Rudolf II. byl zřejmě prvním velkým sběratelem egyptských starožitností u nás, říká přední český egyptolog Ladislav Bareš

Foto: Se souhlasem Českého egyptologického ústavu FF UK / foto P. Košárek (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Profesor Ladislav Bareš „v akci“

ROZHOVORY NA OKRAJI: Česko není velmoc, která by mohla dominovat světu jako velké státy. Ale jeho příslušníci dovedou být špičkami v různých oborech. A nejen ve vaření piva či hraní hokeje, nýbrž také v egyptologii. Profesor Bareš (* 11. 4. 1952, Plzeň) patří do kategorie čelných českých egyptologů a oceňovaným vědcem je rovněž za hranicemi. Běžní čtenáři jej budou znát mimo jiné jako spoluautora obřích egyptských dějin z produkce Lidových novin či Ilustrované Encyklopedie starého Egypta, ti odborněji zasvěcení pak z jeho vědeckých prací určených specializovanému publiku. Nebudeme se ovšem bavit jenom o egyptologii, ale třeba i o životě v dnešním Egyptě a jeho úskalích, pokud se někdo z Čechů rozhodne zde trvaleji zakotvit.

Pane profesore, vy jste hrdým plzeňským rodákem. Ke svému původu se rád veřejně hlásíte. Jaký je váš vztah k Plzni a daří se vám při vašem zaneprázdnění udržovat se svým rodným městem kontakt? 

Plzeň je město, kde jsem se narodil, byť jsem tam vlastně strávil jenom hodně malou část svého žití. Když nepočítám první týden života, strávený v porodnici na Slovanech pod hvězdárnou, to byly tři roky v dětství, kdy jsem vzhledem k zaneprázdnění rodičů (učitelů v západočeském pohraničí) většinu času trávil u prarodičů v železničním „Parlamentu“ v Guldenerově ulici, přičemž po náhlé smrti babičky o mne, tehdy asi čtyřletého, pečoval hlavně můj děda. Ten jako ruský legionář prošel celou Sibiří a objel svět, a tak neměl problém se o mne postarat. V Plzni jsem vlastně strávil vcelku už jen pět let (1965 až 1970), kdy jsem dokončil základní školu a pak prošel školou střední (tenkrát šlo o Střední všeobecně vzdělávací školu v ulici Pionýrů, dnes Masarykovo gymnázium v Petákově ulici). Od roku 1970, kdy jsem začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, se do Plzně už jen vracím, ale vracím se vždycky rád. Pravda, dokud tam žili moji rodiče a kousek za Plzní i moje teta, jezdíval jsem tam mnohem častěji než teď, ale pořád ještě v Plzni a okolí mám část rodiny, a je to jedno z několika málo míst, kde se cítím opravdu doma. 

Jak jste se vlastně dostal k tak nevšední vědě, jakou je egyptologie? 

Dá se říct, že jsem byl ve správný čas na správném místě, ale nutné je dodat, že štěstí přeje připraveným. Od mládí jsem se zajímal o dějiny – tedy když nepočítám několik dětských let ve Stříbře, kde běhání po výsypkách tamních dolů, spojené s občasným sbíráním zajímavých „šutrů“, mne na chvilku odvádělo spíše ke geologii. Takže v posledním roce střední školy bylo celkem jasné, že se budu chtít přihlásit ke studiu historie (tenkrát v kombinaci s archivnictvím) na FF UK v Praze. 

Což se ale nakonec nestalo a vybral jste si jiný směr. 

Můj táta, velmi aktivní křížovkář, využil jedné ze svých cest do Prahy, aby se na studijním oddělení fakulty (on ostatně svého času dálkově absolvoval jednu z jejích předchůdkyň) přeptal, jaké jsou vyhlídky. Dozvěděl se, že zájem je velký, a jistější cesta, jak se ke studiu na fakultě dostat, je přihlásit se na nějaký méně žádaný obor, například na kombinaci arabistika a kulturní dějiny islámských zemí. S touto radou pak někdy v zimě přijel, a tak jsem se nakonec na tento obor i přihlásil, a těch několik měsíců do přijímaček pilně pročítal knihy k dané problematice (nebylo jich tenkrát zase tak moc), které byly v plzeňské vědecké knihovně k dispozici. V daný termín, tedy 8. června 1970, jsem se pak dostavil k přijímacím zkouškám na fakultu. Zkoušky na všechny orientální obory (kromě arabistiky to byla ještě sinologie a právě egyptologie) se konaly v různých koutech téže místnosti, takže jsem absolvoval pohovor s komisí pro arabistiku (což byli, pokud si dobře pamatuju, Karel Petráček a Rudolf Veselý, tenkrát ještě ne profesoři); nepochybně přitom přišla řeč i na můj dlouhodobý zájem o dějiny. 

A pak přišla další změna… 

Když jsem čekal na výsledek, přišel ke mně docent Petráček a řekl mi, že na obor arabistika a kulturní dějiny islámských zemí by mne vzali, ale optal se mne, jestli si nechci promluvit také s prof. Zbyňkem Žábou, který sice na dvě místa studentů (počet studujících byl tenkrát na každém oboru stanovován centrálně a přísně limitován) má dva vynikající uchazeče, ale jeden z nich má ještě rok do maturity, a tak nemůže být přijat. Já se zájmem o dějiny bych tak mohl být vhodným uchazečem. 

O starém Egyptě tenkrát v češtině nebylo tak mnoho knih, a všechny jsem měl přečtené (a z velké části i doma), a tak jsem souhlasil. Prof. Žába mi položil několik otázek, které jsem zřejmě odpověděl k jeho spokojenosti. Jedinou, na kterou si vzpomínám, byl dotaz, který literární žánr staří Egypťané neznali.  Protože jsem krátce předtím přečetl jeho knihu Tesáno do kamene, psáno na papyrus, věnovanou staroegyptské literatuře, odpověděl jsem podle knihy, že poému. Dneska už by s tím souhlasilo jen hodně málo egyptologů, ale tenkrát to bylo vcelku běžné stanovisko. A tak jsem byl přijat na egyptologii. 

A ze studia arabštiny tedy nic nebylo… 

Ale kdepak. Pustil jsem se do obého. Egyptologie se v tom roce studovala v povinné kombinaci právě s arabštinou. A tak jsem se během chvilky stal jedním ze dvou studentů egyptologie, u které zůstávám po celý život, a jedním z pěti studentů arabštiny (přesněji jedním ze čtyř, protože pátá byla naše kolegyně). Abych se vrátil k tomu, co je na začátku, byla to opravdu náhoda a velké štěstí, protože další ročník oboru egyptologie se pak otevíral až v roce 1989! Až za 19 let! 

Jak dlouhou tradici má české egyptologické bádání a kdo vlastně stál u jeho počátků v našich zemích? 

Prvním velkým sběratelem egyptských starožitností u nás byl zřejmě už císař Rudolf II., v jehož kunstkameře byly kromě několika mumií ještě další staroegyptské artefakty. S Prahou je ostatně, byť spíše nepřímo, spojeno i jméno významného barokního polyhistora Athanasia Kirchera, který se mj. neúspěšně pokoušel o rozluštění egyptských hieroglyfů a bývá tak považován přinejmenším za jednoho z předchůdců egyptologického bádání. Právě Kircherovi věnoval jeho pražský přítel Marek Marci z Kronlandu, mj. rektor pražské univerzity, dodnes záhadný tzv. Voynichův rukopis, o jehož rozluštění se marně pokoušejí celé generace badatelů. 

A pak přišel Napoleon a jeho tažení do Egypta… 

Ano. Vlna zájmu o starý Egypt, kterou vyvolala Napoleonova expedice do Egypta, se nevyhnula ani našim zemím – první výstava egyptských starožitností se v Praze uskutečnila už před více než 200 lety a zanechala svou stopu i v současných sbírkách Náprstkova muzea, složky Národního muzea v Praze. Ještě v té době, v 1. polovině 19. století, se ostatně v lékárnách běžně používal mumiový prášek (vyráběný ze skutečných staroegyptských mumií), považovaný za účinný léčebný prostředek. Na jedné z takových mumií už v polovině 19. stol. prováděl histologické výzkumy Jan Nepomuk Čermák (známější spíše v německé verzi jména Johann Nepomuk Czermak), asistent Jana Evangelisty Purkyněho; šlo tehdy o jedny z prvních výzkumů tohoto druhu na světě. O starý Egypt se rozsáhle zajímal i Miroslav Tyrš, známější spíše jako jeden ze zakladatelů Sokola, který byl krátce před svou předčasnou smrtí v roce 1884 jmenován profesorem české Karlo-Ferdinandovy (dnešní Karlovy) univerzity. První česky psané původní práce o starém Egyptě byly dílem středoškolského profesora Justina V. Práška, který se v 80. a 90. letech 19. stol. opakovaně a ke své smůle marně snažil na pražské univerzitě o získání habilitace pro obor dějin starověkého Orientu. 

Univerzitním egyptologem se tak nakonec stal někdo jiný než Prášek… 

Zakladatelem české egyptologie byl až František Lexa, původně středoškolský profesor matematiky a fyziky, který se ale díky svému zájmu o psychologii rozhodl v roce 1905, ve svých téměř 30 letech, habilitovat jako soukromý docent pro psychologii na filozofické fakultě tehdejší české Karlo-Ferdinandovy univerzity. Jako téma si zvolil psychologii písma, a protože se chtěl seznámit se všemi tehdy známými písemnými systémy, koupil si učebnici staré egyptštiny. Překlady prvních staroegyptských textů (vlastně to byla cvičení z dané učebnice), které uveřejnil ve výročních zprávách gymnázia v Hradci Králové, kde tehdy působil, vzbudily pozornost tehdy jediného profesora orientálních jazyků na pražské univerzitě Rudolfa Dvořáka. Ten Lexu přesvědčil, aby se egyptologii začal více věnovat. S Dvořákovou pomocí pak Lexa strávil tři semestry studijního pobytu u předních německých a vlastně i světových egyptologů Adolpha Ermana v Berlíně a Wilhelma Spiegelberga v tehdy německém Štrasburku. Dvořák pak významně napomohl i k uveřejnění Lexovy habilitační práce v roce 1917 a také k Lexovu jmenování soukromým docentem pro egyptologii na počátku roku 1919. Vlastní Lexovy přednášky na Filozofické fakultě, které lze považovat za počátky oficiální české egyptologie, byly zahájeny v dubnu 1919. V roce 1922 pak byl Lexa jmenován mimořádným profesorem egyptologie na Karlově univerzitě, a teprve tehdy se egyptologie stala i zdrojem jeho příjmu – do té doby stále vyučoval na malostranském gymnáziu; řádným profesorem egyptologie se stal v roce 1927. 

Ano, docenti kdysi nepobírali na univerzitě honorář, jak vidíme i na příkladu života T. G. Masaryka, který také začal být placen až jako mimořádný profesor. Ovšem vraťme se k naší egyptologii. Její počátky v českých zemích budovali rovněž u nás žijící či působící Němci, jak jste mne upozornil… 

Jistě. Při líčení počátků egyptologie u nás nelze zapomenout na to, že už od roku 1913 přednášel jako soukromý docent egyptologii na německé filozofické fakultě v Praze rodák z rakouského Badenu Nathaniel Julius Reich, který se ovšem po vzniku Československa v roce 1918 vrátil do Vídně a později odjel do USA. Jeho nástupcem na německé filozofické fakultě se v roce 1938 stal přesvědčený antinacista Ludwig Keimer, který mimochodem na schválení své habilitace tehdejším Ministerstvem školství a národní osvěty musel čekat dlouhých sedm let; ale vzhledem ke svému přesvědčení a situaci v Praze fakticky nepřednášel. Zejména otázkami náboženství a duchovního světa pozdního Egypta (tj. v antické době) se rozsáhle zabýval i klasický filolog Theodor Hopfner, profesor německé filozofické fakulty v Praze a Lexův dobrý přítel; i jeho tak musíme zahrnout do počátků egyptologie u nás. 

Ladislav Bareš s předákem místních, egyptských dělníků 

Jak už zaznělo v úvodu, Česko je malou zemí, která nemá šanci vyhrávat války nad mnohem silnějšími státy nebo udávat prim ve světové politice. Nicméně jsou dílčí oblasti, ve kterých se jí daří zviditelnit více než jiným. A k nim patří též český egyptologický výzkum. Jak k tomu vlastně došlo, že i čeští vědci zanechávají svoji objevnou stopu v dějinách starého Egypta? A existují nějaké další menší státy, které jsou na tom obdobně? 

Česká egyptologie v současnosti navazuje na úsilí našich velkých předchůdců, jako byli František Lexa a Zbyněk Žába, ale možná ještě ve větší míře Jaroslav Černý, který od roku 1925 jako první český egyptolog měl možnost pracovat přímo v Egyptě, a od roku 1946 jako mezinárodně uznávaný vědec působil na univerzitách v Londýně a později v Oxfordu. Lexa, a z mezinárodního hlediska i Černý, pak vytvořili podmínky k tomu, aby jejich společný žák Zbyněk Žába, vynikající vědec i organizátor, mohl v roce 1958 založit na Karlově univerzitě pracoviště (tehdy ještě Československý, dnes Český egyptologický ústav), které by se věnovalo i přímým výzkumům v Egyptě. 

Svým způsobem k tomu přispěla i tehdejší mezinárodně politická situace, kdy po tzv. Suezské krizi v roce 1956 byla v podstatě zastavena činnost francouzských a britských egyptologů v Egyptě a působení německých egyptologů (přerušené 2. světovou válkou) se teprve postupně obnovovalo. Rozhodujícím momentem pak zřejmě bylo schválení naší účasti v mezinárodní akci UNESCO na záchranu památek Núbie, tedy území, které mělo být zaplaveno vodami nově budované Vysoké přehrady v Asuánu. Při rozhodnutí, zda se naše republika bude na této akci podílet finančním příspěvkem nebo přímou vědeckou účastí byla, naštěstí pro nás, přijata druhá varianta. Na úspěšnou účast v této mimořádně rozsáhlé mezinárodní akci, která naši egyptologii zviditelnila v mezinárodním kontextu, pak navázal výzkum staroegyptského pohřebiště u Abúsíru, v té době dlouhodobě opomíjeného, který až do současnosti přinesl množství mimořádně cenných, a nakonec i mediálně zajímavých výsledků. 

Egyptologie je dnes odvětvím zastoupeným téměř v celém světě, navíc značně mezinárodně propojeným. Ostatně i v našem pražském týmu jsou v současnosti zastoupeny čtyři národnosti, a nebýt odchodu jednoho z kolegů do penze, bylo by jich pět. Podobně mezinárodní jsou i týmy jinde ve světě, takže i menší státy, jako Finsko, Norsko, Portugalsko, nebo třeba i Nový Zéland, mají dnes v egyptologii zastoupení. Z našich sousedů, pokud nepočítáme Německo a vlastně ani Polsko, jsou na tom podobně jako my Rakousko a náš skoro-soused Maďarsko, déledobě spojené s vlastními archeologickými výzkumy v Egyptě, ale ty zejména v poslední době úspěšně rozvíjí taktéž Slovensko, a dlouhodobě třeba i Švýcarsko. 

Kdybyste se pokusil rekapitulovat české úspěchy na poli egyptologických výzkumů, které by stály za hlavní zmínky a ke kterému z nich se osobně hlásíte také? 

Kromě již zmíněné účasti v mezinárodní núbijské akci UNESCO v letech 1961–1965 jsou to především výzkumy staroegyptského pohřebiště u Abúsíru, které leží nedaleko od Káhiry mezi významnými nekropolemi v Sakkáře (s nejstarší egyptskou pyramidou) a Gíze. České (resp. čs.) archeologické výzkumy zde probíhají už od roku 1960, kdy tým vedený prof. Žábou zahájil (na radu Jaroslav Černého) práce v hrobce vezíra (fakticky prvního ministra) Ptahšepsese z počátku 5. dynastie (25. stol. př. n. l.), která se ukázala být největší soukromou hrobkou Egypta z celého 3. tisíciletí př. n. l. 

Pod vedením prof. Miroslava Vernera (a dnes prof. Miroslava Bárty) pak od roku 1976 probíhají výzkumy na rozsáhlé archeologické koncesi, která zahrnuje většinu rozlohy abúsírského pohřebiště. K nejvýznamnějším nálezům zde patří odkrytí nedokončeného pyramidového komplexu faraona Raneferefa, který krátce vládl na počátku 5. dynastie. Zde bylo kromě jiného nalezeno několik desítek zlomků královských soch (jde o jeden z největších nálezů tohoto druhu z Egypta za několik posledních desetiletí) a zejména rozsáhlé zbytky původního archivu na papyrech (dohromady více než tisíc větších i menších zlomků), vlastně svým způsobem pozůstatků oficiálního státního archivu, které umožnily jedinečným způsobem nahlédnout do hospodářství a správy tehdejšího egyptského státu z doby před více než 4 tisíci let. 

A které další úspěchy bychom mohli ještě zmínit? 

Dalšími významnými objevy bylo například odkrytí nevyloupené pohřební komory kněze Iufay z poloviny 1. tis. př. n. l. (v roce 1996 to byl první podobný objev v Egyptě po více než 50 letech), nebo výzkum komplexu hrobek spojených s princeznou Šeretnebtej (5. dynastie) a také výzkum dvou velkých skladů materiálů použitých při mumifikaci významných hodnostářů z doby kolem poloviny 6. stol. př. n. l., generálů Menechibnekona a Vahibremerineita (Egypťané věřili, že vše, co přišlo do styku s mrtvých tělem musí být pohřbeno spolu s ním, aby se uchovala celistvost dané bytosti; tyto nálezy mimochodem významně obohatily naše znalosti o metodách mumifikace). Měl jsem to štěstí, že u všech těchto objevů, jejichž výsledky byly mj. zčásti k vidění v Praze při velké výstavě před několika lety, jsem ve větší či menší míře byl, ale významných a mezinárodně oceňovaných výsledků by se dalo uvést ještě mnohem víc. 

Například v oblasti pravěkých dějin se průběžně mění schémata našich evolučních předchůdců. Podle moderních výzkumů zřejmě již není naším přímým předkem Homo erectus, též druh Homo sapiens sapiens byl odbourán a už mluvíme pouze o sapientovi. Jsou nějaké obecně tradované informace o starém Egyptu, které se také dlouho udržovaly či stále udržují v obecném povědomí, ale dnes už neplatí? 

Takovou tradiční představou, dnes dávno překonanou, je například myšlenka, že na stavbě egyptských pyramid pracovaly statisíce otroků, což vychází z díla řeckého historika Hérodota, který ale Egypt navštívil (nebo možná ani nenavštívil) ve 4. stol. př. n. l., tedy zhruba 2 000 let poté, co byly postaveny například největší egyptské pyramidy v Gíze. Ve skutečnosti byla stavba pyramid, resp. pyramidových komplexů určených pro pohřeb daného panovníka, které tvořilo několik částí vzdálených od sebe i více než kilometr, velkým státním projektem, na kterém se rozhodující měrou podílel kádr zkušených a kvalifikovaných dělníků (v počtu několika tisíc). Ti zajišťovali vlastní výstavbu, a k dispozici měli větší počet pomocných sil (ekvivalentu dávné „roboty“, nebo „dobrovolných brigád“ či do určité míry i „totálního nasazení“, které i my známe z doby nepříliš dávné), soustředěných především na pomocné práce, jako byly doprava materiálu na staveniště či materiální zabezpečení stavby. 

Dalším tradičním omylem, se kterým se často setkáváme, je představa, že dnešní obyvatelé Egypta jsou úplně jiným národem než staří Egypťané. Nejsevernější část nilského údolí byla sice odjakživa křižovatkou cest, a přicházeli do ní ve větší či menší míře, dobrovolně i ne zcela dobrovolně, obyvatelé sousedních území ze všech směrů. Velká část současné egyptské populace, zejména jižně od Káhiry, jsou ale téměř úplně potomky starých Egypťanů, bez ohledu na to, že změnili (jednou nebo i dvakrát) náboženskou víru a také jazyk; stačí jejich podobu srovnat s obličeji zachycenými na staroegyptských reliéfech, často více než 4 000 let starých. 

Čím vám přijde starověká egyptská civilizace inspirativní také pro dnešek a co nás s ní možná podnes nevědomky spojuje, aniž bychom tušili, že daná věc má kořeny až v Egyptě? 

Egypt, tedy území, v němž jeho obyvatelé žijí a přetvářejí ho už více než 5 000 let, dovoluje díky množství dochovaných pramenů různého druhu (nejen písemných) zkoumat vývoj lidské společnosti v dlouhých časových řadách, a tedy do určité míry sledovat hlavní tendence, umožňující do určité míry predikovat i další vývoj. Starému Egyptu navíc vděčíme za řadu věcí, které dnes považujeme za samozřejmost a o jejichž původu nepřemýšlíme, jako je třeba rozdělení dne na 24 hodin, kalendář o 12 měsících po zhruba 30 dnech (ostatně tzv. juliánský kalendář, pocházející z Egypta založený na původním egyptském kalendáři, jsme i v našich zemích používali až do 16. století, a v některých částech světa platí dodnes). Hieroglyfické písmo starých Egypťanů bylo i vzdáleným předchůdcem naší abecedy, a například písmena M nebo N jsou přímo odvozena od egyptského psaní hlásky -n-, což byl znak zvlněné vodní hladiny, připomínající ostří pily. 

Jaký vztah ke své dávné historii zaujímají běžní Egypťané? Nehrozí, že kdyby se v zemi změnil režim a moci se v budoucnu chopili nějací náboženští fundamentalisté, že začnou naopak staré předislámské památky likvidovat, podobně jako to udělal Talibán v Afghánistánu s pamětihodnostmi z buddhistických dob země? 

Současná egyptská společnost je značně rozrůzněná z řady hledisek, a tak i její postoje k dávné historii představují široké spektrum od vědomého zájmu (často ovšem spojeného s ekonomickou stránkou, zejména u lidí žijících z turistiky), přes víceméně indiferentní přístup, až (naštěstí ve velmi malé míře) odmítání dávné minulosti jako pohanského světa; i v tom případě se mluvilo spíše o zakrývání předislámských památek (včetně třeba i pyramid) než o jejich skutečném ničení. Obecně se dá říci, že vstřícný přístup víceméně převažuje. 

Když někdo z Česka vyrazí do Egypta za památkami, nač by si měl dát zvláště pozor, aby se nestal obětí podvodníků nebo se i nedopustil něčeho, co by ho mohlo dostat do kolize s egyptskými zákony? Napadlo by vás pár příkladů z praxe, čeho je rozumné se varovat? 

Egyptské zákony, které se v řadě ohledů neliší od zákonů běžných u nás nebo třeba v našich sousedních zemích, je potřeba respektovat. Přísně zakázán a odpovídajícím způsobem stíhán je například vývoz původních staroegyptských památek, nebo i jejich poškozování a ničení. Velká většina údajných starožitností, které jsou turistům nabízeny ke koupi, jsou samozřejmě současné napodobeniny (byť často opentlené barvitými příběhy o jejich vzácnosti), ale v zemi tak bohaté na historické památky se čas od času mohou objevit i originály. Přísný zákaz vývozu se týká též některých přírodnin, jako jsou například mušle a ulity mořských živočichů. Respektovat je nutné i spíše zvyklosti spojené s náboženským životem, jako je například povinné zouvání v mešitách nebo i některých kostelech, kam je ostatně potřeba nosit přiměřený oděv. Určitá omezení se týkají například i fotografování a filmování, a to nejen v těch směrech, které známe u nás. Zejména pokud se týká místních obyvatel, je vždy lepší se aspoň pokusit získat jejich souhlas (například pokynutím), často je ovšem na oplátku počítat s žádostí o drobný finanční příspěvek. 

Někteří Češi prý dokonce volí Egypt jako destinaci pro strávení zbytku života, jak jsem kdysi četl v jiném médiu. Nepředpokládám, že půjde o nějaký masový jev. Není riziko, že český bezvěrec nebo naopak křesťan někde fakticky nebo symbolicky narazí v převážně muslimské společnosti? Jaká zásadní úskalí jim případně hrozí? Některá jste již naznačil… A žije se v Egyptě levněji než u nás? 

Egypt je země, kde se při respektování místních zvyklostí a s přizpůsobením se poněkud odlišnému klimatu (byž zejména na jaře bývají ojedinělé dny, kdy je v Praze tepleji než v Káhiře) dá vcelku velmi dobře žít, samozřejmě s dostatečným finančním zabezpečením, které z našeho pohledu nemusí být nijak zázračně vysoké. V Egyptě je tak svým způsobem podstatně levněji, zejména pokud se člověk přizpůsobí místním nákupním zvyklostem a možnostem (i zde je možné najít velmi drahé obchody), relativně drahé je bydlení, zejména pořízení vlastního bytu. Egypťané jsou v naprosté většině milí a vstřícní lidé, dlouhodobě zvyklí na život v relativně malých komunitách tvořených jednou nebo několika ulicemi, kde jsou všechny základní obchody a také nezbytné čajovny, které plní funkci našich tradičních hospod (samozřejmě především pro mužskou část populace). Jsou schopní a ochotní do této své komunity přijímat i příchozí z venku, kteří k nim přistupují s respektem a snahou splynout s prostředím. Náboženství (ať už islám nebo křesťanství) je integrální součástí jejich života, a pokud to nově příchozí respektuje, mají k němu stejně vstřícný postoj. Samozřejmě bezvěrectví je pro velkou část egyptské společnosti něčím naprosto nepochopitelným, a je rozhodně lepší takový postoj nedávat najevo. Stejně nevhodný může být i přílišný zájem o některé představy a projevy spojené s náboženstvím. 

Na závěr by mne zajímalo, čím se aktuálně zabýváte vy osobně? Zda ještě každoročně vyjíždíte k výzkumům přímo do Egypta, přičemž pravděpodobně nechybím, když jej označím za váš druhý domov? A co nového případně chystáte po stránce odborné, spisovatelské nebo v osobním životě? 

Já jsem ve svém věku už v penzi, ale stále ještě jsem na částečný úvazek zaměstnán v Českém egyptologickém ústavu, pracovišti FF UK v Praze, kde se podílím na zpracování a publikaci výsledků našich archeologických výzkumů v Egyptě, samozřejmě zejména těch, na nichž jsem se v minulosti podílel; naposledy to prozatím bylo v roce 2023, a také na výuce nové generace studentů a na dalších aktivitách. Loni v lednu uplynulo 50 let do doby, kde jsem do Egypta – ještě jako student – přijel poprvé, a tato země a její obyvatelé jsou opravdu mým druhým domovem. Úctu a do určité míry i obdiv v Egyptě ostatně vzbuzuje i to, že jsem byl v této zemi už v době, kdy velká většina našich spolupracovníků a kolegů, a často ani jejich rodičů, ještě nebyla na světě. Součástí práce mé a mých kolegů je samozřejmě i to, co se obecně poněkud vznešeně nazývá třetí rolí univerzit, tedy seznamování veřejnosti s výsledky našeho bádání nejrůznějšími formami (jako jsou mediální vystoupení, přednášky pro veřejnost, popularizační články apod.), resp. obecné přispívání k rozvoji společnosti; tím je mj. i tento rozhovor, za který děkuju. 

I my děkujeme a přejeme mnohý zdar v osobním i vědeckém životě!

Vložil: Radovan Lovčí