Emil Škoda, génius z dobré rodiny podruhé. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Se svolením Muzea rodiny Škodů v Plzni

Popisek: Emil Škoda se synem Karlem

V prvním díle jsme si představili rodinné zázemí Emila Škody, které podnikateli zásadně usnadnilo začátky. V další kariéře ale jednoznačně prokáže i vlastní schopnosti.

Budoucí velkostrojař Emil Škoda se po studiích rozhodl, že pozná svět, především technické podnikání v různých koutech velkého světa. A tak postupně získal zkušenosti v průmyslově revoluční Anglii, krásné Francii, inovativních Spojených státech amerických a v technicky zdatném Prusku. Především tento německý stát udával tón strojních věcí a byl daleko vpředu před rodným císařstvím Emila Škody.

Budoucí podmanitel a sjednotil Německa chtěl přestat být Popelkou. Po technické stránce vyrábělo Prusko výrobky vysoké kvality a moderního ražení včetně zbraní. V roce 1866 se jeho ambice ukázaly i ve válce. Emil Škoda byl toho roku v kosmopolitním přístavním městě Brémy na severu dnešní Spolkové republiky Německo. Po vypuknutí prusko-rakouské války byl považován za občana znepřáteleného státu, lhůta na opuštění země byla celých 48 hodin.

A zde se nám do příběhu opět dostává tatínek František. I když nebyl ztotožněn s tím, že kluk používá místo lékařské brašny k obživě pravítka, tabulky a milimetrový papír, rozhodl se využít svého vlivu. V synově nepřítomnosti mu sjednal místo vrchního inženýra ve strojírně hraběte Valdštejna-Vartenberka v Plzni. Plat byl na tehdejší dobu více než pěkný, 1500 zlatých ročně.

Mladý progresivní Škoda se nakonec stal ředitelem celého podniku. S jeho bystrým úsudkem, navíc podpořeným rajzy po Evropě, velmi záhy pochopil: Plzeňská strojírna musí držet krok s dobou! Musí se zaměřit na nové obory, modernizovat výrobu a poskytovat výrobky špičkové kvality, které by dokázaly konkurovat i těm z Pruska. Hrabě Valdštejn se na nějaké novoty necítil, ale nakonec udělal snad nejrozumnější věc, co mohl. Emilovi strojírnu prodal, kupní smlouva byla podepsána 12. června 1869, tedy před 155 lety. Částka transakce byla ohromující, 167 642 zlatých. Ještě štěstí, že Emilův strýc Josef zůstal svobodný, slušně vydělával a měl pro svého nadaného synovce pochopení. Neměl problém mu na koupi závodu půjčit.

Jediné, co Emilovi v této době chybělo, byla žena. A tak se začal poohlížet. Tou šťastnou se stala Hermína Hahnenkammová. O třináct let mladší krasavice měla ještě jednu přednost, a tou byl její rodinný původ. Pocházela z majetné rodiny vlastníků domů, pozemků a pivovaru. Právě v jedné z nemovitostí Hahnenkammových si čerstvý majitel strojírny pronajal kancelář a potkal svůj osud.

Hlavou rodu Hahnenkammových nebyl Hermínin otec, ten zemřel, když jí bylo pouhých pět roků. Zajímavostí je, že rodinné podniky řídila Hermínina matka Marie. Ale na soukromé záležitosti dozíral bdělý vážený děd, který v Emilu Škodovi a jeho vzplanutí ke své vnučce viděl jen prospěchářství a mladému snílkovi nevěřil. Ale ani tak manželství nezabránil, nakonec se Emil a Hermína vzali v roce 1871. A následně v podstatě došlo na dědečkova slova, když Hermínino věno, na tehdejší dobu velmi závratné, Emil použil na modernizaci strojírenského podniku. Měl štěstí, že tento krok vedl k úspěšnému nastartování celého podniku.

Původně zcestovalý inženýr koupil továrničku s 33 dělníky, brzy v Plzni chodilo do práce 4000 dělníků a 200 techniků. Od roku 1872 dokázal Škoda vybudovat ve své továrně novou slévárnu, rozsáhlé kovárny, strojírny, ocelárny a zbrojovky. Jeho odhad, že v Evropě nebude klid a zbraně budou trhákem, byl zcela správný. Ale pokud se jednalo o jeho vztah k zaměstnancům, nebyl to žádný med. Dělníkům nechával donášet obědy z hostince, ale důvodem nebylo sociální cítění, nýbrž úspora času. A pokud se mu něčí práce nelíbila, jednoduše ho přetáhl holí.

Do roku 1878 se kromě zbrojní výroby zaměřil i na strojírenství, celkem bylo vyrobeno zařízení pro 25 cukrovarů a 11 sladoven a pivovarů. Následovaly stroje pro doly, hutě a válcovny, a co víc, odbytiště pro tyto výrobky bylo nejen v monarchii, ale i v technicky zdatném Německu. Což můžeme považovat za opravdu velké uznání kvality plzeňských výrobků.

Další zlom nastal v roce 1884, kdy byla v Plzni postavena velmi moderní ocelárna, která byla schopna produkovat i obrovské odlitky o nepředstavitelné tonáži. Kromě cukrovarů tak bylo možné dodávat součástky i do velkých cestovních a válečných lodí. Expanze pokračovala, na sklonku 19. století, v roce 1896, byla postavena nová tovární hala pro zbrojní výrobu. A zase to byl úspěch, vznikla tak jedna z největších zbrojních továren celého evropského kontinentu.

Co se týče soukromého života, byl Emil Škoda konečně šťastný. Několikrát se ukázalo, že si vybral dobře. Hermína byla bytostí, která se uměla pohybovat v nejvyšších kruzích. Dokázala duchaplně konverzovat s manželovými obchodními partnery, dohlížela na chod domu, i když ho kompletně zajišťovalo služebnictvo. Paní Škodová byla vnímána jako velmi přímá a přísná osoba, děti měly tvrdou výchovu svých německých vychovatelek. Obzvlášť pro jediného syna a dědice Karla musela být výchova spíše drilem než zábavou. Jak výchovu vnímaly jeho tři sestry, netušíme.

Škodovi svým postavením patřili nejen mezi elitu Českého království, ale i celého mocnářství. Po smrti Františka Škody se jeho syn Emil stal automaticky rytířem, a patřil tak k nové podnikatelské rakousko-uherské šlechtě. Pokračoval v řízení svých podniků velmi úspěšně, ale třeba u zbrojních státních zakázek naráželo jeho vizionářství na zkostnatělost velení rakouské armády. Škoda byl ale nejen génius, ale také trošku blázen. Prostě Elon Musk 19. století. Byl náročným šéfem a nevycházel moc dobře se spolupracovníky. Jenže pak odmítl i povýšení na barona, prý dost neuctivě. A tak začal být ve vládních kruzích mírně neoblíbený.

I vzhledem k horšícímu se zdraví, slábnoucím nervům a napětí mezi ním a vládou se rozhodl společnost převést na akciovou. Éra jednoho šéfa podniku byla koncem 19. století nenávratně pryč. Dne 12. prosince 1899 byla společnost přetransformována, Škoda si podržel přes 50 procent akcií, místo prezidenta a generálního ředitele společnosti. Stihl se však zúčastnit pouze tří zasedání správní rady.

Konec vizionáře a technického inovátora zastihl ve vlaku poblíž Selzthalu v rakouském Štýrsku dne 8. srpna 1900. Pohřeb se stal obrovskou událostí pro Plzeň a široké okolí. Emil rytíř Škoda je pohřben na plzeňském Mikulášském hřbitově.

Hermína Škodová se po smrti manžela stáhla z veřejného života. Dědicem strojíren a jejich ředitelem se stal její syn Karel. Dcery, Josefína, Johana a Hermína se staly dědičkami majetku po matce, tedy rodu Hahnenkammových. Rodinnou vilu Škodových dědici prodali v roce 1903.
Hermína zemřela 20. srpna 1912 ve věku nedožitých šedesáti let. Na rozdíl od svého muže byla pochována na Ústředním hřbitově v Plzni v honosné kamenné hrobce.

Zdroje: 

Vložil: Radka Vosáhlo