Hurvínek, kluk s vykulenýma očima rozdává moudra i jinotaje už celé století
02.05.2026
Foto: Se svolením Divadla Spejbla a Hurvínka
Popisek: „Novorozený“ Hurvínek s taťuldou Spejblem v roce 1981, ve hře V Praze je blaze
ČASOSBĚR: I v dnešním rušném světě plném zvratů najdeme věci, které jsou neměnné. Patří k nim i dřevěný klučina s dost vysokým hlasem a vykulenýma očima. Dětskou vizáž i „hurvínkovský“ pohled na svět si drží už sto let.
I v dnešním rušném světě plném zvratů najdeme věci, které jsou neměnné. Patří mezi ně dětská radost, kterou obvykle nejmenším přináší jejich pohádkový svět. A s ní i jeden stoletý zázrak, dřevěný loutkový klučina. Už sto let, což je zázrak, možný jenom v divadle.
O 20. století se také píše jako o století dítěte. A je to velká pravda. Během předcházejícího století byla běžnou součástí průmyslové revoluce dětská práce, také dětská úmrtnost dosahovala z dnešního pohledu závratných hodnot. Dnes už si můžete prolistovat online tehdejší matriky, ale četné záznamy o úmrtí novorozenců, batolat či školáků jsou jen pro otrlé.
Předminulých sto let přineslo neskutečné změny, začaly se stavět vodovody a kanalizace, technický pokrok byl cítit na každém rohu, i sociální zákonodárství šlo kupředu. Stále ale platilo, že pokud jste se narodili do šlechtické či měšťanské rodiny, vyhráli jste v loterii života. Bylo o vás postaráno, kromě pokojíčku jako klícka a spousty hraček jste dostali možnost vzdělání, pravidelnou stravu a hygienu na vysoké úrovni. V době, kdy nebyla antibiotika, to byla naprosto klíčová věc. Jiné děti si o těchto vymoženostech mohly nechat jen zdát.
Svět nejmenších byl takto nastaven až do konce první světové války. Se vznikem Československa se ale mnohé změnilo. Nový stát prezidenta Masaryka, jehož sociologické studie už v devatenáctém století popsaly mnoho dobových fenoménů, měl snahu vybudovat demokratickou republiku na spravedlivějších základech.
Jedním z prvních kroků byl zákaz dětské práce. Za dětskou práci se ale nepovažovala třeba výpomoc v zemědělství, tam byla účast potomků na hospodářství stále běžná, bez debat a odmlouvání. Ale celkově se mnohem více přemýšlelo o světě dětí jako o budoucnosti země a světa. A jedním ze symbolů tohoto zaměření se stal i dnešní oslavenec.
Po divadelních prknech se poprvé prošel, tedy byl loutkovodičem proveden, 2. května 1926 ve hře Počestný dům. Úspěch měl okamžitý a neopustil jej dodnes, kdy jej stále znají všichni obyvatelé naší země. Když se řekne Hurvínek, každý ví, koho si představit.
Jak to tak na světě bývá, synovi musel předcházet otec. Pan Spejbl, též řečený Taťulda, se na scéně poprvé objevil v roce 1920, vedl ho Josef Skupa. Četnický synek ze Strakonic, absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Praze, měl na loutkoherecktví obrovský talent. A také cit pro dětskou duši.
Skupovy první divadelní výstupy se odehrávaly s klasickou postavou Kašpárka. Pak přemýšlel, jak představení oživit a nechal si dle vlastního návrhu zhotovit loutku Josefa Spejbla. Ano, má i křestní jméno. Když dal Skupa dohromady klasickou postavu a vlastní charakter, zjistil, že to moc nefunguje. Spojení spořádaného občana a fantaskní postavy se spíše tlouklo, než aby se na jevišti doplňovali.
Znovu se tedy obrátil na řezbářský klan Noskových, který mu vyrobil už obě existující loutky. Kašpárka vyřezával František Nosek, Spejbla pak jeho syn Karel. Nyní se obrátil na dalšího člena rodiny. Gustav Nosek kromě práce se dřevem měl i vlastní zkušenost jako loutkoherec. U Skupy působil jako jevištní mistr, což znamenalo, že rozvíjel technologii loutek a sám je také o představeních vodil.
Jeho hlavním zápisem do dějin českého divadla ale už navždy zůstane postava veselého kluka. Ohledně jeho jména legenda praví, že když poprvé loutku uviděl Skupův známy malíř Doležal, tak pronesl, že to je „zkurvínek“. Postavě pro děti samozřejmě nemůžete dát takové jméno, naštěstí se do debaty vložila paní Skupová a navrhla změnu na Hurvínka.
A pod tímto jménem se zrodila legenda loutkového divadla, které považuji za jeden z vrcholů naší kultury. Pamatuji si moment, kdy jsem si poprvé uvědomila, že loutku musí někdo vést a ovládat na vysoké úrovni. Ruce, nohy, pohyb po jevišti. Musí přesně vědět, co kterým pohybem provázku způsobí. A ještě je tu interpret, který loutce propůjčuje hlas. Aby byl výsledek precizní, musí být sehraní na vteřiny. Tedy, tomu říkám umění. A čeští loutkoherci v něm opravdu byli těmi, kdo určoval světové trendy.
Skupova dvojice k tomu přispěla zásadně. Ze začátku nebylo zřejmé, jaký je mezi oběma postavami vztah, až později bylo jasně řečeno, že jde o otce a syna. A jeviště se začalo zaplňovat dalšími členy „rodiny“, nemohl chybět pes Žeryk, Hurvínkova nejlepší kamarádka Mánička a mnohem později ještě Bábinka. Všimněte si, že junior je na jevišti obklopen těmi, které z dětství známe všichni. Mazlíčkem, kamarády a babičkou. Pro děti to byl jejich svět, i proto si Skupovy loutky tak zamilovaly.
S kompletní loutkovou rodinkou se Skupa rozhodl v divadle osamostatnit. Do té doby bylo působištěm někdejšího učitele Loutkové divadlo Feriálních osad, tento amatérský soubor vedl lidový loutkář Karel Novák. Tomu se koncept Spejbla a Hurvínka moc nelíbil, Skupa šel tedy vlastní cestou.
A prokázal mimořádný talent na práci s postavami. Jakmile pochopil, že jeho loutková rodina funguje a je populární, dokázal ji uplatnit i mimo divadlo. Jejich dobrodružství si děti mohly poslechnout v rozhlase, a pokud vám pořad utekl, mohli jste si zakoupit gramofonovou desku. Začaly se vydávat knížky se Spejblovic rodinkou. A v roce 1931 se obě loutky objevily i v prvním samostatném zvukovém loutkovém filmu.
Pod názvem Plzeňské divadlo profesora Josefa Skupy vznikl první profesionální loutkový útvar v Československu. Z divadla se stal žádaný zájezdový ansámbl, a protože loutkové divadlo je univerzální, nebyla čeština překážkou ani pro dětské diváky v cizině. Jejich ovládání dřevěných loutek se stalo vzorem a v podstatě vytvořilo vlastní školu. V Plzni také Skupa objevil talentovaného výtvarníka Jiřího Trnku, který dělal pro představení kulisy.
Úspěch přinesl Skupovi mimořádnou poctu, v roce 1933 se stal předsedou mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Jeho respekt mezi kolegy byl obrovský, organizaci pak vedl až do své smrti v roce 1957.
Jeho slavná dvojice mezitím doslova dobyla svět. V dialozích se proslavili v rolích mistrujícího a vychovávajícího otce a Hurvínkova čistého dětského pohledu. Na konci třicátých let, když se nad střední Evropu nahrnul mrak rozpínající se německé říše, najednou jejich domácí rozhovory nebyly aktuální jen pro děti. Některá představení začala být určena rodičům.
Dne 10. února 1939 se v Plzni uskutečnila premiéra hry Kolotoč o třech poschodích. Zde vystupovala i babka Drbálková, negativní role domovnice, která se snaží uzurpovat moc v domě, kde Spejblovic bydlí. Byla to zřejmá alegorie na Mnichovskou dohodu, která nezůstala po březnovém nástupu protektorátní správy bez povšimnutí a po 56 reprízách byla jedna z nejstatečnějších uměleckých vzpour proti nacismu zakázána.
Divadlo těžké časy přežilo, ale ze Spejbla se v těch letech stal spíše starostlivý táta, než pomatený moula, v jehož řečech se daly hledat jinotaje. Sám Skupa byl v roce 1944 zatčen za poslech zahraničního rozhlasu a uvězněn v Drážďanech, odkud uprchl po bombardování věznice a dostal se do Plzně. Zde se na jaře 1945 ve strachu přihlásil úřadům, ale světe, div se, německý aparát už byl v takovém rozvratu, že uvězněn nebyl.
Konec apokalypsy druhé světové války přinesl nový svět a nové možnosti. A Skupa se rozhodl posunout divadlo na vyšší úroveň. Přesunul soubor do Prahy, na Vinohradech se začalo chodit do Divadla Spejbla a Hurvínka, dnes ho najdete v Dejvicích.
A chodí se na ně pořád, Spejbl a Hurvínek jsou fenoménem. I v době, kdy československé divadlo nebylo ve světě příliš žádané, Skupův soubor jezdil po celém světě. S příchodem nových médií se otevřely další kanály, jak k dětem jejich favority dostat. V roce 1972 se mohli nejmenší poprvé potěšit příběhy rodinky v rámci Večerníčku, objevují se i ve filmech. Dřevěný otec a synek se dočkali i oficiálních poct, při cenách Thálie za rok 2012 jim byla udělena ta za celoživotní mistrovství.
Toto mistrovství bylo dílem Skupových nástupců. Sám si vychoval talentovaného Miloše Kirschnera, po jehož úmrtí v roce 1996 převzala divadlo jeho manželka Helena Štáchová. Ta byla považována za jednoho z nejlepších divadelních manažerů v zemi, ale já ji mám spojenou především s Hurvínkovou upovídanou a chytrou kamarádkou Máničkou. Mluvila ji od roku 1967 až do svého odchodu do divadelního nebe rovných padesát let.
V dětském světě máte pocit, že je přehledný, nezkažený a nedoléhají do něj problémy dospělých. Hurvínek, přinášející tento pohled na divadlo, se dotýká dětských dušiček již stovku let. A nejen dětských. Nakonec, každý z nás byl dítětem a na ten svůj vlastní a bezpečný svět vzpomíná celý život.
Zdroje: Wikipedia, Divadlo Spejbla a Hurvínka (ZDE), Planetka Spejbla a Hurvínka (ZDE), medium.seznam.cz (ZDE), prozeny.cz (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo