Protistátní anekdoty a můj osobní udavač. Glosa Iva Fencla

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

Protistátní anekdoty už jsou povoleny, u Pinkasů, na Vikárce a všude, o to se nemusíme hádat. Toto povolení ale žádnému zlepšení poměrů nepomůže. A právě, že jest dovoleno, koluje společností fórů méně. Ani okolo roku 1980 nebyly protirežimní fóry výslovně zapovězeny vyhláškou F, nicméně mi na střední škole vybral Socialistický svaz mládeže mezi mými spolužáky ve třídě kamaráda, kterému jsem věřil, a navrhli mu, aby mě sledoval. A aby na mne minimálně do maturity donášel. Z kádrově nejvyprofilovanější rodiny jsem totiž zrovna nepocházel.

Nebyli jsme sice ani chartisti, ale ostrakizovali otce. Maminka učila na jiné střední škole, kde před děvčaty raději protistátně nemluvila, aby učit mohla i dál, což byla právě věc, jíž tátovi zatrhli. Vzpomínám, jak se někdy vracívala z práce - z kabinetu i sborovny - s nějakým novým vtipem. Uměla vyprávět, umí to dodnes, píše ostatně městskou kroniku. Tenkrát jsem vtipy zapisoval, a když byl školní sešit už té protistátnosti úplně pln, načal jsem další, taky ho popsal atd. Když se však režim začal transformovat, nikterak prakticky jsem srdnaté své záznamy nevyužil. Leda stopově: několikrát jsem přispěl do Víkendu Mladé fronty, kde mou anekdotu obratem uveřejnili s podpisem, a měl jsem radost. Mluvím teď o letech 1990-1991 a rubrice Zlatá mříž.

Teprve někdy během prosince 1990 (nikoli už 1989) jsem prvně přispěl do mladofrontovní rubriky Pepíček a spol. Jak dnes koukám, 4. 7. 1991 jsem se i „podepsal“ do jedné té Zlaté mříže. Spojenu s tím mám neuvěřitelnou vzpomínku. Stránku Víkendu ukazuji šéfovi v práci - a vrtí nade mnou hlavou. Prý riskuji. Pravděpodobně se domníval, že se všecko ještě může otočit. Neměl jsem v sedmadvaceti takový pocit, ale bohužel mě ani nenapadlo, abych své zápisky zveřejnil kompletně. Udělali to jiní: rané sbírky porevolučních anekdot jsou brožované knížky, které zrovna nemohu najít, ale kupoval jsem je a do jisté míry četl, i když fanaticky neštudoval. A vůbec jsem jimi nelistoval s ohledem na vlastní záznamy, jelikož jsem předpokládal, že veškeré mnou zaznamenané historky v těch porevolučních publikacích taky budou. I když v odlišných variacích. Nebo snad někdo máte za to, že tyto dva či tři mé sešity mohly obsahovat i protistátní anekdotu, která v pěti, šesti popřevratových sbírkách obsažena není? To osobně považuji ne takřka, ale za úplně vyloučené.

Teprve na jednom daleko porevolučním setkání gymnaziální třídy mi Svazem mládeže najatý udavač prozradil, že jsem byl na gymnáziu v ukrutném nebezpečí. Díky jemu. A došlo mi, že mu vlastně ještě mohu děkovat. Kryl mě? Asi ano. Dá se to tak vnímat.

Vyprávěl jsem tenkrát i skutečně brilantní protistátní vtipy a jen to ze mě občas pršelo. Znal jsem ty anekdoty většinou z domova a vyprávěl je v kolektivu bezelstně. Vždycky mi to prošlo. Byl jsem naivní a žádný hrdina a představte si tu situaci. Stojím v učebně ruského jazyka a blíží se hodina občanské výchovy. Brali jsme podobný modus jako samozřejmost. Ještě ale nezvoní, je přestávka. Vykládám: „Víte, jak zněl začátek Leninovy závěti? Proletáři všech zemí, splet jsem se.“ A nemusíme kvůli tomu hned číst Milana Kunderu, abychom vytušili, že i pouhý ŽERT může člověka občas srazit hluboko. Mně se to nestalo.

Měl jsem štěstí? Nebo byly vtipy v období okolo roku osmdesát už víc tolerovány? Na to odpovězte každý podle vlastní zkušenosti anebo vlastních informací. Má zkušenost je, že jsme všichni měli jakýsi intuitivní odhad, a přece jenom nežvanili všude a před každým. Většinou jsme protistátní „sosy“ (ano, jeden čas jsme tomu říkali ve třídě SOS) před každým nevyprávěli - a obdobně to pokračovalo na vysoké a do listopadu 1989. „Víš, co je nejlepší důkaz nefalešnosti a otevřenosti československé politiky?“ „Ne.“ „Jakeš. Směje se jako blbec, mluví jako blbec a skutečně to i je blbec.“

Že někde může být mezi školáky vklíněn agent 0013 jsem nebral v úvahu - a představoval si podobného červotoče výhradně jako kapitána Minaříka a chlapíka uvrtaného někde ve štvavé vysílačce za Železnou oponou, odkud posléze uteče, aby o Svobodné Evropě krajně pohrdavě a přezíravě hovořil z obrazovky Československé televize a aby o tomtéž mohl Josef Laufer zpívat „kapitáne udatný“: Rok 1976: Vítejte doma, kapitáne. Návrat agenta Minaříka na Rozhlas Plus.

Josef Laufer bohužel zrovna dnes nemůže mluvit a potkalo ho neštěstí; ale nepochybně se k věci později a opakovaně vyjadřoval, přičemž naznačoval, že se sice za tento „vtip“ zpětně moc stydí, nicméně ho v momentě nahrávání stoprocentně vážně nemínil. Čemuž věřím.

Laufer i estébáci okolo nemohli být až tak neuvěřitelně tupí. Nebo si myslíte, že ano? Někdo z nich možná absurditu songu necítil a někdo jiný jen trochu, ale jakémukoli myslícímu člověku muselo přece být jasné, že tohle je za čarou - i jako propaganda. A fakticky je to - naopak – skrytá provokace. Habaďůra… Laufer měl mezinárodní původ, prožil mj. bombardování Londýna a určitě se ho jaksi báli. Tak jako se ho možná báli ještě před několika lety, ale to skutečně už „konspiruji“. I on se bál. Tak udělal tu šílenou píseň. Otevřelo mu to nějaké dveře, i když klidně mohl emigrovat do Španělska, Spojených států nebo Izraele.

Pojetí songu je nepochybně „přepálené“ i na tu dobu a je to - zkrátka - anekdota. O kapitánovi. I Stalin - a před ním Vladimír Iljič Uljanov - se stávali objekty podobně je opěvujících děl a možná znáte i následující příběh:

Rusko, 1912: Buch, buch (zní ve vánici údery na srub). Zevnitř otráveně „Tááá-hni!“ Rusko, 1916. Vánice, ten srub. Buch- buch. Zevnitř už vztekleji: „Tááááá-hni.“ Rusko 1956, tentýž srub a na dveřích cedulka: Tady žil a pracoval člověk, který dvakrát hovořil s Leninem.

Vložil: Ivo Fencl