Co zažil český záhadolog Aleš Česal. Záhady života

Máte rádi české záhady? Pak nejspíš máte ve své knihovničce alespoň jednu z několika desítek knih úspěšného spisovatele a záhadologa Aleše Česala.

V naprosto otevřeném rozhovoru, který nám poskytl, se dozvíte, že mu osud nedávno umožnil na vlastní kůži prožít jednu z největších záhad svého života.

Pane Aleši, začněme rovnou od podlahy. Když jsme spolu před několika měsíci hovořili po telefonu, prozradil jste mi, že se právě pokoušíte psychicky zpracovat svůj nedávný zážitek blízké smrti. Jsem ráda, že už o tom dokážete hovořit. Co se stalo?

Stručně řečeno, na konci roku 2024 jsem málem zemřel. Měl jsem zánět slepého střeva a podstoupil operaci. Předpokládal jsem, že mám vyhráno, jenže po třech dnech mi prasklo střevo na úplně jiném místě. Jeho obsah se pochopitelně vylil do břicha, což vedlo k těžké otravě krve. Naštěstí jsem byl právě v nemocnici, když se to stalo, a okamžitě mě převezli na sál. Týden jsem byl v umělém spánku, a jak jsem se později dozvěděl, bylo to se mnou tak špatné, že mi lékaři nedávali velkou naději na přežití. Infekce byla hodně rozsáhlá.

Jsme rádi, že se jejich nejčernější scénář nepotvrdil.

Já také. Když jsem se dostal z nejhoršího, několik měsíců jsem měl na břiše vývod. Stal se ze mě stomik a nezbývalo mi, než si vyzkoušet i tuto životní roli. Tohle téma je tabuizováno a moc se o něm nemluví, ale faktem zůstává, že stomii má v České republice poměrně hodně lidí. Musím potvrdit, že to není vůbec nic příjemného, je to velké trápení. V únoru letošního roku mi ale naštěstí trávicí trakt opět chirurgicky obnovili a od té doby jsem víceméně v pořádku. Musel jsem se však učit znovu chodit, protože mě zpočátku vůbec neposlouchaly nohy.

Vás a vaše čtenáře ale pochopitelně zajímá jiná věc. Tak jdeme na to. Když jsem podstupoval druhou operaci, ocitl jsem se v jiné realitě. Podle toho, co mi později říkali lékaři, jsem se na chvíli prošel po „druhém břehu“. Získal jsem tím cennou zkušenost, které se říká zážitek blízké smrti.

Prozradíte mi, na co si vzpomínáte?

Je těžké o tom vyprávět. Ne že bych nechtěl, ale spíš protože úplně nevím, co si o tom všem mám myslet. Pochybující rozum mi říká, že jsem byl pod silnými narkózami, a to, co jsem prožil, mohl být jen sen (i když ten nejintenzívnější, jaký jsem kdy zažil). Trvalo mi několik týdnů, než se mi vyčistila hlava a já byl schopen vrátit se nohama zpátky na zem. Problém byl vůbec pochopit, že jsem se ocitl v nemocnici a proč. Dva měsíce jsem ležel na hadičkách na ARO.

Zajímal jste se někdy o zážitky blízké smrti a životě po životě?

Samozřejmě jsem kdysi stejně jako mnozí další četl knihy známého amerického lékaře a spisovatele Raymonda Moodyho. Stal se prvním badatelem, zabývajícím se tematikou prožitků blízkých smrti, a na základě svého výzkumu upozornil, že nejsou ani zdaleka tak ojedinělé, jak jsme se doposud domnívali. Teorii, že lidé procházejí jakýmsi tunelem k „božskému světlu“, jsem proto dobře znal. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bych tak silný osobní prožitek, který se jen těžko popisuje slovy, někdy mohl získat také.

Jenže v mém případě probíhalo všechno jinak, než jak jsem to znal z knížek a filmů. Ocitl jsem se na kosmické lodi a do očí mi svítilo bílé, až sterilní jasné bílé světlo. Dneska už pro ně mám správné pojmenování, našel jsem je v díle Jaromíra Kozáka, v jeho Egyptských knihách mrtvých. Autor světlo v zádušním světě popisoval jako bezbřehou záři a naprosto přesně vystihl to, co jsem po opuštění fyzického těla vnímal. Bezbřehou záři, která není světlem, zářícím odněkud někam. Zjednodušemě řečeno byla prostě všude.

A co jiného jste ještě viděl?

Můj zážitek blízké smrti je dosti bizarní a nepřipomíná vůbec nic z toho, co jsem četl. Dostal jsem se do ordinace kosmické lodi, kde neplatily přírodní zákony. Místo zdravotníků mě obklopovaly maličké bytosti, trpaslíci černé pleti. Černoušci byli nazí, ale na sobě měli bílé pláště. Nejspíš abych pochopil, že mají v úmyslu mi pomoci. Jejich nohy byly krátké, ale obratné, a když se pohybovaly po kosmické lodi, vydávaly zvuk připomínající šoupání chodidel po podlaze.

Lidé obvykle po návratu do těla popisují vzpomínky na setkání se zemřelými příbuznými, různými duchovními průvodci, Ježíšem atp. Jak jste si později vysvětlil, co jste viděl?

No právě. Proč mi pomáhali malí černí trpaslíci? Nedávalo mi to smysl, dokud jsem nezačal důkladně studovat prastarou egyptskou mytologii. V ní existují trpaslíci tmavé pleti, kteří se jmenují besové. Říká se, že souvisí s tím nejstarším substrátem egyptské magie a mytologie. Šlo o mocné ochranné bytosti, které zaháněly zlé duchy a démony. Besové symbolizovali i dobré věci v životě – hudbu, tanec a sexuální potěšení. Ženským protějškem boha Bese byla bohyně Beset.

Říkal jste, že jste se s nimi, když jste byl v bezvědomí, setkal v kosmické lodi. Jak to tam vypadalo?

Jako bych se ocitl ve sterilní, naprosto moderní ordinaci. Věděl jsem, že se právě nacházím ve vesmíru, protože jsem viděl ven oknem. Bylo to jako ve Star Treku. Levitoval jsem a prostředí okolo mě bylo zářivě bílé. Byly tam jakési šuplíky, z nich vyjížděli (a někam zase zajížděli) ti černí trpaslíci. Bylo to celé moc zvláštní.

Zajímal jste se někdy o egyptskou mytologii?

Egypt mě přitahoval vždy, protože jsem měl v mládí několik nezapomenutelných živých snů. V jednom z nich jsem se dozvěděl, k čemu kdysi sloužily malé komůrky a šachty v pyramidách. Zdálo se mi o tom. A právě tyhle živé sny mě dovedly k závěru, že pyramidy nesloužily k pohřbívání, ale k duchovní praxi a astrálnímu cestování.

Ve svých snech jsem viděl věci nevídané. Například že se mumifikování kdysi (v rámci magických zasvěcovacích rituálů) provádělo živým lidem. Balili je do jakýchsi obinadel, napuštěných do silných narkotizačních látek. Důvod byl prostý. Tato technika sloužila k tomu, aby se lidské vědomí lépe odpoutávalo od fyzického těla a mohlo se přesunout do jiných realit. Egyptští astrální cestovatelé pak ve své éterické podobě vstupovali do pyramidálních šachet. Každá z nich sloužila jako hvězdná brána, vedoucí do zcela odlišné dimenze.

Je pozoruhodné, že si tento svůj sen dodnes pamatujete. Jak je to dlouho, co se vám zdál?

Více než třicet let. Bylo až neskutečné, jak živý sen to byl. Zanechal ve mně hlubokou stopu už jen tím, že jsem tento duchovní spirituální ceremoniál neviděl jako nezúčastněný pozorovatel. Já byl tím člověkem, kterého na cestu do jiných sfér egyptští kněží připravovali. Když mě nesli dlouhou chodbou, vnímal jsem periferním viděním hieroglyfy, umístěné na stěnách. Nabuzovaly mě a připravovaly na cestu, po níž jsem se měl už brzy vydat. Dodnes cítím chlad, který mnou prostupoval, když mě položili do žulového sarkofágu.

To je opravdu zajímavé. Vůbec jsem netušila, že máte takové, řekněme až mystické zkušenosti. Měla jsem za to, že se věnujete jen českým a historickým záhadám.

Já o tom nikde nemluvím ani nepíšu, protože si myslím, že esoteriků, kteří to dělají, je v Česku docela dost. Já to vnímám jinak. Můj problém je, že ani nedokážu říci, jestli je to pravda, nebo snový výmysl. Nerad o věcech spekuluji, protože se pak ocitám na tenkém ledě. Já mám rád fakta. Pokud bych ale zůstal pouze u svých pocitů, pak bych řekl, že jsem to skutečně prožil a bylo to něco mnohem hlubšího, než obyčejný sen.

Vraťme se k vaší vzpomínce na zážitek blízké smrti. Došlo k němu v době, kdy jste ležel na operačním sále?

Myslím si, že ano, ale úplně jistý si nejsem. Z paměti se mi totiž vymazalo úplně všechno, co se dělo předtím, než mi v nemocnici prasklo střevo po první operaci. Mám asi desetidenní paměťové okno. Určitá forma amnézie pokrývá pooperační období, mám na ně sice vzpomínky, jenže nedokážu rozlišit, jestli jsou skutečné. Tehdy se v mé mysli úplně setřely rozdíly mezi naší realitou a tím, co jsem spatřil v jiné dimenzi.

Promluvme si teď o těch záhadných bytostech, které jste si sám pro sebe identifikoval jako egyptské besy. Co s vámi prováděli?

Nejsem si jistý. Pořád ale okolo mě kroužili, občas něco přinášeli, nebo naopak odnášeli, byl jsem středobodem jejich zájmu. Černošští trpaslíci měli mezi sebou svého šéfa, kterého jsem identifikoval jako hlavního doktora. Poslouchali ho na slovo a sloužili jako jeho pomocný personál. Komunikovali jsme spolu telepaticky.

Bál jste se?

Vůbec. Naopak byli velmi komunikativní a byla s nimi legrace. Pořád se mě na něco ptali a vtipkovali. Jeden se mě například zeptal, kde by sehnal nějakou holku. Nemyslete si, i mně to v tu chvíli, vzhledem k podivným okolnostem a mojí levitaci, přišlo komické. Zážitek s nimi spojený ale pro mě byl tak vnitřně silný a opravdový, že jsem po návratu z nemocnice začal hledat odpovědi na to, co to mělo znamenat.

Kdo byli ti podivní černošští trpaslíci, kteří mě „v bardu“ ošetřovali, a proč se to dělo? Nakoupil jsem si veškeré knihy mrtvých, které jsem sehnal, a všechny je přečetl. Tibetské, egyptské, germánské atd. Výčet se zdá být nekonečný. A i když jsem v nich nenašel ani zdaleka odpovědi na všechny otázky, které jsem po svém setkání se smrtí měl, alespoň mi to pomohlo své vzpomínky vstřebat a psychicky zpracovat.

Skeptici by nejspíš řekli, že jste dostal nějaký moc dobrý koktejl do žíly.

A já jim to neberu. Nabízí se však několik ale. Nebylo to totiž poprvé, co jsem byl uveden do celkové anestézie, a nic podobného jsem předtím nezažil. Až teď, kdy mi šlo doslova o život, se mé vědomí ocitlo mimo fyzické tělo a přesunulo se kamsi do vesmíru. Za druhé – nemám pochyb o tom, že se ve mně po navštívení té kosmické lodi něco změnilo. Přestal jsem ze dne na den kouřit. To je něco pro mě zcela nepochopitelného a jen těžko se mi to vysvětluje silnou anestézií.

Abyste rozuměli, byl jsem celý život silný kuřák a od operace jsem ani jednou nepocítil nejmenší chuť si zapálit. Totéž se stalo i s alkoholem. I když jsem si občas, tak jako většina lidí, dal rád s chutí skleničku vína nebo piva, stal se ze mě úplný abstinent. A nemám k tomu žádný jiný důvod než ten, že mě to přestalo lákat. Takže kdybych to měl shrnout, jsem za svůj zážitek blízké smrti neskonale vděčný. S kouřením jsem celé roky marně bojoval, ale vždycky jsem nakonec prohrál. Teď je to jinak a rozhodně to není otázka vůle.

Lidé, kteří se ocitli v blízkosti smrti, často hovoří o tom, že začali být mnohem citlivější k paranormálním jevům. Zaznamenal jste něco takového?

Těžko říci, možná je ještě příliš brzo na vyhodnocování. Ale už teď si uvědomuji, že se mi děje to samé, co jiným lidem, kteří málem zemřeli. Naprosto jsem přestal řešit zbytečnosti všedního života. Teď mi přijdou směšné a nemám nejmenší chuť se jimi zabývat. A cítím i další změnu. Když se teď zaměřím na nějaké konkrétní téma, které chci autorsky zpracovávat, jde mi to daleko snáz od ruky než dřív. Zlepšila se mi intuice a daleko lépe se mi hledají a rozpoznávají ty správné zdroje informací.

Děkuji, že jste se nám svěřil. Určitě není lehké zpracovávat tak silný mimotělní prožitek, zvlášť když přijde tak náhle a nečekaně.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se tím vůbec začal zabývat hlouběji. Dlouhé tři měsíce jsem byl ležák, a když mě dali dohromady, nedokázal jsem se hýbat ani sám posadit, dokonce jsem se znovu učil chodit. Když jsem se konečně postavil na nohy, chodil se na mě zdravotnický personál dívat. Měli ohromnou radost, protože šance, že to přežiji, byla podle nich mizivá.

Ale proč o tom mluvím? Je tady ještě jedna věc, která se záhadami života úzce souvisí. Asi rok předtím, než jsem se ocitl na operačním sále, jsem měl opakovaně zvláštní sny, které měly vždycky jeden společný prvek. Měl jsem v nich pokaždé těžké nohy a nemohl jimi ani pohnout, přestože jsem se o to vší silou snažil. Úplně mi zkameněly. Tyto sny byly pokaždé nesmírně vyčerpávající a moje neschopnost se pohnout mě dováděla až k vzteku. A po operaci jsem zažil, tentokrát už doopravdy, navlas stejný pocit. Mé nohy byly jako kámen a na mou vůli nijak nereagovaly.

Jak si své opakující se sny vysvětlujete?

Možná šlo o důrazné varování, které z hlubin mého nevědomí vyvěralo na povrch. Chtělo mě psychicky připravit na to, že si něčím takovým už brzy projdu. Jenže bohužel, v té době jsem ještě klíč k pochopení této předzvěsti neměl.

Vím, jaké to je. Zažila jsem něco podobného se zuby. Posuňme se teď spolu ještě o kousek dál. Jako český záhadolog se často dostáváte na zvláštní místa se strašidelnou pověstí. Zažil jste na nich někdy něco mimořádného až paranormálního?

Ano. Kamarád mi kdysi půjčil na pár dní svou pronajatou barokní faru na Českolipsku, abych si odpočinul a mohl v klidu pracovat na knize. Je tam krásně a ten region mám moc rád. Oblíbený Máchův kraj. Bylo léto, všude klid, fara je vedle hřbitova. Stala se mi tam zvláštní věc. Byl jsem sám v celém domě, v ložnici. V noci jsem chtěl jít na toaletu, jenže ať jsem dělal, co jsem mohl, nemohl jsem najít dveře. Pochopitelně jsem věděl, kde mají být, ale prostě tam nebyly!

Oběma rukama jsem šátral po zdi, ale po dveřích ani vypínači nebylo ani památky. Já se však nevzdal, i když mi to bylo hodně divné. Když jsem nepochodil se svou pamětí ani orientačním smyslem, rozhodl jsem se dotykem prozkoumat centimetr po centimetru celou obvodovou zeď místnosti. Jenže masivní dveře ani světlo jsem stejně nenašel! Nedávalo to smysl a celý jsem znervózněl, z více důvodů. Když mě zachvátilo čiré zoufalství, pomodlil jsem se, a hned poté našel vypínač a otevřel dveře. Nikdy bych vám o tom nevyprávěl, kdyby za mnou nepřijel asi po týdnu táta.

Co se stalo?

Ložnici jsem mu přenechal, protože jsem se hned z rána po přesunul do kuchyně. Nemělo smysl zůstávat někde, kde mě to děsí. V noci mě probudil křik. Bál jsem se, že se tátovi něco stalo, a tak jsem zakřičel: „Co se děje?“ A za zdí se ozvalo omluvné zanaříkání: „Když já nemůžu najít dveře…“ Šel jsem mu otevřít, abych ho vysvobodil. Bylo to vážně zvláštní, jako by v té místnosti byla nějaká časoprostorová smyčka.

Cítil jste tam něčí přítomnost?

To už nevím, ale strach jsem cítil určitě. Nedávalo to žádnou logiku.

Ráda bych se dostala i k vaší spisovatelské dráze. Když vás koncem loňského roku ochromila nemoc, měl jste zrovna rozepsanou nějakou novou knížku?

To jsem tedy měl. Na žádost nakladatelství jsem shromáždil ty nejzajímavější pověsti ze starých německých knížek o všech našich horských duchách, sídlících v pohraničních hvozdech. O Krakonošovi, O hejtmanovi, O duchovi Ještědu atd. Podle mě je to hodně podařené dílo. Už jsem jej dokončil a odevzdal nakladateli, vyjde co nevidět. Zároveň mi loni vyšla knížka Muž bez minulosti, která se zabývala Karlem Novákem. Tajemným „hluchoněmým“ mužem s falešnou identitou a údajnou ztrátou paměti, který v dnes už odtajněných spisech vystupuje pod krycím jménem N-44.

Povězte mi o něm něco.

V padesátých letech 20. století jej zadržely československé bezpečnostní orgány poblíž státní hranice s Polskem a více než třicet let dráždil nervy Státní bezpečnosti. Agenti jej tvrdě vyslýchali, vystavili krutému mučení, pokoušeli se ho dokonce i zdrogovat. Věřili, že je imperialistický agent, a chtěli ho zlomit za každou cenu. Jeho strhující příběh jsem zpracoval na základě stovek stran odtajněných archivních materiálů StB a určitě stojí za pozornost. Letos v září by se na pultech knihkupectví měla objevit má knížka o Hitlerově jasnovidci E. J. Hanussenovi a právě teď dopisuji knihu Za skrytou krásou Ašska. Vyjde v edici Tajemné stezky.

Zároveň jste si vytvořil online muzeum Ašska a Chebska. Řeknete mi o něm víc?

Je to můj facebookový projekt, kam umísťuji nejrůznější zajímavosti, které se týkají těchto dvou regionů s bohatou historií. Online muzeum má i svou webovou podobu, najdete je na www.egeran.cz. Můžete si tam prohlédnout digitální depozitář, staré dobové fotografie a dozvědět se leccos zajímavého. Například že egeran je název nerostu, jehož nejvýznamnější naleziště je právě na Chebsku. Německého dramatika Johanna Wolfganga Goetha kdysi jeho krása uchvátila natolik, že o něm dokonce složil báseň. Rád v tomto tajemném kraji, kde zároveň i žiji, objevuji dávná tajemství a téměř zapomenuté příběhy.

Kde hledáte témata, na která se pak zaměřujete?

To je různé. Kdysi jsem například pracoval v Ašském muzeu, kde sídlí Společnost pro výzkum kamenných křížů. Důkladně se věnuje jejich evidenci a mapování, protože v celém regionu jich je opravdu hodně. Tohle téma mě upoutalo natolik, že jsem se rozhodl po smírčích křížích pátrat i na vlastní pěst, protože mě velmi baví studovat dobové prameny. Často v nich narazím na nějakou zajímavou záhadu, která stojí za pozornost.

Jak asi víte, smírčí kříže bývají většinou na odlehlých místech, mimo obvyklé stezky. Poukazují přímo na místo, kde se stala vražda nebo jiná tragická událost, a proto se k většině z nich dochovala nějaká pověst. Přispěl k tomu i fakt, že podle středověkého smírčího práva patřilo vytesání a vztyčení kamenného smírčího kříže k běžnému trestu.

Povyprávějte mi o nějakém z nich.

Třeba u Hazlova je smírčí kříž, k němuž se váže docela brutální historka. Někdy v druhé polovině 17. století tam měl otec zavraždit svého syna, vysát mu krev a vyvrhnout vnitřnosti. Jen díky tomu, že byl vrah donucen nechat na místě popravy postavit smírčí kříž, se na tuto tragédii dodnes nezapomnělo. Podobným způsobem jsem přímo v Aši odhalil místo, kde se kdysi scházeli svobodní zednáři.

Jak se vám to podařilo?

Šlo o ošklivý činžák, na pohled nebyl ničím zajímavý. Roky jsem chodil okolo, aniž by upoutal mou pozornost. Pak jsem si ale všiml, že má na domovním štítě znamení, které obsahuje runy a alchymistickou symboliku. Začal jsem se pídit po jeho historii a zjistil, že dům kdysi patřil jistému továrníkovi Penzelovi. Dohledal jsem, že byl kdysi významným členem zednářského kroužku Asträa a se svými společníky se přímo v Aši pokoušeli založit zednářskou lóži. Je zajímavé, že tento činžák má sedm podlaží, a nemám pochyb, že se v něm kdysi tajně prováděly nějaké zednářské rituály.

Současný majitel byl tak laskavý, že mě pustil dovnitř a umožnil mi prohlédnout si interiér. Byl to pro mě zážitek. Na zdech se totiž dodnes zachovala původní astrologická výzdoba! Také jsem se dozvěděl, že přímo ve sklepě vyvěrá vodní pramen, což každého, kdo ví něco o praktické magii, musí nutně zaujmout. Zkrátka, záhady jsou všude, kam se člověk podívá. Když budete mít oči otevřené, můžete se vydat po jejich stopách i vy. Je to nesmírně obohacující koníček.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Aleš Česal,