Tak kterou vzít na opuštěný ostrov? Nezodpověditelná otázka, ale pojďme si ji rozebrat. Glosa Iva Fencla

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační fotomontáž Ondřej Vanča

Takové nejsou. Nezodpověditelných otázek není. Na každou otázku je odpověď: nepravdivá, nebo pravdivá. Nebo něco mezi tím. Přesto se možná dá říct, že bude nezodpověditelné tohle: „Kde končí vesmír?“ Ještě nezodpověditelnější mi dnes připadá obligátní dotaz: „Jakou knihu byste si vzal/vzala na opuštěný ostrov?“ Možná to tušíte, já ne. A je rovněž třeba vědět, jak dlouho na ostrově budu, že jo. Do smrti?

Hodinu? Pokud hodinu, Ruskin (pozapomenutý anglický autor) prý někde píše: „Každá kniha je buďto na hodinu, nebo na celý život.“ Možná je ten jeho výrok spíš návod než postřeh.

Všechny glosy autora najdete ZDE.

Za druhé definujme opuštěnost. Obyčejně se jí míní opuštěnost od lidí. Na druhou stranu si umím představit opuštěnost uprostřed lidstva, a že si začnu na ostrůvku číst právě kvůli davu, který mě tam začne tísnit (konec filmu Laurel a Hardy zdědili ostrov), nebo nudit. Ale jak dlouho se uvnitř takového zástupu lze soustředit sám na sebe a na knihu, než vás udusí, je další zlověstná otázka.

Řekněme však, že ostrov je prázdný. Až na zvířata.

Bohužel. A zvířata vás tak jako tak sežerou. Když ne, mohou to být vyspělé opice, se kterými bude nakonec soužití příjemnější než s manželkou. Na knihu ani nepomyslíte. Pro jistotu vycouvejme z této představy: ostrov je bez ženských, bez opic a zůstává osazen (řekněme, že zrovna i vymýšlím počítačovou hru) akorát neškodnými králíky, kteří by odsud rádi zdrhli na Riviéru či spíš dalekou cestu za domovem. Ale nesvedou překonat moře, takže vám slouží za potravu.

Dál je třeba předpokládat, že na Isle of Nublar, nebo jak se ten ostrov bude jmenovat, nezůstává ani televize. Namítáte, že tam televize nebude bez lidí? Mohli ji tam, holenku, zapomenout. Nebo bylo lidstvo zrovna úplně vyhubeno, ale internet ještě zůstává nějakou dobu funkční - zaplněn obrazy i slovy. Rozhodněme radši, že tomu tak není - a na ostrově nejenom že nestojí funkční multikino, ale ani se nechcete koukat na filmy; chcete číst, nebo dokonce někomu předčítat. Máte zájem o knihy a otázku konečně zužme na to, o jakou jedinou.

Banální odpověď, kterou teď plácne mnohý respondent této ankety, zní Robinson Crusoe. Na druhou stranu by nemuselo být příjemné si ještě navíc o perném ztroskotání číst („Stoupáme?“ „Ne, naopak klesáme.“), jestliže jsme ztroskotali. Sami ztroskotali.

Další odpovědí je: „Bible.“ Většina lidí to řekne s představou, že mluví o Knize knih, kde se prý dá objevit odpověď na každou otázku, ba to možná jde i jenom namátkovým otevřením. Bible je nesporná a legitimní možnost.

Je to, uznávám, jedna možná odpověď. Ne zlá. Představme si následující soužití s králíky a „u studánky seděla“. - Nejprve čtete „dobrácký“ Starý zákon, potom ještě dobráčtější Nový zákon a pak zase a zase od začátku („Myslím, že nejhorší peklo je opakování.“ Stephen King) a - nakonec - si budete ve své milené Bibli předčítat namátkově. Sami sobě. Po čemž jste buďto zachráněni velikou lodí Erebus, anebo umíráte. Přece jen mi přesto vrtá hlavou, zda bych si na ostrov já sám nevzal jinou knihu. Proč? Bible každopádně DEKLARUJE, že mohu (ale nemusím) být věřící, nicméně jste pěkně blbě ztroskotali a zvažte, zda je Bohu nutné deklarovat s Biblí na klíně, že věříte. On to ví! On to přece pozná bez Bible.

Takže se místo ní možná nabízí nejoblíbenější kniha vašeho dětství: Korán. Ale ne, těch bude víc. Trnkův a Hrubínův Špalíček jistě není nejhorší volba ze všech voleb, zatímco s pouhou knížkou lidových říkadel Špity, špity bábo byste nemuseli příliš dlouho vyjít a vydržet. Víte co? Radši to celé měním na „nejoblíbenější knihu našeho mládí“.

Ale těch bývá často ještě víc. Ne, skutečně netuším, jakou vybrat - a zřejmě je, předpokládám, zapovězeno navrhnout, že si rovnou na flešku nahrajete veškeré své oblíbenkyně z dětství, mládí a snad veškerého života do momentu katastrofy. Ne, ne, to nepůjde. Až tak širý prostor podle mě ta prastará, obligátní otázka zapovídá. Vy musíte být pokornější než začínají zpěvák/zpěvačka popu a jste povinni si vybrat opravdu jednu jedinou knihu, která byla už původně i jedinou vaší láskou za hrob. Vzniká problém, zda si vůbec brát některou už vám známou, jak vás do toho stále tlačím. Možná ne. Možná by četba měla být docela objevnou. Že zrovna Bibli jste v životě nečetli? Tu máš, čerte, kropáč! Kniha knih bude košer volba, i Svatý otec na ostrově Vatikán mi kyne.

V mnoha zemích světa včetně Surinamu je rovněž vydáno kompletní Shakespearovo dílo v jediném svazku, což by koneckonců a navzdory tomu, co jsem řekl před chvílí, mělo býti legitimně uznáno za knihu jedinou. A ne, k zahození by na vašem slavném, soukromém ostrově nebyla; už proto ne, že měl Shakespeare nadlidskou slovní zásobu, asi jako mimozemšťan. Což mě teď a teprve dovádí k představě, zda by nakonec nebylo nejlépe vzít si na opuštěný ostrov slovník.

A ve skutečnosti přece jen existuje jedna prakticky ideální odpověď na původní otázku: „Vezmu si knihu nepopsanou a moc objemnou, fakticky obří prázdný sešit, a jeho stránky kompletně popíšu textem, který si svobodně vymyslím.“ Text bude částečně i odraz veškerých knih, které jste do té chvíle četli, a všech situací, které jste do ztroskotání zažili nebo ani nezažili, pouze promysleli. Dobrá. Ale co když jste spisovatel, který toho již za život a ze svého hlediska sepsal tolik, že ho nic kloudného nenapadá? Odpověď: Ve skutečnosti je takových velmi málo, i když možná znáte knížku o sumě těch, kteří v určité chvíli skutečně psát přestali (Enrique Vila-Matas: Bartleby a spol.). Tak to je pravda.

Jenže taky neztroskotali na ostrově. Kdyby ano, zase by začali.

Vložil: Ivo Fencl