, že stále neuvěřitelně hezká a křehká herečka oslavila v neděli 29. listopadu sedmdesátiny. Dáma, kterou nepotkáte jinak než v elegantním klobouku. „Je to věc vkusu každé ženy. Když si klobouky, ty zábavné doplňky, narazím na hlavu, mám hned lepší náladu,“ přiznává pamětnice doby, kdy ještě Československá televize vysílala všechny programy živě. Díky melodickému hlasu ale dostávala během let nespočet příležitostí i v rozhlase. „Měla jsem štěstí, že jsem nikdy nebyla zaškatulkována. Že jsem stíhala právě to spektrum a střídání žánrů, to je jedním z půvabů herectví,“ konstatuje populární herečka, která naprosto nesnáší, když se jí někdo zeptá na její nejoblíbenější roli.

Role psaná na tělo – první dáma v seriálu Dokonalý svět

Pověrčivá paní Hana rozhodně není, víra je ale pro ni nesmírně důležitá. „Věřím v rodinné vztahy, v přátelství. Vzdělání je základní životní investicí, humor osvobozuje, dobrá výchova, slušnost a laskavost zpříjemňují život. V to všechno věřím,“ vyznala se před časem v rozhovoru pro Právo. Věří ale také v sílu lásky, v něhu, porozumění, vášeň a v onen omamný pocit štěstí, že je člověk alespoň na chvilku vyvoleným středobodem něčí pozornosti. Patří zkrátka k lidem, kteří nepodléhají často negativním myšlenkám a špatné náladě. A pokud ji něco rozčílí, je to většinou neschopnost nebo nekompetentnost mnohých lidí na místech, kde nemají co dělat. „Dávno ale vím, že žánrem demokracie je fraška, takže se snažím danou bezmocnost rychle setřást, například posezením s přáteli,“ dodává.

Devatenáctiletá Hana poprvé před kamerou, ve slovenském fimu Organ

První roli oplakala

Na svou první roli vzpomíná rodačka ze Šumperka dodnes s pobaveným úsměvem. V mateřské školce tenkrát nacvičovali dětské divadelní představení a Hanička dostala rovnou hlavní roli – měla hrát Sněhurku. Jenže zatímco jiné holčičky by byly radostí bez sebe, ona z ní byla přímo zoufalá. „Plakala jsem, protože jsem nechtěla umřít ani aby mi nějaký princ dal pusinku. Prosila jsem maminku, aby šla do školky a vysvětlila učitelce, že Sněhurku hrát nechci. Tak jsem dostala Šmudlu a byla jsem přešťastná,“ zavzpomínala na své první divadelní představení v dokumentu České televize z cyklu Neobyčejné životy.

S Jaroslavem Kepkou v televizní pohádce Jak Anče s komtesou k modrému z nebe přišly

I když se oba její rodiče věnovali úplně jiným profesím, tatínek byl pilot a maminka knihovnice, měli k divadlu velmi blízký vztah, hráli s ochotníky a vedli k tomu i dcerku. A protože ráda tančila, zpívala a recitovala, dospěli k závěru, že je pro toto umění přímo zrozená. Když jí bylo čtrnáct, otec jí nabídl roli družičky v Jiráskově Lucerně, kterou právě zkoušel olomoucký divadelní spolek Mrštík. Haničce se na jevišti zalíbilo, a tak zvažovala, zda se mu nemá po gymnáziu věnovat naplno. „Co se týká profesí, hodně jsem koketovala. Chtěla jsem studovat angličtinu na pedagogické fakultě, která byla doma, v Olomouci. Ale zajímala mě i medicína. V podstatě jsem o herectví jako o profesi neuvažovala,“ přiznala se.

S Jiřinou Švorcovou v seriálu Žena za pultem

Od maminky se jí nechtělo

Jedním z důvodů byl i fakt, že nechtěla odejít od rodiny a kvůli DAMU by se bývala musela přestěhovat do Prahy. A také si uvědomovala, že herectví není vždycky jenom bezstarostná jízda. „Když jsem byla ochotnicí, měla jsem možnost poznávat to řemeslo. Že vám komplikuje život neznalá kritika, že kritika může být velmi osobní a neprofesionální. Že zároveň nejste pánem svého řemesla, protože je herectví propojeno s mnoha dalšími profesemi a jedině tím propojením a vzájemným obohacením se vytváří představení,“ vysvětlila.

Populární Anče a František Peterka jako Krakonoš v nesmrtelných Krkonošských pohádkách

Navzdory všem úvahám a pochybnostem si nakonec přece jen zvolila pražskou divadelní fakultu a po jejím absolvování velmi rychle odstartovala skvělou kariéru. Divadelní i televizní. Často ji obsazovali i tvůrci seriálů, ať již ti minulí, či současní, takže je stále populární seriálovou hvězdou. Zahrála si mimo jiné v Chalupářích, v Ženě za pultem, v Dynastii Nováků, Četnických humoreskách i v nekonečné Ulici, mnoho diváků si ji ale dodnes spojuje především s postavou manželky doktora Arnošta Blažeje v Nemocnici na kraji města. Nejvíc je ale hrdá na to, že herecky vyrůstala pod křídly kolegů zvučných jmen v pražském Divadle na Vinohradech, kterému zůstala věrná po celý svůj profesionální život. „Jsem narozena ve znamení Střelce, tedy povahou nezávislá, a přesto jsem měla čtyřicet let stálé angažmá. Kdybych to nyní řekla některé mladé kolegyni, myslím, že mi bude závidět,“ dodala.

Seriálové manželé Blažejovi Hana Maciuchová a Josef Abrhám v Nemocnici na kraji města

Osudový a navždy jediný

Poprvé se zamilovala v patnácti letech a dodnes na svou první lásku s úsměvem vzpomíná. „Byla podmanivá, objímající, vzrušující a můj tatínek nesměl nic vědět. Jenže Vaška nezajímalo divadlo a herectví se smál. Mě můj koníček bavil, proto zvítězil,“ prozradila. Přesto ji v soukromí čekala opravdu záviděníhodná pohoda, kterou si naplno užívala. Měla totiž štěstí, že potkala svoji osudovou lásku, i když jim nakonec nelítostný osud nedopřál tolik času, kolik by si oba přáli. Jenom si na ni ještě musela pár let počkat. Ještě jí nebylo ani třicet, když se seznámila se skvělým hercem, nezapomenutelným Jiřím Adamírou. I když byl o devatenáct let starší, navíc ženatý, a ona byla v té době rovněž zadaná, obrovskou jiskru, která mezi nimi přeskočila, prostě nebylo možné uhasit.

S životním partnerem Jiřím Adamírou v televizní inscenaci Poločas štěstí

„Rok a půl to byl vztah plný útěků, setkání a odříkání. Ale jako bychom se měli setkat. Jako kdyby to tak mělo být. Milovali jsme se. Byl mým mužem, i když jsme spolu nikdy nestanuli před oltářem. Nebylo to bezhlavé poblouznění mladé herečky k muži staršímu, k obdivovanému herci. Nikdy jsem k němu nevzhlížela jako k modle, ale ráda jsem mu tleskala,“ vyznala se z citů k muži, kterého opravdu milovala z celého srdce, a přiznala, že na něj i žárlila: „Kdybych tvrdila, že jsem si neprošla různými fázemi žárlivosti, lhala bych. Ale Jiří a moje znamení Střelce, typické tím, že drží rozum v hrsti, mě ochránili.“

S Rudolfem Hrušínským ml. v seriálu Ulice

Zákeřná rána osudu

Jejich vztah byl vždycky skvělý i navzdory tomu, že neměli děti. Paní Hana je totiž nemohla mít. „Roli matky jsem hrála mnohokrát, ale v reálu jsem se matkou nikdy nestala. Bylo to v roce 1980, když jsem vážně onemocněla. Musela jsem tehdy jít na operaci. Když jsem se po ní probrala, přišli ke mně lékaři a oznámili mi, že už nikdy nebudu mít děti,“ svěřila se s nejkrutějšími okamžiky svého života v rozhovoru pro magazín Instinkt.

V představení Divadla na Vinohradech Loupežník

Vyrovnat se s myšlenkou, že zůstane navždy bezdětná, prý nebylo vůbec snadné. „Z toho pomyšlení jsem najednou dostala vysoké horečky. Jako kdyby se mi zapálil mozek. Nebyly tam žádné komplikace, jenom mě prostě zničila ta zpráva,“ vysvětlila. S bolestnou realitou se nakonec dokázala vyrovnat. „Byla bych blázen, kdybych nežila. Nechápu, jak může někdo dobrovolně rezignovat na život. Musím se přiznat, že všechny, i ty nejtragičtější věci v mém životě mi paradoxně prospěly,“ tvrdí. Bolestivé trápení nakonec před pár lety znovu ožilo, když se odkudsi vynořil podvodník, který na internetu prohlašoval, že je její syn. Což je samozřejmě nesmysl.

V představení Divadla Ungelt Růžové brýle

Lásku jí odvedla jiná

Když už nemohli mít s Jiřím Adamírou děti, tím více pěstovali svůj vztah. Pak ale, jak říkává paní Hana, se o něj náhle začala ‘ucházet‘ jiná. Rakovina. „Odmítal ji, ale ona si i tak vynutila, aby s ní odešel. Osud nám dopřál jenom dvacet let. Ztratila jsem všechno, co doposud bylo mým životem. Byl to drastický zlom. Můj život má od té doby dvě poloviny – čas do tehdy a od této chvíle,“ říká herečka, která má při vzpomínce na milovaného muže stále slzy v očích, i když od jeho odchodu uplynulo již dvaadvacet let. Přiznává, že musela najít novou sílu žít. Nepomáhaly jí žádné iluze, jen tvrdá realita. „Každá vzpomínka na Jiřího je krásná, ale nevyhledávám filmy, ve kterých hrál. Pokud si něco promítám, tak náš společný život a chvíle, kdy jsme oba cítili, že je čas povědět si to nejdůležitější. Byla jsem jeho bohyně a on můj svět,“ uzavřela svoji malou intimní zpověď.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská