Leželi tu padlí. Kroky v takových místech mají jiné tempo, jiný rytmus, vypráví básnířka se zkušenostmi z válečné Ukrajiny

ROZHOVORY NA OKRAJI Milena Hasalová (*15. 8. 1983, Plzeň) je také předsedkyní Střediska západočeských spisovatelů a pořadatelkou řady kulturních akcí v Plzni či okolí. Jak přesně se angažovala v pomoci válkou sužované Ukrajině, o tom si řekneme více v následujícím interview.

Na úvod se optám trochu off topic, co osobně chystáš v tomto roce coby básnířka i předsedkyně SZS za zajímavé akce pro veřejnost?

Kromě již tradičních akcí, jako jsou beletristická soutěž Cena Bohumila Polana nebo tematická autorská čtení v rámci Letnic umělců, se letos čtenáři a diváci mohou těšit na unikátní pořad věnovaný korespondenci jako literárnímu žánru (na konkrétním příkladu dopisů Bedřicha Smetany), na sérii besed s autory detektivek a dětské literatury či na projekty kreativním okem pohlížející na současné i minulé česko-německé vztahy. To už překračujeme státní hranice, byť opačným směrem…

Ty jsi na Ukrajinu podnikla hned několik cest. Který typ dopravy ve směru Ukrajina se ti jeví jako nejvíce bezpečný, a kde se naopak skrývají rizika? Útočí Rusové na dopravní prostředky mimo frontové území?

Oba dva mé ukrajinské výjezdy začaly ve vlaku. V rámci země, mezi malými obcemi, jsme se pohybovali autem. Vlaky vřele doporučuji, navzdory situaci jezdí relativně přesně a systém pohraničních kontrol je v nich… pružnější, dá-li se to říct o pohraniční kontrole. V rozporu s tradičním obrazem Ukrajiny jsem zmatky a zdržení zažila výhradně na polské či slovenské straně hranic, i tak je má zkušenost vysoce nadstandardní v porovnání s jinými dobrovolníky.

První cestu, extrémně krátký výsadek, jsem podnikla naprosto bez příprav, dokonce v saku, ve kterém jsem se chystala do práce. Nikdo neměl s podobnou situací zkušenosti, všichni jsme improvizovali, lépe či hůře. Takže fakt, že jsme projeli – a to s prostoji počítanými na hodiny, ne na dny – považuji za menší zázrak.

Rusové útočí na železnici, a hlavně na nádraží, ale oni tak trochu útočí na každé místo, kde se koncentruje větší množství lidí.

Co tě tam vlastně přivedlo a jak ses tam dostala?

Když „velká válka“, tedy plná invaze, v únoru 2022 začala, tak jsem musela udělat „něco“. Vím, že je to hrozné klišé. Donace je jedna věc, ale tohle byl neklid v duši, který utiší jen akce. Osmadvacátého února psala má bývalá spolužačka na sociální sítě, že zoufale shánějí dobrovolníky pro jednu kratičkou misi do ukrajinského pohraničí. Tak jsem jí odepsala, že beru ještě jednu kamarádku a jedeme. To bylo ve dvě odpoledne v Plzni, náš vlak měl vyjet v deset večer z Ostravy. Vyjel, i s námi.

Druhý den jsem se dívala do šedohnědé předjarní krajiny v Zakarpatí a bylo to jako volání. Další klišé, možná patos, nebo prostě jakýsi atavismus. Tak či onak, věc zcela reálná a neodbytná.

 

Rozbombardovaný dům v ukrajinské obci Horenka

Zvažovala jsem různé možnosti, v rámci čeho tam jet, co přesně dělat. Chtěla jsem projekt, během kterého budu v kontaktu s místními. Našla jsem ho úplnou náhodou přes českou neziskovku Inex s.d.a.

No a v červenci 2023 jsem znovu nasedla na vlak – tentokrát směr Praha, pak Přemyšl, pak Kyjev…

Dvě kamarádky ve válkou zmítaném státě. V tom jste možná zahanbily leckteré české muže, kteří by si třeba na totéž nikdy netroufli... Zásadním místem tvého působení byla obec Buča, jak jsem pochopil. Tam už jsi jela sama. Proč právě ona a mohla bys čtenářům stručně zrekapitulovat, co dané místo za války nechvalně proslavilo?

Buča byla naše základna, tam jsme bydleli. Projekt se zaměřoval na obnovu vesnice Moščun, která leží nedaleko.

Moščun je ta vesnice, kde se zastavilo ruské tažení na Kyjev. Samozřejmě ne samo, zastavili ho Ukrajinci. A tím myslím jak armáda, tak civilisté. Mezi místními se zvedla obrovská vlna odporu vůči invazi, bylo jim jasné, že když padne Moščun, mají Rusové volnou cestu na hlavní město. Takže blokovali auty silnice a cesty, zorganizovali domobranu. Když Rusové stříleli, Moščun střílel zpět. Ves byla takřka zcela zdevastovaná. Nyní tam žije jen menší část původních obyvatel, většinou (byť ne výhradně) starší. Mladí jsou na frontě, nebo s dětmi odešli. Obnova obce, komunikací, lávek, domů, hřiště, je záležitostí komunitní a dobrovolnickou.

Původně jsme měli během workcampu bydlet v Hostomelu, nicméně do regionu přišli noví uprchlíci z Donbasu a Chersonské oblasti, kteří dostali samozřejmě přednost. A my jsme šli do Buči.

Bydlet v Buče bylo pro mě důležité z mnoha důvodů. Vnímala jsem to velmi symbolicky. Buča je ves, která se stala metaforou pro ruské válečné zločiny na Ukrajině. Její obyvatelé byli ve zcela jiné pozici než moščunští, ruská armáda Buču sedmadvacátého února 2022 obsadila, stáhla se třicátého března. Během té doby Rusové vydrancovali město, zavraždili více než čtyři sta civilistů, včetně dětí. V mnoha případech šlo o popravy kulkou do týla, někdy té kulce předcházelo velmi brutální mučení. Masakr takového kalibru v Evropě jedenadvacátého století nepředpokládal asi ani největší misantrop. Těla obětí se našla v masových hrobech, ale také jen tak v ulicích. V těch ulicích, po kterých jsem pak každý den chodila. Kroky v takových místech mají jiné tempo, jiný rytmus. Jít tam má jinou váhu.

 

Snímek z okolí ukrajinského Moščunu, obce blízko Buče

Mám trochu výstřední, asi básnickou tendenci dívat se na některé věci jako na věty.  Buča je podmět a Moščun přísudek.

Kolik se zde dalo nalézt místních dobrovolníků a kolik cizinců – odhadem?

Naše parta byla krásným průřezem Východ-Západ: tři Ukrajinky, pět Ukrajinců, já za Českou republiku, Němec, Belgičan, dva kluci z Francie a Američanka. Jako cizinec se člověk vždy dočká určité pozornosti, protože turisté na Ukrajině teď nebývají. Někdo si nás po očku prohlížel, někdo se přímo zeptal, kdo že proboha jsme. Do rozhovorů s lidmi na ulicích i do těch s babičkami, kterým jsme třeba připravovali dřevo na zimu, jsem se pouštěla opravdu s chutí. Byly to silné okamžiky.

Většina práce je samozřejmě na Ukrajině na státu a na místních neziskovkách, mezinárodní solidarita je však patrná. Tak jsme se setkali s ženou z Kalifornie, která v rámci jedné z iniciativ spolupořádala tábory pro děti, jejichž rodiče narukovali, popovídali jsme si s mladičkým Francouzem, který projížděl zemi křížem krážem a mluvil se svými vrstevníky o jejich pohledu na válku, naráželi jsme (ne doslova) na fasády opravené Australany i na české dveře… Tohle je vlastně, při všem tom marasmu, hrozně hezké. To propojení lidství v krizi. A pro místní je to zcela zásadní. Mezinárodní vztahy nejsou abstraktní koalice nehmotných entit. Jsou to konkrétní činy konkrétních lidí vůči jiným konkrétním lidem.

Kdo vás živil a ubytovával? Bylo to v režii místních orgánů, nebo jste si bydlení a stravu financovali sami?

Platili jsme jen cestu. Projekt byl mezinárodně financován, hostila nás Alternative-V, ukrajinská neziskovka fungující s dojemným nasazením už přes dvacet let, zaměřují se na workcampy pro mladé lidi. Trochu jsme jim zvedli věkový průměr.

 

Další snímek z válkou poškozeného Moščunu

Co zaminované oblasti? Nalézaly se zde doposud, nebo byla obec v dané věc již zcela bezpečná?

Oblast je stále částečně zaminovaná. Obecně se nedoporučuje chodit hlouběji do lesa a plavat v řekách či jezerech. Místní mají (ne)bezpečná místa dobře zmapovaná. Během našeho pobytu lesy kolem Mosčunu většinou tiše a občas třeskutě procházela odminovací jednotka.

Bombardovali Rusové i po vytlačení na východ nadále Buču, anebo zde zavládl od války klid?

Kyjevská oblast, ve které Buča leží, je pro Rusy stále mimořádně atraktivní, raketovým útokům čelí velmi často. Protiletecká obrana je spolehlivá, samozřejmě ne stoprocentně a škody dokážou napáchat i zbytky sestřelených raket. Zažili jsme útoků několik.

Jak snášeli a vnímali válku místní lidé? A jak na tebe působil pobyt na Ukrajině? V čem je civilní a běžný život jiný, než býval?

Válka je jejich realita, s realitou se každý vypořádává podle povahy. Viděla jsem traumata, mnohem častěji však optimismus, hrdost a vděk.

Je velký rozdíl mezi lidmi z jihovýchodu a z východu Ukrajiny, zvlášť z Donbasu, a z ostatních oblastí. Na východě nezačala válka v roce 2022, ale v roce 2014 – je třeba si říct, že ruská invaze před dvěma lety nebyla bleskem z čistého nebe. Válka je přímým důsledkem toho, že agresivní chování vůči jiným národům Rusům léta prochází.

Jednomu z dobrovolníků, Mikhailovi, bylo jedenadvacet. Pocházel z Chersonu. V roce 2014, to mu bylo dvanáct let, jeho otec přišel o práci, protože pracoval na Krymu a odmítl po anexi přijmout ruské občanství. Mikhailo dospíval v podstatě na dostřel. Problémy ve škole pro něj nejsou jen termíny zkoušek, ale třeba fakt, že sídlo jeho fakulty je srovnané se zemí. Válka formuje identitu celé generace, která začíná vnímat svět v okamžiku, kdy je pod palbou.

Lidé jsou houževnatí, žijí svou každodennost válce navzdory. Jinak by nemělo ani smysl bojovat. Samozřejmě nemohou ignorovat, co se děje – další dobrovolnice, Olga, žertovala, že atraktivní zaměstnání už není jen o náplni práce a o dobrém platu, ale taky o tom, zda máte v rámci budovy přístup do krytu. Firmy si pořizují generátory, aby mohly fungovat během blackoutu.

Jednou z nejpopulárnějších aplikací v mobilu je systém varování při protileteckém poplachu – na mapě vám se slušnou přesností vyznačí oblasti s předpokládaným místem dopadu raket či jejich reliktů. A upozorní na nebezpečí i v lokalitách mimo dosah sirén.

Já mám s hovory o Ukrajině jeden velký problém – nejsem ochotná do nich dát tragický tón, který se tak trochu čeká. Nemyslím teď kryptoprokremelskou rétoriku: „Všichni tam kradou, všechno zpronevěří“. Myslím to, že lidé vnímají jako velmi necitlivé, když řeknu, že můj pobyt tam byl skvělý. Jak může být skvělý pobyt ve válečné zóně? Vážně může. Byl. Současná Ukrajina, to jsou velké emoce a velké dějiny. Je to svého druhu epos, živá poezie, která nemusí být učesaná, krásná a zalitá sluncem. Je opravdová. To, co se tam děje, tragické je. Je to barbarské a hrozné. Přála bych Ukrajině kýčovitou lyriku, ne tohle. Ale děje se právě tohle. Mít proto možnost posunout věci o malý, nepatrný kousek směrem k lepšímu, byť je to jen opravená střecha, nebo spravená houpačka – nebo třeba otevřený rozhovor u čaje, to má smysl. Být tam má smysl. A to je skvělé.

A jaká vládla v zemi atmosféra? Odhodlaná, optimistická, nebo rezignovaná a unavená?

Epická. Jistě má nálada většiny společnosti svůj vývoj a mění se i podle regionu – já viděla velké odhodlání a touhu po životě. I u těch, a hlavně u těch, kteří ztratili téměř vše. Bolest je součást denního života, v Buče a v Moščunu nežije nikdo, kdo by neměl zavražděného souseda, kamaráda či příbuzného. Prožívat bolest však neznamená být bolestín. Platilo zde: Nevzdat se a nedat se.

 

Milena Hasalová v Moščunu

Kterými jazyky jste se dorozumívali?

Hlavně anglicky, to je takové esperanto dneška.

Mladá generace a lidé ve větších městech na Ukrajině anglicky mluví, v menších sídlech a u generace starší je to různé, v podstatě jako u nás.

Moje ukrajinština je prachmizerná, vzhledem ke značné jazykové příbuznosti jsem však za pár dní slušně rozuměla, domluvila jsem se na základních věcech. U hlubších rozhovorů vždy někdo z rodilých mluvčích překládal. Inu, rodilých… Ukrajina zažívá své národní obrození, včetně jazykového. Je jen málo míst na planetě, kde můžete celý večer mluvit s dvacetiletými lidmi o lingvistice a bude to považováno za cool téma. Pro generace Ukrajinců byla oficiálním jazykem vynuceně ruština, proto je skoro zábavné (kdyby to nebylo trapné a smutné), že Putin mluví o útlaku ruskojazyčných. Jsou lidé, kteří oddělují jazyk od národnosti a s ruštinou nemají problém, rusky mluví i některé ukrajinské jednotky na frontě. Zkrátka je to jejich první jazyk. První jazyk to byl i pro část mých dobrovolnických kolegů, všichni však přešli na ukrajinštinu (která má, mimo abecedy, blíže k polštině než k ruštině, mimochodem). Rusifikace a derusifikace kultury a jazyka v postsovětských republikách je fascinující věc, která vypovídá hodně i o kultuře ruské. Vždy si vzpomenu na Havlíčka Borovského.

Co podle tebe Ukrajincům nejvíce chybí, kromě zbraní?

Munice do těch zbraní.

A jednoznačnost v mezinárodní solidaritě.

Jak se místní dívají na Ukrajince, kteří odešli za hranice na Západ? Neberou přinejmenším některé z nich jako svého druhu zrádce, kteří si nyní žijí v klidu mimo Ukrajinu, zatímco oni se musí potýkat s následky války či umírat na frontě?

Tohle je zajímavé – já jsem se s odsudkem uprchlíků nesetkala. Myslím, že existuje jednoznačný konsensus ohledně starších lidí, dětí a jejich doprovodu. Je dobře, když jsou v bezpečí. Obavy jsem zaznamenala v otázce návratu – kolik se jich vrátí zpět, zda bude mít kdo obnovit zemi po válce atd.

Kontroverzním tématem mohou být mladí muži. Kontroly na hranicích jsou velmi striktní, při prvním výjezdu jsme několik mimořádně emocionálních situací na ukrajinsko-slovenském přechodu zažily.

Muži, kteří se vyhýbají službě v armádě, rozhodně nejsou vnímaní pozitivně, pohled na ně je ale velmi různorodý – od znechucení přes jisté zvědomění svobody a autonomie, až po soucit. Jednoznačný odsudek je pochopitelný na systémové úrovni, logicky, ta má motivovat, tam musí být jasný signál. Na té lidské bych s ním byla opatrná.

V našem týmu bylo pět ukrajinských mužů v produktivním věku, každý v sobě řešil, zda dobrovolně narukovat. Nikdo z nich nedostal povolávací rozkaz (spadají do některé ze zatím „chráněných“ skupin, studenti atd.), Vitalij se na Ukrajinu dobrovolně vrátil z Čech, když začala válka.

Ukrajina má vysoké procento žen v armádě a lidé v produktivním věku, kteří nenarukovali a nejsou v existenčně zoufalé situaci, většinou nějak pomáhají. Je možné vnímat mladé muže, kteří odešli či přímo utekli před povinností, jako zrádce a zbabělce, ale myslím, že určitá část těch, kteří zůstali, je vidí spíš jako něčí syny. Nezdárné, hodné pokárání, ale pořád syny.

Jak ty osobně vidíš budoucnost rusko-ukrajinské války? Zprávy z fronty jsou už řadu měsíců značně pesimistické, jako by se očekávalo vítězství Rusů či přinejmenším výrazný posun fronty do vnitrozemí. Dá se rusko-ukrajinský konflikt vůbec vyřešit vojensky?

Tyhle predikce jsou velmi ošemetné, i když je člověk vojenský stratég – já nejsem. Můžu se nad tím zamýšlet čistě sama za sebe, tedy na základě osobního pozorování, na základě ověřených faktů – a v kontextu historie, která je částečně mým koníčkem i povoláním, a která je v tomto případě bohatá na precedenty.

V roce 2014 svět v podstatě prodal Rusům Krym a přivřel oči nad situací na Donbase. Stejně jako v roce 1938 dal Němcům Sudety. Argumenty nebyly jen podobné, byly stejné. A jsou – chceme mír.

V roce 1939 začala válka. V roce 2022 začala válka. Ústupky nefungují. Nefungovaly nikdy.

Dante napsal, že nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize. Danteho čtu ráda.

Je zjevné, že z pasivního a opatrného přístupu profituje Rusko. Proto by bylo dobré začít nazývat věci pravými jmény – nelze být neutrální, jsi buď proruský, nebo proukrajinský.

Pokud si uvědomíme, že neutralita jako taková neexistuje a je třeba si vybrat – a pokud nechceme návrat sovětských bipolárních časů, o což Rusku jde a veřejně to hlásá – pak je třeba podpořit Ukrajinu všemi prostředky. Pak myslím, že má šanci na vítězství. My máme šanci na vítězství.

 

Milena Hasalová spolu s dalšími dobrovolníky 

V únoru 2022 nikdo nevěřil, že Kyjev do pár týdnů nepadne. Nepadl – také díky moščunským vesničanům, kteří to nevzdali. Máme ten luxus, že nemusíme vzít do ruky zbraň. Stačí ji poslat.

Další scénář, který se mi vkládá na mysl od počátku, je vnitřní změna v Rusku. Na revoluci to nevypadá, ale Rusko není homogenní stát, je to svaz velmi různých území s velmi různými problémy. Třeba se stane něco hodně neočekávaného.

Plánuješ ještě další návrat na Ukrajinu, nebo rozvíjíš jiný typ spolupráce či pomoci pro Ukrajince?

Chci se tam vrátit, kdy, to není vůbec jisté. Ruční brzdou jsou samozřejmě pracovní závazky. A drásá mě, nebudu lhát, že každá cesta tam je extrémně stresující pro mou rodinu. Snad pochopí, že to, co dělám, je nedílnou součástí toho, kdo jsem.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Rozhovory na okraji, Milena Hasalová, HP,