S duchy není radno si hrát. Záhady života

Foto: Se svolením Karla Síly

Popisek: Karel Síla z Plzně, který se pokusil navázat kontakt s neznámem

Před několika lety začal Karel Síla z Plzně prozkoumávat opuštěná a temná místa napříč republikou. S příbuzným si pořídil přístroje, které měly zachytit projevy světa mrtvých. Zpočátku šlo o experiment, postupně se ale objevovaly situace, které nedokázali vysvětlit.

Projekt ukončili, když se vše začalo obracet proti nim. Události, jejichž původ zůstával nejasný, začaly zasahovat i do jejich každodenního života. Podobné příběhy přitom popisují i další lidé, kteří se pokusili navázat kontakt s neznámem. V tomto článku představíme nejen zážitky pana Síly, ale oslovili jsme i odborníka na paranormální jevy, který odpovídá na zásadní otázku: Co se může stát, když člověk otevře dveře do světa, který měl zůstat zavřený?

Na vašich stránkách Paranormální Jevy MK.ČR se objevuje řada nevysvětlených jevů. Co byste mi o vašem týmu prozradil?

Na začátku byla zvědavost. S bratrancem jsme se někdy kolem roku 2014 rozhodli pořídit si přístroje, které používají profesionální lovci duchů. Chtěli jsme se pokusit navázat kontakt se záhrobím, protože nám taková možnost připadala dost vzrušující. Nechtěli jsme propásnout šanci, že by nás někdo z říše mrtvých mohl vyslyšet.

Měli jste už v té době sami zkušenost s nějakými paranormálními jevy?

Ano, stala se nám s bratrancem Milošem v blízkosti zříceniny Lopata podivná příhoda, kterou jsme nedokázali nijak vysvětlit. Jeli jsme kempovat a cestou se zeptali jednoho staršího muže na cestu. Poradil nám, že nedaleko je kemp, kde bychom mohli přespat. Jenže když jsme přešli silnici a otočili se zpátky, stařík tam už nebyl. Bylo to, jako by se rozplynul. Chodili jsme sem a tam a snažili se ho zahlédnout, ale nikde nebyl. Nedávalo to smysl, protože během těch několika vteřin se nemohl dostat nikam daleko. Později jsme se dozvěděli, že přibližně na místě, kde jsme s ním mluvili, kdysi zemřel muž. Z představy, že to mohl být on, mě mrazí. Jiné vysvětlení mě ale nenapadá, protože se tam nikde nemohl schovat. Nebyla to ale má jediná zkušenost s tajemnem.

To mě zajímá. Co jste zažil?

I když nejsem na paranormální jevy nijak zvlášť citlivý, můj pes mě mnohokrát upozornil, že v místnosti nejsme sami. Často se díval do jednoho místa a zůstával tam nepohnutě stát, jako by sledoval něco, co jsem já spatřit nedokázal. Někdy se mu při tom začaly ježit chlupy a tiše zavrčel, aniž by tam byl někdo cizí. Takové chvíle mě vždycky znejistily a připomněly mi, že existují věci, které naše smysly neumí pojmout.

Psali jsme

Věřte nevěřte, i houby v lese mluví a myslí. Záhady života

Posuňme se ve vyprávění dál. Co se dělo poté, co jste si s bratrancem pořídili duchařské přístroje?

Začali jsme jezdit na dobrodružné výpravy. Naší první zastávkou byl starý, už dávno zaniklý židovský hřbitov. Bylo něco kolem druhé hodiny ráno, když jsme se ve tmě procházeli mezi hroby, a právě tehdy jsme si naplno uvědomili, že se něco zvláštního začíná dít. Kontrolky našich přístrojů blikaly a upozorňovaly nás na přítomnost někoho, koho naše oči nedokázaly spatřit. Neměl jsem pochyb, že přístroje zaznamenávají něco, co stojí za mimořádnou pozornost.

Jak jste zareagovali?

To je právě to, co náš tým začalo rozdělovat. Já věřím, že věci mezi nebem a zemí skutečně existují, a zatímco jsem se snažil být obezřetný a pokorný, můj bratranec se duchům vysmíval a dělal si z nich legraci. Tehdy jsem si to ještě plně neuvědomoval, ale dnes jsem přesvědčen, že jsme si tím na sebe upletli bič. Duchové se nám začali mstít. K tomu se ale určitě dostaneme později.

Jaké další lokality jste navštívili?

Čím dál víc nás přitahovala místa spojená s temnějšími událostmi české historie. Vydali jsme se například do takzvaného Hotelu duchů, bývalé výletní kavárny Alm u Mariánských Lázní, založené v roce 1887. Po druhé světové válce nesla název Polom a sloužila jako domov důchodců. Před více než dvaceti lety zde začala rekonstrukce, která ale zůstala nedokončená, a budova od té doby pustne a chátrá. Místo si mezi návštěvníky vysloužilo pověst lokality, kde se objevují nevysvětlitelné jevy – lidé mluví o zvláštních zvucích, pocitu, že nejsou sami, nebo o potížích s technikou. Právě podobné zkušenosti nás lákaly zjistit, co se tam skutečně děje.

Jak to tam probíhalo?

Během dne jsme si Hotel duchů prošli, natočili video o jeho historii a večer, když se setmělo, jsme zapnuli přístroje. Přesně si už nevzpomínám, zda jsme byli úspěšní, ale zkušenost stála za to. Později jsme se vydali ke kostelu svaté Barbory, který je rovněž proslulý nevysvětlitelnými jevy. Tam jsme ale dost znervózněli.

Proč?

Přístroje jsme zapnuli spíše ze zvědavosti, ale brzy jsme zjistili, že něco není v pořádku. Na dotaz, jestli je někdo přítomen, se ze spiritboxu ozvalo ANO. Infračerveným teploměrem, kterým zaměřujeme konkrétní body v prostoru, se nám dosud nikdy nepovedlo zachytit nic zvláštního, tentokrát ale ukazoval neuvěřitelně vysoké teploty: 30, 40, dokonce 60 stupňů. Někdo si s námi očividně začal hrát, a tak jsme tam nezůstali ani o minutu déle, než bylo nutné.

Psali jsme

Tajemní templáři nezanikli, stále někde jsou. Záhady života

Kde jste podle vás zaznamenali nejsilnější přístrojovou komunikaci s říší mrtvých?

Nejsilnější reakce jsme zaznamenali u hrobu Marie Tumy Reiter na Bohnickém ústavním hřbitově, kde byla pohřbena v dubnu 1912. Její náhrobek je mezi tisíci ostatních jeden z mála dobře čitelných a zachovalých. Lidé sem nosí svíčky a květiny a někteří tvrdí, že zde cítí zvláštní energii.

Říká se také, že její jméno by se nemělo vyslovovat nahlas, protože to přináší smůlu. Mnozí lovci duchů upozorňují, že se paranormální aktivity Bohnického hřbitova dají naměřit hlavně u jejího hrobu, což ostatně můžeme potvrdit.

Pokud vím, osudným se pro vás stalo vyšetřování paranormálních jevů na statku Pohádka, který obýval sériový vrah Ivan Roubal. Už před ním se zde střídali nájemníci, kteří měli zlé předtuchy a noční můry. Co se tam stalo vám?

Pohádku jsme si vybrali proto, že je proslulá svou negativní energií. Traduje se, že je prokletá a že každý, kdo tam přespí, krátce nato zemře. Ničemu z toho jsme nevěřili, naopak jsme chtěli ukázat, že jde o místo, kde se není třeba bát. Jenže realita nás rychle přesvědčila o opaku. I když naše přístrojová technika zůstávala poklidná, kolem třetí hodiny ráno nás probudil nepříjemný hluk. Z lesa to znělo, jako by někdo házel kameny směrem k nám.

Nedávalo to žádný smysl – nikdo další tam s námi nebyl, tím jsme si byli jistí. Později, když jsme si prohlíželi fotky, které jsme během dne na Pohádce pořídili, objevila se na jedné z nich zvláštní mlhovina, postava, která nás pozorovala. To ale nebylo ani zdaleka to nejzajímavější. V ten samý den měl můj bratranec děsivý hovor, manželka mu oznámila, že v jejich bytě před malou chvílí začalo hořet. Samovznítily se dutinky na cigarety, které ležely na stole. Požár se jí naštěstí podařilo uhasit. Zvláštní náhoda, nemyslíte?

Psali jsme

Dukovany v hledáčku tajemných objektů UFO. Záhady života

Ani vy jste ale po návratu z Pohádky nezažíval zrovna dobré časy, je to tak?

Ano. Jen asi měsíc poté mi lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Mé zdravotní potíže byly natolik vážné, že jsem musel s vyšetřováním paranormálních jevů přestat. Do té doby jsem byl naprosto zdravý, nikdy jsem s ničím nemarodil. Vysvětluji si to tak, že jsme s bratrancem během našich dobrodružství otevřeli nějaký neviditelný portál, kterým vstoupilo něco, co nás začalo negativně ovlivňovat. Hodně se zhoršil i náš vztah, napětí mezi námi sílilo, až jsme spolu přestali komunikovat. S bratrancem jsme se rozešli ve zlém a žádná další společná videa už nevydáváme.

Plánujete v rámci vyšetřování paranormálních jevů ještě něco do budoucna?

Rád bych se vrátil na Pohádku, ale nejsem si jistý, jestli to zvládnu. Nedávno jsem se vydal sám na prohlídku prokletého Branišovského lesa, ale ani jsem k němu nedošel, cestou se mi udělalo zle. Celý jsem se klepal, přestože nebyl jediný logický důvod. Musel jsem se otočit a vrátit domů. Cestu, která tam trvala pět minut, jsem zpátky šel půl hodiny. Během toho téměř nevím, co se se mnou dělo, mé vzpomínky jsou mlhavé.

Pokud vám paranormální jevy natolik zasahují do života, že vám způsobují zdravotní i psychické problémy, možná to není vaše cesta. Nepřemýšlel jste nad tím, že byste se na to jednoduše už…

…vykašlal? Občas mě to napadne, ale zatím si nechci připouštět, že bych to měl úplně vzdát. Stále mě fascinují místa, která jsme navštívili, i záhady, které bych ještě rád prozkoumal. Ale zároveň musím brát ohled na své zdraví. Je to těžká rovnováha mezi zvědavostí a realitou, která mě drží od hranice, kam raději nevstupovat.

Jitka Svobodová    

Převzato z časopisu Záhady života

Vložil: Redaktor KL