Král českého swingu Karel Hála se oženil pětkrát a jeho dcery mu nikdy neodpustily. Čím se tak provinil a co způsobilo jeho předčasnou smrt? Tajnosti slavných

Foto: Bontonland

Popisek: Král swingu Karel Hála byl typický bohém a jeho tři vlastní dcery mu to nikdy neodpustily

Zatímco fanynky ho zbožňovaly a při jeho vystoupeních praskaly sály ve švech, jeho dcery se k němu nehlásily ani v dospělosti. Nedokázaly mu totiž odpustit, že je opustil, a český král swingu se jim za to nakonec pomstil.

Podle typického náklonu hlavy, který jej charakterizoval už ve studentských letech, vznikla i jeho přezdívka Nakloněná rovina. Karel Hála byl muzikantem do morku kosti, umění vystudoval a zasvětil mu celý život. Nejblíže měl ke swingu, bravurně však zvládal snad všechny žánry, značný hlasový rozsah mu umožnil překračovat obvyklý repertoár mimo hranice očekávaného. „Frázoval takovým způsobem, že kdyby měl takto v češtině frázovat Frank Sinatra, tak by to nedokázal,“ prohlásila o něm Eva Pilarová. Většinou vystupoval jako sólista, ale na kontě měl také řadu duetů, třeba s Laďkou Kozderkovou, Yvettou Simonovou nebo Karlem Štědrým.

Poprvé se oholil vlasy kvůli sázce

Český král swingu, který svou lysou hlavu vyvažoval mužným zjevem, byl typický bohém. Miloval dobré jídlo a ženy, věrnost mu nic neříkala a vtipné historky jakoby sypal z rukávu na počkání. Říkalo se, že je velký sedmilhář a řadu z nich si vymýšlí, spousta lidí mu ale ochotně skočila na špek. Stál u zrodu české pop music, zářil v ní již od 50. let minulého století a jeho sametový baryton neměl v branži konkurenci. A právě jeho celoživotní nestřídmost nejspíš způsobila, že odešel mnohem dřív, než by musel.

O rodinu ho připravili nacisté

Mimořádný zpěvák se narodil 2. října 1933 v Hradci Králové. V devíti letech přišel o otce, kterého Němci zatkli za odbojovou činnost. „Moc o tom nevím, byl jsem tehdy malý a rodina se bála, abych se třeba někde nepodřekl. Tak jen vím, že tatínka zastřelili v Kobylisích v roce 1942,“ prozradil v jednom rozhovoru. Jenže o dva roky později gestapo zatklo i maminku, která prožila zbytek války v koncentračním táboře Mauthausen a v roce 1947 zemřela na následky věznění. Naštěstí se o Karla postarala starší sestra Regina, která ho připravila k přijímacím zkouškám na konzervatoř jako hráče na kytaru.

Na zájezdu s Karlem Gottem

Přijat byl na první pokus, protože zkušební komise tehdy přihlédla i k tomu, co Karel a jeho rodina za německé okupace přetrpěli. Navíc měl nový student i nesporný talent. Členové komise si ale všimli jeho pohybového nadání, a tak nakonec začal studovat balet. Po dvou letech pak přešel ze zdravotních důvodů na zpěv. Ten mu šel podstatně lépe, jeho sametový baryton a sklon ke swingování ho ke zpívání přímo předurčily. Po absolvování konzervatoře dostal bez problémů angažmá v Armádní opeře, v níž účinkoval necelé tři roky. Pak byla scéna zrušena a Hála přešel do pražského Hudebního divadla Karlín. Účinkoval ale také v Divadlech ABC, Rokoko a Apollo a právě z této doby pocházejí jeho nesmrtelné hity Já žil, jak jsem žil, Můj otčenáš či Dej mi pár okovů a spousta dalších.

Milovník krásných žen a alkoholu

Zpíval s orchestry Gustava Broma, Karla Krautgartnera, Českého rozhlasu i Československé televize a díky svým úspěchům a proslulosti si mohl dovolit přejít v roce 1972 jako jeden z prvních českých umělců takzvaně na volnou nohu. Fanynky ho zbožňovaly, a tak si mohl vybírat, a také si jejich přízeň dosytnosti užíval. „Jednou si na hotelový pokoj dovedl před koncertem slečnu a řekl, ať tam na něj zatím počká. Když dozpíval, potkal jinou holku, kterou si do hotelu odvedl. Chudák totiž zapomněl, že už tam jednu má,“ ‘práskl‘ na něj jednou médiím jeho kolega a kamarád Antonín Gondolán.

S Laďkou Kozderkovou v roce 1970 na Děčínské kotvě

Stejně ‘vřelý vztah‘ měl i k alkoholu, na jeho práci to ale nikdy nebylo znát. Mnohem menší pochopení pro jeho ‘záliby‘ však měla rodina, kterou svými alkoholickými excesy ani trošku nešetřil. „Na Vánoce vždy hledal záminku, aby se dostal z domu. Například šel koupit rohlíky a ke stromečku se vrátil úplně opilý,“ prozradil na něj jeho nevlastní syn.

Dcery na něj zanevřely

Říkalo se o něm, že má velké srdce, což také názorně předvedl tím, že se oženil dokonce pětkrát. Z druhého manželství měl dcery Miloslavu a Zuzanu, ze čtvrtého Noru a čtvrtou Irenu vyženil. „Když se Karel rozvedl a vzali jsme se, tak jsme se chtěli s jeho dcerami stýkat, jenže jeho bývalá žena nám to neumožnila. Karel kvůli tomu velmi trpěl,“ vzpomínala jeho poslední manželka Irena.

Před Staroměstskou radnicí v roce 1959 – s druhou manželkou Miloslavou měl dcery Milušku a Zuzanu

Dcery ho nikdy nevyhledaly ani v dospělosti, nedokázaly mu totiž odpustit, že je opustil. Zpěvák jim poté tvrdý smeč vrátil, když je ke stáru vydědil. „Jsme s Karlem spolu dvacet pět let a vůbec je neznám. Jen vím, že se jedna z nich jmenuje Nora. On později adoptoval moji dceru Irenu, kterou bral za vlastní,“ dodala Hálová po zpěvákově smrti.

Hity dělá publikum

Navzdory šrámům, které mu život uštědřil, působil Karel Hála jako velmi přátelský a uvolněný člověk. Nikdy nikoho nepomlouval ani nezáviděl kolegům popularitu a úspěch. Rád vyprávěl vtipné historky a společnosti se rozhodně nevyhýbal. Po přestěhování z Prahy ji sice musel částečně oželet, nikdy si ale nepostěžoval. „Praha už není to, co bývala. Zmizely vinárničky a stánky s buřty, už jsou všude banky a obchody s oblečením. Chybí mi pouze v zimě. Když napadl sníh, to byla krása,“ vzpomínal na své milované město, které sehrálo v rozvoji jeho kariéry klíčovou roli.

S pátou manželkou Irenou v roce 1991

„Jako chlapec jsem stále zpíval, prostě jsem hulákal jako poraněná kráva, a tak mě otec dal do Kühnova dětského sboru,“ prozradil Hála a dodal: „Vždy jsem chtěl být někým takovým a to se mi podařilo.“ Nazpíval neuvěřitelných tisíc osm písní, k těm nejslavnějším patří Ona je krásná, Dívka toulavá, Růžová nálada či Hádej, Matyldo. „Hity nedělají zpěváci, ale publikum. A samozřejmě textaři a autoři,“ říkával. Koketoval i s herectvím, v tomto oboru se mu ale zdaleka nedařilo tak jako v hudbě. „Mojí životní rolí byly asi tři minuty v Nebeských jezdcích, kde jsem hrál popáleného pilota,“ zavzpomínal. Objevil se ale v řadě dalších hudebních filmů, například v Noci na Karlštejně či legendárním muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. „Byla mi dána muzika. Kdyby chudáci profesoři věděli, co všechno jsem s tím hlasem vyváděl, tak by mě proklínali. Nikdy jsem se ani nerozezpíval,“ komentoval svůj macešský přístup k obrovskému daru, který mu do vínku nadělila příroda.

Nevydržel dlouho v klidu

Když vyrazil na dovolenou, nikdy se nedokázal jen tak povalovat na pláži. Vždycky vyhledal nějaké památky, které by mohl navštívit. Jeho velkou vášní byla i střelba, pořídil si zbrojní pas a chodil na střelnici. Z jídel si prý nejvíc pochutnal na svíčkové. Ke konci kariéry se rozhodl změnit život, s manželkou Irenou prodali pražskou vilu a přestěhovali se do domku v Předoníně na Kokořínsku. „Po listopadu, po devadesátém roce už vlastně nebylo nic, co by mě v Praze drželo. Nebyla práce, rozhlas a televize už o mě tolik nestály, a tak jsme se odstěhovali,“ prohlásil po koncertu Pocta Karlu Hálovi, který se konal v Národním domě na Vinohradech k jeho sedmdesátinám. V Předoníně zahradničil, kuchtil, občas si zazpíval s venkovskou kapelou a bylo mu dobře. Hodiny dokázal prosedět u dobré knihy, nejraději četl historická nebo vojenská díla.

Při oslavě třiasedmdesátin v Lucerna Music Baru

Oslavy své pětasedmdesátky se ale bohužel už nedožil, zemřel náhle 6. července 2008 v pražské Nemocnici na Homolce, kam byl přepraven vrtulníkem z Roudnice nad Labem kvůli prasklé výduti břišní aorty. O své těžké nemoci do poslední chvíle neměl ani ponětí a navzdory hromadám cigaret a potokům alkoholu, které dokázal za život spořádat, nikdy netrpěl žádnými zdravotními problémy. Jeho přátelé však jsou přesvědčeni, že si předčasný odchod způsobil svým nevázaným životním stylem. O čtrnáct let starší sestra Regina, která se s ním během posledních deseti let neviděla, se o jeho smrti dozvěděla od přátel a z novin. Na pohřeb ji vdova nepozvala.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská