Ohledně pionýrských košulenek a šátků. Glosa Iva Fencla

Foto: Wikimedia Commons / Dana Ženíšková – archiv autorky, CC BY-SA 4.0

Popisek: Přijímání do Pionýra (1979); ilustrační foto

Nedávno jsem četl článek. Autor vysvětloval, proč máme, my šedesátníci, vzpomínky na dětství, prožité v sedmdesátých letech, někdy tak útulné. Ucházející. Ne všichni takové máme, ale mnozí. Proč? - Běhali jsme prý furt venku a nečuměli do ajpodů, mobilů; nehráli počítačové hry, jako je třeba Pět nocí u Freddyho, a nebylo ještě ani video, ani moc televizních kanálů. Nebylo nic. Což je pravdoucí pravda a upřesňuji, že jsem jako Plzeňák sledoval na obrazovce pouze čtyři kanály: ARD, ZDF a první a druhý program Československé televize (kde se strašlivě lhalo, hlavně ve zpravodajství).

ARD a ZDF = západoněmecké programy šly bohužel občas „zrnitě“ a jistě, zhlédl jsem díky možnosti jejich příjmu tunu filmů s Draculou i Tarzanem, kteří sem nesměli, aby nás nekazili, ale znám je následkem toho černobíle a v německém dabingu. - O toto však nejde v první řadě a je to pouhá televize, ne život. Nejednalo se o tyto nehmotné věci ani autorovi onoho článku, aby místo toho zdůrazňoval, že tenkrát děti „přece jenom“ jezdily tuze rády na pionýrské tábory a že to za socíku vydržely „navzdory krojům“ na tělíčcích. Že pionýrský kroj akceptovaly, i když často jako úlitbu, a věděly, že si stejně zajedou pod dozorem vedoucích zasportovat, ne-li zařádit, a prokráčejí stezky Nízkých Tater a Krkonoš. - Ono to ale úplně tak nebylo, ohledně krojů, a já dobu zažil a pionýrský šátek s ní a ještě si živě pamatuji, jak jsem se onoho trojcípého šátku ve druhé třídě ukrutně bál. Ne snad kvůli barvě (krve), ale „nebudu si ho umět uvázat ke krku“. To za prvé. Za druhé: „Já ho, mami, nechci nosit.“

Ale prázdniny skončily a přišla ve škole třída třetí, kdy mi bylo devět. Do Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže jsem vstoupil, a to bohužel/bohudíky automaticky. Jak to? Vstoupila tam snad ve vteřině celá naše třetí B. Jako kolektiv. A vedoucí takto velejednoduše vzniklého oddílu (totožného se školní třídou) se stala - rovněž automaticky - skvělá a všemi milovaná Zdeňka Voříšková, naše úča, kterou jsme měli od první do páté jako třídní a na veškeré předměty vč. tělocviku a zpěvu. A utáhla to. Oddíl také. Jmenoval se Hvězdička a praktikovalo se to podobně takřka po celé zemi. A kroje?

Ó, jak já se bál bělostné košulenky i krvavého šátku, ale nebylo mi souzeno, abych svou trapnou vyděšenost musel překonávat a abych musel své vnitřní strachy vlastními silami zlomil. Možná by to tak bylo lepší, ale nestalo se a já se nedočkal. Šup do třetí třídy a… Tam nahoře, i když to nebylo boží nebe, rozhodli, že se bílé košulenky až moc lehce ušmudlají. Takže je vyhodíme a veškeří českoslovenští „piaňéry“ (to víte, učili jsme se povinně rusky a já chci říct pionýři) budou oděni modře. Jednotně. A muselo to stát majlant, ale stát dětem sváteční košile vyměnil.

Šátky ne. Zůstaly. Začal jsem vyjukaně chodit na schůzky a výpravy a hned na první akci zjistil, že můj úděs není na místě, jelikož šátek a ani modrou košulenku nikdo nemá. Ani kluci, ani děvčata. Jednoduše jsme chodili na schůzky permanentně v civilu, a jestliže to bylo v budově školy, tím spíš se to zdá samozřejmé na výletě lesem k vodnímu hamru.

Kdybych si totiž natáhl na takovou výpravu modrou pionýrskou košulenku a rudý šátek bych si upjal pod bradu, měli by mě i roku 1973 za blázna. Považovali by mě jednoduše za imbecila, a to jak spolužáci, tak učitelky (totožné s pionýrskými vedoucími). Když mi realita konečně došla, ozvala se rána. Spadl mi ze srdce balvan. Vivat. Jsem sice pionýr, to jo, a mám rudě zabalenou legitku (na fotce mi chybí zub) a nabifloval jsem se zpaměti pionýrský slib (peklo!), ale vizuálně jsem žák - a chodíme na žákovské výpravy. Ale jistě, existovala k tomu pionýrská kronika. Dokonce jsem ji několik let psal a ilustroval a jde o důkaz angažovanosti; ale bohužel se někam ztratila. Také Zdeňka Voříšková, která ji dlouho měla uschovanou doma, už zemřela - a nemůže proto autorovi onoho článku o krojích nikdy vysvětlit, jak to s převlékáním do pionýrských úborů u nás na maloměstě bylo. A že jsem košili měl celoročně na dně skříně, anebo v lepším případě na ramínku. A šátek? Ani jsem si nepamatoval, kde trpí samotou. Jen dvakrát ročně to bylo třeba zjistit, a to jsme se povinně oblékli. Zde se tedy vážně vyskytuje úlitba. Ale jinak? Ho! Ho-ho. Nutno vydržet pouze ony dvě příležitosti.

Šlo o „generální“ shromáždění celé Pionýrské skupiny Václava Kratochvíla v liďáku a o První máj. Tam se civilně jít nedalo, ale jinak všude. A pak jsem přišel domů, šátek odevzdal máti (ani netuším, kde ho další půlrok sulcovala) a košile mi sešla z mysli, anžto mi sešla z očí. Hurá do ulic. Ani Rychlé šípy ostatně kroje nenosily. Ani skautské. A to, že jsou jejich skvělé příběhy státem zakázané, mi docvaklo zhruba ve věku osmi let (1972), a žili jsme, což je tragédie, rozpolceni mezi tím, co jsme denně slýchali z rádia, televize a školního rozhlasu, a co se říkalo doma. Ó, těch protistátních vtipů. Ó, úžase nad Krylem, když zpíval Rakovinu ze Svobodné Evropy. A proti tomu Major Zeman a ještě příšernější pořady a seriály. Demagogie. Momenty s kapitánem Minaříkem pak patří k obzvlášť nezapomenutelným. A sledoval jsem je, ale ne v kroji. Ten měli, ano, v Sovětském svazu. Tam chodili do školy jednotně ustrojeni a viděl jsem to na obrázcích v jejich čítance. Jímala mě hrůza a říkal jsem si: ještě štěstí, že to stejně šíleně nemusíme praktikovat zde na západě. Dobrá; ale upozorním, že ne všichni spolužáci měli ke kroji podobný odpor. Možná jsem spíš výjimka a vícero mých kamarádů ze ZDŠ by kroj pionýra asi klidně nosilo. I šátek. Nevadily by jim. I oni ale byli rádi, že se nošení kroje vůbec nepraktikuje.

A já byl radši. Vojnu jsem později v uniformě sice prožil, ale těšení se na civil bylo neskutečné. Poslyšte: nijak nepopírám, že chlapům uniformy často sluší. Jenže tenkrát jsem to nevnímal ani kapánek - a imponoval mi - v Benešově - nejvíc ten důstojník, který o víkendu přišel na inspekci ubikací sice ve vojenském mundúru, ale schválně úplně porozepínaný, s uvolněným opaskem, bez čepice a s volnými kalhotami pomalu na půl žerdi. Salutoval nám divným máváním ruky a na nás, kluky, se ležérně šťavil. Bylo to éro. Dělalo to na mě dojem. Ale jaký dojem by to dělalo na jeho nadřízeného, to samozřejmě netuším. Většinou byli upjatější, abychom se báli. - A ještě jeden důkaz, že vlastně nejsem ohledně uniforem úplně normální. Hned začátkem let devadesátých se mi naskytla příležitost nastoupit u tzv. vlakové pošty. Onu práci na cestách mi líčili jako ráj na zemi a dělal jsem ji pak takřka do roku 2000 a skutečně to rájem bylo, alespoň pro mě ano; ale když jsem nastupoval, hlodala ve mně navzdory všem krásným zvěstem stará fobie ze druhé třídy: „To budu, fuj, muset nosit stejnokroj?“ Pošťáckou uniformu? Jestli jo, nenastoupím!

A vzpomínám, jak jsem šel v té souvislosti za jedním starším průvodčím, jistěže vzorně uniformovaným. Absolutně mi neznámý chlap. Vlak uháněl mezi Plzní a Plzencem (pár minut cesty) a on seděl ve svém oddělení hned za lokomotivou a řekl, když mě spatřil: „Sem nesmíte. Copak chcete?“

I vyprávěl jsem mu o modrých vagónech vlakové pošty, které znal, protože je zapojovali do souprav, přičemž pošťáci pracovali uvnitř. A průvodčí přicházel s přepravci dopisů a balíků do styku jen málo, ale řekl mi, že to „mají dobré“ a že se mi tam bude určitě líbit. A abych do toho šel. Bylo mi šestadvacet a byl jsem rád, že to říká; ale klíčovou otázku jsem si stejně schovával na konec; a teprve, když jsme se loučili, v hrůze a panice jsem vychrlil: „Jo, a mimochodem… Oni musej nosit při práci uniformy?“

Zarazil se, zamyslel, zkoumavě si mě prohlížel a řekl: „O tom nevím. Chodívají dost vandrácky.“ A zasmál se a opět mi spadl kámen ze srdce.

Je pro mě dodnes trochu záhadou, proč mě kroje a hlavně stejnokroje tak děsí, a možná bych i drze vystoupil z pionýra (a nevzali by mě ani na gymnázium, ani na vysokou), kdyby šátky skutečně byly povinné. Jenže nebyly. Zažil jsem ony hnusné časy a byly hnus v celé řadě směrů (tátu opakovaně propouštěli z práce z politických důvodů), nicméně „Pionýr“, to byla v Plzenci pouhá formální nálepka. A jestliže ne, neměl jsem osobně nikdy pocit, že jsem jeho členem. Proč taky? Byli jsme stále ta samá školní třída a žili jako parta. Civilismus našich výletů byl všeobecně tolerován - a šátek se na krku, jak to pamatuji, nevyskytoval. Neexistoval. Netvrdím, že jsme třeba při výletě nedošli až na místo, kde čekaly Lidové milice, a že nám tam nepředváděly, jak se střílí ze samopalu. Ano, to jsem zažil. I boje o kóty. Ale byl to jen kolorit, anebo pro dítě. A dokonce ani toho důležitě se nafukujícího milicionáře nenapadlo, že bych měl mít šáteček a košulenku; takže až na to zase, vy mladí, budete mudrlantsky „vzpomínat“, vezměte mé zkušenosti v úvahu.

Vložil: Ivo Fencl