V próze preferuji odlehčenou formu, která má pobavit. Dramat je v běžném životě až nad hlavu, říká plzeňská spisovatelka
07.03.2024
Foto: Se svolením Vlasta Špinková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Vlasta Špinková v popředí
ROZHOVORY NA OKRAJI Vlastu Špinkovou (*16. 2. 1950) lze osobně potkat na řadě literárních akcí nejen v Plzni. O svém životě i díle nám prozradí více v interview pro Krajské listy.cz. Nesetkáváme se s ní ovšem poprvé. V předloňském roce nám v rozhovoru představila jedinečného plzeňského řezbáře Jiřího Špinku, svého zesnulého manžela, jehož tvorbu pomáhá nadále propagovat a upomínat.
Vlasto, ty nejsi původem z Plzeňska, nýbrž z východu Čech. Co tě přiválo k nám na západ? A nestýská se ti občas po rodném kraji?
Kdysi vojenská instituce posílala brance sloužit vlasti napříč republikou. Už jsem se zmiňovala, že to mělo něco do sebe. Městečka se okysličovala a vojenská posádka přinášela společnosti nejen určitý druh příjmů, ale i mladou krev do regionů. Můj muž, rodilý Plzeňák, sloužil v Rychnově nad Kněžnou a tam jsme se poznali, protože jsem tam s rodiči žila. Tak jsem přes malé odbočky došla až do Plzně.
Po rodném kraji se mi nestýská. Za léta strávená na západě Čech mám základnu přátel a známých v Plzni a okolí. To ovšem nevylučuje to, že se stále cítím rychnovskou patriotkou. Prožila jsem tam vlastně nejkrásnější období života – dětství a mládí. A Karel Poláček patří mezi mé oblíbené spisovatele. I já jsem zanechala své stopy v místech, kde se odehrávaly příběhy knížky Bylo nás pět.
Kdypak jsi vlastně začala se psaním a vzpomínáš na své první publikované dílo?
Psát jsem začala, hned jak jsem uměla klást písmenka na papír. Ale dlouhou dobu jsem to považovala za jakousi úchylku, tak jsem se neodvažovala jít s kůží na trh. Asi první publikované dílko bylo na střední škole na třídní nástěnce. Nejspíš to byl nějaký pamflet na školní dění.
Dařilo se ti skloubit práci s literárními zájmy, anebo jsi byla v civilní profesi literatuře spíše vzdálena?
V civilní profesi jsem byla hodně daleko od poezie. Měla jsem malé děti, a tak na poezii nezbývalo moc času. Samozřejmě jsem měla notesy s poetickými pokusy, ale stále jsem to brala jako určitou úchylku. Začala jsem publikovat hodně pozdě. Prostě musel přijít ten správný impuls ke zveřejnění mých textů.
Na výletě...
Většina čtenářů tě zná spíše jako básnířku. Zápasily v tobě symbolicky próza s poezií a ta druhá nakonec vítězila častěji? Nebo se mýlím?
Poetická stránka ve mně byla silnější. Sice jsem se pokoušela i o prózu, ale v rozletu mě brzdily prozaické vzory, ke kterým jsem vzhlížela.
Kam bys stylově zařadila svoji tvorbu?
V poezii je to poloha povětšinou lyrická. V próze preferuji odlehčenou formu, která má pobavit a navodit příjemnou atmosféru. Dramat je v běžném životě až nad hlavu.
Kdo ze známých básníků či prozaiků je pro tebe nejvíce inspirativní a proč?
Básníků bych mohla vyjmenovat celou spoustu, ale nejraději mám Jana Skácela. Inspirativní jsou pro mě i mnozí současní autoři, kteří tvoří např. slam poetry.
Prvním prozaikem, který mě hodně ovlivnil, byl Miroslav Horníček, pokračovala bych Betty MacDonaldovou, Jirotkou, Poláčkem, byla by to celá řada dobrých humoristů.
Jaké místo má podle tebe poezie v dnešním světě a v českém národě? Bývaly doby, kdy český básník byl osobou hodnou společenského obdivu, ba kýmsi, kdo byl počítán ke špičce národní společnosti…
Nechci si stěžovat, ale už jen když vstoupíš do knihkupectví, má poezie vymezen ten nejmenší regál. Dnes je třeba literaturu učinit schopnou prodeje. Poezii si koupí pár takových bláznů, jako jsem já. Na druhou stranu vím, že spousta lidí se snaží vyjádřit své nejniternější pocity básní, protože se jim to jeví vznešené. A tak je dobře, že stále rostou noví básníci.
Fotografická tvorba z cest
Nedá se říci, že poezii dnes tak trochu nahradil rap, jako její svojské lidové pokračování?
To je generační záležitost a já mladé generaci neberu, že se chce vymanit z minulého. Doufám, že přes rap se leckteří dopracují i k jiné poezii.
Jsou v dnešní době spisovatelé pomyslným svědomím společnosti, nebo už téhle role dávno pozbyli?
Myslím, že nelze generalizovat. Jistě jsou i spisovatelé, kteří dokážou být tím svědomím, ale je třeba, aby hlavně čtenář takový druh literatury vyhledával. Ani čtenáře nechci házet do jednoho pytle a jistě se najdou ti, kteří takovou literaturu vyhledávají. Pro mě jsou důležitá například svědectví o tom, jak vlastně došlo k holokaustu. Lidé strašně rychle zapomínají.
Vlasto, ty jsi autorkou hned několika sbírek. Kolik jsi jich vlastně uveřejnila a které si ceníš nejvíce? A která měla asi největší ohlas?
Loni vyšla má osmá básnická sbírka. Která měla největší ohlas, to nedokážu říci. Ne vždy se ke mně dostanou všechny ohlasy, ale hřeje mě u srdce, že skrze mé sbírky se někteří lidé dostanou úplně poprvé k poezii a popřemýšlí o ní.
Já sama si cením nejvíce sbírky Opuštěné doupě, kde jsem se dopustila básní na obrazy malířky Toyen, jejíž tvorba i osoba mě okouzlila.
Na cestách
O čem vypráví tvá poslední sbírka a kde ji lze zakoupit?
Poslední sbírka „Výpečky a vejškrabky“ je sbírka netypická, poněkud rozverná. Posbírala jsem verše, které dlouho ležely v šuplíku. Je v nich spousta ironie, trochu erotiky a pokusy o písňové texty. Tak trochu pelmel, který bych do jiné sbírky nezařadila. Knížečku může zájemce získat přímo u mě. Kontakt je možný na mé mailové adrese .
Jsi také spoluautorkou několika kolektivních sborníků. Kterého si ceníš nejvíc?
To je těžké říci, ale nejspíš prozaického sborníku Střediska západočeských spisovatelů Psí knížka.
Zbývá ti čas také na další koníčky, mimo oblíbeného psaní?
Já se převážně věnuju dalším koníčkům a zálibám, tam se snažím čerpat energii a inspiraci.
A kterépak to jsou?
Moje koníčky mají široký záběr. Jsem dobrovolnicí v plzeňském Totemu – jeden den v týdnu chodím číst dětem do školky pohádky, jsem tedy pohádková babička. Když už jsem u dětí, tak velkou láskou jsou má vnoučata, dvě dospělé vnučky – Karolína, od té už mám i tříletého pravnoučka Jindřicha, a studentka Zuzka. Potom pětiletý Tonda a tříletý Kuba. Jako každá žena miluju čtení. Pokouším se výtvarničit. Miluju naši chalupu v podhůří Šumavy, kam pilně jezdím a pečuju tam o zahrádku, zapojuju se do dění zdejších starousedlíků. Mám pejska, který mě nenechá zahálet a denně mě několikrát venčí, takže i pohyb, abych byla fit. Teď jsem se dala na studium na U3V. Mám také dobré přátele, s kterými vyrážíme na výlety po Čechách i do ciziny. A samozřejmě si rádi posedíme u dobrého jídla a pití. No a potom mám také aktivity ve Středisku západočeských spisovatelů. Snažím se pečovat o umělecký odkaz mého muže výtvarníka. Málem bych zapomněla, moc ráda fotím přírodu. Tak snad jsem na nic nezapomněla. Myslím, že je toho dost.
Z fotografické tvorby: Že by životní motto?
Kdybys jako literátka a čtenářka zhodnotila uplynulý rok a tvorbu tvých kolegů v Česku či na západě Čech, která kniha tě v posledním období nejvíce zaujala a proč?
Myslím, že rok 2023 byl bohatý na vydané knihy západočeských autorů. Zaujala mě kniha Heleny Regnerové „Chtěla jsem víc“. Je to její prvotina. Román, který předložila pro přijetí do Střediska západočeských spisovatelů. Vypráví příběh ženy, která se chtěla vymanit z totalitní reality a ta ji nakonec pohltila.
A tradiční otázka na závěr. Co chystáš pro futuro v osobním i tvůrčím životě a kde by tě aktuálně mohli potkat tvoji čtenáři?
V tomto roce by mi měla v edici Ulita /edice knihovny města Plzně/ vyjít nová sbírka veršů. Víc o ní neprozradím. Taky jsem zjistila, že mi v šuplíku leží říkanky pro děti, tak možná to bude další úkol v mé tvorbě. Myslím, že se chystá autorské čtení v Totemu, ale termín zatím neznám. Poslední čtení poezie proběhlo na Knižní Plzni, momentálně se nic nerýsuje, ovšem co není, může být.
Děkuji za rozhovor a přeji, ať se daří!

Vložil: Radovan Lovčí