Republika jsme my, občané. My jsme ten stát, říká historik Herajt

ROZHOVORY NA OKRAJI: Podplukovník Mgr. Tomáš Herajt (*9. 2. 1983, Krnov) je českým historikem, odborným spisovatelem a příslušníkem bezpečnostních sborů s dlouholetou praxí. Trvale bydlí v Tlučné na Plzeňsku. Jeho život a osudy si představíme v následujícím rozhovoru a řeč při něm přijde na i na naše předky, genealogii, české dějiny a jejich stereotypy či politku. A zazní řada výstižných glos, které stojí za přemýšlení…

Tomáši, ty ses narodil poměrně daleko od Plzně, a to ve slezském Krnově. Můžeš nám prozradit více o svém rodinném původu a také o tom, jakou cestou ses dostal prakticky na druhý konec republiky, na sever Plzeňska do Tlučné, kde máš již řadu let trvalé bydliště?

Na Plzeňsku jsem vlastně doma, neboť moji předkové po otci pocházejí původně z Nezbavětic. Jeden z mých pradědů odešel na začátku 19. století do Kříší na Radnicko a zde byla rodina jednak přejmenována z Herejk na Herajt, Herait a Hereit a jednak se potomci tohoto mého praděda usadili ve Stupně, Plané (u Hromnice), Třemošné atd.

Můj děda pocházel z Chotiné a později odešel do Plzně, kde se narodil otec. Ten sloužil jako voják z povolání a náhoda ho přivedla na sever Moravy, kde se poznal s mojí matkou, která je z Krnova, byť babička byla původem z Valašska a dědova rodina z Pardubicka, později Bohumínska a z Přerovska. Otec byl odvelen k útvaru do Čáslavi, kde se už narodil můj mladší bratr. Když tátovi skončil služební poměr, přestěhovali jsme se po nějaké době na Plzeňsko. Takže je to v podstatě velice jednoduché. V Krnově jsem se opravdu jen narodil.

Jak se v životě odvíjely tvé studijní cesty? Poznal jsem tě jako vyšetřovatele plzeňské policie. Co tě přivedlo k rozhodnutí stát se policistou a co k tomu bylo třeba studijně i celkově podstoupit?

Na základní školu jsem začal chodit v Čáslavi a ve čtvrté třídě jsem udělal poměrně úspěšně zkoušky do rozdílové třídy. O prázdninách přišlo rozhodnutí přestěhovat se na Plzeňsko. Do dnešních dnů mě mrzí, že jsem neměl možnost se rozloučit s tehdejšími spolužáky a říct si pár slov. Zbylo jen pár vzpomínek a školní fotografie. Ve Vejprnicích jsem přišel do úplně jiného světa, se kterým jsem se trochu hůř sžíval, ale nějak si to nakonec sedlo, a i zde jsem měl skvělé spolužáky, se kterými jsem dodnes v kontatku. Rád bych jmenoval třeba Filipa Procházku, se kterým nás pojí zájem o rodopis, a jak jsme zjistili, i vzájemné vzdálené příbuzenství. I zde byli skvělí kantoři.

Například…

Rád bych jmenoval alespoň paní učitelku Janu Klimentovou, Honzu Kašeho nebo třeba paní Janu Šaškovou. Byli to učitelé, kterým jejich profese byla více než profesí a do dalšího života mi dali hodně, byť to můžu hodnotit až s nějakým časovým odstupem. Pani učitelka Klimentová mi nosila do výuky knížky o historii a já jsem měl možnost studovat věci, které jsem doma neměl. Občas pak o tom se mnou diskutovala a vlastně mě učila nějak utvářet si a formulovat vlastní názory na historická fakta a šířeji je zasazovat do souvislostí. Diskuse s námi se nebál ani Honza Kaše. Historik, spisovatel, sportovec. Později jsme se sešli jako kolegové v rámci jednoho sboru. Navíc nám ukázal, že autorita se nebuduje silou nebo autoritářstvím, ale rovným přístupem, respektem a férovostí.

A nakonec následovala policejní studia…

Ještě ne. Na konci základní školy jsem jako snad každý nevěděl co dál a zvolil jsem dopravní průmyslovku v Plzni, kde jsem prožil čtyři roky, na které dodnes s určitou nostalgií rád vzpomínám. A musím odpovědně říct, že ani po střední škole jsem přesně nevěděl, jak naložit se svým životem, a čekal jsem na nástup základní vojenské služby. Táhlo mě to k armádě, k technice, a tak jsem myslel, že tam najdu svou případnou budoucnost. Ale osud rozhodl trochu jinak a já si ještě před vojnou podal přihlášku k policii. Absolvoval jsem běžné přijímací řízení, psychotesty, zdravotní a fyzické testy a o mém dalším směřování bylo rozhodnuto, byť jsem netušil, co mě vlastně čeká. V průběhu služby jsem si doplnil vysokoškolské vzdělání na Policejní akademii ČR v Praze. To byla také skvělá zkušenost. Opět jsem měl štěstí na lidi na škole. Úspěšně jsem obhájil několik studentských odborných vědeckých prací. Moje absolventské práce tvoří základ připravované knihy a mě to zase posunulo někam dál.

 

Při přednáškové činnosti, 2026

V rodině jsi přitom měl určité vzory spojené s armádou a policií, že?

Můj dědeček z otcovy strany sloužil téměř třicet let jako příslušník na základním útvaru Veřejné bezpečnosti. Četl jsem jeho personální spis a hovořil s pamětníky, kteří jej ve službě zažili. Můj táta byl voják z povolání. Ve své práci také něco dokázal. Nejen po profesní stránce, ale i po té lidské. Moji další předkové rovněž „sloužili“. Jako vojáci, rychtáři, šafáři. A i oni něco dokázali a jejich „nadřízení“ si jich a jejich práce vážili. Zřejmě jsem službě předurčen nějakou kličkou v DNA. Moji předkové jsou mým vzorem, nechci jim udělat ostudu. A byl bych rád, aby se mým dětem stalo to, co jsem zažil já. Že k nim přijde cizí člověk a sám od sebe jim bude vyprávět o tom, jak mě zažil ve službě i mimo službu, a že to bylo fajn. Tento odkaz předků je velký závazek. A já tuto motivaci doplňuji znalostí historie.

Na které policejní případy ses specializoval?

Mám za ta více než dvě desetiletí poměrně bohatou kariéru. Začal jsem na obvodním oddělení, kde se stran trestné činnosti řešilo téměř vše. Pak jsem se přesunul na oddělení vyšetřování kriminální policie, kde jsem se zabýval majetkovou trestnou činností. Po několika letech jsem se dostal do policejního školství, odkud jsem se přesunul na celorepublikový útvar kriminální policie. Na našem odboru se řešila trestná činnost týkající se veřejných zakázek. Tam se na oddělení, respektive na odboru, sešla skvělá parta lidí, ale nějak do toho začala promlouvat politika a osobní záležitosti některých kolegů a prakticky všichni jsme tam odtud postupně odešli (nebo spíš byli donuceni odejít) jinam.

Já jsem skončil u Celní správy České republiky, která má svůj vlastní pověřený celní orgán, jenž se věnuje vybrané trestné činnosti. A jsem rád, že to tak dopadlo, protože jsem tady zase potkal skvělé lidi. Řeší se zejména drogová trestná činnost, krácení spotřební daně, obchod s chráněnými živočichy aj. Většinou je to spojeno s mezinárodním prvkem, což jsou záležitosti, jež jsem do té doby prakticky neměl možnost poznat. A tak i po těch letech se stále učím nové věci.

Zabýváš se rovněž historickým psaním, jak už jsi naznačil. Kdy jsi s ním začal a co tě vybudilo k publikační tvorbě?

Jako dítě jsem měl dvě záliby. Historii, ta začala čtením Štorcha, Jiráska, Josefa Pavla atd., a poté astronomii. Když jsem měl mezi nimi volit, volil jsem historii. Vyrůstal jsem v Čáslavi, kde dosud žije odkaz husitského vojevůdce Žižky, do školy jsem chodil kolem sochy Roháče z Dubé, často jsme zajížděli na výlet na hrad Sion nebo Lichnici. Čáslav je vpravdě historické místo a já jsem tuto její atmosféru nějak do sebe nasál. Když mi bylo kolem čtrnácti let, dostal jsem od babičky nějaké staré rodinné dokumenty. A objevil jsem kouzlo rodopisu, což je fascinující věda, která klade na člověka obrovské nároky na znalosti, aby výsledné dílo k něčemu bylo. Díky rodopisu jsem se hodně posunul.

 

Titulní list knihy Policejní ředitelství v Plzni

Sám máš zajímavý původ, neboť jsi vlastně Čech, Moravan i Slezan dohromady, k tomu Valach a Plzeňák… Občas mám dojem, že člověk spolu se studiem vlastních předků mnohem více vrůstá do kořenů své vlasti, jako by se s ní propojoval mnohem víc do hloubky – a zároveň srovnává své osudy a otázky, které řeší sám, s těmi, které museli řešit předci… Jak to vnímáš ty?

Už jsem to asi naznačil. Osobně se domnívám, že všechno to, co se nám v životě stane, je nějak předem dáno. Všechno se děje proto, že to má nějaký smysl, hlubší význam, byť třeba v tu danou chvíli tomu nemůžeme rozumět. Lidé, kteří vstupují do našich příběhů, jsou nám testem, odměnou či trestem. Stejně tak události, které nás provázejí. A osobně se domnívám, že naše kořeny jsou jakousi osnovou celého příběhu našeho života. Jen z pevných kořenů může vyrůst rovný strom, který obstojí v bouřích a jiných nepřízních.

Studuji život svých předků, jejich osudy, jejich schopnost přežít, budovat, být platnou součástí veřejného dění. Sleduji, jak se zapojovali do veřejného života, jak moc jej dokázali ovlivnit. Na své předky jsem pyšný. Jejich jména nejsou uvedena ve světových encyklopediích, ale byli to lidé, kteří v daném místě, čase a prostoru vždy něco dokázali. Minimálně to, že jim nebylo lhostejné jejich okolí, byli aktivními občany, žili ve prospěch celku. Dokázali zodpovědně po staletí spravovat majetek, rozmožovat jej a chránit v dobách nepříznivých. Občas mě tak napadá, jestli nějakou vlastnost mám po někom konkrétním, jak by on řešil tu situaci. Rád jezdím do míst, kde moji předkové žili. Znám tu historii toho místa, dokážu si najít lokality spojené s jejich životy. A je mi tam velice dobře. Myslím, že každý by si měl zkusit poznat sebe sama skzre své předky. Možná bychom si pak více vážili toho, co máme, měli bychom vzory. Možná bychom chovali i větší respekt k památkám a přírodě a vůči sobě navzájem.

To mně mluvíš z duše. Rád bych dal časem dohromady knížečku pro neteřinku o našich předcích a nechci to psát jako klasickou historii, ale zaměřit se u každého na to, co dobrého dal rodině, lidstvu, okolí, a třebaže je dávno mrtvý, čím jí může být inspirativní pro její vlastní život. – Ale odběhli jsme od hlavního tématu, co tě přivedlo k historickému psaní?

Ten prvotní impuls jsem již popsal. Další zlom nastal po mém nástupu k Policii ČR v roce 2003. Po krátké době jsem se začal zajímat o historii sboru a dostal se k dějinám státní správy mezi lety 1850 a 1989. Seznámil jsem se i se skupinou kolegů, kteří se také zabývali dějinami, ale spíše jen skrze kluby vojenské historie. Tehdejší věcné znalosti o dějinách policie byly na relativně nízké úrovni. Slovo dalo slovo a v únoru 2007 se konala první konference policejních historiků v Praze.

Téma příspěvku mě zavedlo do Státního oblastního archivu v Plzni a seznámil jsem se s úžasným člověkem, archivářem Jirkou Jelenem. Ten mě naučil strašně moc a pomohl mi s mým prvním článkem, který později vyšel i ve sborníku Archivu města Plzně. Jirka údajně poznal, že mám nějaký talent pro psaní a práci s informacemi a jejich reprodukci, a tak trpěl mé vysedávání u něj v kanceláři, nosil mi materiál, trpělivě vysvětloval.

Dalším skvělým člověkem, na kterého jsem narazil, byl PhDr. Karel Waska, archivář SOA v Plzni. Tomu jsem také za mnohé vděčný. Mohl bych jmenovat i další, kteří mě v mé práci poučeného laika podporují a domnívají se, že mnou tvořené práce mají úroveň a smysl. Rád bych vzpomenul Mgr. Adama Skálu, Mgr. Ondřeje Koláře, Ph.D., Jerguše Sivoše, Ph.D., nebo Pavla Vaňka, Ph.D. Jejich podpora a konstruktivní kritika mi pomáhají neustrnout na místě a tvořit kvalitnější texty. Současně stále funguje ta parta policistů, dnes už většinou bývalých, kteří stáli u zrodu první konference. Konference žijí dál a naše pražské mají svou vlastní dceru na Slovensku, kde se sešla také skvělá skupina zapálených amatérských i profesionálních historiků. Věřím, že po nás příjde další generace, poučenější, profesionálnější a s větším uznáním významu historie pro fungování státu a jeho složek. A ti na nás naváží a dotáhnou naše poloprofesionální práce k dokonalosti. Těším se, až si to budu číst.

Udělala podle tebe česká společnost i historici za 35 let po Sametu dost pro vyrovnání s totalitní minulostí, nebo jsou zde stále deficity?

Domnívám se, že historici udělali za dobu více jak třech desetiletí více než dost. Druhou otázkou však zůstává, jak se s historií nakládá ve veřejném prostoru, v diskusích, jak je historie vnímána. Mám pocit, že jsme málo ochotni si připustit, že naše dějiny jsou úzce spojeny s dějinami větší části Evropy, a to co se odehrávalo za hranicemi, mělo přímý vliv na dění u nás a opačně. Prostě ať chceme nebo nechceme, jsme součástí Evropy a dějiny musíme chápat v širším kontextu. Mám pocit, že nám dělá moc dobře se uzavírat sami do sebe a ukazovat na ty ostatní okolo, jak moc nám ublížili a jaká křivda se nám kdy udála. V důsledku toho jsme nespravedliví k řadě historických osobností, stále v sobě nosíme obrozenecké předsudky utužené normalizačním výkladem dějin. Ublížíli nám Němci, Slováci a Rusíni jsou vůči nám nevděčníci. Britové a Francouzi nás zradili. Ale nevnímáme širší souvislosti, nepřipouštíme si, že my jako národ jsme také mohli někde selhat a částečně se podílet na důsledcích, které nás nějak zasáhly. A tyto předsudky nás neustále udržují jen v těch našich hranicích, živí tu naši zášť vůči čemukoliv cizímu a brání nám to ujmout se naší tradiční role národa uprostřed Evropy, který se musí podílet ne na její minulosti, ale na budoucnosti.

Myslím si, že k tomu, abychom naše dějiny jako celá společnost vnímali objektivně, uměli se z nich poučit a pochopit význam našeho bytí jako evropského národa, bude muset uplynout jeho hodně času. Pak se snad dočkají rehabilitace i ti, kteří jsou dnes nespravedlivě vnímáni negativně. Myslím si, že to čeká generací mých vnuků, která už nebude přímo spojena s žádnou s proběhlých totalit dvacátého století a jednání jejich pradědů bude jen obecnou kapitolou v učebnici dějepisu.

 

Titulní list knihy Planá nade Mží

Mimochodem, jaké máš vlastně limity, možná i nepsané a neformální, coby příslušník bezpečnostního sboru při komentování politické situace, respektive řekl bys, že tě tvá role do určité míry také omezuje?

Obecně zastávám názor, že bezpečnostní složky by měly být apolitické. Ideální to bylo v prvorepublikovém četnictvu, kde četníci neměli dokonce ani volební právo a samozřejmě nesměli být členy politické strany, aby se nedali ve výkonu služby ovlivnit. Ale politiku sleduji, udržuji si konzistentní politické názory a snažím se uplatňovat principy zastupitelské demokracie. Sleduji, jak zástupci mnou volené strany hlasují, jaké mají názory – a snažím se s nimi komunikovat. Myslím si, že pokud politici, kteří jsou voleni, neuslyší hlasy a názory těch, kteří je volili, ztratí odpovědnost za své předvolební sliby. A přesto, že o věcech veřejných se rozhoduje kdesi v Praze, nebo potom na úrovni krajů či okresů, je nezbytné si uvědomit, že i my všichni za stát neseme zodpovědnost. A jaký si ho uděláme, takový ho budeme mít. Volíme si správce, kterým svěřujeme pravomoc o věcech rozhodovat, ale měli by rozhodovat ve prospěch nás všech. Není to jen o tom, že jednou za čtyři roky hodím lístek do urny a mávnu za ním rukou. Odpovědnost za to, co se děje máme všichni. Jen si myslím, že se na to dost zapomíná. Nebo je nám to málo připomínáno.

A když si volíme hlupáky, prospěcháře či lháře? Co to vypovídá o nás samotných jako voličích? Jakou vychováme generaci dalších politiků a voličů, když naše mládež slyší doma buď jen nadávky na politiky, nebo snahu si co nejvíce urvat, na úkor všech a všemi dostupnými prostředky? Jakou vychováváme generaci voličů a politiků, když o politice nehovoříme, když se vlastně poctivá politika nedělá? Dělá se jen populismus a politické názory většiny společnosti se přelévají přes všechna politická spektra právě tam, kde nám naslibují nejvíc, aniž bychom byli schopni domýšlet následky. Jaké politiky a voliče dnes vlastně vychováváme? To je něco, co vnímám jako velké nebezpečí pro naši společnost, pro demokracii, pro prosperitu.

V té souvislosti rád připomínáš některé starší etapy našich dějn…

Ano. Byla násilně přetržena kontinuita Rakouska a První republiky. Kde podnikatelé byli mecenáši a svému okolí přinášeli sociální politiku, kulturu, prosperitu. Za to se jim dostalo uznání, respektu a velké úcty. Ve společnosti existovaly tradiční politické strany s pevnou členskou základnou se svým jasným, čitelným a kontinuálním programem. Se svými spolky či různými sociálními aktivitami. Fungovalo to i na té nejmenší vsi, jak jsem si ověřil v jedné ze svých knih. A politické strany zcela cíleně vychovávaly svůj dorost, lidi ochotné dělat politiku pro lidi, pro společnost, pro stát, nikoliv pro sebe, v mezích ideálů té které strany. Vychováváni byli od úrovně obcí až po vrcholovou politiku. Nevím, zda někdy tento způsob „dělání politiky“, který je zárukou kvalitní správy věcí veřejných, dokážeme znovuobnovit.

Obávám se, že v tomhle aktivním přístupu k politikům patříš spíše k úctyhodným výjimkám. Na druhé straně, pokud někdo kmitá rovnou ve 2 zaměstnáních, aby nějak ekonomicky přežil, těžko najde čas ještě na návštěvu politika v jeho kanceláři. A s e-maily mám své vlastní neblahé zkušenosti. Dočkat se odpovědi na běžný dotaz nebo prosbu o radu, což jsem několikrát naivně udělal, bylo u některých polistopadových papalášů stejné jako čekat na Godota. Hlavně že se dotyčný holedbal v téže době mraky fotek na Facebooku, kde se bratříčkoval s kdekým… Odbočím k tvé knižní činnosti. Jsi autorem několika obsáhlých knižních titulů. Můžeš nám je ve stručnosti představit a zmínit, co tě vedlo k jejich sepsání? Jedna z těchto knih dostala také prestižní cenu.

Sepsal jsem knihu Historie policie. Policejní ředitelství v Plzni 1918–1945. Ta vyšla v roce 2010. Byl jsem za ni oceněn Cenou Klubu autorů literatury faktu – Regionální cenou Miroslava Ivanova, které si moc vážím. Policejním prezidentem jsem byl oceněn Plaketou Policie České republiky za trvalý přínos k budování a prosazování dobrého jména PČR a Muzeum policie v Praze mi v roce 2015 udělilo vlastní ocenění, Řád strážců historie zákona. Oceněn jsem byl i kolegy a historiky na Slovensku, čehož si také vážím. Rané počátky psaní této knihy spadají do doby, kdy jsem se seznámil s kolegy a kamarády z tehdejšího spolku Četnická pátrací stanice Praha, který vedl Radek Galaš, současný ředitel Muzea Policie ČR v Praze. Kolegové se zajímali o četnictvo, ale vedle něj existovala za první republiky ještě státní policie, mimo jiné v Plzni. A Okresní ředitelství policie Plzeň-sever, pod které jsem tehdy služebně spadal, sídlilo právě v budově, která byla v Plzni ve druhé polovině 30. let postavena pro účely policejního ředitelství. U vstupu do budovy se nachází pamětní deska se jmény dvou desítek policistů, kteří v letech 1920-1945 položili ve službě svůj život. Byl zájem o zpracování jejich osudů a tím to vlastně celé začalo. Státní policií se tehdy zabýval ještě Miloš Vaněček, který se však specializuje na Prahu a zejména na oddělení, které vedl legendární policejní rada Vaňásek, předobraz filmového rady Vacátka. Státní policie jinak stála na okraji zájmů badatelů. Jsem rád, že dneska už tomu tak není.

 

Cena Miroslava Ivanova, 2011

A tvá druhá kniha?

Druhá kniha byla vydána v roce 2015 a jmenuje se Devět století života nad řekou, historie Plané nade Mží v letech 1115–2015. Kniha vyšla k výročí první písemné zmínky o této malé, ale krásné obci. Měl jsem zde předky, do Plané jsem jezdil k prababičce, a tak je mi to místo blízké. Mám rád i okolí řeky Berounky (nebo Mže?). Od kolegy, který tam má chatu, jsem se náhodou dozvěděl, že budou nějaké oslavy a že obec chce vydat nějakou upomínkovou publikaci. Říkal jsem si, že to je šance, jak o Plané zjistit něco víc, a taková šance se nemusí opakovat. Byla to fascinující tvorba, ale velice náročná na práci se zdroji, archivním materiálem, kterého je málo, historickými prameny. Otevřel se přede mnou plastický obraz života na české vesnici od středověku po současnost. Díky této knize jsem si uvědomil, jaké nedozírné a nevratné škody byly venkovu způsobeny politikou KSČ po roce 1948 a jak pestrý život na venkově byl, jak byl zajímavě sociálně stratifikován atd.

Pokud vím, máš rozepsané další odborné knihy. O čem budou vyprávět?

Z bakalářské a diplomové práce vznikl základ pro publikaci Zpravodajská ústředna při Policejním ředitelství v Praze v letech 1920-1938. Je to poměrně náročné téma na zpracování, zejména na práci se zdroji.

Po přestupu k novému sboru jsem se trochu vzpamatoval, ale čekal jsem na nějaký impuls. Tím se stala konference policejních historiků v Košicích pořádaná v květnu 2024. Rozhodl jsem se, že napíšu o košickém policejním ředitelství knihu a obětoval jsem tomuto tématu více jak půl roku intenzivní práce. Na podzim by měla být kniha snad už zrecenzovaná a věřím tomu, že příští rok spatří světlo světa. Podařilo se dohledat materiály, které zase rozšířují poznání o organizaci, působnosti a fungování prvorepublikové státní policie, a tak byť je to téma regionální, bude kniha přínosná pro všechny zájemce o dějiny státní policie na území Československa. Poměrně zajímavé jsou osudy tamnějších policejních ředitelů, kteří v rámci služebního života vystřídali celou řadu úřadů i mimo Slovensko a jedná se tak o významné osobnosti dějin státní správy.

A nezapomeňme na pašeráky! (úsměv)

Poměrně intenzivně, mimo čas, kdy jsem se věnoval Košicím, se zabývám rukopisem, který nese pracovní název Dějiny boje proti podloudnictví v letech 1836-2016. Kniha je rozdělena na tři kapitoly podle historických odbobí. Určujícím pojítkem jsou právní nástroje, které stát uplatňoval v boji proti pašeráctví. Obecně pak popisuji národní, mezinárodní politickou a ekonomickou situaci, která měla vliv na pašeráctví, složky státní správy, které se na něm podílely, právní nástroje, jež byly užívány, techniku a taktiku a nakonec kazuistiku. Rovněž je to poměrně náročná práce, pokud jde o zdroje a jejich interpretaci, ale zatím mám štěstí a daří se mi osnovu, kterou jsem si předsevzal, poměrně dobře plnit. Věřím, že letos knihu dokončím a snad příští rok by se mohla objevit u zájemců.

A vydal jsi se i na pole beletristické…

Ano, dokončuji historický román, který je zasazen do prostředí jednoho pražského policejního komisařství do let první republiky, druhé světové války a dobíhá těsně po válce. Hlavním hrdinou je moje alter ego a celý román má sloužit jako vyrovnání se s tím, co se mě a mým kolegům, kamarádům a přátelům dělo na našem posledním služebním zařazení u policie. Pojal jsem to tak, že určité osoby v románu mají své předobrazy ve skutečném světě. Ale román nebude žádným kasovním trhákem nebo knižním hitem. Chci ho vydat v malém nákladu jen pro určený okruh lidí.

Spolupracoval jsi také s rozhlasem. O jaké pořady se jednalo?

Měl jsem možnost spolupracovat na několika dílech série Historie českého zločinu na ČRo 2. Byla to zajímavá zkušenost a mám radost, že lidé to poslouchají a občas mě osloví s tím, že se jim to líbí.

Z Plzně jsi odešel roku 2016 pracovně působit do Prahy. Jak vše kloubíš s rodinou jako otec dvou dětí?

Do Prahy dojíždím už deset let. Upřímně – to je otázka pro někoho jiného. Dojíždění, zájmy, povinnosti, to vše dohromady bere spoustu času a mám strach, že ne každý to může vnímat pozitivně. V mém podání není takový styl života něčím, co by podporovalo rodinný život. Kontaky v místě bydliště ze školy, práce, kolektivu, sportu atd. pomalu vyprchávají, nové v místě práce nevznikají. Jako by vás každodenní jízda po dálnici tam a zpět nějak obrušovala. Obě děti sportují, ve škole prospívají, snažím se být jim oporou a být tam ve chvíli, kdy mě potřebují, ale obávám se, že jsou okamžiky, které mi utekly. Za čas začnou žít svůj život a jejich životní příběh se začne psát beze mě, tak snad si to pak budeme moci vyříkat. Pevně věřím, že moje snahy o to něco dokázat, něco po sobě zanechat, jim můžou být inspirací a motivací a třeba pak k hodnocení mého otcovství nebudou příliš příkří. (úsměv)

A tradiční otázka na závěr. Jaké jsou tvé osobní či profesní plány do budoucna?

Plány do budoucna si už nedělám. Dřív jsem toužil dosáhnout titulů, postavení, funkcí. Nemířil jsem nijak zásadně vysoko, ale stejně vždycky se do té snahy postavilo něco, co to změnilo. Člověk pak má tendence osočovat druhé, hledat chyby v systému, zpochybňovat sám sebe. K čemu to je? K čemu jsou pak plány? Člověk by měl mít sny, touhy, ale ne plány. A jak jsem naznačil, dospěl jsem k tomu, že vše, co se má stát, je někde napsáno a kdosi to řídí po svém a vždy dosáhne svého, ať tomu chceme či nechceme. Všechno má svůj smysl a nic se neděje bez příčiny. Takže jediným plánem může být to, být připraven na to, co má přijít, a obstát ve chvíli, kdy to přijde. Můj plán má ještě jeden bod. Až se bude příběh mého života chýlit ke konci, rád bych se ohlédl a řekl si: „Ano, to stálo za to.“ To znamená nemarnit čas a žít život, co za něco stojí.

K tomu poslednímu není co dodat. Děkuji za milý rozhovor.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Tomáš Herajt, Rozhovory na okraji, HP,