Jak jsem potkal prezidenta Pavla. Glosa Iva Fencla

Foto: Magistrát města Plzně

Popisek: Prezident republiky Petr Pavel s manželkou Evou Pavlovou a plzeňským primátorem Romanem Zarzyckým

Nebudou to intimnosti z jeho života, mě to ani nezajímá, bude to cosi k jeho ochrance. V úterý 25. března jsem jel dopoledne do Plzně, měl jsem tam schůzku v 10. 30. Protože mi zbývalo čtyřicet minut času, zamířil jsem na náměstí (ulice schůzky byla vedle) a zastavil se v informačním centru. Vyjdu zpátky do deště, obejdu hlouček dětí, na co tam asi čekají? - a šup se schovat do radnice, kde si klidně začnu prohlížet výstavu o sportu.

Přiznávám, že jsem tam vklouzl i s batohem na zádech také trochu kvůli náhle intenzivnějšímu dešti a nejsem tak nevšímavý, abych si uvnitř nevšiml, že se ve veliké vstupní hale… na někoho čeká. Na někoho? Kdo to asi může být? Prezident! Je přece v těchto dnech na západě Čech, to vím, to se mi vybavilo. Obstupovali mě už tři až čtyři páni a jeden držel detektor. Proč to? Prošel jsem neviděn kontrolou u vchodu a nemělo už smysl mě trapně „vykazovat“. A tak jsem po prosbě otevřel batoh (kniha, ještě i pytlík s knihami, časopisy) a ukázal na požádání obsah kapes.

Ti kluci (a jeden obzvlášť mladý) byli překvapivě konsternováni. Z čeho? Že tam u koberců vůbec stojím, a to klidně. Ale necítil jsem se věru nepříhodně, vždyť na „dně“ magistrátu nebylo liduprázdno a stálo zde - takřka ve špalíru - i značné množství dalších dam a pánů a fotografů a… Co vím, kdo má nárok vidět Petra Pavla zblízka, když navštíví Plzeň?

Měl jsem štěstí, jak to jinak říct. Myslel jsem jenom na své věci, čas ubíhal, ale jaksi jako duch, a jen pět minut po mém příchodu vstoupil očekávaný. I se svou paní. Vypadal stejně jako v televizi, usmíval se velmi srdečně, seklo mu to, ale šli rychle, takže jsem si sotva stačil prohlédnout Evu Pavlovou, když mě míjeli asi ve vzdálenosti čtyř až pěti metrů. Nebylo prý předem specifikováno, v kolik přesně autokolona před magistrátem zastaví, takže mi to, páni, klaplo bez jakéhokoli plánu takřka na minutu. Jedinkrát v životě jsem jej „potkal“.

Kupodivu… Byl to a dosud je velmi povznášející, příjemný pocit. A přece nejsem vrah!

Petr Pavel jen prošel, a zvláště jeden ze strážných na mě dál civěl neskutečně zachmuřeně, asi jako bych bořil svět. Prý jsem neměl (a neměl), ne, vůbec a ani náhodičkou jsem neměl dovnitř projít. Jak je to tedy možné, že tu jsem a jak jsem se mohl dostat tak daleko? Nešla mu ta věc do hlavy.

A podotýkám, že mě sami nedokázali ani prohledat. Snad je tu nějaký předpis ohledně osobní svobody a bezpečí všech tělesných otvorů. „Máte nůž?“ ptal se prostě jeden ten kluk, ale… On se jen slušně zeptal. A já: „Nemám.“

Nic víc. Podstatné ale je, řekl bych, že si mě uvnitř po chvíli aspoň všimli. Ne? Nejméně jeden si mě nakonec všiml a zapředli řeč. Takže… Ne, já bych jim nic nevyčítal a z mého hlediska neozbrojeného, zadumaného a docela dobře oblečeného chodce… bylo všecko v nejlepším pořádku. Jak to vnímá jejich šéf, to nevím, ale namlouvám si, že i detektor kovu byl třeba v činnosti. Nicméně mě jím neluxovali nikde a křížek na krku mi nepípal, ten zůstal bez odezvy.

A mě ono setkání s prezidentem okamžitě nabilo energií a dobrou náladou. Sám bych tomu nevěřil. Nejsem přece žádný jeho zvláštní fanda, ale… Ale nějak to funguje i bez toho. On je jednou symbol a potkat symbol je zvláštně povznášející. Divil jsem se zakaboněným bodyguardům! „To bylo úžasné,“ řekl jsem upřímně, nehraně a uvolněn. „Víte… A doma… Já… Pánové! Já nic neplánoval, a přece budu moci říct: já jsem viděl živého prezidenta! Mějte se.“

Kráčel jsem velmi svobodně přes náměstí na svou schůzku, míjel chrám svatého Bartoloměje a dodatečně mi docházelo, proč bylo město dnes plné policistů, a to i dopravních. Dva dokonce kdožvíproč stáli až u přechodu u Hlavního nádraží, což je od náměstí jistě půl kilometru. Nu, hlídat se musí - a přes ty hradby nechť nepronikne ani myš.

Opravdu nám prezidenta hlídají dobře? Nechávám na vás.

Vložil: Ivo Fencl