Vojna jako řemen ještě za totáče aneb Nás by porazila i banda veverek. Glosa Iva Fencla

Foto: Ilustrační foto, se svolením ČT

Popisek: Copak je to za vojáka, populární komedie z vojenského prostředí z osmdesátek

Sem tam zazní pár slov ohledně obnovení povinné vojenské služby. Téma neleží na stole, uznávám, ani ne s příborem, a bylo by zajímavé spočítat, kolik z nás si umí něco podobného úplně představit.

Ne že by to bylo nemožné, ale já ne. Já se stále vidím na povinné socialistické vojně let 1987-1988 a nikdy už nevytěsním z podvědomí tu absurdní a neobyčejně obyčejnou zbytečnost i totální nefunkčnost všeho. Byl to děs.

Nejprve ale to dobré. Nepopírám ani malinko, že jsem jako absolvent poddůstojnické školy v zasněžených Tatrách získal fyzičku. Nijak nás tam nešetřili. Nevím, zda to ze mě udělalo přímo chlapa (jak zní klišé), ale částečně ano. Jenže… Následoval přesun do jedněch českých kasáren, která nebudu jmenovat, a za zbytek vojny se veškeré klady školy v Breznu rozplynuly jako dým. A nebyla to má vina. Marast, všeobecné švejkování, anebo jak to jinak říct? Udržovalo se to v chodu, ale imitovalo se v podstatě už všechno a nebyli jsme bojeschopná jednotka. Ani náhodou. Ano, možná vnímám příliš pesimisticky, zde však máte pár útržků vzpomínek, na kterých je zavádějící, že se souběžně s peklem nevzdaly krás.

Například jsme jeli na cvičné střelby. Kanóny byly usazeny do palpostů a bylo to zjara a počasí nám přálo, tedy žádné bahno. Vlastně už začínalo léto. Byl jsem zvědavý, co budeme dělat dál, a mělo se pálit ostrými. Příjemně jsme se pro ten účel utábořili na kraji borového lesa, a protože se najednou nic nedělo, slezl jsem s knihou od Thompsona Setona po stráni kus pod dělo a zakryt kamenem začal číst - o veverce. „Kdyby něco, zavolej,“ řekl jsem předtím služebně mladšímu kolegovi, ale četl jsem celý den. Sice pomalu a jenom tři setonovky, pronikly mi ale spolu s paprsky sluníčka do morku navždycky.

Někde jen malý kousek dál přitom zalehli vojáci jiné části armády a jen chvíli jsem měl nutkání tam zajít… a poklábosit. Jenže jsem si četl. A teprve za pár dní mi přišel už do kasáren dopis Franty Bláhy, tj. někdejšího spolužáka z gymnázia, a koukám, že se válel právě proti mému ležení. Tehdy. Ve stejný čas. Takže jsme se mohli setkat! Jedinkrát za vojnu. A my si místo toho nešikovně psali dopisy. Vždycky si na ten absurdní moment vzpomenu.

Anebo na to, že mě nikdo nehledal a žádný nadřízený nepostrádal. Po nějaké době jsme to zabalili a vrátili se od Setona do kasáren. To bylo celé cvičení alias střelby ostrými. Ale ano, možná se střílelo o kus dál; ale já nic neslyšel. Psal se rok 1987.

Druhá příhoda je spojena s pivem. Něco se muselo slavit, už nechápu co. Takzvaní „mladí“ byli tudíž vysláni protipředpisově do města a koupili slušné množství piva. Jak ho dostali přes vrátnici, kde hlídal „dévéťák“? To už netuším. Ale pivo bylo a pilo se a odhalení taky přišlo, takže došlo na mimořádný pondělní nástup na nádvoří před budovou s ubikacemi. Major S. si čepici hodně zvrátil dozadu za krk a chodil vítězně okolo nás a vybraní chlapci postupně lili pivo z láhví do záhonu u kraje kasáren. Hned za ohradou pracovali zrovna na nějaké budově a tohle si ujít věru nenechali. Ustrnuli na lešení. Někteří se bavili a další jenom smutně na ono mizející, vsakující se pivo hleděli. A trest?

Nemohl být velký, protože si ho nevybavuji.

Přišel tam taky kluk, kterého asi vůbec neměli odvádět. Přesto prošel. Byl mezi námi. Ale cítil se jako ve vězení a nemohl pochopit, že využíváme i „leháro“. Unikl na nehlášenou vycházku a ta byla spojena - vedle chlastu - s nočním koupáním. Kluci ho v rybníku - u zámku K. - prostě zapomněli, takže se, chudák, utopil. Věc se vyšetřovala, nesu jen část viny - tyto útěky „přes“ dozorčí stolek byly přece normou. Neměl jsem šanci tomu zabránit. Major se mnou pak hovořil a myslel jsem si, že jsem kdovíjak „chytrej“, když mu do očí povídám: „Pane majore, já uznávám chybu a neměl jsem to dopustit. Bylo to, jak se tomu říká? Falešný kamarádství.“ Tím byl případ uzavřen a malá dohra se odehrála ve výstrojním skladě, kam si nás zavolal skladník, který měl, už nevím proč, písemnou výpověď jistého jelimana, který se s utopeným stýkal víc než my. Pamatuji dosud důležitost skladníkova výrazu (přísně tajné, ale já smím), když ze statě předčítal přepis dialogu mezi majorem a tím jednodušším chlapcem. Major: „A taky jste se - místo sobotní dopolední práce - ukryli na korbě vétřiesky. Oba. A tam jste spali?“ „Ne.“ „Co jste tam tedy prováděli? Vy jste tam byli sami?“ „Jo.“ „Měli jste pohlavní styk?“ „Ano.“ A tady se dostávám k poslední části vzpomínek na vysokou účelnost Československé armády, jak jsem ji aspoň já vypozoroval. Vždycky jsem se považoval za heterosexuála a taky jím jsem, nicméně vám na vojně může být asi jako na moři a po několika měsících vám také začne připadat divné, kde je údajných pět procent. Protože nejméně tenkrát se o zhruba pěti procentech gayů v populaci už směle hovořilo. A protože odvedli takřka každého, kde tedy, hergot, jsou? Tak jsem se neptal, ale asi jenom proto, že mě nikdy nikdo neoslovil v tomto směru, a jenom občas jsem vycítil, že asi ten či onen kolega cosi specifického vnímá a možná se mezi ním a kýmsi dalším někde v kanceláři něco děje.

Jenže jsem si četl a psal pořád dopisy, kde jsem líčil spousty jiných detailů. Mám jich balík, jenže o vojně už psal každý, takže prr. A pořád jsem se neflákal a byl oblíben. Ale jsem, přiznávám, někdy jen onen padouch, který ty druhé využívá jako ozvučnou desku; takže si pamatuji na spousty a spousty kluků, kteří mě očividně měli rádi a svěřovali se mi dokonce za nocí skoro se vším, ale já byl v jejich společnosti možná dobrý kecal, ale taky jako psí čumák.

Můj kamarád Radek Váša

Co vám pánbůh nenadělil, nenajdete, ale byl mi - přece jen - trochu sympatičtější jeden z mých druhů, jehož jméno změním. Říkejme mu Radek Váša.

Zase jednou jsme s „praporem“ vyjeli do terénu, ačkoli teď bez kanónů, a ubytovali se ve srubu v tom nejkrásnějším lese. A proč? Co se mělo dělat v této civilům zapovězené vojenské zóně? Nemám sebemenší páru. Mně to bylo jedno. Vím jen, že byl vždycky ráno v osm nástup a každý se hlásil, ale jinak nás nikdo moc nehledal celý boží den. Ani nezaměstnával. Jednou jsem na ten nástup nepřišel, prostě mi nedošlo, že tam říkám ZDE, a tak mě malá četa hledala v lese. A našli. Ryze náhodou. Četař mi lál, ale důstojník byl spokojen. Neutopil jsem se a neujel ani za děvčaty. Žádné výtky z jeho strany. A tak jsme žili a jen pár lidí vždycky chodilo do stráže do jakéhosi objektu - asi půl kilometru od srubu. Na mě a Vášu to vyšlo pomalu poslední den. Spali jsme v tom srubu jako koťata všichni vedle sebe a každý chtěl být vedle někoho, kdo baví. Byl jsem bavič a Vášu nedal a on mě taky ne.

Šli jsme tu předposlední noc hlídat objekt, což byla další totální formalita. Měli jsme samopaly, samozřejmě, ale bez nábojů, a jeden z nás směl spát jednu část noci a druhý druhou. Takže jsme si s Vášou hodili korunou a já se ocitl na chodbičce sám, zatímco on kdesi chrápal. Popravdě, kdybych nebyl blbý, také bych si lehl. Ale já skutečně hlídal! Byla to koneckonců jen jedna noc a nechci nic rozebírat, ale byl jsem tím asi tak po týdnu prvně sám.

V určitou chvíli jsem Radka vzbudil a usnul jako špalek, zlaté mládí. Zda i on v chodbičce tak dobře hlídal NIC, nevím, ale ráno jsme šli společně ke srubu. Vlastně ne. A tím se dostávám k meritu vtipu. Jak jsem byl mladý a blbý, tak jsem byl aspoň vnímavý a neuniklo mi, že někteří soudruzi mi očividně závidějí, že si to na „noční“ sypu právě s Vášou. On byl pěkný kluk a někdo i žárlil. Vytušil jsem, proč se ošívají, a měl ze všeho po právu leda legraci.

Až ráno mě, kdo ví proč, přešla. Ráno je občas všecko jiné. Představil jsem si, že jdeme s Radkem mezi borovičkami a přicházíme bok po boku ke srubu jako bratři - a všichni nás vyhlížejí. Najednou mi to, a to dnes absolutně nechápu, začalo připadat jako trapas, nu, a udělal jsem největší hovadinu, co udělat šla. Vymyslel jsem si absurdní výmluvu, už nevím jakou, a sice rovněž mířil rovně k našemu plochému srubu, ale sám; asi tak padesát metrů od Radka. Přišli jsme tím pádem ze stráže paralelně a s mezerou. He! Taky vám připadá, že to bylo ve výsledku daleko podezřelejší? Působilo to, jako bychom se v noci vzájemně urazili a jako by se mezi námi něco stalo. Že by se někdo někoho pokusil znásilnit? Jenže to byla jen chvíle a my došli a svezli se na kavalce mezi ostatní a samozřejmě vedle sebe a zábava pokračovala a už jsem se Radkovi společnosti ani náhodou nebál. Tu chvíli ano. Těch vzpomínek z Československé armády vlastním na papíře na sta, ale ani jedné by se západní nepřátelé nelekli! Závěrem se pouze omlouvám všem starším, kteří prožili - někdy v letech padesátých, šedesátých a sedmdesátých - skutečně vojnu. I jako ten řemen. Mě minula.

Vložil: Ivo Fencl