Trpké rozčarování kovaného komunisty. Kvůli čemu Jaroslav Moučka nepromluvil léta s bratrem ani slovo a proč už se nemohl dočkat smrti? Tajnosti slavných
22.11.2015
Foto: ČT
Popisek: V mládí byl Jaroslav Moučka kovaný komunista, po revoluci se mu ale podařilo z této 'škatulky' šikovně vyklouznout
Známý představitel spolehlivých soudruhů se kvůli komunistům rozešel ve zlém s vlastním bratrem. Nedokázal totiž přenést přes srdce zvěrstva, kterých se dopouštěl. Na svědomí měl prý i Miladu Horákovou.
Sice byl oblíbeným představitelem spolehlivých soudruhů, s jeho láskou ke komunistické ideologii to ale tak jednoznačné nebylo. Kovaný komunista měl totiž o dva roky staršího bratra Milana, který mu byl tak podobný, že si je lidé často pletli. Jenže infant terrible rodiny nezapomenutelného herce Jaroslava Moučky se nechvalně podepsal na osudech řady politických vězňů v 50. letech minulého století a mladší bratr s ním kvůli tomu léta nepromluvil ani slovo. Sám pak definitivně prohlédl po okupaci v roce 1968.
Už jeho první kroky na jevišti napovídaly, že bude mít blíž k rolím charakterním a komediálním než k milovníkům. Při ztvárňování svých postav se vyhýbal složité psychologii, jeho naturelu byl mnohem bližší svět obyčejných lidí, kde mohl rozehrát svou robustní komiku, dobrosrdečný humor a schopnost charakterizovat postavu jen v několika hlavních rysech přesně voleným detailem.

S Jiřinou Švorcovou v seriálu Okres na severu
Od ochotníků až do Národního
Patřil k hereckým samoukům, které sice osud obdařil talentem, na vrchol se ale dokázali vypracovat bez hereckého vzdělání pouze vlastní pílí. Narodil se 9. listopadu 1923 ve Studené u Telče, jeho otec byl obchodní cestující a matka švadlena. S jeho startem do samostatného života to ale nebylo vůbec jednoduché. Učil se postupně kamnářem, pekařem, knihkupcem, až nakonec zakotvil u oboru strojní zámečník a soustružník, který mu konečně ‘sedl‘. Touto profesí se živil během druhé světové války, ani u ní nakonec ale neměl zůstat. Jednou totiž náhodou zaskočil u ochotníků, kterým onemocněl jeden z herců, a takzvaně se chytil. Po osvobození dostal nejprve funkci na jihlavském národním výboru a staral se o bydlení a zájezdy herců z profesionálního Horáckého divadla. Po ochotnických začátcích mu už ale herectví nedalo spát, a tak v něm brzy nastoupil jako inspicient s hereckou povinností.
Ve stejných funkcích působil v sezóně 1946-47 v divadle v Kladně, a pak už se stal v Olomouci doopravdy hercem. V sezóně 1949-50 odešel za Jindřichem Honzlem do Národního divadla, dostával ale málo příležitostí, a tak se v roce 1950 přesunul do tehdejšího Gottwaldova, dříve a nyní opět Zlína. Od roku 1953 definitivně zakotvil v pražském Divadle na Vinohradech, na jehož jevišti ztvárnil do roku 1994, do svého odchodu do penze, 145 rolí. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1950 ve snímku Případ doktora Kováře a od konce 50. let pravidelně dostával menší role ve filmu i televizi. Často býval obsazován v detektivkách, například Na kolejích čeká vrah či Zatykač na královnu, objevil se ale i ve filmech. Řadu vedlejších postav ztvárnil i v řadě seriálů.

V roce 1969 s jiřinou Bohdalovou v komedii Odvážná slečna
Srpen 1968 ho připravil o iluze
Chudé poměry, z nichž pocházel, formovaly jeho politický názor. Jako mladý, nadšený a nekritický chlapec vstoupil do KSČ a v druhé polovině 60. let patřil k zaníceným propagátorům reformních změn. Ty však zničila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a Jaroslav Moučka ztratil všechny iluze. Ze strany vystoupil a na protest si zahrál ve filmu Dlouhé dopoledne a ‘střihl‘ si roli i v legendárním snímku Ucho, v hlavních rolích s Jiřinou Bohdalovou a Radkem Brzobohatým. Oba filmy však nastupující normalizace poslala velmi rychle do trezoru.
Komunisté dali Moučkovi jeho zradu pořádně pocítit. Dali mu jasně najevo, že když nebude poslušný, určitě si nezahraje ve filmech a seriálech, které by se mu líbily. Moučka nakonec přistoupil na jejich hru, a když v roce 1977 potřebovali soudruzi upevnit po Chartě 77 své pozice a nabídli mu návrat do strany, souhlasil, aby mohl zase naplno hrát. I kvůli tomu přijal hlavní roli v seriálu Jaroslava Dietla Okres na severu. Jeho tajemník okresního výboru KSČ Pláteník ale byl hluboce lidský a odvážný, takže se Moučka s rolí do jisté míry sžil a uvěřil jí. Za tuto roli získal státní cenu Klementa Gottwalda a stal se oficiální tváří systému. Příležitostně publikoval v tisku, vystupoval na besedách a celá 80. léta vlastně prožil ve stínu své seriálové postavy. Po Sametové revoluci však dokázal z Pláteníkova stínu šikovně vyklouznout, takže až do konce 90. let zůstal herecky aktivní. Jednou z jeho posledních rolí byl dědeček v seriálu Život na zámku.

Jako pacient v seriálu Nemocnice na kraji města
Bratrova rodina neunikla pomstě
Dlouhá léta Jaroslava Moučku trápily problémy s bratrem Milanem, který byl estébákem toho nejhrubšího zrna. Patřil k nejkrutějším tajným policistům v republice a podílel se na mnoha zločinech. Byl náčelníkem vyšetřovací skupiny, která v ruzyňské věznici páchala na politických vězních strašné krutosti. Odpůrce komunistického režimu nechával mučit a pracoval i na vykonstruovaném procesu a týrání Milady Horákové, která byla jako jediná žena v politických procesech 50. let odsouzena k trestu smrti. Zatímco vězně vystavoval i několikadennímu krutému týrání, doma byl Milan Moučka příkladným otcem dvou dcer. Z Miroslavy se stala šéfka propagandy SSM a fanatická soudružka, která dodnes neshledává na otcově brutální minulosti nic závadného a i proces s Miladou Horákovou považuje za přiměřený. Druhá se ale měla stát již v dětství obětí pomsty některých vězňů, které její otec mučil po vzoru sovětských vyšetřovatelů. „Byla plachá, učila se hůř než Mirka. Tehdy se ve škole začalo vyprávět, že ji asi jako desetiletou přepadla parta bývalých muklů, kteří se chtěli pomstít za to, jak se k nim hlavní vyšetřovatel StB Moučka choval. Prý jich několik vyskákalo z auta a nechutně ji znásilnili,“ prozradil před časem serveru Ahaonline.cz jeden z jejích bývalých spolužáků. Nakonec dívka v pětadvaceti za podivných okolností zemřela, což její okolí připisovalo přetrvávajícímu psychickému traumatu.
Bratr Jaroslav sice byl také komunista, něco takového ale neschvaloval, a tak s Milanem přerušil veškeré styky a dlouhá léta s ním nepromluvil jediné slovo. „Měl jsem bratra strašně rád. Ale když jsem se dozvěděl, co dělá… Přestal jsem s ním mluvit. Bylo to těžké životní rozhodnutí, zavrhnout bratra, kterého jsem měl rád. Celá léta, když byl nahoře, se o nás nezajímal,“ svěřil se s trpkým rodinným tajemstvím v jednom rozhovoru po Sametové revoluci.

S Josefem Bláhou v představení Divadla na Vinohradech První provedení
Na sebe se dívat nechtěl
Z herecké profese ho definitivně vyřadila Parkinsonova choroba. Stáří trávil v Kardašově Řečici na Jindřichohradecku, pak ale u něj lékaři diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Jeho zdravotní stav se dramaticky zhoršil a musel se vrátit do Prahy. Smrt byla pro něj vykoupením. V posledních měsících u něj navíc propukla i Alzheimerova choroba, takže si ani nepamatoval, že má na kontě spoustu divadelních, filmových a televizních rolí. „A když si vzpomenu, nechci se na sebe v televizi vůbec dívat. Proč? Už dávno jsem někdo jiný,“ povzdychl si v jednom z posledních rozhovorů pro Blesk.
Jeho manželka Jiřina, s níž prožil šedesát let, a jediný syn Jaroslav náročnou domácí péči o vážně nemocného herce přestali ke konci zvládat, a tak se ho ujali v pečovatelském domě na pražském Žižkově, kde 26. prosince 2009 Jaroslav Moučka zemřel. Bylo mu 86 let. „Řekli, že měl otravu krve, kterou způsobil zánět močového měchýře. Já tomu ale moc nevěřím. Myslím, že to byla hlavně dysfunkce mozku,“ konstatovala paní Moučková.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská