Doping se v basketbalu neujal, říká bývalý reprezentant

Foto: Se svolením Jaroslav Skála (stejně jako archivní snímek v článku)

Popisek: Jaroslav Skála dnes...

ROZHOVORY NA OKRAJI: Jaroslav Skála (*27. 5. 1954) byl svého času fenomenálním československým basketbalistou. Zúčastnil se řady mezinárodních klání, v roce 1981 byl vyhlášen nejlepším basketbalistou Československa, šestkrát byl zařazen do pomyslného all stars-týmu basketbalové ligy. Hrál za několik předních českých klubů, ale i v týmech slovenské a maďarské ligy a stal se dokonce mistrem Maďarska! Jak na to vzpomíná? A jak srovnává dnešní a minulý basketbal? Na to odpovíme v následujícím interview.

Pane Jaroslave, vy jste se narodil v Plzni, ale řada lidí si vás spojuje s nedalekou obcí Plasy. Proč tomu tak bylo?

Ano, narodil jsem se v Plzni, ale po mém narození otec, coby lesní inženýr, dostal místo v Lesním závodě v Plasích, a tak jsme se přestěhovali, takže asi od mých 5 let jsem žil v tomto městečku nad Plzní.

Jak vzpomínáte na Plasy, kde si vás podnes úctou upomínají a kde jste vyrůstal?

Na Plasy si vzpomínám velmi rád, neb jsem tam strávil prakticky celé své mládí až do ukončení místního gymnázia v roce 1973. Vzpomínám na tradiční plaské poutě, bohaté zimy na sníh a dodnes jezdím na srazy ze základní školy do pizzerie na plaském Barrandově, které se konají vždy 3. sobotu v květnu.

Jako mladík jste nepochybně musel obtížně kloubit školu a sportovní aktivity. Jak to šlo v praxi? A kdo ve vás vlastně probudil zájem o košíkovou?

Ano, v té době bylo dost obtížné kloubit sport se školou. Začal jsem s basketbalem až v 15 letech na gymnáziu a ne každý profesor přihlížel k tomu, že jsem musel trénovat, cestovat a o víkendech hrát zápasy, ale nakonec se mně podařilo odmaturovat a dostat se na Vysokou školu zemědělskou do Prahy. Zájem o košíkovou začal vlastně na střední škole, díky našemu profesorovi Standovi Jasenskému a partě kamarádů, Láďovi Dlouhému, Zdeňku Antošovi a Honzovi Opatovi, s kterými jsem začal hrát okresní přebor za Sokol Plasy. Poté v 17 letech přišla nabídka do Lokomotivy Plzeň.

Po Lokomotivě Plzeň následovaly různé české prvoligové týmy, v nichž jste působil...

Ano, začal jsem v Lokomotivě Plzeň hrát 2. ligu a po roce přišla nabídka z prvoligové Sparty. Ve Spartě jsem hrál 4 roky, ale nikdy jsem s ní titul nevyhrál. Jelikož jsem však od 18let byl v reprezentaci ČSSR, tak jsem v roce 1979 přestoupil do VŠ Praha, kde jsem několikrát vyhrál ligu a stal se i nejlepším basketbalistou Československa. Poté jsem v roce 1981 nastoupil vojenskou službu v RH Pardubice a po skončení jsem se vrátil do VŠ Praha, abych pak roku 1984 přestoupil do Chemosvitu Svit, kde jsem byl do roku 1987. V období 1987-91 jsem potom hrál v Maďarsku jako legionář. Samozřejmě, nejvíce mne k srdci přirostla Sparta, které dodnes fandím ve všech sportech!

Sportovní kariéra vás zavedla i na Slovensko, do Svitu u Popradu a do Lučence. Co vás tehdy přivedlo až na východ tehdejšího společného státu?

Jak už to v životě tehdejšího „profi-sportovce“ bývalo, tak to byly finanční podmínky, které mně Svit nabídnul. Ve Svitu jsem hrál až do svého přestupu do Maďarska, do týmu Csepel Budapest. Zde jsem strávil 2 roky. Poté jsem ještě další 2 roky hrával za DEKO Debrecen. Pak jsem se vrátil zase do Svitu a na konci kariéry jsem hrál v Lučenci, kde jsme jako staří mazáci skončili na 3. místě ještě v celostátní lize. Následně došlo k rozdělení republik.

Jak vzpomínáte na Maďarsko?

Csepel Budapest si mě sám vybral, a tak se stalo, že o víkendu jsem hrál ligu za Svit a po víkendu jsem již fungoval v prvním utkání v Budapešti proti Honvédu. Přestup se zrealizoval přes tehdejší organizaci Pragosport a v Maďarsku jsem strávil 4 roky. Byla to pěkná léta. Pravda, maďarský jazyk je velmi zvláštní a Maďaři ani jiné řeči neuměli, takže jsme se domlouvali, jak se dalo. Ale nakonec jsem se pár vět a slov naučil. Když jsem přestoupil do Csepelu, tak oni se pohybovali na konci tabulky maďarské ligy, ale podařilo se nám skončit kolem 6. místa – a hned na druhý rok, co jsem hrál za Csepel, jsme se stali mistry Maďarska, takže si z toho opět nesu hezké vzpomínky. Dodnes jezdím relaxovat do vynikajících maďarských termálních bazénů a lázní.

Když se podíváte zpět, ve kterém z těchto tří států se podle vás košíková těšila největší veřejné oblibě? Dá se to srovnat?

Větší oblibě se košíková těšila v Maďarsku, neboť tam již v té době hráli zahraniční hráči, třeba z Polska či Jugoslávie, a liga měla vyšší úroveň než u nás. Také návštěvy byly mnohem vyšší, větší zájem sponzorů a tím pádem rovněž vyšší platy.

Absolvoval jste 2 mistrovství světa, v roce 1974 v Portoriku a 1982 v Kolumbii. Jak na ně vzpomínáte? A měli jste také šanci poznat tamní země, nebo jste byli přísně hlídáni, aby někdo třeba neemigroval?

V té době to bylo samozřejmosti, že na zájezdy na Západ jezdily dohlížecí osoby, aby snad někdo neutekl, anebo se nesetkal s emigranty, ale kdo chtěl utéct, tak utekl i tak. Ale nebylo to příjemné, a občas bylo i směšné, jak se ony osoby snažily maskovat jako různí sportovní funkcionáři. Pro mě to byly samozřejmě nezapomenutelné zážitky, jak po stránce sportovní, tak po stránce objevováni vzdálených zemí, neb jsem procestoval s reprezentací téměř celý svět.

V létě 1980 jste soutěžil na letní olympiádě v Moskvě. Část západních států na čele USA tehdy účast odmítla, kvůli Brežněvovu vpádu do Afghánistánu. Americký prezident Carter prý později svého rozhodnutí litoval. Jak jste to tehdy vnímal vy a jaké máte vzpomínky na Moskvu?

Byla to moje první olympiáda, a tak mně ani nevadilo, že západní krajiny se nezúčastnily. Větší zklamání pak bylo, že jsme těsně nepostoupili do finálové skupiny, a tak jsme hráli jen o 7-12. místo. Co se týká Moskvy, tak jako sportovci jsme toho moc neviděli, neb prakticky celou olympiádu jsme strávili v olympijské vesnici. Další nepříjemností pak byl samozřejmě politický bojkot socialistických zemí následující olympiády v americkém Los Angeles.

Absolvoval jste účast na 6 mistrovstvích Evropy. Z kterého či kterých si nesete nejlepší dojmy a zkušenosti?

Všechny vzpomínky jsou dobré, především rád vzpomínám na první zkušenost v reprezentaci v roce 1975, ale zvláště se mně v hlavě promítají dvě: ME (mistrovství Evropy) 1981 v Bratislavě a Praze, kde jsme získali bronzové medaile, a pak ME 1985 ve Stuttgartu, kde jsme vybojovali stříbrné medaile. Za to jsem dostal titul zasloužilý mistr sportu ČSSR.

Jaroslav Skála v reprezentaci

V reprezentaci jste podle Wikipedie odehrál přesně 333 utkání. Byl v tom nějaký záměr? Nebo se to tak sešlo náhodou?

No to číslo je možná i jiné, ale nedaří se mi to tak přesně spočítat, nicméně určitě těch zápasů bylo více jak 300, za tu dobu co jsem byl v reprezentaci (1974–1987).

Jak se vám v životě dařilo kloubit sportovní život a s ním spojená stěhování s tím osobním? Vaše manželka byla také nějak profesně spojena se sportem, nebo se vaše cesty v tomto lišily? Musela být mimořádně tolerantní…

Co se týká sportovního života a s ním spojeným cestováním, tak to samozřejmě nebylo snadné.  Ale umožnilo mně to v té době poznat téměř celý svět a postupně jsem si na to cestování zvykl. Co se týká mé manželky, tak po přestupu na Slovensko jsme se rozvedli a pak jsem se na Slovensku podruhé oženil a dnes žiji v Popradě. Ani jedna z mých manželek neprovozovala sport aktivně, ale každá musela snášet, že jsem byl stále mimo domov.

Čas neúprosně běží. Váš syn Jakub se vydal ve vašich šlépějích. Hrál za některé české i zahraniční kluby. A před léty již ukončil kariéru. V čem bylo jeho postavení v nové době lepší, nebo naopak složitější, když to srovnáte s vlastní dráhou? Případně kdybychom srovnali vaši a dnešní dobu, nakolik přeje, či nepřeje basketbalu?

Ano, můj syn z 1. manželství hrál ligu za Spartu, Brno, ale nakonec s kariérou sportovce skončil a v současné době žije v Praze a je zaměstnán v pojišťovně. Z druhého manželství mám ještě jednoho syna a dvě dcery, ale oni hráli basketbal jen na nižší úrovni a dnes mají každý své zaměstnání. Oni to měli již jiné, neb po revoluci mohli cestovat, kam chtěli, a tak je ten profi život sportovce tak nelákal, jako to bylo u naší generace, protože vrcholový sport byla prakticky jedna z mála možností vycestovat do západních krajin. Inu, jak se říká, jiná doba, jiné mravy. Ale bylo to jejich rozhodnutí a já jsem jim nijak nebránil, aby se vydali svoji cestou.

A co pověstný doping, srovnáme-li minulost se současností? Je to zásadní téma i v basketbalu?

Co se týká dopinku, tak v basketbalu se podle mě neujal. Je to kolektivní hra a mužstvo netvoří jen jeden jedinec, nýbrž kolektiv. Pochopitelně i zde byly výjimky, ale celkově si myslím, že basketbal je čistý sport. Já sám jsem nikdy nic podobného nezkoušel.

Co vaši vnuci nebo vnučky? Také se vydali stejným směrem jako otec a dědeček, nebo tomu tak není?

Ohledně mých vnoučat, Davídka, Julky, Krystinky, Erika, Jurka a Riška, kteří jsou zatím ještě velmi mladí (9, 9, 5, 5, 5, 2 roky), není jisté, jakým směrem se vydají. Zatím mají rády lyže, sáňky, kolo, a taky provozují nějaký ten zdravý pohyb.

Vaším stálým domovem se stal Poprad. Co vás přimělo k tomu usadit se právě zde, coby rodáka z daleké Plzně? A pokládáte se dnes stále za Čecha, nebo už více za Slováka? Nebo za jednoho z posledních Čechoslováků? 

Tak jak jsem v předešlých otázkách odpověděl, tak po přestupu do Svitu jsem se usadil v Popradě. Na přelomu 80. a 90. let jsem hrál v Maďarsku a v té době přišla revoluce a došlo k rozdělení republik, a tak jsem poté, co jsem se podruhé oženil, už zůstal v Popradu. Žiji zde již více jak 40 let, ale pořádně „po slovensky“ jsem se nenaučil a stále mluvím česky, a samozřejmě se více cítím Čechem, popřípadě Čechoslovákem.

Podle veřejných zdrojů měříte rekordních 214 cm. Vaše rodné příjmení Skála jistě nebude náhodné a hodně naznačuje také o výšce vašich mužských předků. Jaké výhody či nevýhody vám to v praxi v životě přinášelo a přináší?... Mimochodem sám teď žiju v asi 300 let staré chalupě, výše stropu činí 201 cm a část vaší hlavy už by se mi dovnitř evidentně nevešla… Moje máma Dušana, která vás pamatuje z dětství a hrávala s vámi a s dětmi Herotovými, Mirkou a Manulem, vybíjenou, vás pamatuje jako všude vyčnívající postavu, která jako hora čněla velmi vysoce nad všemi ostatními..

Opravím vás. Oficiálně měřím 212 cm, těch 214 je měřeno v teniskách. (úsměv) Pro mě v raném věku to byly skutečně spíše potíže, jelikož jsem opravdu všude výrazně vyčníval. A když byl nějaký průšvih, byl jsem nejvíce viditelný! Avšak později ve sportu převažovaly výhody nad nevýhodami. Mezi nevýhody patřily malé postele, dopravní prostředky, oblečení, ale pokud to mohu celkově zhodnotit, tak bych neměnil. Inu, měl jsem být po kom veliký, neb otec měřil 2 metry a maminka 1,8m, nicméně děda i babky byly kupodivu menšího vzrůstu.

Po skončení sportovní dráhy jste se pustil do podnikání. V kterém oboru podnikáte?

Po ukončení kariéry jsem chvíli podnikal s časopisy a od roku 1994 do 2020 jsem byl zaměstnán ve společnosti Whirlpool jako obchodní zástupce. Od 2020 si již užívám důchod.

Co byste vzkázal dnešním sportovcům jako zásadní životní zkušenost, motto či vzkaz ze strany staršího kolegy?

Podle mě je nejdůležitější si věřit, že můžu něco dokázat a jít si tvrdě za svým snem. Pouhý talent dnes nestačí, je třeba i tvrdá práce. Ano, konkurence je v současnosti obrovská, zvláště v důsledku přílivu zahraničních hráčů, ale zase finanční možnosti, když se dostanete na vrchol, jsou diametrálně jiné, než jaké jsme měli my.

Angažujete se ještě v basketbalovém svazu? A máte ještě plány spojené s vaším klíčovým sportovním odvětvím, nebo již dáváte přednost spíše osobnímu životu a rodině?

Po skončení kariéry jsem asi 2 roky hrál mezinárodni soutěž starých pánů. Pak jsem jeden rok byl místopředsedou slovenského basketbalového svazu, ale v současné době jsem již v penzi a věnuji se rodině, vnoučatům a chatě a snažím se ve zdraví, úměrně mému věku, si ten důchod užít. Také se snažím chodit na basketbalové zápasy ve Svitu, a čas od času navštěvuji setkání bývalých reprezentantů, která se konají v Praze či Brně, abych si připomenul léta, která jsem strávil v „repre“.

Vložil: Radovan Lovčí