Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Říkali mu Zátopek, celý život totiž běžel, jen aby vše stihnul. Jen na jedno zapomínal. Tajnosti slavných

04.05.2018
Říkali mu Zátopek, celý život totiž běžel, jen aby vše stihnul. Jen na jedno zapomínal. Tajnosti slavných

Autor: repro/youtube.com

Popisek: Václav Kotva v komedii Marečku, podejte mi pero!

Byl tak neúnavný a činorodý, až si z něj přátelé kvůli tomu utahovali. Mistr vedlejších rolí totiž měl kromě herectví neustále ještě spoustu další důležité práce. A bylo jí tolik, že se málem nestačil ani oženit.

Za nenápadným zjevem se skrýval muž mnoha tváří a s obrovským srdcem. Nadevše miloval divadlo a děti, pro které by se třeba rozkrájel. Vždyť který kantor se může pochlubit, že zvládl jednotřídku, v níž se učili žáčci hned z pěti ročníků základky současně. To už je kousek, hodný opravdového pedagogického velmistra. Václav Kotva dokázal současně studovat, učit druhé, hrát v divadle i před kamerou, věnovat se nepřetržitě ochotnickému divadlu, a ještě téměř každý svůj krok detailně zdokumentovat. Jeho herectví bylo založeno na osobitém projevu a mluveném slově, v gestech byl spíš minimalistický. A není divu, že mu kamarádi přezdívali Zátopek – po celý život totiž neustále někam běžel, aby dokázal stihnout vše, co si naplánoval.

Ve své jediné hlavní roli v černé komedii Svatej z Krejcárku

Ve své jediné hlavní roli v černé komedii Svatej z Krejcárku
(repro/AR Archiv-Alena Červená)

Od nácků ho zachránil les

Jediný syn manželů Kotvových se narodil 20. ledna 1922 v Radnicích u Rokycan, oficiálně ale zde získala rodina takzvané domovské právo až o deset let později. Jeho otec Václav se vyučil kovářem, nemohl ale sehnat práci, a tak se snažil uživit rodinu jako podomní obchodník. Později se stal úředníkem pojišťovny. Matka Marie se starala o domácnost, a protože pocházela z dvanácti dětí, péče o jednoho z bratrů zůstala na ní i po svatbě. K divadlu přivedl Václava tatínek, který byl vášnivý ochotník. Začínal na dvorku s loutkovým divadélkem, brzy ho ale otec začal brát s sebou do místního ochotnického divadla, kde pomáhal s líčením a stavěním kulis. V patnácti dostal první roli a divadlu zcela propadl, otec ale trval na tom, že nesmí zanedbávat školu. Ani ve snu ho nenapadlo, že by se Václav měl věnovat herectví profesionálně.

Ideologicky nevhodný kantor

V Radnicích Václav chodil do základní školy a rok na měšťanku, pak ale osm let dojížděl na klasické osmileté gymnázium v Rokycanech. Maturoval v roce 1942 a chtěl poté absolvovat alespoň roční kurz na učitelském ústavu nebo obchodní akademii, nebylo mu to ale povoleno, protože měl být totálně nasazen v německém Stuttgartu. Nakonec se mu podařilo ze ‘služby říši‘ vykroutit tím, že začal pracovat jako lesní dělník. Po osvobození konečně došlo na vysněné studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zvolil si češtinu a filozofii, již po roce ale musel přerušit kvůli nemoci. Působil jako kantor v několika venkovských školách, jenže přišel únor 1948 a krátce poté mu bylo oznámeno, že už nemůže dát učit české děti, protože se jeho skautské ideály a náboženské přesvědčení neslučují s ideologií režimu. „Věděli o mně, že chodím do kostela. Tajemník MNV vysedával každou neděli dopoledne u okna s notýskem a fízloval, kdo tam chodí. A když mi řekli, abych vstoupil do KSČ, tak jsem jim napsal, že moje filozofické názory se s těmi marxistickými neslučují,“ prozradil kdysi v rozhovoru pro přílohu katolického týdeníku Perspektivy.

S Karlem Hlušičkou v roce 1997 v představení Národního divadla Paličova dcera

S Karlem Hlušičkou v roce 1997 v představení Národního divadla Paličova dcera
(repro archiv.narodni-divadlo.cz)

Chtěl stihnout všechno najednou

Byl poslán do výchovného ústavu u Mariánských Lázní, kde měl učit česky řecké děti, které emigrovaly během občanské války. (Mimochodem – právě tak přišly do Československa mimo jiné i zpěvačky Martha a Tena Elefteriadu.) Od roku 1950 učil pět let na střední škole v Chodském újezdu u Tachova, pro změnu děti rodičů, kteří se nějak ‘prohřešili‘ vůči režimu. A tam už se stal šéfem národopisného kroužku a Osvětové besedy a organizoval školní estrádní soubor. „Na škole se sešli samí vyhoštěnci. Dali jsme tam do kupy dětský soubor písní a tanců. Já jezdil po hospodách s pásmem Seifertových básní Šel malíř chudě do světa. A to si představte, vystupoval jsem třeba o pauze taneční zábavy, která byla při bubnu a harmonice. A oni poslouchali,“ zavzpomínal. Na víkendy dál jezdil do rodných Radnic, kde se věnoval divadelnímu studiu mládeže. Současně ale stihl složit zkoušky a získat pedagogickou aprobaci z češtiny, ruštiny, zeměpisu a dějepisu pro střední školy. Až ve třiatřiceti letech zamířil do Prahy s jediným cílem – konečně se začít věnovat naplno svému snu.

Říkali mu Zátopek

Na studium herectví už ale byl moc starý a na režii bylo plno, takže byl nakonec přijat jako mimořádný posluchač a souběžně učil ruštinu na jedenáctiletce ve Vysočanech. „Říkali mi Zátopek. Pořád jsem sprintoval, abych všechno zvládl,“ přiznal ve svém životopisu. Po absolutoriu odešel do ostravského Divadla Petra Bezruče a dál pokračoval zběsilým životním tempem – během první sezóny odehrál neuvěřitelných 253 představení, učil na Lidové škole umění a vedl dramatický kroužek v Pionýrském domě. Pak konečně začal zvolňovat a šestou divadelní sezónu už nedokončil. Na pozvání Jana Kačera se totiž v roce 1965 vrátil do Prahy, kde se stal jedním z prvních členů souboru Činoherního klubu. Působil v něm také jako kronikář a zůstal na jeho jevišti až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1992. V roce 1970 byla existence divadla ohrožena, protože jeho inscenace neodpovídaly ideologickým požadavkům. Aby nebyla scéna uzavřena, raději ji opustily vůdčí osobnosti, mimo jiné i Kotvův přítel, režisér Jan Kačer, a dramatik a dramaturg Jaroslav Vostrý. Díky Kačerovi také Václav Kotva hostoval v Národním divadle. Ztvárnil na jeho jevišti celkem deset rolí a později si také mohl zahrát s dcerou Markétou, která v roce 1996 dokončila studia herectví na DAMU.

V roce 2001 jako Rychlík v seriálu Šípková Růženka

V roce 2001 jako Rychlík v seriálu Šípková Růženka
(foto ČT)

Pečlivý archivář

Před kamerou poprvé stanul v roce 1966 jako kontrolor v Menzelově oscarovém válečném dramatu Ostře sledované vlaky. Ztvárnil před ní zhruba dvě stovky postav, i když s tou hlavní si na něj vzpomněli pouze jednou – v roce 1969 si zahrál zakřiknutého ševce Lájoška v černé komedii Petra Tučka Svatej z Krejcárku. Od osmdesátých let se jeho práce stále více přesouvala ve prospěch televize, v níž se stal téměř rekordmanem i v účasti v seriálech – málokterý herec se může pochlubit tím, že si zahrál v téměř čtyřech desítkách projektů. Kromě hereckého talentu měl ale i literární nadání – psal básně a verše pro děti a sepsal své vzpomínky. Také sbíral vše, co se týkalo jeho milovaného divadla.  Jeho pečlivě zpracovaný archiv divadelních dokumentů, čítající více než padesát objemných svazků, je nenahraditelný dokumentární materiál, zahrnující půl století našeho divadelnictví. Nakonec ho daroval Státnímu okresnímu archivu v Rokycanech, který v roce 2003 vydal jeho texty pod názvem Veršem a prózou: Dětské veršovánky a vzpomínky Václava Kotvy.

Na rodinu málem zapomněl

Jak neustále někam spěchal, aby všechno stihl, málem zapomněl i na své soukromí. Naštěstí se v roce 1969 seznámil ve vlaku s Jarmilou Stehlíkovou, která zpívala ve sboru Cantores Pragenses. Byla to prý velká láska na první pohled, Václav ji dokonce pozval i k moři. Vzali se ještě téhož roku, den před Štědrým večerem, aniž tušili, že už nevěsta čeká potomka. Syn Petr se narodil v červenci 1970 a v únoru 1972 přibyla do rodiny ještě dcera Markéta. Zpočátku bydleli v Praze u Kotvovy maminky, pak se přestěhovali do Mirošova, krátce po narození dcery se ale manželství rozpadlo. Říká se, že především kvůli Václavově pracovnímu vytížení, v němž nedokázal nikdy polevit. Naposledy stanul před kamerou jen pár týdnů před smrtí, jako tchán Král v televizní kriminálce režiséra Milana Růžičky Vražda kočky domácí. Zemřel 2. listopadu 2004 a je pohřben na hřbitově v Radnicích, kde mu rodina a tamní rodáci nechali zhotovit pamětní desku, která je umístěna na jeho rodném domě.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace