Někdo to zjistil již předchozí noci, ve středu 21. srpna 1968 pak ovládl celý národ úžas. Tanky nikdo nečekal. Jak prožívaly sovětskou invazi významné osobnosti?

Foto: ParlamentníListy.cz

Popisek: Snímek ze srpna 1968

Vzpomínky na 21. srpen 1968 má každý z pamětníků má jedinečné a nikdy nezapomene. Většinou však zavládl v prvních chvílích ve všech koutech naší země úžas. Že by vytáhl Sovětský svaz do Československa s tanky, to opravdu nikdo nečekal.

Byla jsem tenkrát s babičkou v Krkonoších, takže pro mě dramatické události vypukly již vpředvečer, kolem třiadvacáté hodiny. Najednou se mnou babička lomcovala, odkudsi shůry se neslo temné dunění a ona na mě hystericky křičela: „Slyšíš to? To jsou těžké bombardéry! To si pamatuju z války!“ Časně ráno pak už byli všichni rekreanti na nohou, v jídelně běželo televizní zpravodajství a každý měl jednu jedinou starost. Co je s těmi, kteří zůstali doma? V deset dopoledne se dovolala maminka. Stihla jenom říct, že jsou oba moji rodiče v pořádku. Babička se ale tak rozčílila, že ji odvezli do nemocnice ve Vrchlabí. Dalších deset dní jsem prožila jako ve snu, poprvé v životě úplně sama, dostala jsem z rozčilení horečky, starali se o mě cizí lidé. Podrobnější zprávy přivezl až po těch deseti dnech řidič Vasil, ujel Rusům před nosem s autobusem. Okraj Prahy vypadal jako vojenské ležení, a když jsme vystupovali na Florenci u Městského muzea, přímo proti nám trčela z křoví hlaveň tanku. V osmi jsem si uvědomila, že životní jistoty jsou relativní.

Právě se rodila Modlitba

Míru nebezpečí si tehdy spousta lidí ani neuvědomovala, nebo spíš neměla ani čas o něm přemýšlet. Naplno docházela snad jen těm starším, kteří prožili 2. světovou válku, třeba jako maminka zpěvačky Marty Kubišové, která se stala národním symbolem srpnové okupace. V oněch dramatických dnech však o tom ještě nemohla mít ani tušení. Začalo to tím, když ráno 21. srpna její maminka rozrazila dvoukřídlé dveře vinohradského činžáku a rozrušeně zvolala: Člověče, jsme okupovaní! Byly tři hodiny a Martu prý tehdy napadlo jako první: Proč je tak rozčilená? To jí tolik vadí, že nás obsadili Američani? „Dva měsíce předtím jsem vyhrála Bratislavskou lyru s písní Cesta, což bylo poděkování Rusům za osvobození roku 1945, takže to byl šok. Čekala jsem všechno, ale Rusy ne,“ prozradila v jednom rozhovoru.

Měli doma málo chleba, a tak ráno vzala své pudly a šla. „Lidi stáli spořádaně ve frontě a najednou se blížily od Strašnic tanky. Oni neměli nic v rukou a nechtěli házet nákupními taškami, tak začali plivat a vrhat po tancích kapesníky... Jen jsem si pomyslela: No takhle jim asi tak ublížíme!“ Právě v těch dnech se pracovalo na posledním dílu televizních seriálu, který později skončil na dlouhá léta v trezoru. „A tak se telefonovalo skladateli Jindrovi Brabcovi, aby přijel do studia na Petynku, že nahrajeme novou skladbu z posledního dílu seriálu Píseň pro Rudolfa III. A to byla právě Modlitba. Jindra schytal u Libeňského mostu asi tři průstřely svého malého fiátku, a když přijel, klepaly se mu ruce a noty, takže jsem se to ani nestačila pořádně naučit...“

Rozhlas se stěhoval na studentské koleje

Prezident Miloš Zeman měl právě před sebou poslední ročník studia na pražské VŠE, kde studoval národohospodářské plánování. Kolínský rodák bydlel na kolejích Jarov, kde spoluzakládal diskusní Studentský futurologický klub, a v dramatických srpnových dnech prý podle svých vlastních slov nedělal nic významného. „Pouze“ s přáteli organizoval vysílání legálního Československého rozhlasu právě ze studentských kolejí na Jarově, když už to přestávalo být z budovy na Vinohradské třídě možné.

„Ještě den před okupací jsme ale měli ve Studentském futurologickém klubu diskusi, v níž zaznívaly obavy z invaze. Plně jsem je sdílel. Jen švýcarská novinářka nás ujišťovala, že se přece nemáme čeho obávat,“ zavzpomínal v jednom rozhovoru. „Pokud jsem měl do té doby – i pod vlivem pražského jara – nějaké  luze o komunismu, tak jsem je definitivně ztratil.“ Promoval v roce 1969 a pak byl kvůli svým postojům vyhazován z práce.

Konec hvězdné kariéry

Pro nejpopulárnější televizní hlasatelku Hedu Čechovou odstartovaly srpnové události konec kariéry. „Zažila jsem si spoustu věcí po roce 1948 v Českém rozhlase, takže jsem ztvrdla. Teď už jsem si to nepřipouštěla, nepanikařila. Naopak jsem si řekla, že musím lidem dodávat optimismus, usmívat se. Měla jsem jen strach o syna, který byl v té době na chmelové brigádě,” prozradila. „Televize ve Vladislavově ulici byla celá obsazená sovětskými vojáky, takže se odtud nemohlo vysílat. Když se po nich uklidil hrozný nepořádek, teprve nám bylo dovoleno jít do práce. První večer, kdy na mě připadla služba, jsem si oblékla černé šaty a všichni pochopili, jak se k okupaci stavím. Samozřejmě že z toho byl poprask. Ten večer jsem jen stroze přečetla program – žádné přání hezkého večera, ani do kamery jsem se nepodívala,“ zavzpomínala na nejdramatičtější službu v životě.

Na obrazovce sice ještě pár měsíců vystupovala, o Vánocích 1968 ale celá v černém odrecitovala divákům verše tehdy již zakázaného Jaroslava Seiferta, tehdy už zakázaného. Pak napsala článek do novin, poté co se upálil Jan Palach. „To už byly mé dny na obrazovce sečtené. Pamatuju si, jak na mě v režii, plné lidí, jeden opilý soudruh ÚV řval: Jsi sice naše nejlepší hlasatelka, ale dala ses k nim – a dokud tu budeme my, hlásit nebudeš!“ A v únoru 1969 skončila definitivně.

Dramatické zprávy z domova

Helena Vondráčková odletěla 20. srpna se Zdeňkem Rytířem na dovolenou do Rumunska. Druhý den se ale roznesla zpráva, že do Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy. „Idyla dovolené skončila, všichni měli permanentně sbaleno a čekalo se jen na nějakou možnost návratu domů. V hotelu se sedělo celé hodiny kolem malého tranzistoráku. Snad jsme bláhově čekali na oznámení, že to všechno je jen omyl, že nic z toho není pravda,“ povzdychla si. Zprávy z Prahy byly stále hrůznější a hotel se postupně vylidňoval. „Někteří přímo odtud odlétali či odjížděli do emigrace, buď ke známým, příbuzným, nebo prostě do absolutního neznáma a nejistoty, bez možnosti rozloučení se svými nejbližšími doma.“ Sama prý na emigraci ani na jedinou vteřinu nepomyslela.

Její kamarád a parťák z legendárního tria Golden Kids na tom byl podobně, právě totiž točil na Kavkazu roli němého blázna. „Pro Čecha právě toho dne tak typickou,“ dodával později. Zlatý slavík Karel Gott ale seděl večer 20. srpna s hercem Pavlem Landovským v baru Bystrica na pražské Národní třídě. „Běžela tam nějaká hra, v rozhlase. A já jsem říkal: ‚Zacpěte tomu hubu, tady pijem‘, a najednou Karel Gott říká: ‚To není hra, to je nějaký pásmo.‘ A to už jsme slyšeli, jak sem lezou Rusové,“ prozradil Landovský před lety Pamětem národa. „Vylez jsem ven a tam tank, na Národní třídě, zbloudilej. A do něj dvě kuvy mlátily deštníkama, tloukly a křičej: ‚Jděte domu!‘ To bylo tak v jedenáct hodin v noci, to už tam Rusové byli.“

Proti Rusům si nikdo netroufl

Cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund byl v Jugoslávii a 20. srpna ve Splitu vášnivě diskutoval s ostatními turisty a přesvědčoval je, že si Rusové vtrhnout do Československa netroufnou. „Jenomže už druhý den ráno mi z Československa volal kamarád Karel Pavlištík a prý abych si honem zapnul rádio, a že přes Zlín, tehdy Gottwaldov, létají sovětské armádní letouny. Bylo mi tenkrát před našimi turisty nevýslovně trapně,“ povzdychl si. Později si podepsal ‘ortel‘ tím, že vystoupil v gottwaldovském rozhlasu s projevem v ruštině, adresovaným tehdejšímu sovětskému vůdci Brežněvovi.

První dámu karlovarského filmového festivalu Evu Zaoralovou zastihla okupace v Sieně, kde studovala italštinu. „V jednu chvíli jsem se manžela ptala, zda raději nezůstaneme v Itálii, kde jsme měli přátele i zajímavé kontakty. Usadil mne: ‚Co blázníš?! Teď to přece teprve začne. Bude vzpoura! Lidé doma i v zahraničí se zvednou, nenechají to tak.‘ Žádná z mocností, která by nám mohla pomoci, se ale nezvedla. Dnes si shovívavě říkám: Jak jen jsme byli naivní,“ řekla serveru idnes.cz. Filmová režisérka Věra Chytilová byla krátce po porodu.“ Slyšeli jsme sice v noci hučení letadel a tanků, ale co jsme proti tomu mohli dělat? Krveprolití v Maďarsku, kde se unášeli a mizeli nepohodlní lidé, jsme měli ještě v živé paměti. Báli jsme se, že se bude něco podobného opakovat i v Československu,“ prozradila. Sedm let jsem nesměla točit, povolili jí až Hru o jablko. „Mezinárodní společenství nás tenkrát hodilo přes palubu. Nikdo si netroufne proti Rusku.“

 Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská