Záchrana pejska stála odhadem přes 370 000 korun. Nezbláznili jsme se náhodou? Komentář Štěpána Chába
komentář
07.12.2017
Foto: Pixabay
Popisek: Jezevčík; ilustrační foto
Hodnotit život na základě peněz je přinejmenším cynické. Dojemná kauza s jezevčíkem Mildou ale právě takové hodnocení přímo nabízí. Podle ministerstva vnitra stojí jedna hodina hasičů 5 600,- Kč. Záchranné (a želbohu neúspěšné) práce hasičů kolem psa Mildy trvaly 35 hodin. Takže jen přítomnost hasičů u zahrabaného jezevčíka bude stát 196 000,-. Připočítejme k tomu výjezd speciálního záchranného USAR týmu. Podle zjištění hodina tohoto týmu stojí 15 000,- Kč. Na místě byl speciální tým nejméně 12 hodin. To nám dává 180 000,- Kč. Záchrana jezevčíka Mildy tedy přijde daňové poplatníky na 376 000,- Kč. K jezevčíkovi vyjeli hasiči ze sedmi hasičských stanic, výdaje se tedy ještě zvýší.
A teď vlastně stojíme před morální otázkou. Je hodnota jezevčíka Mildy taková, aby za něj daňoví poplatníci uhradili téměř půl milionu? A je v této otázce nepodstatné, zda byl či nebyl zachráněn. Chovatelské stanice dlouhosrsté jezevčíky prodávají za cenu kolem 5 000,- Kč. Záchranné stanice, mají-li přeplněno a o odchycená zviřátka není zájem, své chovance utrácejí. U nás humánně injekcí. V zahraničí často v psích plynových komorách.
Chovná zvířata
Naše chování k hospodářským zvířatům je čistě ekonomické. Vyžrané prase si můžete na porážku pořídit za 5 000,- Kč. Dojnice nevidí rozkvetlou louku co jsou živy. Tolerujeme šeredné chování k hospodářským zvířatům, tolerujeme jejich zprůmyslování. Ale za pejska dáme téměř půl milionu. Ochotně, protože jeho příběh nás dojal a protože pes je přítel člověka a zravidla se nežere k obědu. Ale přítel člověka čeká i v záchranných stanicích. Většinou marně, dočká se jen té injekce. Pořad Chcete mě má v sobě spoustu zoufalého cynismu.
Odvedení pozornosti od bezcitné společnosti
Proč dojme hloupost psa, který se zasekl pod zemí, ale nedojme, že matka od tří dětí nemá dětem dát co jíst? Možná máme pocit, že psa jde zachránit. Je jeden. A zavíráme tak oči před tím, že matek s dětmi, které skončily samy, které jsou bity celou společností, je tolik, že jim nedokážeme pomoci. Semknutí se kolem osudu hloupoučkého psa v nás má vyvolat dojem lidskosti. Solidarity. Vzájemnosti. I když je to dojem falešný. Stejný jako při masturbaci, za zavřenýma očima sní člověk o ideálu ke kopulaci, realita je zpravidla docela jiná. Hele jak jsem hodný, dojala mě hloupost psa, nedojalo mě, že pokladní v některých supermarketech nesmí ani na záchod, nedojalo mě, že můj soused dře za minimální mzdu, nedojalo mě, že potkávám lidi, kteří bydlí na ulici. Dojalo mě, že se umím dojmout. A tím si vlastně potvrzujeme, že jsme lidé, ač k tomu máme daleko. Stejně jako k vysněnému ideálu při masturbaci.
Morální dilema pokračuje
Záchranný útulek by mohl s půlmilionovým rozpočtem živit své nájemníky půl roku, možná rok, nemusel by je dopovat smrtí ve formě injekce. Desítky, stovky Mildů z útulku by žilo déle a zvýšilo si tak naději, že Zdeněk Srstka jednoho z nich udá do dobrých rukou. Ale stále tu máme ono morální dilema. Zachránit nebo nezachránit Mildu před spáry smrti? Je to život a život je vzácný. A Milda byl ohrožen na životě bezprostředně… což jsou vlastně všichni Alíci a Brokové a Bobíci z útulků také. Jen se vlastní hloupostí nedostali pod zem, ale hloupostí lidskou do útulku. Možná by daleko větší potlesk zasloužili lidé, kteří právě vycházejí ze záchranného útulku se psem v náručí. Oni skutečně zachránili psa.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste, nebo jste viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Štěpán Cháb