Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Psa a chobotnici, to jsem v Číně pozřít nedokázala, vzpomíná na svůj výlet plzeňská cestovatelka a spisovatelka

15.12.2022
Psa a chobotnici, to jsem v Číně pozřít nedokázala, vzpomíná na svůj výlet plzeňská cestovatelka a spisovatelka

Foto: Se svolením Peggy Kýrová (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Peggy Kýrová v Číně v roce 2002

ROZHOVORY NA OKRAJI Peggy Kýrová (*9. 4. 1970, Plzeň) je známou plzeňskou cestovatelkou, spisovatelkou a také zanícenou trabantistkou. O její nové knize, která přichází právě na trh a je věnována Číně, si budeme vyprávět v následujícím interview.

Nedávno ti vyšel nový cestopis Čína aneb Země úsměvů. Kolik cestopisů už jsi vlastně vydala?

Čína aneb Země úsměvů je můj pátý cestopis. První knihou byla Amerika aneb Velká země českýma očima, na jejímž počátku stála přátelská sázka s kamarádkou. Že já napíšu do roka a do dne cestopis o mých zážitcích v Americe a ona historickou novelu. Cestopis jsem napsala a dočkal se i druhého doplněného vydání, ze kterého už zbývá posledních pár kusů k prodeji na internetu. Následovala Stará dobrá Anglie aneb Poslední vandr, Západní Evropou aneb Žigulíkem za železnou oponu a Trabantem za polární kruh aneb Dvoutaktem po stopách Zdeňka Šmída. Poté jsem si na chvíli „odskočila“ do odlišného žánru v knize Svět se vejde do sto slov a pak již následovala zmíněná Čína. Všechny tyto knihy se dají koupit v knihkupectví nebo na internetu.

A co kolegyně a její historická novela? Ta vyšla rovněž?

Tak ta bohužel nevyšla. Škoda, kamarádka je totiž dosti sečtělá. Myslím, že by mohla napsat pěknou knihu...

 

Momentka z Číny. Na snímku autorka Peggy Kýrová

Proč nese tvá kniha o Číně podtitul Země úsměvů? Usmívají se Číňané nebo obecně Asiaté na svět více nežli Češi či Evropané?

Už ve slavné Lehárově operetě Země úsměvů říká v závěru princ Su-Čong, že „tvář Číňana se musí stále usmívat bez ohledu na to, jak mu krvácí srdce“. A Číňané skutečně stále nosí na tváři „univerzální úsměv číslo pět“.

Ty píšeš spíše úsporně a výstižně, a chválím, že také vtipně, svižně a energicky. Je to tvůj osobitý styl, nebo i určité pragmatické přizpůsobení se postmodernímu čtenáři, jenž už by dvoudílný cestopis o 1 000 stranách v dnešní době nejspíše nečetl?

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Píšu tak, jak to cítím. Při psaní cestopisů znovu prožívám konkrétní cestu a prostě vyprávím.

Tvá cesta se odehrála již v roce 2002. Proč jsi ji sepsala až nyní?

V době, kdy jsem pracovala pro firmu, která mě do Číny vyslala, nebylo myslitelné, abych o cestě psala. Jak šel čas, publikovala jsem o jiných cestách, a nakonec přišla na řadu i Čína. Jsem přesvědčená, že ten časový odstup byl jednoznačně přínosný.

Co tě vlastně tehdy přivedlo do Číny?

Jednalo se o obchodní cestu. Zpracovala jsem nabídky různých českých firem a z čínské strany byl zájem, takže mě naše firma vyslala služebně přímo do Číny.

 

Momentka z Číny. Na snímku autorka Peggy Kýrová

Jak jsem pochopil z textu knihy, tvůj nadřízený tě vyslal pracovně do Číny i proto, že očekával odměnou za zajímavý výlet jistou protislužbu, které se ovšem nedočkal. Z jeho pohledu jsi měla plnit úlohu pracovní síly i jakési jeho osobní gejši. Stávalo se ti něco takového opakovaně na pracovištích coby atraktivní ženě, anebo jsi v pozdějším profesním životě měla od podobných návrhů klid?

Díky za poklonu! (smích). Nejprve musím upřesnit, že pán, který tu cestu spunktoval v očekávání techtlí a možná i mechtlí, byl akcionářem a předsedou představenstva firmy, kde jsem pracovala. Působil ovšem jen jako tichý společník, ve firmě se vůbec nijak neangažoval. Technicky vzato však mým nadřízeným byl. On jel do Číny řešit obchody dalších svých firem a já měla na starost byznys svého zaměstnavatele. Ale k tvé otázce – musím říct, že jinak nikdy nikdo nepřekročil meze slušnosti a dobrého vkusu. Případné projevy zájmu byly vždy kultivované a decentní.

Řada tvých cest se odehrávala v legendárním vozítku Trabant, které sama chováš ve značné oblibě. Do Číny jsi cestovala letecky. Máš nějaký osobní fígl, jak v lepší pohodě přečkat cestu letadlem pro ty, kteří ji obtížně fyzicky či psychicky snášejí?

Sama létám ráda, ale je pravda, že několikahodinové cesty letadlem můžou být únavné. V noci nebo nad oceánem, kde není na co se dívat z okénka, je asi nejlepší cestu prospat. Mám několik kamarádek, které se létání bojí. Shodují se na tom, že v takovém případě pomůže dát si před cestou panáka. Nebo raději dva.

 

Momentka z Číny

Nedávno jsem slyšel rozhovor s jiným cestovatelem, jenž tvrdil, že poměry v Číně byly až do „utahování šroubů“ za současného prezidenta po pár dekád podobné spíše než totalitě našim devadesátým létům. Měla jsi v roce 2002, kdy ještě tak trochu doznívaly „devadesátky“ a kdy jsi Čínu navštívila, obdobný dojem, nebo bys to viděla jinak?

Na mě to působilo dojmem socialismu, z kterého už probublává ven kapitalismus. Asi jako u nás konec „osmdesátek“, kdy docházelo k určitému uvolňování a začínalo drobné soukromé podnikání.

Jaký podle tebe v Číně vládne systém? Oficiálně je socialistická, ale v reálu připomíná spíše dravou kapitalistickou velmoc…

Osobně jsem to vnímala jako zvláštní symbiózu těchto dvou systémů. Čína se tváří uvědoměle socialisticky, ale prvořadý je zisk. K tomu je třeba připočítat odlišnou mentalitu Číňanů. Není možné hodnotit Čínu podle evropských měřítek. Je to úplně jiná kultura.

Co doporučuješ na čínském území v žádném případě nedělat? At už kvůli politickým poměrům, anebo místním zvyklostem.

Nedebatovat o politice, nechovat se žoviálně, neodmítat pocty a dary – to by byla velká urážka.

 

Momentka z Číny

Do Číny jsi dorazila bez zavazadel, která doletěla o něco později. Jak ses s takovou situací vypořádala na místě?

Dneska se tomu už směju, ale tehdy to moc velká psina nebyla. Přijet na obchodní cestu nejen bez osobních věcí, ale hlavně bez propagačních materiálů… Ale zafungoval asi nějaký pud sebezáchovy a moje racionálnější já si řeklo, že na hroucení je času dost, že ono to nějak dopadne. Možná jsem si nakonec díky té situaci Čínu tak nějak intenzivněji prožila.

Ačkoli šlo o cestu obchodní, navštívila jsi během ní řadu zajímavých míst. Byla to běžná praxe čínských hostitelů, nebo jste byli pokládáni za potenciální sólokapry pro obchodní spolupráci, a tak to byl spíše výraz jakéhosi V.I.P. postavení?

Číňané jsou obecně k hostům velmi zdvořilí a snaží se jim pobyt zpříjemnit, takže nejen že okázale hostí, ale také rádi ukazují svoje pamětihodnosti. Nejspíš se dá předpokládat, že čím zajímavější obchod, tím větší péče o spokojenost hosta.

Podařilo se vám navázat úspěšné obchodní spojení?

Předsedovi představenstva se podařilo uzavřít dost úspěšný obchod pro svou firmu a já jsem podepisovala s jednou čínskou firmou Memorandum o porozumění, což je honosný název pro dokument, který říká něco v tom smyslu „dohodli jsme se, že se dohodneme“. Byli u toho novináři, točila to i místní televize, pro mě to byl velký úspěch a cítila jsem se tak významně, jako kdybych podepisovala nějakou veledůležitou mírovou dohodu celosvětového významu. Nebo možná ještě významněji (smích).

 

Momentka z Číny. Na snímku autorka Peggy Kýrová

Která navštívená lokalita v Číně tě oslovila nejvíce a proč?

Úplně nejvíc asi Jinan. Je to takové vlídné město v krásné krajině. Spousta zeleně, parky, v dohledu hory. Ale všechna místa, která jsem navštívila, byla zajímavá. Kterékoliv z nich bych ráda znovu viděla, kdyby byla příležitost.

Je něco, co tě případně fascinovalo na čínské kultuře a co nám Evropanům chybí?

Bylo úžasné poznávat ten odlišný svět zblízka. Jiné zvyky, jiný způsob myšlení, zcela jiná mentalita lidí, jiné historické zkušenosti – proto bych nerada zjednodušeně posuzovala, jestli nám něco oproti Číňanům chybí, nebo ne. Co je dobré pro nás, nemusí být dobré pro ně – a naopak.

A co ničení památek v době Kulturní revoluce v Číně? Píšeš, že jsi byla na místech, které byly později částečně znovu rekonstruovány. Dalo se o těchto škodách otevřeně mluvit, nebo šlo jen o neoficiální informace od sdílnějších průvodců, tak říkajíc „off record“?

Kdepak otevřeně! Politika je tabu! Poslední den v Pekingu jsem ale jela na běžný turistický výlet a měla jsem štěstí na průvodce. Když nebyli v doslechu žádní Číňani, tak nám, cizincům, ledacos řekl.

Průvodce nebyl Číňan?

Byl to Číňan, docela mladý. A řekla bych, že možná i mladší než já. Pokud byli okolo Číňané, tedy jeho vlastní lidé, vedl jen oficiálně schválený výklad.

 

Momentka z Číny

A co otázka Tibetu, který je u řady Čechů nesmírně populární? Přišla někdy řeč i na něj?

Ano, bavila jsem se na to téma mezi čtyřma očima s dcerou jednoho obchodního partnera našeho předsedy představenstva, když mě provázela po Pekingu. Ale nejprve jsme se oťukávaly, a až když mi vyprávěla o svých zážitcích na Náměstí Nebeského klidu při demonstracích v roce 1989, odvážila jsem se naťuknout i Tibet.

A jak na otázku Tibetu nahlížela?

Stejně jako západní svět. Spousta lidí má v Číně vlastní názory, které nejsou shodné s oficiální propagandou, jenomže zvenčí to není vidět. Jak už to tak často bývá, známe to koneckonců i od nás.

Na cestě jsi ochutnala nemálo specialit z čínské kuchyně. Kterou pochoutku určitě doporučíš i ostatním – a možná ji někdo zvědavý „okoštuje“ také v tuzemských asijských restauracích – a co bylo na tvůj česko-evropský žaludek až příliš a je lépe se dané „pochutině“ spíše vyhnout?

Obávám se, že většinu těch opravdu typických čínských pokrmů v běžné čínské restauraci v Evropě nedostaneš. Tady se dělá taková „evropská čína“ – kuře kung-pao, smažené nudle a tak. Mně chutnaly různé čínské polévky a tradiční pekingská kachna. Taky zelenina, kterou připravují na tisíce různých způsobů, a plněné knedlíčky. Co jsem nedokázala pozřít, byla chobotnice a psí maso. To bych si byla připadala jako kanibal. Šikovně jsem se tomu dokázala vyhnout, aniž bych hostitele urazila.

 

Momentka z Číny. Na snímku autorka Peggy Kýrová

Jak se ti to povedlo?

Seděli jsme u kulatého stolu s otočnou středovou částí, na kterou se postupně servírovaly nabízené pokrmy na velkých talířích. Obsluha tou částí pomalu otáčela a hosté si nabírali od každého pokrmu na své vlastní talíře. Když se ke mně blížil pes (anebo ta chobotnice), naložila jsem si těsně před tím plný talíř něčeho jiného, většinou zeleniny. A na plný talíř se mi tak už nic dalšího nevešlo.

V Asii jsou některá zvířata kulinářsky upravována a konzumována ještě zaživa. Čím si vysvětluješ tak neuvěřitelný nedostatek empatie v „zemi úsměvů“? Přitom jde o oblast poznamenanou buddhistickou tradicí, která na rozdíl od křesťanské nauky vede své stoupence k nejedení masa a velkým ohledům ke zvířatům. V křesťanských zemích je nejedení masa spíše novým trendem a módou, rozhodně ne tradicí, ale něco tak odporného, jako je vaření a mrzačení živočichů zaživa, si v našich končinách nedovedu představit… Na Youtube jsou na toto téma četná videa a sledovat je celá je výkon skutečně jen pro otrlé povahy.

I u nás se vaří za živa třeba raci. Když si zadáš „vaření raků“, jako první vyskočí recept začínající slovy „Do vařící vody vhodíme živé, dobře omyté raky a povaříme pod pokličkou asi 8 minut.“ Za živa se vaří i krabi – proto jsem třeba měla problém kdysi v „krabí“ restauraci v Marylandu (modrý krab je jedním ze symbolů tohoto státu), abych si vůbec něco vybrala. Hledala jsem v jídelníčku takový pokrm, který se nepřipravuje ze živého kraba. Naštěstí v nabídce asi jeden takový byl. Zaživa se v našem civilizačním okruhu vaří taky humři, chobotnice a další. A živé se v Evropě konzumují ústřice. Nic z těch zmiňovaných pokrmů mě nikdy nelákalo a nikdy jsem taky nic z toho neokusila. Ale k tvé otázce: pravdou je, že v Asii je obecně výrazně méně soucitu. Někdo by možná řekl, že pro asijské národy je typická jistá krutost. Lidé na planetě prostě nejsou stejní, jednotlivé rasy se od sebe odlišují nejen vzhledem. A tvrdit, že lidské rasy neexistují a že jsme všichni stejní, je totéž jako tvrdit, že neexistují rasy psí a že není rozdíl mezi čivavou a dobrmanem. Stejně jako čivava není „něco víc“ než dobrman (nebo naopak), tak ani některá konkrétní lidská rasa není „něco víc“ (nebo „něco míň“) než ty druhé. Prostě se lišíme.

 

Momentka z Číny

A závěrem se optám tradiční otázkou. Co nového chystáš v osobním životě či pro své čtenáře a kde tě mohou potkat také naživo?

Snad můžu prozradit, že v osobním životě se teď těším už na druhé vnouče. Čtenáře bych v příštím roce ráda potěšila opět dalšími krátkými příběhy (stoslovkami), ale v současné ekonomické situaci těžko něco plánovat, natož slibovat. Naživo mě čtenáři můžou potkat na akcích Plzeňského literárního festivalu nebo na akcích plzeňského Trabantklubu, a když se nic nepokazí, tak začátkem února na besedě v Divadle Dialog v Plzni.

Děkuji za rozhovor.

 

Vložil: Radovan Lovčí