Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Jsem pro pozitivní diskriminaci, říká nadějný romský klavírista, který vystoupil v Plzni. A vysvětluje, proč

02.07.2014
Jsem pro pozitivní diskriminaci, říká nadějný romský klavírista, který vystoupil v Plzni. A vysvětluje, proč

Autor: Stránky Idy Kellarové

Popisek: Tomáš Kačo

ROZHOVOR O tom, že naše republika má nadějné mladé lidi v nejrůznějších oblastech svědčí i „hudební objev, romský klavírista Tomáš Kačo z Ostravska. Byl mezi těmi, kteří se z několika tisíců zájemců „propasírovali“ až k přijetí na prestižní hudební univerzitě v Berklee College of Music v Bostonu. Parlamentniosty.cz byly u toho, když vystupoval na světovém festivalu Khamoro v Plzni, a tak mu položily několik otázek.

Jaká je to vlastně univerzita?

Je to jedna z neprestižnějších škol na světě, ne-li nejprestižnější v oblasti jazz a pop. Je to univerzita v Bostonu, která je zaměřena na tyto populární žánry. Studuje tam momentálně čtyři tisíce studentů z osmdesáti národností. Celkem 8000 studentů bylo přihlášených na přijímacím řízení, z těch bylo přijato tisíc, z toho třicet procent dostalo stipendium. Mezi těmi jsem byl. V České republice je takových málo.

Jak na vás přišli?

Já jsem přišel na ně. Když jsem studoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, tak tam jsem se zabýval i jazzem, který jsem měl vždycky rád. Byl to můj sen se tam dostat. Je to jako když normální člověk řekne, že by chtěl mít čtyřicet miliard. na účtě. Po konzervatoři jsem šel studovat do Prahy na AMU a pořád se věnuji své improvizaci a hudbě. Jednoho dne jsem si vygoogloval Berklee. Než jsem se na tu školu přihlásil, tak jsem vyhrál druhou cenu v jedné soutěži v Praze. Peníze, které jsem vyhrál, jsem dal na to, abych se na tu školu přihlásil. Stálo to dost peněz. Přijímačky jsem dělal v Paříži. Musíte tam mít certifikát z angličtiny. Pak ubytování a tak. To mě stálo pětadvacet tisíc. Byl jsem v euforii, pak jsem ale zesmutněl. Dostal jsem 14 000 dolarů stipendium. Ta škola stojí 65 tisíc čili milion mi ještě chybí. Takže to, co mě hřálo vevnitř, bylo: Jo,dokázal jsem to, jsem dobrej. Ale kde seženu ty peníze…? Tak jsem to trošku vzdal. Jsem v kontaktu s nadacema, kde žádám o přípspěvek na studium.

Je to tedy celé ve hvězdách. Jsem přijatý. Měl bych nastoupit v lednu příštího roku. Musím však doložit, že mám na účtě milion tři sta. Nenašel jsem nějakýho soukromého sponzora. I kdyby to ale nevyšlo, tak pořád budu mít dobrý pocit.

Cítil jste někdy závist?

Ani ne. Spíš mně to všichni přáli, což je zvláštní. Studium trvá osm semestrů, což jsou čtyři roky. Ten milion tři sta je na dva semestry. Když budu chtít pokračovat, tak musím doložit další milion. Byl bych však rád i za tu roční zkušenost. Být tam mezi těmi lidmi, kde jazz vlastně vznikl... Tam je to myšlení jiné. V Česku je taky konkurence, ale přeci jen je to malý rybník. V Americe mě to bude více motivovat a budu na sobě více pracovat. Chci tam vstřebat co nejvíce informací a naučil se tam, co neumím.

Hraju od pěti let na klavír. Byl jsem do třinácti samouk. Pak jsem začal chodit do ZUŠ, po té na Janáčkovu konzervatoř. Tam jsem odmaturoval s vyznamenáním. Nyní jsem na AMU v posledním magisterském ročníku. Začal jsem na romské hudbě. Pocházím z dvanáctičlenné rodiny. Táta ani máma nebyli muzikanti, ale vždycky se zpívalo. Byl jsem tedy nucen poslouchat romské písně. Pak jsem se je sám učil hrát na klavír. Otec chtěl ze mě mít klavíristu nebo vůbec muzikanta. Když jsem začal chodit do hudebky, tak jsem se učil noty, což mě trošku svazovalo. Na konzervatoři jsem poznal klasickou hudbu, Chopina... Náhle se mi změnilo myšlení a zamiloval jsem se do klasické vážné hudby, které jsem se začal víc věnovat. V devatenácti jsem poznal jazzovou hudbu. Vracím se teď ke kořenům a dělám zase to, co jsem dělal na začátku. To je ten můj styl hudby. Romů, kteří se o klasiku zajímají, je málo.

Může se stát, že se za osm měsíců vrátím a najdu si někde v hudebce práci, ale nic mi to nedá. Pak se může stát, že se tam uchytím a už se nevrátím. Nechci ale v něco věřit, a pak se to nestane. Budu dělat vše pro to, aby se zadařilo.

Jak vás brali na těch školách? I vzhledem k tomu, že jste Rom…

Cítil jsem takové to: Ty máš to, co mi vlastně nemáme a ani nevíš, jak si to dostal… 

Je řešením pozitivní diskriminace, o které mluví například mistr Dienstbier?

Myslím si, že tohle je cesta, protože když se něco řeší s Romama v médiích, tak jsou to negativní zprávy. Byl jsem v kině na filmu Cesta ven a styděl jsem se. Kdybych poznal toho člověka, co to dělal, tak bych ho snad ukamenoval. Běží zprávy jen o tom, že někdo někoho napadl mačetou a další. Ale, že někdo něco udělal dobře, že ten umí to a ten zase to.. tak to nikoliv. Kdyby se ukázalo lidem, že se snaží začleňovat, nebo dělají dobré věci, tak si myslím, že by se názor majority postupně změnil. Na Ostravsku je tento sociální problém citelnější. V Praze to nějak neregistrují. Naději vidím v podpoře vzdělávání.

Václav Fiala

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

 

Vložil: Anička Vančová

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace