Jak spořiví Češi házeli peníze do kanálů. Výročí Jakuba Vosáhla
01.06.2023
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Protesty proti měnové reformě v Plzni
Před sedmdesáti lety se poprvé otřásla důvěra Čechoslováků v KSČ. Důvodem bylo, že jim strana sáhla na jejich peníze. Měnová reforma z roku 1953 byla asi nezbytná, ale způsob, jakým ji komunisté provedli, vyvolával už tehdy pochybnosti.
Bývalý viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl, který dnes působí jako předseda Rozpočtové rady vlády, napsal před několika lety pozoruhodnou knihu Pro Čechy je nebe nízko. V ní analyzuje naši zemi a národ ekonomickou optikou výnosů a nákladů.
Jedním z jeho pozoruhodných postřehů je, že „českým Bohem je kalkulačka“. Vysvětlování by bylo na dlouho, doporučuji přečíst, ale je třeba uvést, že toto národní božstvo rozhodně nevnímá negativně, spíše naopak.
A dochází mimo jiné k závěru, že „náš vztah k penězům, k financím, je klíčovou součástí naší národní identity“.
Mojmír Hampl: Pro Čechy je nebe nízko, Grada, 2019. Foto se svolením Grada
Pokud je to pravda, tak právě před sedmdesáti lety prošla naše identita těžkou prověrkou.
Hampl mimo jiné píše, že z průzkumů vycházíme jako lidé šetrní, konzervativní a při nakládání s vlastními prostředky opatrní.
Na přelomu května a června 1953 ale konzervativním střadatelům jejich úspory rozplynuly.
Měnová reforma byla pět let po Únoru a tři měsíce po smrti prezidenta Klementa Gottwalda pro mnohé prvním otřesem jejich víry v komunismus.
Je třeba si říci, že pro výměnu peněz, ve které celá reforma spočívala, existovaly objektivní důvody.
Osm let po skončení války pořád muselo být množství zboží distribuováno systémem přídělových lístků. Kvůli tomu samozřejmě bujel černý trh, spekulace a nejrůznější podvody.
Komunisté si toho byli vědomi, ale zavést volný prodej zboží si netroufali. Lidé měli na účtech uloženo ještě z války opravdu velké množství peněz a pokud by se dostaly do ekonomiky, byla by to skutečná inflační katastrofa. Asi ještě mnohem větší, než zažíváme dnes.
To nebyl problém jen u nás, válečný ekonomický rozvrat zkrátka takové věci přináší. V Německu finanční reforma Ludwiga Erharda v roce 1948 také prakticky zcela škrtla úspory obyvatel.
A na podobném principu prováděl svou reformu i Alois Rašín po první světové válce, když stáhl z oběhu polovinu peněz.
Nyní měly být dosavadní peníze staženy zcela, a nahrazeny novými, které by se směňovaly podle stanoveného kursu.
Do konkrétních parametrů této směny se ale samozřejmě promítly i politické zájmy vládnoucí strany.
Československé vedení si bylo vědomo, že finanční nestabilita podvazuje ekonomický vývoj, což vedlo k problémům už během první „pětiletky“, pětiletého hospodářského plánu, spuštěného v roce 1949.
Zároveň ale bylo latentně podezíravé vůči komukoliv, kdo má našetřeno více peněz. Lidé bez polštáře úspor se navíc snáze ovládají.
Definitivní impuls, po kterém se na ministerstvu financí a ve Státní bance československé začala peněžní výměna v tajnosti chystat, ale měl přijít v roce 1952 od sovětských poradců. Ti si především přáli, aby Československo opustilo Mezinárodní měnový fond, který po válce zakládalo, a zcela přetrhalo měnové vazby koruny na dolar. Nová měna měla být pevně navázána na rubl.
Lidé házeli peníze do kanálů
Reforma musí proběhnout nečekaně. Jinak se na ní spekulanti připraví a celá akce pozbývá smyslu. Ta československá v rámci možností celkem utajena byla.
Přesto v posledních květnových dnech narůstala ve společnosti nervozita. Dalším ze znaků národa kalkulačky totiž je, že se zde všechno „rozkecá“.
Když bylo potřeba krotit narůstající paniku, stranický boss Antonín Novotný to přehodil na prezidenta Zápotockého, protože jemu prý lidé víc věří. Druhý dělnický prezident si tím vytesal svůj směšný pomník, protože několik dní po jeho rozhlasem vysílaném ujišťování, že naše měna je pevná, se ukázal pravý opak.
V pátek 30. května v pět hodin odpoledne vystoupil v Československém rozhlase předseda vlády Viliam Široký a oznámil, že stávající bankovky budou platit pouze do konce měsíce, tedy do neděle.
Vyhlášené opatření rušilo dosavadní měnu a zavádělo korunu novou. V principu byla převáděna v kursu pět korun starých za jednu. V tomto poměru se přepočítávaly mzdy a ceny.
Úspory ale byly měněny za mnohem přísnějších podmínek. Hotovost se měnila v poměru 5:1 do výše 300 korun na osobu, vyšší částky už v poměru 50:1.
Vklady u peněžních ústavů se převáděly do 5 tisíc korun v poměru 5:1, do deseti tisíc v poměru 6,25: 1 a tak dále až ke kursu 30:1 u vkladů převyšujících 50 tisíc.
Zároveň byly například zrušeny závazky ze všech státních dluhopisů, vydaných před rokem 1945 i po něm.
Průměrně byly staré peníze vyměněny za nové v přepočtu 10:1. Hlavní záměr reformy, stažení oběživa, znamenal jeho redukci z 52 miliard starých korun na 1,4 miliardy nových.
Pro veřejnost to byl šok. „Lidé házeli peníze ve vzteku do kanálů. Po výměně neměli na cestu domů z práce,“ popsal historik Zdeněk Jirásek to, co následovalo v pondělí 1. června.
Někde to přerostlo v kolektivní protesty, zejména v Plzni, kde Škodovka záměrně vyplatila mzdy dříve, aby to bylo ještě před reformou. Ve městě, kde stále ještě přežívaly sentimenty na americké vojáky z roku 1945, demonstranti ovládli některé veřejné budovy ve středu města, dokonce chvíli vysílali městským rozhlasem. Nasazena musela být armáda.
Werichova auta
Hovořilo se o tom, kdo všechno z prominentů měl dostat echo a na reformu se připravit. Říkalo se, že jedním z nich měl být básník Vítězslav Nezval, komunisty dosazený do funkce ředitele Československého státního filmu. A podle některých historek (k důkazům se těžko dostaneme) měl od něj mít tip i Jan Werich.
Ten chtěl prodávat svůj americký automobil Buick, který si po válce nechal přivést do Prahy. „Dovezl si jej z Ameriky. Buick ho však omrzel a zalíbil se mu mercedes jakéhosi diplomata. Dohodl se s ním, že mu dá protiúčtem svůj vůz a zbytek doplatí. Diplomat si to však na poslední chvíli rozmyslel a nabídl Werichovi, že mu mercedes prodá. Werich tedy vypumpoval poslední vkladní knížku a rozbil poslední prasátko, takže v den měnové reformy byl úplně bez peněz, zato mu před domem stála dvě auta,“ vzpomínal novinář Ondřej Neff, jehož tatínek Vladimír Neff se tehdy pohyboval ve spisovatelské komunitě.
O reformě ale podle všeho nevěděli ani komunističtí funkcionáři. Pozdější premiér Lubomír Štrougal, který už tehdy jako mladý právník působil na krajském výboru KSČ V Českých Budějovicích, ve svých memoárech popisuje, kterak s bratrem den před měnovou reformou prodali motorku a pak jim z výnosu zbylo na jeden oběd.
Režimu reforma pomohla k ekonomické stabilizaci. Lístkový přídělový systém mohl být konečně zrušen a první pětiletka nakonec byla vyhlášena jako úspěšně splněná.
Na druhou stranu měnová reforma zásadně zamávala s důvěrou spořivého národa v politiku KSČ.
Reforma vedla k tomu, že se zásadně srovnaly majetkové rozdíly ve společnosti, tedy přesně to, o co komunisté podle svého programu usilovali. Učinila tak ale pozoruhodným způsobem, totiž že nikdo neměl skoro nic.
„Kdo byl bohatší, kdo měl větší úspory, prodělal na tom mnohem více než chudý člověk,“ uzavírá historik Jirásek.
Zdroje: Hampl, Mojmír: Pro Čechy je nebe nízko, Grada, 2019, Kolektiv autorů: Hospodářský vývoj českých zemí v období 1848- 1992, Vysoká škola ekonomická, 2008, Štrougal, Lubomír: Paměti a úvahy, Epocha, 2009, iDnes
Vložil: Jakub Vosáhlo