A obešel já polí pět... Kompletní klímologie se blíží. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Divadlo 29 Pardubice

Popisek: Ladislav Klíma

To zaklepejme do iridia a třikrát, ale zdá se, že se podaří dovydat sebrané Spisy filozofa Ladislava Klímy. Již postrádáme jen šestý svazek! Soubor jeho divadelních her.

Během spousty let vyšly deníkové záznamy Mea (to byl prvý díl Spisů), dopisy Hominibus (druhý díl), publicistika a filozofování Svět atd. (třetí díl), Velký román (nejrozsáhlejší beletristické Klímovo dílo) - a na podzim 2022 je vydán taky zbytek jeho beletrie pod názvem „Bel“letrie. Pátá část. Má 1 168 stran. Editorkou je nadále francouzská překladatelka Erika Abrams a zohledňuje veškeré dochované rukopisy. Jiná věc: hodně se toho nepochybně ztratilo.

Ladislav Klíma. Sebrané spisy V. „Bel“letrie. Uspořádala, poznámkami opatřila Erika Abrams, která i přeložila cizojazyčný text a zhotovila sazbu písmem Baskerville 10 Pro. TORST. Praha 2022. 1068 stran. Foto se svolením Torst

Na knize opět fascinuje i naprostá zevrubnost ediční poznámky a bezpočtu komentářů, vysvětlivek; až váháme, zda si to Klíma vůbec zaslouží. Určitě ano. A taky v říši beletrii tkví jedno jeho těžiště, i když nebudu nic lakovat a rovnou řeknu, že psal i brak. Ale ano, tady záleží taky na definici braku (to je vágní slovo), nicméně sporu nebude, že i génius umí sestoupit do kterýchsi nížin, a Klíma navíc své občasné sestupy přiznával. Byly vědomé a on dělil své práce asi jako Graham Greene, byť na zcela jiné úrovni. Koneckonců, jenom nezávislé oko badatelovo a odstup oddělují zrno od plev. Anebo není žádné dělání čar fér?

Nevím. Klíma psal i provokativní pornografii, nebo se jí blíží, a pokoušel se v některých směrech nejsvobodněji překročit hranice konvencí, takřka jako markýz de Sade. Vyšlo mu to! Jako čtenář byl patrně trochu prodchnut i „krvavými“ kolportážními romány konce 19. věku - a nebál se nijak jejich typického stylu. Někdy psal obdobně, ačkoli materiál transformoval vlastní osobností a svým specifickým způsobem. Nemá smysl skládat ódy na každé jeho slovo, každou větu a povídku; ale celkem vzato vyhrál. Se vzpomínkou na jeho dílo vytanou i přímo atmosférické horory; překvapivé sekvence nedopsaných románů; snové vize úžasné působivosti a síly. Ač taky někdy psal, jen aby psal: v chudobě, ze zoufalství. Ale jen málo spisovatelů je jako on. Najděte stejného! Nelze to.

Je jedním z nejoriginálnějších českých filozofů, který dodnes ovlivňuje další a další umělce. Přitom až Sebrané spisy Eriky Abrams přinesly jeho dílo prvně v úplnosti a textově spolehlivě, v patřičné chronologii.

Jako zázrakem se zachovala i jedna jeho raná povídka Osud (1893 nebo 1894), která si už nezadá s ničím, co přišlo pak. Klímovi bylo tenkrát asi patnáct, když ji psal, a vidíme, že už tehdy věřil v ten zatrolený titulní Osud. A v textu, který připomíná záznam snu, je Osud píšícím mužem s hrůznýma očima, kterého vypravěč vize touží probodnout. Ne že by to nešlo, ale pochopí, že bodne a Osud bude psát stejně. Je zajímavé, že už patnáctiletý Klíma jaksi automaticky předpokládal, že OSUD přináší jen a jenom neštěstí - za neštěstím. A že by bez jeho činnosti existoval na zemi ráj.

Nejméně z mého hlediska je to zvláštní postoj. Uznávám, že jsou lidé, kteří nepřekročí stín. Jim není dáno. Dobrá. Ale co miláčci štěstěny? Těm snad osud nenadělil prvořadě dobré? Známe případy lidí, kteří zůstali miláčky bohů do smrti.

Už prastará Klímova povídka, která s nějakými verši svazek uvádí, vyvolává vzpomínku na četné jiné zoufalce života. Vyberu dva. Nejprve Edgara Poea. Ani Poe nikdy nepřijal „normální“ zaměstnání a do smrti a v chudobě se probíjel pouze jako spisovatel a básník. Tak i Klíma, který je - zrovna onou prvou prózou Osud - dobře srovnatelný i s Poeovým pokračovatelem Lovecraftem. Ale je pravda, že ani Lovecraft netrpěl tak strašným nedostatkem a že vytvořil sice dílo kultovní, avšak nakonec silně odlišné. Hrůza byla pro Klímu jen vedlejší efekt úvah.

Po roce 1894 následuje u LK obrovská prodleva, tedy co se psaní beletrie týče, a teprve z let 1907-1913, kdy žil v Modřanech a Vršovicích, se dochovala další torza románů. Údolí největšího rozhodnutí, Sus triumphans, Český román, Román ve věčnosti, Skutečná událost, sběhnuvší se v Postmortalii a původní verze Utrpení knížete Hellmutha Sternenhocha. Erika Abrams ji zveřejnila, tak jako definitivní podobu téhož textu z let 1926-1927.

Plodné období měl Klíma i v druhé půlí první světové války, kdy žil vedle Vysočan v Libni. Musíme si přitom uvědomit, že dobře vládl jazykem německým, takže se ve svazku dočkáme i takto psaných prací. Samozřejmě jsou následně přeloženy.

Dalším beletrickým obdobím se mu staly roky 1919-1924. Tehdy vznikly třeba slavné povídky Podivná příhoda, Hledání strašidla, Jak bude po smrti a původní verze Slavné Nemesis. Na té však filozof opět zapracoval a zdefinitivnil ji teprve mezi roky 1926 a 1927.

Podobně jako můj plzeňský přítel a teatrolog Vladimír Gardavský jsem se o Klímu vždy zajímal. Tedy, vždy… Na gymnázium jsem náhodou chodil s Pavlem Čížkem, dnešním starostou Spáleného Poříčí a krajským politikem; a Pavel to byl, kdo mě na Klímu jako první upozornil. Hovořil o něm nadšeně. Byli jsme mladí. Přečetl jsem tedy modrý odeonský svazeček a dlouho se k ničemu jinému nedostal a pochopitelně jsem byl zaujat. Zvláště si pamatuji, jak mě jímala závrať z Klímových líčení skutečných horských závratí. Slova A OBEŠEL JÁ POLÍ PĚT mě vyděsila, pochopitelně, a už tehdy jsem měl pocit, že Klíma musel popisovat sny. Tedy si je i detailně pamatoval. Zde ale pr. V tom je někdy umění autora, kterému se ve skutečnosti nezdá vůbec nic…

Jako všichni jsem posléze věděl, že se na Klímu zaměřil syn spisovatele Ludvíka Součka David. I že něco z Klímova díla zhudebnili Plastici. A běžel čas. Po revoluci ho začali vydávat až zběsile. Uvítal jsem nakonec Sebrané spisy a jen mě trochu mrzí, že Velký román vyšel kvůli nějakým finančním zádrhelům pouze brožovaný, zatímco ostatní svazky jsou vázané; tedy kromě čtenářské edice Českého románu, která vyšla před několika lety zvlášť. „Nečtenářská“ je v našem svazku.

Půjčil jsem Klímu taky příteli Josefu Hrubému, dnes bohužel již zesnulému plzeňskému básníkovi. Přátelili jsme se a nosil jsem mu hodně knížek a často ho nadchly, někdy inspirovaly. Ale Klíma nikoli. Pepík mi svazek jeho deníků vrátil a vrtěl hlavou. Klíma pro něj nebyl nečitelný, avšak považoval ho za potenciálního sebevraha. Ne přímo blázna, ale nikoli člověka hodného následování. A měl pravdu. Co se přístupu k životu týká, není Klíma hodný následování. Ale to nejsou ani Lovecraft a Poe. Všichni však zanechali dílo s D a taky na konci se dostávám k otázce, zda se na tom jejich díle a životě podílel nějaký „pan Osud“.

Bylo už předem dáno, že ti muži vytvoří to a to? Existuje náhoda? Bůh? Bůh i Satan? Na tohle odpovědět žádný člověk nemůže. K odpovědi se přesto můžeme velmi přiblížit. Netuším, zda i četbou Poea. Netuším, zda i četbou Lovecrafta (to spíš ne). Ale tuším, že četbou Ladislava Klímy ano.

Vložil: Ivo Fencl