Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Načež píšu špačkem tužky na účtenky. Rozhovor s básnířkou Milenou Hasalovou, která zaznamenala Nesnášenlivost gladiol

05.01.2023
Načež píšu špačkem tužky na účtenky. Rozhovor s básnířkou Milenou Hasalovou, která zaznamenala Nesnášenlivost gladiol

Foto: Se svolením Milena Hasalová (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Milena Hasalová

ROZHOVORY NA OKRAJI Plzeňská historička a básnířka Milena Hasalová (*15. 8. 1983) vede už několik let pobočku Obce spisovatelů České republiky v Plzni. Expředsedkyně Jarka Málková mi 13. 12. 2022 na valné hromadě této organizace řekla, že skutečně „můžeme být moc rádi, že máme někoho jako ona na místě předsedy“. Oblíbenými Mileninými literárními díly jsou Iluminace Arthura Rimbauda, Křehké knoflíky Gertrudy Steinové, Orlando Virginie Woolfové, Edda, Božská komedie. Mezi další milované její autory patří James Joyce nebo Samuel Beckett. Paní Hasalová mj. získala Cenu Ason-klubu a první místo v soutěži O cenu Dannyho Smiřického. Je autorkou knih Slova z podvědomí (1999, Et cetera (2000), Struktury na slunci (2018) a Nesnášenlivost gladiol (2020). Civilním povoláním je historička módy, žije v Plzni.

Léta jsi předsedkyní Střediska západočeských spisovatelů. Co tě ve funkci zaskočilo, v čem tě na ni život naopak připravil?

Na Středisko se nepřipravíš (to byl žert).

Jak to tedy je?

Já jsem mimořádně zvědavý člověk. Ze zvědavosti jsem do SZS vstoupila a se zvědavostí mu předsedám. Spolková struktura je takový mikrosvět - se vším všudy. V rámci toho mikrosvěta se seznámíš s různými druhy lidí. V určitém bodě - pokud bereš předsednictví upřímně - zjistíš, že nezáleží na tom, jak moc ti je ten či onen sympatický nebo nesympatický, protože všichni ti lidé jsou tvoji lidé. Za tohle zjištění jsem ráda.

Ale teď do minulosti. Kdy jsi psala první verše? Jako dítě, anebo později? Jaký měly charakter?

Pamatuji si svou dětskou nespokojenost s vyprávěnými příběhy - přišly mi fádní. Četla jsem spíš literaturu faktu a bájeslovné teorie rozličných kultur o vzniku světa. Za fascinující jsem považovala knižní ilustrace. Dobrodružství pro mě bylo v jednotlivých obrazech a v jednotlivých slovech, v pojmech, ve jménech.

To je asi poezie.

Psát jsem ji začala až zhruba v patnácti.

Jak to pokračovalo? Co přišlo?

Ason-klub. Dodnes si pamatuji, že přihlášku jsem nesla do plzeňské Městské knihovny, kde sídlil, minimálně natřikrát, protože pokaždé se něco stalo. Bylo zavřeno, zmokla jsem i s přihláškou, přihlášku jsem ztratila…Vždy nějaká nesnáz. Člověk se nemá vzdávat, že?

Neměl by, když cítí ve svém konání smysl. V mládí ten smysl cítívá víc.

Vzpomínám si také na jednu z prvních schůzek s Helenou Šlesingerovou, která bydlela nedaleko od nás a pozvala mě k sobě domů, uvařila mi černou kávu, kterou jsem už jako teenager pila, půjčila mi sbírku básní Michala Ajvaze a řekla mi, že v poezii je dobré škrtnout vše, co není nezbytné.

Dodržuješ to? Nikdy si člověk není jist. Baudelaire si uvědomil: „Stávám se stručným, ale tím nesrozumitelným.“ Což neřekl jen on.

Já v devětadevadesáti případech ze sta needituji to, co napíšu, protože pro mě má význam báseň i jako autentický záznam bodu v časoprostoru. Vždy se mi však vybaví Helenin obývací pokoj v roce 1998 nebo 1999 a při čtení potěžkávám slova.

 

Milena Hasalová

A tvůj vztah k próze?

K próze mám vztah prozaický. Jsem bizarní čtenář, vlastně mě příliš nebaví klasický způsob storytellingu. Jsem nadšená veškerou dekonstrukcí dějovosti v literatuře. Proust, Joyce a Beckett byli moji hoši.

Ráda čtu eseje, příběh vnímám nejlíp přes epickou poezii.

Každoročně se uděluje na plzeňském magistrátě Cena Bohumila Polana. Jde - podle tvého názoru - o dostatečně objektivní soutěž - a je vůbec nějaká literární, básnická, umělecká soutěž zcela objektivní? Narážím na stále podobné složení poroty nebo skutečnost, že se v malém rybníce ryby znávají osobně.

Myslím, že se často přehlíží skutečný význam literárních soutěží. Jsou průřezem toho, co daný rok vzniklo, a pokud se daří každoročně nashromáždit slušnou kupu knih, které se dají číst (a v CBP se daří, letos jich bylo dvacet), je to vítězství. Porotě vždy předsedá někdo mimo region a minimálně za mého působení v SZS se každý rok změnil jeden porotce (porota je čtyřčlenná). Literatura je malý rybník celosvětově, natož v rámci republiky či kraje, ale je díky tomu zase možné lépe sledovat vývoj jednotlivých autorů a autorek. Umělecké soutěže nejsou o tom, že vítěz někoho přepere nebo předběhne, takže je vždy budou provázet pochybnosti. To je asi v pořádku.

Motivace k psaní, ať už básní nebo čehokoli, bývá u autorů někdy jaksi tajná. „Ať je to záhada.“ Má podle tebe motivace spíš zůstávat skryta, nebo ji můžeme částečně naznačovat?

Říkám si, že naše motivace se vždy do textu propisují. Je na filosofickou debatu, nakolik je motivace k činům budoucí součástí těch činů. Já se domnívám, že je oddělit nelze. Jsou to tvé myšlenky s celým jejich zákulisím, co tvoří poezii, román. A psaný text je jen vějička, skutečná legrace jím teprve začíná. Pak můžeme dumat nad otázkou správnosti a nesprávnosti interpretace uměleckého textu, samozřejmě, a touha se vyjádřit nějak ritualizovanou formou je velmi lidská. Stejně jako je lidským odkrývat skryté a skrývat zjevné. Všichni jsme trochu divní.

Ještě si vzpomínáš, co s tebou udělalo vydání první tvé knihy? A vydání druhé? Pomohlo ti to… třeba psychicky? Nebo naopak býváš „vedle“ věci a říkáš „nepřeceňovat ji“?

První dvě sbírky jsem vydala v rámci Malých knížek Ason-klubu. To byla taková startovní edice pro mladé autory. První oficiální sbírka poezie mi vyšla relativně nedávno. Jana Horáková z Knihovny města Plzně vzkázala, že kdesi našla můj rukopis a že jestli chci, tak ho vydají. Inu, chtěla jsem.

A psala jsi také dál!

Druhá oficiální sbírka vycházela za okolností o mnoho dramatičtějších - v období, kdy se mi sešlo hned několik projektů, takže jsem neměla čas si ten proces pořádně prožít, natož užít. Covid zavřel knihkupectví den po jejím vydání… Chci tím jen říct, že každá z knih má - kromě textů v sobě obsažených - ještě svůj vlastní příběh. Pro mě je zásadní psaní, psaní jako takové, a následná prezentace je bonus, privilegium. Publikování nemá vliv na mé vnímání sebe sama jakožto básnířky - je to spíš (nebo měla by být, pokud vše dopadne, jak má) taková oslava cíle. Nikoliv cíl. Jsem hostilní autor, nepíšu básně s ohledem na jejich srozumitelnost pro čtenáře (čímž trochu narážím i na toho Baudelaira); takže by bylo nejspíš pošetilé stavět pak na jejich veřejné prezentaci.

Co si myslíš o efektu oblékání? Jsme každý předurčeni (aniž by se z toho střílelo, samozřejmě) k jednomu jedinému zcela ideálnímu „ohozu“? Který talentovaný stylista vždy najde? A co problém zevšednění? Řekněme, že někdo jako Karel Gott má stylistku, ta mu poradí, co mu skutečně sedne nejlépe; ale po čase se šatník obměňuje. Zevšedněl by. A dál… Je tu určitá skupina prostředí, do kterých člověk ve veřejném prostoru vstupuje, a pro každé si - pochopitelně - bere něco jiného.

To je otázka šitá na míru, Ivo. Onen ideální ohoz je typový - oděv ti padne nejen kvůli fyzické figuře, ve hře je i vnitřní nastavení, osobnost. V různých životních fázích ti tak budou sedět různé věci, i když třeba výrazně nezhubneš či neztloustneš. Dobrý stylista s tebou pracuje jako s člověkem, ne jako s figurínou, a s tvým šatníkem pracuje jako s architekturou - navrhne ho tak, aby se ti v něm dobře žilo. Dobře vystavěný šatník pak vydrží celá léta s minimálními obměnami, díky kterým můžeš ukázat, že tak nějak víš, co se ve světě módy děje. A když se posuneš do jiné životní fáze a žiješ jiným způsobem, odrazí se to logicky i v tvém odívání. Stylista by měl tu změnu zachytit.

Oděv je vlastně také jazyk, nebo spíš precizně upředený jazykový prostředek, který v jeho plném rozsahu využívá jen málo lidí. Což je škoda.

Zpátky k literatuře, i když to nyní bude s oblékáním souviset. Co recitace? Je to prvořadě věc dobrého herce? Často totiž předčítá básník sám a někdy si myslí, že jen on ví, co chtěl říct, anebo tuší, co chtěl říct, a tak mu připadá, že by si to měl zarecitovat rovněž sám. Ostatně, někdy herce nesežene, anebo špatného, a tak je autorské čtení řešení. Co bys řekla k této problematice, Mileno?

Já jsem třeba hrozný recitátor. Možná proto často říkám, že mé věci jsou (přes tu čtenářskou hostilitu) vhodnější ke čtení než k přednesu… Autorská recitace rozhodně svou hodnotu má, nicméně bych to nepřeceňovala. Když někdo s kultivovaným projevem recituje tvé věci, je to radost. Myslím, že tím poezie může získat i jiný rozměr.

 

Dříve se psalo jinak… Co psaní na počítači? Teprve nedávno jsem zvěděl, že třeba Vladimír Páral snad ani neumí na stroji, anebo autor Černých baronů taky neuměl a psal do školních sešitů - a snažil se nejspíš, aby to hned bylo na „první dobrou“. Co ty? Kdysi jsi psala rovnou na papír, a to perem či tužkou. Nepokračuje to?

Pořád píšu ručně a - to už se opakuji - needituji. Vlastním neuvěřitelnou zásobu elegantních per a propisek, zápisníků a poznámkových bloků. Načež píšu špačkem tužky na účtenky z hospody, na vlakové jízdenky a lístky do kina.

 

QRcode

Vložil: Ivo Fencl