Náboženství má i toxické účinky v podobě sektářství, říká plzeňský hudebník. A dodává: Jet do Indie je jako vstoupit do jiné dimenze

Foto: Mili Sojková

Popisek: Jiří Mucha v lese

ROZHOVORY NA OKRAJI Jiří Mucha (*1977, Plzeň) patří k pozoruhodným tvářím plzeňské hudební scény. Známosti dosáhl ovšem také na úrovni celorepublikové i v zahraničí. Kromě toho umí skvěle vařit indickou kuchyni, píše zasvěcené texty o indické spiritualitě, zabývá se problematikou sekt či psychedelik. O jeho tvorbě i dalších aktivitách si blíže pohovoříme v následujícím interview.

Jirko, narodil jste se v hudebně založené rodině, nebo jste se ke své hlavní profesi dostal sám, vlastní cestou?

Hudba byla skutečně nedílnou součástí naší rodiny. Můj táta je nejen hudebník, ale byl vždy i dosti kreativní člověk. Hrál, skládal, psal a pořád něco vytvářel. Mě však k hudbě nikdy nevedl, vše bylo ponecháno na mně a mém rozhodnutí. Jako dítě jsem spíš maloval a později jsem hodně sportoval a věnoval se bojovým uměním. Když mi bylo třináct let, začal jsem být fascinován hudbou. Zpočátku tátovi dokonce vadilo, že jsem kvůli kytaře a hudbě odložil sport, ale časem pochopil, že hudba je můj hlavní způsob sebevyjádření. V patnácti letech jsem už s tátou nahrával písničky ve studiích Českého rozhlasu.

Jste tak trochu hudební univerzalista. Na které nástroje hrajete a kterým hudebním stylům se věnujete? Když řeknu, že nejbližší je vám asi sitár, se kterým jste v Plzni často vystupoval, mýlím se?

Zvukové možnosti sitáru jsou mimořádné, ale mým hlavním nástrojem je kytara, na kterou hraji od dětství. Ovládám nejrůznější strunné nástroje od mandolíny přes ukulele až po turecký saz. Hudbu skládám na klavír, ale nejsem dobrý hráč. Nemám žádný jeden oblíbený nástroj. Miluji souzvuk, když se spojí různé nástroje dohromady.

Nemám ani žádný vyhraněný styl, rád skládám symfonickou hudbu, ale i jednoduché písničky, vždy vyberu žánr podle toho, co chci hudbou vyjádřit.

Tak s tím sítáren jsem to neodhadl, ale asi je to tím, že vašich sitárových vystoupení pamatuji z reálu skutečně nejvíce. Ovšem možná nebudu mezi Plzeňáky úplně jediný, kdo si vás stejně jako já spojí právě s tímto nástrojem. Jak náročné je naučit se hrát na sitár pro Evropana a na které hudební škole v Česku je to případně možné?

Myslím, že v Česku není žádná škola, která by vyučovala hru na sitár. Sitár je poměrně náročný nástroj, přirovnal bych jej k houslím nebo violoncellu. Pokud chcete ovládat základní techniky hry na sitár, je nutné se věnovat hraní vskutku několik hodin denně.

Takže to znamená být samoukem, nebo si najít soukromého učitele? A co je to turecký saz a kde se dá naučit na tento nástroj?

Ideální by bylo najít si učitele buď přímo v Indii, nebo zkusit štěstí v Evropě. Osobně neznám v České republice žádného pokročilého hráče na sitár. Saz je strunný nástroj připomínající kytaru, ale s dlouhým úzkým krkem. Je to typický turecký nástroj, ovšem vyskytuje se i v balkánské hudbě. Můj saz je však poněkud upravený a má kratší krk. Na saz jsem samouk, ale technika hry je mnohem jednodušší než u sitáru.

Známý jste také jako cestovatel. Které země jste v životě procestoval a které vám přinesly nejvíce inspirace? Předpokládám, že mezi nimi jednoznačně vede Indie?

Nejsem zase takový cestovatel, jak se možná zdá zvenčí. Jezdil jsem hlavně do Indie. Indii jsem si zamiloval. Je tak odlišná od všeho, co známe z Evropy, je to jako byste vstoupil do jiné reality nebo dimenze.  

Vaše hudba vás propojila i s legendárním Bollywoodem. Ve kterém indickém filmu zazněla a lze ho shlédnout taktéž češtině, nebo někde na internetové síti?

Ano, pohyboval jsem se v Indii v prostředí Bollywoodu a natáčel s hudebníky a textaři z indického filmového průmyslu, jednalo se však o nefilmové hudební projekty. Moje hudba zazněla pouze v jednom indickém filmu, nazvaném Myoho (2012). Film byl uveden v indických kinech, ale přiznám se, že jsem ho neviděl celý a bohužel nebyl distribuován v Evropě.

Ve kterých dalších filmech lze slyšet vaši hudbu?

Vytvořil jsem kompletní hudbu k filmu Lost Village, což byl mezinárodní ambiciózní projekt, který dokumentoval vymírající život na indických vesnicích. Jinak moje hudba krátce zazněla v českém filmu Blízko nebe (2005) režiséra Dana Svátka. Stejný režisér použil krátký úryvek z mé písně do svého nového filmu Dvě slova jako klíč. Moje filmografie je tedy velmi skromná.

S tím bych určitě polemizoval. Ne každý hudebník se může pochlubit hudbou hned pro několik filmů… Hodně nahrávek máte na síti „youtube“. Musím říci, že se při řadě z nich úžasně rozjímá a při přehrávání jsem si z některých záměrně udělal smyčku. Kolik skladeb jste za život už vytvořil a kolik CD? A kde se dají případně koupit?

To mě moc těší. Oficiálně jsem natočil dvě CD: Jinou cestou a Partner In Time. Jinak v minulosti jsem vydal mnoho demo nahrávek a podílel se jako autor na řadě písní a projektů. Prodej alb se poslední desetiletí nevyplácí. Orientuji se proto více na vydávání online singlů, které jsou dostupné na Youtube, Spotify a dalších streamovacích platformách. Odhaduji, že jsem natočil více než sto písní. Mám ještě několik stovek skladeb a písní, které jsem složil, ale dosud nenatočil.

Jiřího hudbu naleznete ZDE.

Působíte spíše sólově, nebo jste také součástí různých hudebních formací?

Jen zřídka vystupuji sólově, raději se obklopuji hudebníky. Vystupuji nejvíce se svojí ženou Janou Balejovou a také s hudebníky Honzou Brabcem (ex Poitín) a s Vojtou Kašem. Společně se snažíme o nový koncertní projekt. Vystupuji také se skupinou Kam běžíte – Akustic Band, což je neambiciózní projekt, který hraje převzaté písně šedesátých let, často ve vlastních úpravách. Musím se ale přiznat, že nejsem koncertní typ člověka. Raději jsem ve svém studiu, kde v klidu skládám a nahrávám. Trpím poměrně velkou trémou a musím se hodně překonávat, když mám vystoupit nebo i mluvit před lidmi. Občas dostávám nabídky na vystoupení nebo rozhovory do rádií, televizí a většinu těchto nabídek odmítám právě z tohoto důvodu.

To berte jako osudovou výzvu k hledání cest, jak se trémy zbavit. Mně nějak zmizela s rostoucím věkem sama. Když je člověk roztřesený a nejistý ve dvaceti před publikem, dá se to chápat. Ve vyšším věku to nějak prostě odešlo samo, k mé vizáži tréma už jaksi nepasuje… Pravdou ovšem je, že ač jsme podobně staří, oba ročník 1977, já už na toho bezmála padesátiletého dědečka opravdu vypadám, kdežto vy si držíte stále mladistvý vzhled a klidně bych vám tipoval o dvacet roků méně… Ale odbočím. Z dřívější doby si vás pamatuji jako obchodníka s orientálním zbožím a též jako představitele jedné z indických restaurací v Plzni. Dařilo se vám v životě hudbou stoprocentně živit, nebo s ní kloubíte různé jiné profese? Vaše hudba je na poslech úchvatná, nicméně na rovinu říkám, že mi zároveň přijde příliš jemná, oduševnělá a málo agresivní, aby se dala v naší zemi nějak masově a komerčně uplatnit. Snad mi prominete moji upřímnost…

Hudba mě nikdy neživila. Moje část života obchodníka a kuchaře byl zajímavý experiment, který zkrachoval na tom, že nemám obchodování v krvi, ale beru to jako plus. Můj život je hlavně hudba, umění, tvoření a pomáhání lidem. Jsem aktivní v mnoha směrech – píšu, snažím se pomáhat lidem v rámci seberozvoje, pořádám muzikoterapie, dělám kurzy nahrávání, učím práci s hudebními softwary, dělám mix, mastering, grafickou práci.

Jiří Mucha, hudebník. Foto Jiří Mucha starší

Proč není moje hudba komerčně úspěšná, je zajímavá otázka. Jedním z faktorů je ten, co jste zmínil. Moje hudba navíc obsahuje i určitou dávku patosu, který miluji, ale na který evropské posluchačstvo není zvyklé. Je to ale také o štěstí, o kontaktech a o tom být ve správný čas na správném místě. Dalším možným faktorem je totální žánrová nekonzistentnost a nezařaditelnost mojí hudby, moje hudba může působit alternativně, stejně jako líbivě, v mé tvorbě najdete orchestrální skladby, rockové písničky, folk, ale i elektronickou hudbu nebo indickou.

To jste vystihl dobře. Sám jsem měl problém, jak vás nějak jednoznačně zařadit, neřku-li nálepkovat, ovšem nešlo mi to… Vrátil bych se s dovolením ještě k Indii. Které její části vám nejvíce přirostly k srdci a proč?

Hodně mi přirostla k srdci Maharáštra pro svou přírodu a její kulturní a spirituální odkaz. Tamil Nadu je další oblast, která je mi blízká, neboť její literární, kulturní a spirituální odkaz má pro mě vysokou hodnotu. Mám blíže k jižní Indii než k severní. V jižní Indii je hodně zeleně, příroda, a lidé i atmosféra jsou tam klidnější.

Máte výborný přehled také o duchovních naukách tamtéž. Řada lidí nejen z Česka hledá v Indii duchovní zážitky a poznání. Existuje nějaký návod, jak se vyhnout podvodníkům, obchodníkům s duchovnem či sektám v této obří zemi? Co byste cestovatelům za duchovnem doporučil?

Spiritualita hraje v mém životě významnou roli, ale do určité míry jsem skeptik, zvláště, co se týče náboženství a duchovních vůdců. Hinduistická náboženství ve skutečnosti nemají tradici evangelizace, zpravidla nikomu nenutí svoji víru. To většinou dělají jen ty hinduistické sekty, které jsou nějak spojené se Západem. Vždy by mělo být varovným signálem, pokud je středem nějaké komunity charismatická osobnost, kterou ostatní označují za dokonale osvícenou a neomylnou bytost.

Před vstupem do nějakého společenství bych si osvojil aspoň základní znalosti indické filozofie a náboženství. Je mnoho guru-celebrit, které spoléhají právě na naivitu a neznalost běžných lidí. Pokud je to už nějaká organizovaná náboženská instituce, bude používat zřejmě sofistikované psychologické taktiky. Většinou nalákají jedince na tvrzení, že jejich škola má tisíciletou nepřerušovanou tradici a jejich zakladatel má nějaký speciální vztah s Bohem, který žádný jiný guru nemá. To jsou takové základní body, ale je mnoho dalších faktorů, jak poznat obchodníky s duchovnem. Je to dost široké téma. Ne vždy jde ale guruům o peníze, někteří si kolem sebe vytváří kult, aby si tím zalepili nějaké prázdno v sobě, nedostatek lásky a přijetí v dětství. Mají pocit, že něco znamenají pro druhé a nejen to, že jsou dokonce něco víc. Nemají to jako promyšlený business, ale věří své vlastní hře.

Netušil jsem původně, že se i v domácím prostředí zabýváte sektami, a dokonce terapií osob narušených stykem se sektou. Jeden nám oběma dobře známý člověk nedávno v jedné takové sektě bohužel skončil, ale odmítá si to přiznat – naštěstí v sektě početně velice malé, která nemá velkou společenskou nebezpečnost. Její vůdce tvoří desítky propagačních videí, kde mj. vystupuje značně agresivně a žebrá a prosí druhé o kontakt, aby je mohl správně duchovně zorientovat do pravdy a lásky. Namísto velkého hnutí se mu, bohudík pro celek společnosti, podařilo ze sebe vytvořit pouze youtubového bizáristu typu Žumpy či Shopaholic a část diváků jeho videí mu přezdívá guru-zoufalec. Skutečný duchovní učitel totiž přitahuje lidi přirozeně sám a nemusí se jako tragéd nadávkami, pláčem a výhrůžkami doprošovat o pozornost, nebo stalkovat známého milionáře a chtít po něm stamiliony na svou misi a zároveň ho veřejně urážet, stejně jako velmi vulgárně uráží a veřejně ponižuje některé své stoupence. – Ale dosti bylo nám oběma dobře známého bizáristy, který letos veřejně působil i v Plzni. Co vás, Jiří, celkově přivedlo k zájmu o sekty? A čím je práce s těmito klienty zajímavá či specifická?

Nenazýval bych to úplně terapií, spíš podporou a pomocí. V první řadě vycházím z vlastní osobní zkušenosti. Nebyl jsem sice přímo členem žádné náboženské instituce, ale můj zájem o východní učení mě přivedl k hinduistické spirituální praxi, díky čemuž jsem se dostal do blízkosti několika komunit, které sektářské rysy vykazovaly. Sám sice nemám negativní zkušenost a vlastně se všude ke mně všichni chovali přátelsky a mile. Nešlo si však nevšimnout některých sektářských a podivných praktik v těchto společenstvích. Nejprve jsem se domníval, že sektářské praktiky vychází z nezralosti jednotlivců uvnitř institucí, jenže později jsem zjistil, že kořeny sektářského myšlení lze vysledovat již v základních paradigmatech, na kterých byla vystavěna teologie některých těchto hinduistických škol.

Hinduistických společenství fungující v ČR je několik a jsou si velmi podobná. Ta, se kterou mě pojí vztah, je rozčleněna do mnoha subkomunit. Některé z nich byly poměrně volnomyšlenkářské a progresivnější a členové byli často i lidé z avantgardní scény, zatímco jiné komunity byly poměrně dosti fanatické a další bych zařadil mezi neškodné pop-náboženství připomínající skautský klub nebo ekologickou komunitu. Společným rysem všech byl vždy nějaký kult osobnosti ve formě zakladatele, ať už žijícího nebo zesnulého, což byl většinou nějaký guru z Indie. Mít úctu k učiteli mi přijde v pořádku, zde byl však takový guru ekvivalentem mesiáše, byl považován za osvíceného, za božího posla a každé jeho slovo bylo svaté a nezpochybnitelné. Kritika jakéhokoliv názoru nebo chování gurua byla nepřijatelná a považována za hřích, selhání či symptom slabé víry. Dalším zvláštním jevem bylo to, že tyto komunity vykazovaly poměrně vysoký počet duševně nestabilních jedinců. Až později jsem zjistil, proč tomu tak je.

Tato zkušenost mě donutila přemýšlet nad náboženstvím, jeho úlohou, jeho kladnými, ale i těmi toxickými vlivy. Společně s mým zájmem o psychologii jsem se rozhodl pomáhat i lidem, kteří řeší náboženskou krizi, prošli náboženským nebo sektářským zneužíváním. Ve světě je to velké téma, ale zjišťuji, že náboženské zneužívání je fenomén poměrně častý i u nás.

Ano, to mohu potvrdit. Odborně se zabývám náboženskou historií a odtud není daleko k problematice sekt, kterou sleduji už od 90. let a obraz autoritářského vůdce, který má vždycky a ve všem pravdu, a jím zmanipulovaných jedinců s psychickými problémy jsem také vícekrát v praxi poznal. Smutné je, že oběti si obyčejně manipulaci neuvědomují, nebo vůdce cíleně míří na jedince, kteří uvažují jednodušším způsobem a nejsou schopni ji vůbec rozeznat a často jsou manipulováni druhými i v běžném životě. – Nyní však opět odbočím o symbolickou píď dále. Na blozích taktéž uveřejňujete různé texty o duchovních učitelích Indie, které prozrazují hluboký vhled do problematiky a mají výrazně vyšší úroveň, nežli mívají obyčejně amatérské blogy. Neuvažoval jste o nějakém knižním vydání?

Ano, ve skutečnosti nyní pracuji na knize Indická psychologie. Ta má být shrnutím tří nejstarších filozofických systémů Indie: Sánkhja, jóga a védánta s emfází na jejich psychologickou stránku porozumění.

V tom případě ve mně máte prvního kupce a na výsledek se těším… Jste vegetarián, abstinent, ale také obhájce psychedelik. V čem vnímáte jejich možný pozitivní přínos pro lidstvo, a kde vidíte naopak jejich rizika? Zdůrazňuji, že mi jde o nezávislý pohled člověka s dlouholetou znalostí této problematiky, nikoliv o úmyslnou propagaci těchto látek mezi čtenáři nebo nabádání k jejich užití. Pokud by stát časem hypoteticky přistoupil k jejich legalizaci, a je to už dnes zásadní debatní téma pro část společnosti, jak by podle vás tato legalizace mohla vypadat, aby nedošlo k tomu, že s určitými látkami bude volně zacházet každý? Nebo by žádná omezení být neměla a každý by měl jednat na vlastní odpovědnost a prostě se předem jen dostatečně informovat?

To jsou velmi zajímavé otázky vyžadující trochu komplexní odpověď. Zprvu chci říct, že jsem v zásadě proti drogám a jsem zastáncem zdravého životního stylu.

K psychedelikům jsem se dostal v devadesátých letech. Zkušenost s nimi považuji za jednu z nejzásadnějších, kterou jsem měl. Dělám psychedelikům (klasickým serotonergním, jako je psilocybin, DMT či LSD) osvětu z několika důvodů. Snažím se napravit jejich špatnou pověst a zbavit je iracionálního stigmatu. Jsem sice obhájcem psychedelik, ale jejich rizik jsem si plně vědom a upozorňuji na ně. Psychedelické látky jsou mocným nástrojem, a právě proto vyžadují odpovědný přístup a určité znalosti. Vysoké riziko tam je a platí zvláště pro lidi, kteří jsou psychicky nestabilní, či pro lidi, kteří užijí psychedelickou látku v nevhodném prostředí. U klasických psychedelik však nehrozí riziko předávkování, protože jejich toxicita je velmi nízká. Také na nich nelze vybudovat žádnou závislost. A společenská nebezpečnost je u psychedelik extrémně nízká, zvláště v porovnání s alkoholem.

Psychedelika jsou tedy riziková, ale ne škodlivá a v zodpovědném kontextu mohou být dokonce účinným nástrojem v rámci terapie pro lidi, kteří trpí psychickými obtížemi nebo závislostí. Slouží i zdravým lidem v rámci posilování kreativity, poskytnutí nové perspektivy, vnímání věcí v hlubších souvislostech a pomáhají umožnit přístup ke skrytým mentálním zdrojům a psychickým jevům. Zkušenost s psychedeliky může vést ke spirituálním a mystickým zážitkům a může poskytnout jedinečný pohled na lidskou existenci a povahu vědomí. Nicméně bez určitého poznání, chápání určitých souvislostí, přípravy a dalších faktorů může být psychedelická zkušenost jen směsí chaotických a nesouvislých zážitků, může to být také zkušenost velmi nepříjemná, náročná a nesoucí určitá rizika.

Jsem toho názoru, že bychom se měli spíše snažit minimalizovat rizika prostřednictvím osvěty a vzdělávání, nikoliv pomocí represe a trestů. Trestat lidi za užívání psychedelik mi přijde morálně neobhajitelné a hlavně nefunkční. Jsem přesvědčen, že každý člověk má mít právo na to, jak bude nakládat se svým vědomím a tělem. A společnost by měla o tomto tématu mluvit beze studu a strachu.

Mluvili jsme o pozitivech. Jaká jsou hlavní rizika?

Jak už jsem naznačil, riziková jsou zejména pro osoby, které čelí nějakým psychickým potížím a užijí psychedelika bez účasti zkušené asistence. Velmi rizikové je užít psychedelika v nevhodném prostředí, jako jsou koncerty, party a podobně. Po užití psychedelik se člověk může někdy cítit silně dezorientovaný či úzkostný a taková prostředí to ještě umocní. U nezkušeného jedince to může vést k úrazu nebo dokonce ke zhoršení jeho duševního stavu i po odeznění účinku. Tato rizika lze minimalizovat, pokud víme, jak se v takových situacích zachovat a jak poskytnout první pomoc.

Jak by taková pomoc měla vypadat? Může ji v obdobné situaci poskytnout každý? Nebo má ihned volat lékaře?

Lékaři bohužel nejsou vyškoleni pro pomoc tohoto druhu a většinou vůbec netuší, jak takovému člověku pomoci. Necitlivým přístupem mohou problém dokonce i zhoršit. Nemocniční prostředí, jízda v sanitce, to vše může mít na jedince, který se nachází v hypersensitivním stavu, velmi traumatizující dopad. Pokud jste si jisti, že jedinec užil psychedelickou látku (lysohlávky nebo LSD), není lékaře zapotřebí. Tyto látky nejsou toxické a nelze se jimi předávkovat. V první řadě je třeba zachovat klid, nepanikařit a nesnažit se člověku, který látku užil, nic vysvětlovat, obviňovat ho nebo poučovat. Mluvte na osobu pomalu a klidným hlasem a nedělejte rychlé, trhavé pohyby! Pokuste se ho neinvazivně přesvědčit, aby si lehl, a ujistěte ho, že účinek za několik hodin odezní a že vše bude v pořádku. Velmi pomáhá nějaká klidná, pomalá hudba. Pokud se jedná o někoho blízkého, můžete ho držet za ruku nebo pohladit. Neustále ho ujišťujte, že vše bude v pořádku. Stav může trvat 5 až 10 hodin (v závislosti na požité látce). Pokud však hrozí, že si ublíží nebo si nejste jisti, jakou látku užil, pak má určitě smysl neváhat a přivolat lékaře!

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. V případě vašeho syna to určitě platí. I on se vydává se zdarem na hudební dráhu. Kterému stylu se věnuje a do jaké míry jste mu v jeho cestě pomáhal jako otec a hudebník vy osobně?

Můj syn je nejen hudebník, ale nesmírně kreativní člověk, a to v mnoha oblastech. Kromě toho, že pracuje pro televizi jako kameraman a reportér, také střihá videa, tvoří grafiku a samozřejmě má svoji vlastní kapelu. A nyní se ukázal i jako láskyplný otec mého vnuka.

Na dědečka opravdu nevypadáte, Jiří. Každopádně gratuluji! Na kterých veřejných akcích by vás mohli ve zbytku roku potkat vaši fanoušci?

Vystupuji jen velmi zřídka. Nedávno jsem měl koncert na festivalu Druhý břeh v Libochovicích (12. 8. 2023), což je můj oblíbený festival, konající se na opravdu krásném místě uprostřed sadu. Festival byl také příjemným osvěžením z důvodu, že na tomto festivalu byla no-drug zóna, to znamená, že se tam neprodával alkohol ani žádné jiné drogy.

Rád bych vás rád pozval 3.11. na festival Pod drnem, který zahajuji svým koncertem. Koná se v prostorách Moving Station v Plzni. Tématem tohoto festivalu je smrt. Ale nebojte se, smyslem akce je podívat se na téma smrti i z jiného pohledu než toho temného. Budou tam nesmírně zajímavé přednášky terapeutů, lékařů, vědců, religionistů. 

A jaké jsou vaše déledobější plány do budoucna, ať již osobní či profesní?

Rád bych více tvořil a skládal hudbu. Nyní také dokončuji společnou píseň s indickou zpěvačkou zvanou Anagha. Doufám, že se mi letos podaří dokončit knihu o indické psychologii. Chci se také více věnovat poradenství a pomoci lidem, kteří jsou v duchovní krizi nebo čelí dalším potížím. Rád bych cestoval do dalších asijských zemí. Samozřejmě musím myslet i na moje děti a rodinu. Když tak nad tím přemýšlím, potřeboval bych, aby den měl aspoň 48 hodin.

To mi něco připomíná… Děkuji za rozhovor a přeji, ať se daří!

I já mnohokrát děkuji za podnětné a velmi zajímavé otázky.

Vložil: Radovan Lovčí