Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Ukradená revoluce? Ta naše papolitika mne štve, přesto jsem rád, že soudružská minulost je bezpečně u ledu, řekl jeden ze studentských vůdců. Ne všichni jsou tak smířliví

17.11.2015
Ukradená revoluce? Ta naše papolitika mne štve, přesto jsem rád, že soudružská minulost je bezpečně u ledu, řekl jeden ze studentských vůdců. Ne všichni jsou tak smířliví

Autor: ÚSTR

Popisek: Pavel Žáček jako studentský vůdce. Je to nyní český historik a novinář, v letech 2008–2010 zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.

Seznam studentských vůdců „sametové revoluce“ 1989 čítá desítky jmen. Jejich nositelé rozhýbali v revolučních týdnech každé město, kde tehdy fungovaly vysoké školy a univerzity. Odmítali se vzdělávat, zakládali stávkové výbory, psali prohlášení na zabavených psacích strojích, mluvili s politiky a médii. Spojili se s disidenty a za podpory ulice přispěli ke zhroucení systému.

Centrem dění se stala Praha. K nejvýraznějším zdejším tvářím patřili Václav Bartuška, Marek Benda, Jan Bubeník, Igor Chaun, Petr Jarchovský, Vlastimil Ježek, Tomáš Klvaňa, Martin Mejstřík, Monika Pajerová, Šimon Pánek nebo Pavel Žáček. Znali se, hodně z nich spolu studovalo… Co dělají ti nejvýraznější teď, jak vzpomínají na Listopad a co soudí o společenském vývoji v naší zemi?

Rozdělovaly se posty a ženy prostě mizely

Monika Pajerová je jedinou ženou ze studentských tváří sametové revoluce. Upovídaná dáma, která na studentskou partu z dob sametu vzpomíná s nostalgií. Idealisté však odešli do ústraní, pragmatici začali vládnout.

„Bylo to neuvěřitelné. Jela jsem z Vinohrad, kde byla u nás doma redakce studentského časopisu Situace, tramvají. Dceru jsem dala hlídat tetě a dost jsem se nastrojila. Tramvaj se ale zastavila před Karlovým náměstím a se zavřenými dveřmi stála a stála. Bála jsem se, že to udělali estébáci. Pak jsem tam viděla ty davy a fakt jsem myslela, že jdou na fotbal. Kluci na mě 'kde jsi'? Upřímně jsem jim říkala, že se tady ti lidé spletli. Kluci byli nervózní a já ještě víc. Nicméně jsem stoupla na krabice od banánů a začala mluvit. Já na ně, přátelé, studenti, jde o dialog. Oni to začali skandovat. Tam jsem si říkala, že komunismus končí,“ vzpomíná Monika MacDonagh – Pajerová, sestra političky Kateřiny Jacques, nynější manželky Martina Bursíka.

V listopadu 1989 spoluorganizovala jako studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy demonstraci na Albertově. Byla tiskovou mluvčí studentského hnutí. Není se čemu divit, když umí pět jazyků. O rok později začala pracovat na ministerstvu zahraničních věcí České republiky. Deset let pak působila jako kulturní atašé v Paříži a ve Štrasburku. Je předsedkyní občanského sdružení Ano pro Evropu, autorkou a moderátorkou pořadu Evropský manuál v České televizi. Její otec je fotograf Ota Pajer (bratr fotografa Alana Pajera), dědeček byl kameraman Jan Roth. Její matka Olga Sozanská byla dlouholetou předsedkyní Národního dobrovolnického centra Hestia (nyní je statutárním zástupcem občanského sdružení Hestia). Současným manželem její matky je sochař a malíř Jiří Sozanský. Monika je vdaná za Ira Petra MacDonagha, spolu mají syna Tomáše. Z předchozího vztahu má dceru Emmu Smetanu, známou televizní moderátorku, o níž je právě řeč…

„Paradoxy dějin. Moje Emička hrála ve filmu Agnieszky Holland o Janu Palachovi. Bála jsem se tenkrát moc. Nevěřím lidem, co říkají, že se za války nebo za komunismu nebáli. A to jsem si těch výslechů prodělala jen pár, sledovali mě vlažně a jsou na mě všehovšudy tři spisy. V únoru 1988 jsem porodila Emmu a začala jsem se bát ještě víc. Byla jsem s ní sama, táta byl emigrant v Paříži. Mezi studentskými vůdci jsem byla jediná ženská a jediný rodič. Měla jsem ale skvělou tetu Marcelu. S ní jsem se domluvila, že bude s Emmou stále připravena odjet na venkov. Sedmnáctého listopadu se sbalily a odjely na pět týdnů někam k Mladé Boleslavi,“ prozradila.

Padla i otázka na to, jak k ní tehdy přistupoval mužský kolektiv? „Je mi trochu líto, že jsme spolu měli dříve mnohem lepší vztahy. Chovali se ke mně tehdy přirozeně, jako ke klukovi. Stala jsem se tiskovou mluvčí, protože umím pět jazyků. Na novináře jsem si vždycky čas udělala, byla vidět a to později možná dělalo zlou krev. Také se začalo projevovat to, co posléze i v Občanském fóru. Rozdělovaly se posty a ženy prostě mizely. Po sametu se nechytaly a byly vytlačeny na okraj vlivu. Přišli technokrati a manažeři. Přitom ženy byly předtím v Chartě 77 i ve studentském hnutí rovnými partnery s muži. Ze tří osob vždy jedna žena byla mluvčí Charty 77. Marta Kubišová, Marie Rút Křížková, Eva Kantůrková. Třeba Zdenu Tominovou kvůli tomu estébáci málem umlátili,“ řekla Monika.

A dodala: „Já si na svém idealismu zakládám. Ostatně x let poté se ukazuje, že ten pragmatický styl moc nefunguje. Přinejmenším ne pro všechny. Na revoluci vydělala malá skupina lidí a vznikly nové nerovnosti. Pro nás lidi z občanských iniciativ Klaus nikdy nepředstavoval dobrého prezidenta, naopak jsme se za něj vždy styděli.“

Prožívali jsme každou minutu v nejistotě

Tuzemská pa–politika ho štve, i když je rád, že soudružská minulost představovaná Miloušem Jakešem, Gustávem Husákem, Vasilem Biľakem, estébáky a udavači je u ledu. Poté, co se významně angažoval ve studentském stávkovém hnutí roku 1989, byl Vlastimil Ježek třeba ředitelem České rozhlasu, ale i Národní knihovny České republiky, kde stál za postavením blobu na Letné. Nyní šéfuje v pražském Obecním domě. Mimochodem, jeho bývalou ženou je významná spisovatelka Alena Ježková, mají spolu dnes již dospělou dceru.

„Upřímně, na revoluci nevzpomínám, snažím se žít dosti barvitou přítomností. A ta by pro každého z nás vypadala hodně jinak, nebýt tehdejších změn. Což si pro změnu opravdu stojí za to čas od času připomenout. Spousta věcí mohla a může vypadat jinak, česká pa–politika mne štve úplně stejně, jako zřejmě většinu národa a přes to všechno jsem opravdu rád, že soudružská minulost reprezentovaná Husákem, Jakešem, Biľakem, estébáky, udavači, svazáky, cenzurou, strachem, studem a dalšími pěknostmi je v jistém smyslu slova bezpečně u ledu. Zkuste oslavit 17. listopad třeba nahlédnutím do Rudého práva sedmdesátých či osmdesátých, tedy normalizačních let. Hned vám bude lépe,“ glosoval tehdejší události Ježek.

A dodal: „Co pořád máte s tím slavením? Upřímně: československý samet byl nakonec jen logickým vyústěním celoevropských změn. Kdyby byl tehdejší Sovětský svaz ochoten a schopen znovu zasáhnout silou, samet by se rychle zbarvil doruda. Což pochopitelně neznamená, že by naše prožitky z listopadového průvodu, následné vysokoškolské stávky nebo zaplněné Letné nebyly autentické, to jistě byly. Nezapomínejme na to, že dnešní nadhled umožňuje mnohaletý odstup od tehdejšího dění. Dnes už víme, jak to celé dopadlo. My ale prožívali každou minutu v nejistotě. Strach z mocenského zásahu byl v listopadu 1989 stejně skutečný, jako radost z každého člověka, který se přidal. Lepší a smysluplnější než slavit „listopad“ je využít těchto dnů k sebereflexi nebo vzpomínce, třeba právě na Václava Havla, opět poplivávaného lidmi, se kterými bych na pustém ostrově nevydržel ani minutu.“

Neprožil jsem a už asi neprožiju nic důležitějšího

Občanští demokraté jsou nereformovatelní a nejspíš zaniknou. Komunisté mají mravní i inteligenční deficit. Takové názory předkládá jeden ze studentských vůdců Tomáš Klvaňa, jenž v minulosti působil jako novinář, mluvčí prezidenta Václava Klause či vlády ve věcech týkajících se umístění amerického radaru v Brdech. Kvůli tomu dostal přezdívku pan Radar. Teď je viceprezidentem Aspen Institutu v Praze, přednáší ve zdejším centru New York University a vyšel mu literární debut, román Marina, Ruský příběh.

„Byla doba, kdy jsem každý sedmnáctý listopad citově prožíval, ale už je to pryč. Nicméně na rok 1989 vzpomínám pořád jako na určující období mého života a zároveň na dobu, kdy jsme si my, Češi, vytvořili šanci na svobodný život. Neprožil jsem a už asi neprožiju nic důležitějšího,“ zhodnotil Tomáš Klvaňa, který s Pavlem Šafrem, Barborou Tachecí a Janem Jandourkem založil spolek na obranu svobodné žurnalistiky Free Czech Media.

Na otázku, zda se stýká s bývalými kolegy ze studentského hnutí, odpověděl: „Ano, stýkáme se pořád. Je pravda, že jsme každý jinde a máme odlišné politické názory, ale jsou to až na výjimky varianty různých liberálních pohledů na svět. A s některými kolegy spolupracuju na společných projektech. Pořád jsem v pracovním kontaktu s Člověkem v tísni a Šimonem Pánkem. Přátelsky se vídám se Zdeňkem Šámalem, Václavem Bartuškou, ale o Temelínu se moc nebavíme. Potkávám se s „Pažoutem“ Pavlem Žáčkem, relativně dost vídám fotbalového komentátora a golfistu Míru Bosáka, který byl se mnou ve stávkovém výboru. Je mezi námi přátelství, které je založené na tom společném prožitku druhé poloviny osmdesátých let a období převratu, na kterém jsme pracovali.“

„Tlustá" čára za minulostí byla největším podvodem na našem národu

Pryč z města, pryč od zkorumpované politiky. Tak se rozhodl na konci působení v senátu Martin Mejstřík a odstěhoval se z Prahy na Vysočinu. Do té doby byl nejhlasitějším, ale i nejaktivnějším bojovníkem za zákaz komunistické strany. Miloše Zemana, Václava Klause a vůbec většinu politiků považuje za mafiánskou sebranku.

„Doba před převratem, zhruba roky 1986 až do podzimu 1989 byly jedním z nejhezčích období mého života. Když vzpomínám, tak s radostí. Samozřejmě, pokud se pak člověk probírá životem dál, přibývá smutku a deziluze. Klausova, ale i Havlova, protože on a jeho přátelé na to přistoupili, „tlustá" čára za minulostí byla největším podvodem na našem národu. Ani nemohu říci, že to byla chyba. Z jejich pohledu to nebyla chyba, ale jasně deklarovaný úmysl. Z mého pohledu to byl podraz, kvůli němuž se tu budeme ještě dlouho plácat v postkomunistickém bahně. KSČ, dnes KSČM, jakož i všechny komunistické odnože, měly být ihned po převratu postaveny mimo zákon stejně, jako se to po druhé světové válce stalo s NSDAP. Jde o dvě partaje, jejichž ideologie i důsledky jejich působení, jsou srovnatelné. Namísto toho tehdejší reprezentanti Občanského fóra v čele s Václavem Havlem, zaručili komunistům zákonem účast ve svobodných volbách!“ zlobí se Mejstřík.

A dodává ke kauze, že byl před Listopadem 1989 v SSM: „Osmnáct let po sametu to na mne vytáhli bolševici v (Rudém) Právu, a ihned po nich se toho s chutí chopila ODS. Proč asi? Někdy mají k sobě naši rudí a modří hodně blízko. Všechny, koho to téma zajímá, odkazuji na svou knihu Deník - Řekněte jim, že sametová... Tam najdou odpověď.“

„S tím, že demokracie bude znamenat větší příklon ke konzumu, protože bude co konzumovat, člověk počítal. S čím jsme počítat nemohli, bylo, že ta „sametovost" bude nakonec znamenat vítězství komunistů. Byl to dokonalý marketingový tah. Ale i o tom je moje kniha. Důsledky jsou zjevné. Absence jakýchkoliv mravních hodnot. Třeba teze, že peníze nejsou špinavé, zákony šité na míru grázlům a zločincům, nefungující a korumpovaná policie i justice sloužící mocným a z toho vyplývající miliardové tunely bez postihů. Nemožnost dosíci se práva, úplatní politici a jejich sluhové ve státní správě, bolševici a estébáci zakládající vysoké školy, například plzeňská práva, které se pak stávají součástí mafiánského prostředí ovládajícího tady stát. Do toho úplatná média. Mafiánské prostředí vycizelované téměř k dokonalosti. Přehnaný akcent na spotřebu je u nás součástí hry na demokracii. Kdo si hraje, nezlobí. Klaus i Zeman to moc dobře věděli. Předhodili lidem kost a pak si šli v klidu za svým. A mají učenlivé žáky,“ hodnotí následující léta po Sametu.

„Moje působení v politice, v senátu? Cítil jsem to jako úkol, službu, pokračování toho, co se nám v Listopadu 1989 nepodařilo. Byl jsem sám voják v poli, bez partajního krytí zad, zato naprosto svobodný. Přesto, nebo možná právě proto, se mi podařilo možná víc, než v co jsem doufal. Téma dekomunizace, tedy vyrovnání s komunistickou minulostí, jsem po patnácti letech vrátil zpátky do hry, byť si zpočátku všichni ťukali na čelo. Dva roky po mém nástupu do senátu ke mně přibyl kolega Jaromír Štětina. Na něj samozřejmě nemohu zapomenout. Byl jediný, kdo mi tu káru pomáhal táhnout a snaží se dál. Na počátku jsem ale byl úplně sám. Návrh na postavení komunistů mimo zákon byl můj stejně, jako třeba návrh na ocenění odbojové skupiny bratří Mašínů. Tehdy jim všichni nadávali do vrahů. Nyní je součástí naší jurisdikce zákon o třetím odboji. Máme zde Ústav pro studium totalitních režimů, který se dobou komunistické totality a protikomunistickým odbojem zabývá. Mašíni a Milan Paumer byli oceněni premiérem… Samozřejmě, že ne vše, co zde jmenuji, je jen mé dílo, ale ty stojaté vody jsem rozhýbal já. A jsem na to hrdý, byť si ony pomyslné vavříny odnesou jiní. Ale to je můj úděl a jsem na to zvyklý. Poslední velká věc, která se mi ve vysoké politice podařila, byla mezinárodní konference Svědomí Evropy a komunismus. Pořádal jsem ji roku 2008 spolu s tehdejší europoslankyní Janou Hybáškovou, později nás podpořil i tehdejší místopředseda vlády Saša Vondra. Díky konferenci se nám podařilo přenést téma dekomunizace na evropskou úroveň. Na nezávislého senátora toho bylo nejspíš až příliš. Proto mne nakonec odstavili. Ale všechno má svůj čas. Žádný strom neroste do nebe. Změny dříve nebo později přijdou,“ prorokoval již před pár lety.

Ve své knize Deník... Martin Mejstřík zkritizoval všechny kolegy snad až na Jana Hřebejka. „Nikoho ze svých přátel tam nekritizuju, protože se nezpronevěřili. To není jen Honza, ale i Petr Jarchovský, nebo třeba Igor Chaun, Pavel Lagner, Yvona Kreuzmannová a mnoho dalších z doby před listopadem. Pokud jsem byl kritický, týkalo se to mých revolučních studentských souputníků z okruhu disentu a jejich kamarádů. Tam patří třeba Marek Benda, Jiří Dienstbier mladší, Jan Vidím, Ivan Langer a tak dále. Co mě na nich štve? Šli do vysoké politiky a velmi záhy ztratili páteř. Ale ty jsem potkal až během převratu a nemohu říci, že by šlo o přátele. Snad až na Marka,“ brání se na závěr Mejstřík, kterého z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze po dvou letech vyloučili pro politickou nezpůsobilost. Nicméně roku 1991 dokončil studia na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, obor loutkoherectví. Před tím se stal členem Socialistického svazu mládeže, ale roku 1989 stál v čele Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol. Je nejspíš neznámějším ze studentských vůdců. Byl zastupitelem na Praze 1, poté se za stranu Cesta změny stal senátorem. Ve funkci působil v letech 2002 až 2008. Je jedním z největších odpůrců komunismu u nás a členem Československé církve husitské.

My jsme si tehdy mysleli, že jsme větším hybatelem dějin, než jsme byli

Humanitární organizaci Člověk v tísni vede dlouhá léta Šimon Pánek, studentský vůdce z Listopadu 1989. Jako pragmatik obrovské změny ve společnosti po sametu nečekal. Přesto si myslel, že co se týče morálky, budeme teď mnohem dál. Šimon Pánek se chová jako tvrdý manažer. Je rychlý, jasný a v názorech celkem nekompromisní. Ti, co pomlouvají finanční průhlednost organizace, si prý koledují o žalobu…

„Byl to zážitek a dobrodružství. Když je člověku dvaadvacet a má možnost být u změny dějin, je za to vděčný. Shodou náhod jsem se dostal do centra změny, která vzbudila obrovské naděje do budoucna. My jsme si tehdy mysleli, že jsme větším hybatelem dějin, než jsme byli. Komunistický systém by se totiž rozpadl, tak jako tak. Ne kvůli studentům v Československu, ale díky širším geopolitickým posunům, nástupu Michaila Gorbačova a tak,“ vzpomíná.

A dodává k nadějím, s nimiž jste do demonstrací a požadavků změn tenkrát jako studenti šli: „Na to nelze odpovědět v množném čísle. Co člověk, to nějaká představa. Někteří brzo po konci komunismu začali trpět hlubokou deziluzí, že se to nevyvíjí tak, jak by chtěli. Já k nim nikdy nepatřil. Jako v zásadě dost přízemní a pragmatický člověk jsem si vždy uvědomoval, že měníme sice pravidla hry, ale neměníme patnáct milionů obyvatel, naše charaktery, morálku. Změnit tohle je vždy během na dlouhou trať. Pravda, čekal jsem, že budeme po dvaceti letech o něco dál,“ řekl.

„Mladší generace jsou přeci jen zvyklejší žít ve svobodě a zároveň v odpovědnosti daleko přirozeněji, než my. On to nebyl jen komunismus, ale i poměrně dlouhá válka před tím a dost děsné nacionalizující předválečné období. To všechno se na nás za těch šedesát let podepsalo. Když přijedete do většiny západních zemí, tak se prostě cítíte líp, než v zemích střední Evropy.  Přinejmenším co se týče výrazů, chování či férovosti lidí. Odráží se to i v politice. Je znát rozdíl mezi politikou zemí západní a severní Evropy a politikou visegrádských a postsovětských zemí. My se naštěstí nalézáme někde uprostřed,“ dodal ještě.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace