Proč miluju (a píšu pro) pravičáka Ondřeje Neffa, a zároveň levicové Krajské listy.cz? Jsem grafoman? Glosa Iva Fencla
03.10.2023
Foto: Se svolením Ivo Fencl
Popisek: Ivo Fencl, grafoman zmožený
Jako hodně kluků jsem měl rád Verna. Soutěžil jsem s Vaškem Chýlkem, spolužákem, v počtu přečtených verneovek a byl to on, kdo závod vzdal. Já nakonec taky, ale již dospělý. Obdobně jsme oba, dodám jako mezihru, kupovali Čtyřlístky. Tehdy byly po 7 Kč. A Venca? Jednou mi řekl, že končí. Kolik nám bylo? Netuším. Už ani nevím, co jsem mu řek´; ale kupuju Čtyřlístek dodnes. Je to porucha „neumět přestat“ a psychiatři jistě znají odborný termín. Rozumíte: kupuji je a nečtu. S výjimkami... Jak to souvisí s Neffem? Vydržte, hned tam budu.
Zpět k Podivuhodným cestám. Jako dítě jsem taky sepisoval Vernovy životopisy. Kompiloval je. A seznamy verneovek. Roku 1979 mi bylo patnáct, když vyšel Neffův Podivuhodný svět Julese Verna. Ta „zlatá“ kniha mě absolutně rozsekala. Fakticky překonala všechny mé dosavadní snahy a touhy ve vernovském směru.
Trochu divné je, že jsem začal od toho roku sbírat obecně vše od Neffa. I vystříhávat jeho články. Z novin, z časopisů. A fakticky to dělám dodnes.
Něco přeskočím a hle: pár let po začátku tisíciletí mě Lubor Kasal přizval ke spolupráci s Tvarem a první zakázkou byla recenze (je to náhoda?) právě na druhé, rozšířené vydání Vernova světa. Následoval můj rozhovor s Neffem pro Tvar a druhý pro Plzeňský deník. Tou dobou nakladatelství Akropolis Filipa Tomáše Juniora oslovilo Ondřeje Neffa, aby udělal knihu do jejich edice rozhovorů s osobnostmi. Souhlasil a překvapivě si dal podmínku, že ho vyzpovídám já. Scházeli jsme se a dělali to i na dálku, něco jsem přepisoval z diktafonu, další ze zápisků dělaných v restauraci. Dnes je ta kniha rozebraná a má jednu zvláštnost. Má jen dvě fotky. Proč? Měl jsem ve smlouvě i přípravu foto-přílohy a celý čas jsem si říkal, že dělám rozhovor s teoretikem focení, takže mi dodá super-fotky. Houby, řečeno slušně. Nic nedodal, nebo takřka nic, také já fotky nějak sháněl, ale přístup to byl ryze amatérský. Redaktor Akropole se přímo zhrozil. Rozhodli se, že to radši vydají bez přílohy. Tím kniha trochu utrpěla a hůř se prodávala. A Neff? Napsal mi: „Fjú. To mi spad kámen. Děsilo mě to. Zvlášť v mládí se nemohu vidět." Necituji přesně.
Mezitím mi Karel Hvížďala poradil, abych kterýsi článek, jenž jsem snad nemohl udat v Mladé frontě, poslal do deníku Neviditelný pes. Já o Psovi samozřejmě věděl, vždyť jsem Neffa sledoval jak Eckerman, ale snad jsem ten deník do té doby ani nečetl. Až teď. To mohlo být, ehm, roku 2005? Stačí se podívat na web. Redaktoroval to už tehdy Jirka Wagner. Skvělý to muž. I když hrozný introvert. Z místa, kde bydlil, snad dokázal dojet po vltavském nábřeží na kole pouze do kavárny Rybka. Odpoledne tam vždy sedával, večer makal na dalším vydání Psa, dopoledne spal. Byl to muž s duší ajťáka a mnoha zájmy. Beatles byli jen jedním z nich. A já psal a psal do Psa, a když jsem našel čas, scházel jsem se s Wagnerem v Rybce. Tam bychom taky mohli někdy udělat setkání s autory Krajských listů. Ale bohužel v Rybce nevaří.
Víc než před rokem (píši to v září 2023) Jirka Wagner, snad mohu říct, že můj kamarád, náhle zemřel; měl rakovinu jazyka a snad i hrdla. Ondra Neff začal dělat jeho práci sám, něco ani hned neuměl. Změnilo se hodně? Dost. Pan Wagner mě vždycky držel zkrátka. Nikdy by mi třeba nezveřejnil rozhovor. Ani trapnou milostnou povídku ne. Dodržoval jisté zásady. Ondra Neff je možná původně nadiktoval, ale nově už nebyl striktní. S jídlem roste chuť, i začal jsem, když mi povolil stavidla, chrlit články razancí zběsilce. Jenom ty politické mi moc nejdou. Možná nejsem s Ondřejem ve všem za jedno? Kdo ví. Pár článků mi každopádně hodil na hlavu, ale až nepochopitelný vztah, který vznikl v mých patnácti, patrně nemůže skončit. Nikoli z mé strany. Neffa nezradím. Sám od sebe do Psa nepřestanu psát. Ano, říkávám si, že bych to měl omezit na jednou, dvakrát týdně. Čekám, že mě omezí šéfredaktor sám. Ale realita je taková, že jsem někdy napsal a zveřejnil i sedm, osm příspěvků týdně.
Ale ještě k literárnímu časopisu Tvar. Psal jsem tam tak do roku 2013, tedy ještě chvíli s novou redakcí. Pak mě ale skrze pana Matějku, dnes už zesnulého, zlanařily papírové Literární noviny. Psal jsem pro ně šťasten i zuřivě, ale také tato spolupráce šla do vytracena.
Ostatně, papírové Literárky zanikly. A Tvar? Tvar odebírám a sem tam si něco přečtu a opět se mění redakce, ale celkem nevím proč, byl fajn. A je. Mně se tam ale přestalo chtít psát. Vše v „normálním“ časopise trvá moc dlouho, když si zvyknete na rychlost ve virtuální realitě. Každoročně mi dlouho, dlouho posílali seznamy knížek vhodných k recenzi, ale mezi nimi jsem nic pro sebe - většinou - nenacházel. Bylo tam málo popu, řekl bych. A honoráře? Ty samozřejmě nikdy neplatil ani Tvar, ani Literárky. Na to jsem si za ty roky zvykl. Možná i má chyba, že jsem si zvykl. A ne každý, vím, by si mohl dovolit si na něco takového zvyknout.
Z již virtuálních Literárek jsem přešel na Parlamentní listy, to z vlastní iniciativy, a chvíli tam psal, než jsem byl zlanařen Annou Vančovou pro listy Krajské. A ony, rozumějte, si říkají krajské, ale jsou celostátní.
Jak to začalo? Pamatuji se, že jsem měl nejprve psát o televizních seriálech. Já je, zvláště cizí, mám rád a uznávám, zajímají mě (Temný případ, Bratrstvo neohrožených, Columbo, Stranger Things, Terror…), ale bohužel se na ně (na rozdíl od syna) nestíhám dívat. A tak jsem zklamal. A tak jsem mlčel. Psal jsem jinam. Ale následoval jistý posun a bylo akceptováno, že seriály neumím, i psal jsem najednou na Krajské listy a rád a jsem za tu spolupráci vděčný. Čtu i velkou část článků z Listů. A teď něco z říše pošetilce. Samozřejmě se nabízela korektní možnost nijak neprotnout množinu textů do Psa s množinou textů do Krajských listů. A mělo by to i svou logiku. Pes jsou fakticky Lidovky a Ondra Neff je pravičák jako řemen, zatímco Krajské listy takto vyostřené nejsou. Z nějakého důvodu jsem to ale nedokázal oddělit. Lenost? Taky. Nebo spíš následek frenetického psaní, kdy se nezastavíte a nepodumáte. Lidem, kteří prahnou být stále tištěni, se za mého mládí vysmívali. Kdo by čekal, že budu klaun, který chce být „furt“ zveřejňován virtuálně! Je to droga? Možná. Vysvětlit je to těžké. Někdo to vnímá přes honoráře, ale já ne. Co je lepší? Být bohatý, anebo slavný? Víte, odpověď je, že psaním na web ani nezbohatnete, ani se neproslavíte.
Problém je podle mě jinde. Léta běží, vážení, a bohužel stále rychleji. Co s tím? Taky mi najednou může dojít nit. Nejen ta. Nápady, energie. Jednou se to stane. A pozor! Zatímco psaní na Krajské listy je rozumné, protože tam jsou jakési pauzy a článek tam je vidět dlouho, třeba i víc než týden, psaní na Psa, ač ho miluji, je při mém přístupu sebevražda. A po právu může vzbudit úšklebek. Koho? Třeba i některých autorů knih a mých rozumnějších kolegů.
Jsou totiž spokojeni, když vidí Fencla-frenetika. Vždyť je vězněm otročiny, kterou akceptoval, a boudy, kterou sám přijal. Ano, jako grafoman. Dobrovolně. Píše, píše, píše, články kdesi mizí a on nestihne (dobře mu tak) napsat nic souvislejšího, rozsáhlejšího. Žádnou už další knihu. A to je fajn. Přestal být autorům knížek jakoukoli konkurencí a je tzv. virtuálně pohřbeným mužem. V dobrém, jen v dobrém napsal Ondřej Neff o panu Ulčovi, když zemřel: „Na Psa přispěl 1 600 krát!" Tečka. A mě v první chvíli napadlo, co by pan Ulč asi vytvořil knih či přímo románů, kdyby se neupsal Neviditelnému psu a Ondřeji Neffovi, jeho zakladateli. Je to tedy Ulčova i má škoda? Jak se to vezme. Má možná, ale srovnání kulhá, protože Ota Ulč, mám aspoň ten dojem, z některých těch textů složil celé knihy.
Co dodat? Vážení. Nejen psaním jsme živi. Ten, kdo mi to připomene, buď dostane ránu, nebo ráno pusu. Ještě nevím.
Záznam tohoto pábení v galerii Azyl někdy v roce 2013 zachytil skrytou kamerou Fencův přítel a kolega Marek Velebný:

Vložil: Ivo Fencl