Dětství jsem prožil s mladší sestrou a „psíčkem“ Punťou. Glosa Iva Fencla

Je to letos už osmdesát let, co děcka přišla o psa Punťu a početnou jeho rodin(k)u. I páníčky: Hanku a Vašíka. Tento „Puntík“ byl zatrolený zlobič a moc rád utíkal z domova. Ale představoval dobový fenomén. Za osm let (1934-1942) bylo zveřejněno přes pět pokračování těchto - často velmi dobrodružných - příběhů. Podobně jako s Rychlými šípy to však za války skončilo. Trudně. A - oproti Foglarově klasice - návrat nastává dokonce teprve po roce 1989.

Sešitková řada, dva výbory… A konec. Čtvrt dalšího století se nic nedělo. Než to výrazně napravila objemná monografie zkombinovaná s dalším výborem, přičemž do „klapboxu“ navíc patří samostatný sešit Obálek, osm punťovských pohlednic, „jeho“ školní rozvrh hodin…

 

Punťa, Lucie Kořínková, foto Megaknihy.cz

Těžko říct, zda bych o tu krabici vůbec zavadil (a chápal dneska, která bije), kdyby se Punťové u nás v rodě nedochovaly. Ale stalo se, znal jsem kresby jako Otčenáš a již jako nečtenář. Měli jsme doma od jisté chvíle (tuším, že od tety) dva soukromě svázané výbory malé řady Punťových příhod, ve kterých sice byly prodlevy, ale to mě nepálilo. Lepší Punťa vysekaný, nežli žádný. A JAK VONĚL! Kresby mě silně zaujaly a brzy jsem znal zpaměti mnohá čtyřverší. - Já a mladší sestra jsme se tím probírali celé rané dětství. Ledacos mi proto v nedávné knize i chybí.

Jednou třeba ten pes „vyjedl“ cukrárnu; ale načapal ho cukrář, i bral fofrem roha: bohužel zahučel do rozjetého mixéru. Vytažen za krk… Ne, ani si nepřejte vidět, jak vypadal. Hrůzou jsem jako dítě omdléval.

Jiné díly - navždy zakousnuté ve své paměti - jsem v knižní novince současného tisíciletí našel. Tak třeba výpravu do Pardubic. Za perníkem. To Punťovi nakukali, že je město tou dobrotou vydlážděné, a tak popadl koloběžku: frrrr. „Nevezmete mě taky do Pardubic?“ ptal jsem se úpěnlivě rodičů. Věřil jsem všemu, co jsem četl.

„Celý“ to znovu jednoduše nevyjde nikdy, to lze vyloučit; ale ona i tato reedice doplněná detailní studií stačí. Jeden můj známý také vlastní původní komplet (dnes již značné ceny), ale sklesl v deziluzi, že to vnoučata, jimž to tak dlouho šetřil, „moc nebralo“.

Úplně kompletní to nemá vlastně ani on - a vždyť i geneze seriálu je dost zašmodrchaná.

Třeba jen Punťovo namlouvání s „krásnou Kiki“ (tj. fenkou) má tři verze. A vyšla leporela, mám i jednu skládačku, existují taky psané knihy (především Punťovy pohádky, 1938) a… Inu, jde o jistou paralelu k dnešnímu Čtyřlístku.

Ten začal vycházet 27 let po „stopce“ Punťovi nacisty, ale za socialismu ho drželi zkrátka. Přesto se však objevoval, nikdy nezanikl, po převratu přímo explodoval… A tak teď má rovněž klapbox. - Sotva by měl, kdyby bylo i jemu souzeno jen devět let života, tj do roku 1978. To by třeba existovalo Čtyřlístků jen pár desítek, zatímco jsou jich už „miliony“ - a produkce pokračuje (byť před časem také trochu zkrotli).

Ale zpět do let 1934-35 a ne, do těch časů se v Československu neprosadil ni jediný časopis, který by přednostně stavěl na obrázkovém seriálu. Až Punťa. Sice to, vím, není „pravý“ komiks, avšak stačil a stačí nám.

 

Ukázka z Punti

Nejprve to byl měsíčník (od roku 1935) a od podzimu 1938 čtrnáctideník. Nikdo to ovšem ještě zdaleka nepředpokládal, když se 2. 2. 1934 vynořil se stránek Listu paní a dívek první díl Puntíček má rýmu. List byl Punťovi brzy málo, posléze došlo i třeba na science fiction Punťa s Kiki na Měsíci (1940-1941) a divadelní hru Punťa honí gangstery (tiskem 1938) - a ve 21. století je vše objektem vědeckého analyzování. Mnoha metodologickými postupy ohledali manželé Kořínkovi universum a přesah vesmíru do jiných médií. Srovnali Punťu s produkcí studia Disney a nedá se říct, že by pan kreslíř Klapač přehnaně inovoval. Také Punťa má čtyři prsty a místy dojde na parafráze amerických kreslených filmů, nebo aspoň jejich scén.

Třetí zastavení studie se věnuje redakčnímu zázemí edice, čtvrté kontaktu s dávnými čtenáři (dodávali náměty), šesté zkoumá ostatní seriály časopisu, sedmé další jeho obsah, osmé prózy o Punťovi vydané samostatně, deváté divadelní překlopení fenoménu, desáté „extenze marketingu i merchandisingu“ a teprve čtrnácté návrat hrdiny po 17. listopadu. Tak například roku 1993 vyšel již druhý sešitový výbor Seznámení s krásnou Kiki (1993), nicméně dnes jej seženete skutečně těžko.

Teoretickou práci o Punťovi završují tři zvlášť poutavé kapitoly. První je o Punťových kontaktech s hollywoodskými hvězdami (Laurel a Hardy, Shirley Temple), druhá o etnických, ba rasových stereotypech (zvlášť kolem černouška Bimba, rodinného Punťova a Kikina přítele) a třetí všechno vsadí do kontextu v rámci žánru „příběhu s veselými zvířátky“.

A typická otázka, co v těch případech naskočí (u Čtyřlístku zrovna tak)?

Do jaké míry je hrdiny povinné brát jako skutečná zvířata.

Což není otázka zbytečná ani zdaleka, poněvadž v některých kontextech to ani možné není.

Navíc Kořínkovi připomněli, co jsem v dětství netušil ni náhodou: Punťa není původní.

Jednalo se zprvu o převzaté příběhy Grace Gebbie Draytonové (1877-1936), známé jako Gigi. Už od roku 1903 vytvářela ona dáma secesně dekorativní seriály o „andělsky“ roztomilých děvčátcích, kde se to jenom „hemžilo o vílami, čarodějnicemi, obry a skřítky“. Už od roku 1904 došlo taky na reklamu Campbellových polévek a počínaje rokem 1908 na tiskový svět Williama Randolpha Hearsta (1863-1951). Od roku 1909 začala Gigi kreslit na scénáře své sestry Margaret G. Haysové a hrdinou se stal pes Puppo. V dalším, válečném seriálu Dimples (1914-18) ho nahradil Fido a hle, už se podobá Punťovi. Ale ryzí přerod má na svědomí teprve ta variace psa pí Draytonové, která si říkala Comfy. Vystupovala v komiksu Dolly Dimples and Bobby Bounce a dočkala se knižního alba (1931). Seriál pokračoval, ale 2. 4. 1933 byla zveřejněna poslední (nedělní) epizoda. - Uplynulo deset měsíců, kdy se „nic nedělo“, a sláva, 2. února 1934 u nás v Listu paní a dívek probleskl PUNŤA.

 

Punťa a jeho souputníci

Konkurence nicméně nespala a v říjnu téhož roku začal jinou českou mutaci Comfyho přetiskovat brněnský Kulíšek pod názvem Příhody povedeného trojlístku Haničky, Tondy a Broka. Mezi naší zemí a Spojenými státy je navíc Německo a nelze pustit ze zřetele, že se dílko už od roku 1933 vynořovalo v Erfurtu - jako Hanni-Fritz-und Putzi-Geschichten.

Oproti zámořským originálům si však šetřící Evropa odpouštěla barvy a písmo nebylo ruční, nýbrž sázené. Ještě víc zarazí retuš kol údajů ohledně copyrightu a signatur. Byl Punťa kraden? Kořínkovi takto nemluví, ale dali si rozhodně tu práci, aby srovnali verzi z USA, variantu německou a - výslednou - českou. „Minimálně u několika epizod lze konstatovat větší obsahovou a formulační podobnost českého textu s německým zněním, které se přitom výrazně odchyluje od originálu.“

Zrovna tak Kořínkovi upozorňují na věru frapantní omyl, následkem něhož je místo jména Vašík (což byl Punťův lidský pán) užito slova Frantík (=Fritz).

Není navíc bez zajímavosti, že taky v Německu došlo k podobnému vývoji jako u nás a jistý Fritz Lattke začal kreslit další příhody sám. Později přibral i scenáristu, jímž byl Joachim Rohde.

A teď i otázka klíčová. Jaké je v Listu paní a dívek první pokračování, ke kterému se už nedaří přiřadit americkou předlohu? Je to díl Puntík šel do cirkusu a najde se v 497. čísle (19/1934). Avšak „bacha na věc“, již mezi čísly 12 a 13 dochází v Listu ke změně stylu kresbiček a zdá se, že se díla chopil jiný, stále ještě anonymní výtvarník.

Nejprve se pokoušel přiblížit předloze, ale toho nechal brzy a „civilně“ ji zbavil ornamentality. Vzápětí ze seriálu mizely rozličné infantilní pohádkové postavy a Kořínkovi kromě toho upozorňují, že v některých ještě pohádkových dílech Punťa schází. Tak např. v části Vašík a podivná víla (13/1934) anebo v Haničce a víle Pampelišce (18/1934). Malá Hanka, dodejme, byla Punťova lidská paní.

A které z raných epizod už kreslil (v Paříži rozený, dětství v USA trávivší) René Alois Klapač (1905-1980)? Není to zcela jasné, nicméně to může souviset s tím, že byly původní čtyři „vrstvy“ obrázků (vždy po třech panelech) nahrazeny „mřížkou 3 x 3“. Tak či onak, s Klapačovým vstupem zmizely komiksové bubliny. Taky „přípisy“ pod obrázky zvolna přešly do veršů a např. (Klapačem kreslená, paní Zdenou Horskou psaná) Puntíkova hostina (32/1934) má sice ještě přípisy prózou, ale s výjimkou básně pod finálním obrázkem.

A tato oscilace mezi rýmováním a prózou pak pokračovala, tak jako oscilace mezi dvanácti a devíti panely, „a kromě jednorázových epizodických příhod je náhle patrna ambice nabízet epicky klenutější vyprávění“. Dochází na paralelně rozvíjené linie děje zaostřované na jednotlivé hrdiny a posléze dojde i na „analeptické“ vzpomínkové odskoky. Občas se perspektiva vyprávění silně prohlubuje, ba komplikuje, a celkem je lhostejné, že se podobně složitá struktura rodí za pochodu a jako řešení z nouze. „Postupy nemusely být v původní rozvaze přítomny a došlo na ně teprve při řešení akutních redakčních komplikací,“ míní čeští badatelé.

Většinu narativních strategií si Punťovi tvůrci prvně zkoušeli už na úvodním, překombinovaném pejskově „putování s Angličanem“. Sice nikdy nereeditováno, protože se do výsledného konceptu nehodilo, ale jedná se již zde o víceproudé vyprávění, které bude charakteristickým rysem ságy, pročež se vedle toho mohou dnešní Čtyřlístky po epické stránce leda jít klouzat.

Dodávám, že (nedatovaný) první svazek samostatného „časopisu Punťa“ vyšel v únoru nebo snad březnu 1935 a obsahuje rovnou 15 epizod. S výjimkami všechny ještě od pí Draytonové; ale nikde se to nepřizná. Brzy následovalo dvojčíslo, které kodifikovalo začátek nově: z třiceti příhod prvních dvou čísel jich sem spadá pouze 14 a člověk by čekal redukci přeložených, nepůvodních dílů, ale omyl, k ní nedojde a kritériem je ryze grafika. - Zatímco v číslech časopisu 1 a 2 (a už v Listě paní a dívek) se ještě chaoticky kolísá mezi typy mřížek, dvojčíslo má už stránky v modu 4x3 a jen jednu-finální v modernější verzi 3x3. Jak to zůstalo.

První verze Punťova seznámení s Kiki z Listu paní a dívek 24/1934 se jmenovala Puntík hrdina, ale hrdinové tu ještě chodili po čtyřech.

Druhá verze Punťa na námluvách (List 36/1934) zvířata už postavila na zadní, ale pro výše zmíněné dvojčíslo i tak vznikla třetí varianta. A lze říct, že se plnohodnotné prvé číslo Punťi (s pětkou v záhlaví) vylouplo teprve v srpnu 1935, osmnáct měsíců po debutu psa ještě na stránkách Listu.

Jak dále sběratelé dobře vědí, jen dva týdny před koncem roku 1936 začal List paní a dívek náhle uveřejňovat zbrusu nové a jiné příhody než samostatný časopis Punťa, přičemž dějová linka časopisu - s bandity otrávenou jitrnicí v Punťových packách - byla bez vysvětlení přerušena. V Listech, dodán, vydrželi odděleně, paralelně a jinak pokračovat až do září 1938!

Ale pryč již od těchto detailů. Rozhodující je, že přinejmenším v českém kontextu zůstává Punťa ojedinělý. Také tím, že jde o dílo autorského kolektivu, a skutečně jen s výjimkou Čtyřlístku se nenajde seriál, na kterém by se podílelo tolik tvůrců.

Vše přitom rašilo v Klimentské ulici - v rámci vydavatelství Artura Vaňouse (1888-1968) - a prvořadě díky invenci Marie Voříškové (1907-1987), jinak textařky písní anebo autorky knihy Tonča komediantka. Jak se zdá, Máňa pokaždé vymyslila říkanku, a tu cíleně konstruovala tak, aby měl kreslíř Klapač šanci být co nejpůsobivější. I když… Jindy měl perné časy. Příkladem je manželská hádka v pokračování z čísla 18/1937: malíři skutečně poskytuje takřka nulový prostor. - Zato následující scenáristka Blanka Svačinová nechávala Klapačovi volnost, a jak vzpomíná (badatelé ji zastihli naživu), dopisovala až verše k jeho hotovým obrázkům. Ne asi vždy, ale občas ano.

Taktéž Klapače ovšem občas někdo zastoupil. Roku 1937 to byl dosud neznámý autor v Listu paní a dívek č. 4-6 (Punťa padá ze zasněženého svahu) - a rok nato suplovala Hermína Týrlová (1900-1993), která (jinak) otiskovala komiksy už od dvacátých let; ale Punťu dostala na starost teprve v říjnu a listopadu 1938 (příběh o pouštění draka) a v září-listopadu 1939, kdy snad byl Klapač mobilizován.

Paní Týrlová zůstala při záskoku svá a jen jednou se inspirovala Disneyho Sněhurkou. Ale uměřeně! Okolo černého Punťova svědomí, které má za zády, totiž zasadila děsivý, mrkající les. Punťa tu dokonce uvažuje o sebevraždě, a jak dodávají autoři Studií, v rámci seriálu je ona ďábelská sekvence zcela „ojedinělým případem emočně zjitřené subjektivní fokalizace“, kdy je prostředí formováno hrdinovým psychickým stavem.

Nato se Klapač vrátil a Punťu víc a víc antropomorfizoval. Fyziognomii psa přibližoval člověku, a jak někde píše Ondřej Neff, tak trochu bernímu úředníkovi.

Ty specifické uši? Snad. - Punťa má náhle také krk a pod vlivy amerických filmů rostou oči, ba celé hlavy.

Další otázkou se stalo oblečení. A zatímco zprvu se zvířátka oblékala alespoň do společnosti, později už takřka pořád - a od června 1941 je Punťa oblečen stále.

Hanka a Vašek jsou Punťovými majiteli, ale posléze fungují v příbězích spíš jako jeho rovnocenní kamarádi. Klíčem k úspěchu byla ostatně Kiki, v jejíchž psycho-stavech a promluvách bývá trefně zachycena náladovost manželek. Kiki trestá Punťu, když mu předloží škubánky, a jednou ho dokonce zbije pohrabáčem. Už z dětství si pamatuji hned několik jeho soků v lásce, ale taky velkou želvu Lízu, fascinujícího mývala a dokonce Kašpárka. Do toho se Punťa fakticky zamiluje, aby spolu prchli do světa! Dají vale jeho divadélku.

S mou mladší sestrou jsme taky moc milovali… Punťovy tři děti… a zrovna zde koukám na gumové panenky, co se dochovaly a na kterých je fixem ještě vepsáno Harry, Mary, Barry. Neztratily se tedy - a původní seriál předvádí, jak rodiče se samozřejmostí starých časů vypraví zlobivé potomky do světa, kde… potomci bodují. Rozmanitě. Například Harryho zaměstná slovutný Scotland Yard v Londýně, nebo snad sám Sherlock Holmes!

Ještě méně se ovšem ví, že se Punťa s Kiki roku 1938 dočkali od pana čápa ještě čtvrtého potomka - Bibiho - a že mají nakonec takřka dvacet vnoučat. Tak například od Mary tato:

Bella, Pete, Sally, Terry, Ferda, Špuntík. Právě po „Puntíkovi“ je přitom Špuntík vzdorný a zlobí.

Což o to. Mistr Klapač byl talent, ba génius. Ale 20 vnoučat neodliší nikdo, jestliže má v zadání sličné scenáristky, že jde přece o rod a že Punťovi mají být vnuci podobní.

Ale potom Máňa Voříšková naštěstí odjela do Afriky (přelom zimy a jara 1939) - a dočasně za ní rýmovala Julča Kaublová. Právě ta přišla se želvou v domácnosti a naopak jí nebylo vlastní líčit partnerská popichování. Ta jsou jen doménou „Máni“ Voříškové, tak jako i nekonečná větvení dějů.

Máňa fakticky byla taková Fan Vavřincová českých dětí, ale Julie Kaublová ani moc ne. A ratolesti sice přímo nevypráskala, ale „jely na venkov“. A víc… o nich neslyšíme. Klapač si odfrkl. A pak se Julča Kaublová střídala při psaní s mladinkou Blankou Svačinovou (*1921), která vyhrála konkurz díky tomu, že únosně „napsala diktát“, báseň a jeden příběh pro děti.

Bohužel, seriál v rukou nových dam epicky zkrotl. Nastal konec větvení do linií a vlastně zbyla jen jediná vedlejší. Ta s mývalem. A mýval tedy putoval světem - s koalou - a v létě 1942 došli až do říše hraček a k živoucí panence i zvířatům na klíček včetně draka. Fakticky tu jde o typický sequel a s návratem linky k původní sáze se patrně nepočítalo.

„Komplexnost, se kterou Máňa Voříšková psí vesmír konstruovala,“ píší Kořínkovi, „a někdy až chaotická přelétavost, s níž přecházela mezi vyprávěcími liniemi, působí i po letech velice novátorsky. Propojení inspirací z červené knihovny, rodinných ság a dobrodružného čtení dává vznikat polyfonnímu vyprávění, ke kterému je obtížné hledat paralely nejen v dobové komiksové produkci a nejen v prostoru Československa.“ A je to pravda. Jak si Kořínkovi všímají, ani nejpřednější americké komiksy doby se nepokoušely vyprávět natolik komplikovaně a provazovaně. I proto Punťa dodnes okouzlí.

P. S.

Ještě bych rád dodal, že to bylo v dubnu 1940, kdy začaly vycházet Punťovy příhody. Jde o osmistránkové letáky a již třetí zhodnocení (a to i finanční) díla. Části tenkrát směla vybírat Blanka Svačinová, i vynechala adaptované epizody pí Draytonové a rovněž díly o dvanáctipanelové mřížce. Fakticky začala teprve třetím číslem sešitového Punti, příběhem, kde ztrácí ocas. Mezi roky 1940-42 vyšlo 336 těchto sešitků a byly to právě ty, jejichž zbytky jsem v dětství vlastnil.

P. P. S.

Vše skončilo 13. 8. 1942 - epizodou okolo hry na slepou bábu -, nicméně u jednoho sběratele existuje ještě torzo signálního výtisku dalšího čísla 141 s epizodou Punťovi se nevyplácí, že se s Bimbem vyhnul práci. - I List paní a dívek zaniká začátkem března 1943 (číslem 957) a je symptomatické, že má punťovské záhlaví (a uvnitř obličeje hlavních hrdinů).

 

Vložil: Ivo Fencl

Glosa Iva Fencla, HP,