Ráda bych viděla na trůnu prince Williama, bude to ale Charles, říká anglistka a univerzitní pedagožka Alice Tihelková

ROZHOVORY NA OKRAJI „Myslím, že monarchie v Británii přetrvá. Je stabilní a nabízí kontinuitu,“ ještě dodává. PhDr. Alice Tihelková, Ph.D., rozená Brabcová (*18. 4. 1975, Plzeň), je navíc překladatelkou a vedoucí katedry anglistiky na Filozofické fakultě Západočeské univerzity. Je také občasnou komentátorkou politického dění ve Spojeném království. Jejímu životu a profesi, poměrům v našem vysokém školství, ale i v současné Británii, udržitelnosti tamní monarchie či politické korektnosti je věnován následující rozhovor.

Alice, ty jsi vystudovala na filozofické fakultě v Praze angličtinu a historii. Co vlastně odstartovalo tvůj zájem o tyto dva obory? A mohla ses zabývat angličtinou za minulého režimu třeba již na základní škole? Sám jsem coby absolvent venkovské školy tuhle možnost neměl. Žádost o kroužek angličtiny či francouzštiny zde mohla působit kádrově podezřele a odkazovat k zájmu o nepřátelský Západ…

O historii jsem se zajímala od dětství; k zájmu o ni mě vedla moje babička, která mě brala na výlety po různých pamětihodnostech. Ke studiu angličtiny jsem se dostala až ve druhém ročníku gymnázia, kdy nahradila do té doby povinnou ruštinu.  Od začátku mě ten jazyk chytil za srdce a začala jsem se kromě školní výuky učit i sama. Zprvu bylo těžké sehnat materiály; k dispozici byly jen zastaralé učebnice pro jazykové školy s notoricky známou (leč nudnou) rodinou Prokopových, ale časem se v Plzni otevřela pobočka Britské rady, a to bylo to správné místo pro mě. Měli tam knihovnu plnou učebnic, časopisů, románů i videokazet. Spousta věcí byla jen k prezenčnímu studiu, takže jsem tam proseděla hodiny nad cestopisnými filmy o Británii. Některé jsem shlédla i desetkrát! V posledním ročníku gymnázia se mi rodina složila na týdenní výukový pobyt v Anglii. Jeli jsme do přímořského města Barnstaple v magickém hrabství Devon. Těžko se to vysvětluje, ale už po prvních hodinách na anglické půdě jsem měla pocit, že jsem se vrátila do nějakého svého dávného domova. Ten pocit byl velmi silný a jen umocnil moje odhodlání jít angličtinu studovat na vysokou školu, přestože jsem měla hendikep v tom, jak pozdě jsem se studiem začala. U přijímaček byli uchazeči, kteří se anglicky učili odmalička nebo v nějaké anglicky mluvící zemi žili. Přesto jsem byla ke studiu přijata.

Co tě přivedlo po studiích z Prahy zpátky do Plzně, tedy do regionu? Lze za tím hledat tvůj případný patriotismus, nebo třeba levnější poměry nežli v hlavním městě?

Studovat v Praze byla skvělá zkušenost, ale vždy jsem počítala s tím, že se vrátím. Nejsem velkoměstský typ a v Plzni jsem se vždy cítila dobře. Navíc tu mám rodinu a přátele. 

Pro mne jako člověka původem z maloměsta o 3 000 obyvatelích je tvé hodnocení Plzně poněkud svérázné. Jak tedy vhodně nazvat Plzeň s jejími cca 180 000 obyvateli, není-li to velkoměsto? Nebo se kloníš k tomu, co o sobě říkají Plzeňáci, že žijí pouze na jedné obří vesnici s centrálním náměstím („pláckem“), kde se soustřeďuje podstatné dění a všichni, kteří tu něco znamenají, se dobře znají navzájem?

Já Plzeň vůbec jako velkoměsto nevnímám… Opravdu mi přijde jako takové „město tak akorát“… :-) 

Když srovnáš podmínky ke studiu v 90. létech a v současnosti, v čem se liší? A je podle tebe dnes studium na vysoké škole záležitostí pro všechny obyvatele, nebo jen privilegiem rodin s určitou mírou příjmů?

Devadesátá léta byla asi tou nejlepší dekádou pro studenta „srdcaře“, který šel studovat z čirého zájmu o obor. Situace na vysokých školách se po pádu totality uvolnila, ale ještě nenaběhl současný systém honby za impaktovanými publikacemi, granty, akreditacemi a indikátory všeho možného. Myslím, že pedagogové měli spoustu prostoru ke svobodnému bádání a sdílení svých zkušeností se studenty; zdaleka nečelili takovým kariérním tlakům jako dnes. Tomu odpovídala i atmosféra na škole. Bylo to velmi kreativní a trochu „hippie“ období. A učily nás legendy v oborech – profesoři a profesorky Hilský, Dušková, Kvaček, Nálevka … Co víc jsme si mohli přát?

 

Paní doktorka je půvabná žena

V současné době je vysokoškolské studium dostupnější co do šancí na přijetí na některou z pestré nabídky univerzit; to je, myslím, dobře. Rozhodně nepatřím k těm, kdo bědují nad inflaci vzdělání a volají po časech, kdy na vysokých školách studoval jen zlomek mladých lidí. Současní studenti se ale musí hodně ohánět finančně a řada z nich má regulérní zaměstnání, takže na studium není tolik času. Na druhou stranu to má tu výhodu, že už se s trhem práce seznamují při studiu a se získáváním praxe nemusejí čekat až na obdržení diplomu. Problém začíná být na úrovni doktorského studia. To už je mladý člověk ve věku, kdy pomýšlí na založení rodiny a nějaké trvalejší řešení své bytové situace, což s doktorským stipendiem není možné. Tady si opravdu myslím, že budou čím dál víc rozhodovat finanční faktory a při současných cenách si řada lidí doktorské studium prostě nebude moci dovolit. 

Což nás jako republiku po vědecké stránce zrovna dopředu neposune… Platy vysokoškolských učitelů jsou údajně dlouhodobě nižší nežli platy základo- a středoškolských kantorů. Není to poněkud nelogické a snaží se to stát nějak řešit? Nebo je to spíše problém, který nikoho nezajímá, většinu voličů nevyjímaje? Jaký je dnes vlastně hrubý rozdíl mezi platem začínajícího asistenta vysoké školy a – řekněme – platem pokladní v supermarketu či dělníka u výrobní linky, když vyjdeme z různých inzerátů na tyto profese, které na nás vykukují na ulicích?

Ten rozdíl je daný tím, že vysoké školy jsou financovány z jiných zdrojů a nevztahuje se na ně valorizace platů tak, jak je obvyklé u učitelů na základních a středních školách. Ubývá prostředků na výuku a zvyšuje se podíl příjmů z vědy a grantové činnosti. Jenže kritéria hodnocení kvality vědy a výzkumu nahrávají přírodovědným oborům, a naopak jsou nevýhodná pro obory humanitní. Chybí zohlednění specifik oborů, třeba i toho, že některé budou vždy primárně pedagogické spíše než vědecké. Pak dochází k takovým absurditám jako například to, že kantoři na pedagogických fakultách jsou nuceni do „tvrdé vědy“ namísto toho, aby svou energii směřovali především na vzdělávání učitelů. I příjmy z grantů jsou nejisté, protože šance na to, že bude grant podpořen, jsou často jedna ku deseti. Vede to k existenční nejistotě řady pracovišť a v důsledku toho pedagogové odchází za jistějším výdělkem – třeba na střední školy nebo do firem. Základní mzda odborného asistenta na humanitní fakultě je kolem 29 000 korun hrubého, což zhruba odpovídá nástupnímu platu prodavačky v Lidlu. No, a teď za ty peníze učte náročné předměty a dělejte „excelentní“ vědu… 

Je pro univerzitního pedagoga v Česku snadné zajistit si vlastní bydlení a dosáhnout na hypotéku? Jen z Prahy mám zkušenost, že někteří univerzitní asistenti dojíždějí klidně desítky či 100 km daleko za prací, ale byt v Praze je pro ně nedostižný sen. Možná je však situace v regionech příznivější…

Na to se těžko odpovídá, protože je ve hře řada proměnných. Žije dotyčný sám, nebo může spojit finanční síly s partnerem, popř. těžit z nějaké finanční podpory rodiny? My jsme si s manželem (tehdy interním doktorandem) pořizovali byt v roce 2006 a na hypotéku jsme s pomocí rodičů tak tak dosáhli. Ale dnes by to bylo nemyslitelné, ceny nemovitostí se od té doby zdvojnásobily (platy však nikoli). Takže pokud opravdu není nějaký finanční polštář z rodiny nebo mimořádně výdělečný partner, řekla bych, že šance moc vysoké nejsou. A konkrétně v Praze je to téměř nemožné. 

Součástí dnešního akademického života je potřeba neustále publikovat. A to kvantitativně tolik, že už odborník v oboru prakticky nezvládá číst vše, co aktuálně vychází. Přitom ale mnozí recyklují svá odborná témata v desítkách článků, které už těžko přinesou něco nového. Nebylo by rozumnější publikovat raději méně, více originálně a zbytečně se neopakovat?

Kvantitativně byl pojat starý systém hodnocení vědy, tzv. „kafemlejnek“. Místo něj nyní máme systém nazvaný Metodika 2017+, která je orientována více na kvalitu publikací. Ale i to má své nevýhody. Dle tohoto systému by vysokoškolský pedagog měl ideálně publikovat excelentní výstupy výlučně v zahraničí, a ještě nejlépe rovnou monografie. Ale pokud jste jazykář učící překlad nebo gramatiku, vaše šance moc vysoké nejsou. A tím i finanční vyhlídky vaší katedry. Opět tu chybí zohlednění specifik oborů. 

Jak zvládáš coby žena pečující o dvě děti kloubit profesní potřeby a růst s rodinou?

Pro ženy-akademičky je tohle věčné dilema i boj, ale já mám poměrně jasno. Rodina je u mě na prvním místě. Ve chvíli, kdy by mi nároky mého zaměstnání znemožňovaly věnovat se dětem tak, jak potřebují, skončila bych. Hodně mi pomáhá, že na univerzitě pracuje i můj muž; společně to zvládáme, i když je to často o práci po večerech a někdy i nocích.

 

Alice Tihelková s rodinou

Jsi vedoucí katedry anglistiky, kterou ses stala díky vlastním schopnostem i zásluhám. Co říkáš myšlence na obsazování části vedoucích postů ve vědeckých týmech ženami povinně, v rámci nařízených kvót, což je záležitost prosazovaná mj. různými představiteli Evropské Unie?

S těmi zásluhami bych byla opatrnější; práce vedoucí je totiž tak trochu za trest a spousta akademiků ji nechce dělat, protože odvádí od profesního růstu. Člověk řeší milion organizačních a personálních věcí a nemá tolik času dál se vzdělávat a bádat. Nejsem příznivkyní žádných nařízených kvót; chci, aby rozhodovaly schopnosti, nikoli genderová příslušnost. Na druhou stranu je určitě dobré vzít v úvahu, že akademik-rodič (a může to být otec stejně jako matka) často čelí překážkám, které jeho bezdětný kolega řešit nemusí. Proto nastavovat výkonnostní měřítka podle lidí, kteří mají ten luxus věnovat se výhradně vědě, není dle mého šťastné a časem to povede k uniformitě univerzitních pracovišť.

Nevím, zda se v té honbě za excelencí a mezinárodními standardy nevytrácí tak trochu i duše univerzity. Vždyť učit na univerzitě je i o práci s mladými lidmi a zde mají akademici-rodiče nespornou výhodu. Určitě jsem též pro pomoc formou univerzitních školek, příměstských táborů nebo dočasných úlev v publikační činnosti pro rodiče malých dětí. Zkuste bádat, když jste permanentně nevyspalý a vyčerpaný z každodenní péče!

 

Na fakultě

Jsi také překladatelka. Kdy jsi přeložila svoji první knihu, a ještě máš čas na knižní překlady? Jak se mimochodem cítíš, když tvá přeložená kniha vyjde třeba i v tisících výtisků, zatímco odborný článek z tvého pera, který se cení vědecky mnohem více, může mít také jen 50 odborných čtenářů?

Svou první knihu jsem přeložila v roce 1996. To jsem zrovna studovala na FF UK a neměla ani vlastní počítač. Chodila jsem překládat do počítačové laboratoře na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se mi podařilo od jedné hodné zaměstnankyně získat uživatelské heslo. Neustále jsem s dotazy otravovala přítomné studenty práv a tím získala počítačovou gramotnost. Co se týče odborných článků, 50 čtenářů je ještě pěkné číslo! Článků je v současnosti taková nadprodukce, že (řečeno s nadsázkou) některé z nich přečte maximálně recenzent a editor sborníku. Beru to jako fakt, se kterým těžko něco nadělám. Osobně mnohem raději učím, než publikuji. Nebo píšu popularizační věci; třeba do časopisu Argument, kde mívám příspěvky o Velké Británii. Jsem ráda, že svoje poznatky můžu předat i širší veřejnosti. 

Doporučuješ jako kantorka, aby každý anglista strávil nějakou dobu i v cizině a pochytil jazyk přímo na místě? A kam je za jeho poznáním nejlepší vyrazit? Mám třeba zkušenost s Američany, kteří angličtinu hodně zjednodušují, včetně užívání časů, takže když se od nich něco přiučím, ve školní angličtině je mi to pak „houby platné“, protože se po mě chce mnohem náročnější, možná více knižní znalost jazyka…

Tak učit se jazyk v terénu je samozřejmě ideální. I já jsem nějakou dobu strávila v Anglii, ať už pracovně, nebo u přátel. Také jsem tři roky chodila s Angličanem a nebudu zastírat, že to byla ta nejlepší jazyková škola ze všech! Ale pokud možnost vycestovat není, netřeba věšet hlavu; možností je dnes spousta. Například moje děti se naučily plynně mluvit díky počítačovým hrám, kde se přidaly do mezinárodního týmu hráčů mluvících výhradně anglicky. To zlepšení během poměrně krátké doby bylo úžasné. Řada lidí se učí jazyk přes Skype konverzací s rodilým mluvčím, který může být klidně na druhé straně světa. Možností je dnes bezpočet! 

V minulosti jsi víckrát pobývala v Británii. Která místa jsou zde tvá nejoblíbenější?

Jednoznačně hrabství Wiltshire, kde se kromě kouzelných vesniček jako z pohádky nalézají prastaré megalitické památky jako Avebury nebo Silbury Hill. Je to magický kraj a pojí mě s ním vzpomínky na mnoho prázdnin, které jsem tu strávila kempováním s přáteli.

 

V milované Anglii

Jestli je mi občas z něčeho rozpačito či smutno, jsou to obrázky některých lokalit na Západě, kdy si připadám víc jako na Předním Východě nežli v Evropě. V rámci politické korektnosti by taková výtka vůbec neměla padnout, že, a měl bych za ni být vyloučen ze „slušné kavárenské společnosti“… Ale zkrátka, když jedu do Anglie, je to kvůli anglické kultuře, a v Německu se zase rád seznámím s tou německou, která má mnoho zajímavých podob – a to mě tam táhne … Ovšem někdy si tam i tam přijdu jako v nějakém univerzálním Kebabistánu… Jak vnímáš ty mizení staré Anglie, která mnohde výrazně změnila svoji tvář?

Stará dobrá Anglie stále existuje, ale člověk musí z měst na venkov nebo menších městeček. Tam se zastavil čas a vše je úžasně malebné, ryze anglické a nádherně udržované, ale je dobré si uvědomit, že je to proto, že zde žijí movitější lidé, kteří si mohou dovolit vysoké ceny zdejších domů a pozemků. Je to úplně jiný svět než města typu Londýn, Birmingham nebo Bradford. To mizení mě také mrzí, ale nic s tím nenaděláme. Ten proces už je nevratný. 

Kde vidíš hlavní příčiny odchodu Britů z EU? Jakou roli v tom případně hrálo přistěhovalectví z různých koutů světa a Evropy, které výrazně proměnilo podobu postmoderní Británie?

To je povídání na celý článek; těch příčin bylo víc. Nejlíp to asi vystihl britský publicista David Goodhart, který tvrdí, že britské obyvatelstvo se dělí na „somewheres“ a „anywheres“. Somewheres jsou lidé vrostlí do svých komunit a regionů, k nimž cítí silnou příslušnost a na něž jsou společensky i ekonomicky vázáni. Ti globalizační procesy vnímají jako hrozbu. Anywheres jsou lidé kosmopolitní, schopní fungovat odkudkoli, často jsou vzdělanější a individualističtější. Globalizace je pro ně příležitostí; jsou vstřícnější k migraci. Brexit byl v podstatě vzpourou somewheres proti anywheres. Vzpourou provincií proti Londýnu, chcete-li. 

Mám ve Spojeném království několik přátel. Ti si občas stěžují na verbální výpady rodilých Britů proti Východoevropanům (někdy zjednodušeně označovaných za Poláky). Domnívají se, že schytávají tvrdé výtky proto, že ataky na bílé obyvatele Británie jsou tolerovány, kdežto třeba vůči Pákistáncům nebo černochům by byly pokládány za rasismus. A o to více si pak někteří Britové skrytou zlost vybíjejí na přistěhovalcích stejné barvy pleti… Setkáváš se někdy s podobným fenoménem u svých přátel žijících v Británii?

Slýchávám o tom, ale žádnou takovou osobní zkušenost nemám. Britové se ke mně vždy chovali velmi mile a přátelsky. V Británii žije i řada mých studentů a jsou zde spokojení. Možná v tom hraje roli to, že jsme z určité vzdělanostní „bubliny“; v jiných socioekonomických segmentech to může vypadat hodně odlišně. 

Domníváš se, že Skotsko a Wales zůstanou po odchodu Britů z Unie součástí Spojeného království? A Severní Irsko? Neodejde pojem „Brit“ časem nenávratně do historie?

Myslím, že Skotsko i Wales zůstanou; u Severního Irska si už nejsem tak jistá.

 

S jedním ze symbolů staré dobré Anglie... 

Jak do tvé profese zasahuje politická korektnost, která je na Západě velmi v kurzu, a jak ji nahlížíš? Za sebe ji neodmítám jako celek, jistě má i pozitivní význam. Ale zdá se mi, že často už nabírá extrémní, ba i směšné polohy, jež bohužel připadají úsměvné jenom nám, kteří jí nejsme tak zasažení. Pro leckoho jde naopak o věc až svatého a quasináboženského zápalu…

Politická korektnost mi do mé profese nezasahuje zatím nijak zásadně; v mých kurzech vládne svobodná diskuse, kde jsou zároveň respektována pravidla slušnosti. Řídím se heslem: „Debate is free, but the facts are sacred.“ (Diskuse je svobodná, ale fakta jsou posvátná.) Akademici na Západě to mají do značné míry těžší; mantinely přijatelných názorů se stále zužují, prohlubuje se autocenzura, přibývá stížností studentů na pedagogy i na obsah učiva. Ale věřím, že jde o přechodný proces. Kritické myšlení je přece to, co tvoří jednu z hlavních deviz západní kultury! 

Británie patří k nejbohatším státům Evropy a světa. Znamená to, že lidem se zde žije nad poměry, nebo i zde panují sociální rozdíly?

Míra sociální nerovnosti je tu obrovská; jedna z nejvyšších mezi rozvinutými zeměmi. V některých částech země nebo měst se setkáte s chudobou, kterou si u nás zatím ani neumíme představit. Média vám ji neukáží, ale ona existuje. Snažím se na ni poukazovat ve svých článcích, ať už odborných nebo popularizačních. Svoji roli tu hraje stále poměrně rigidní třídní systém, ale i charakter trhu práce, kde řada „flexibilních“ a mizerně placených pracovních míst nedokáže pokrýt stále vyšší životní náklady. Výmluvné filmy o tom točí režisér Ken Loach; doporučuji. 

Říkávalo se, že i Británie je do určité míry kastovní zemí. Absolvování určitých elitních škol otevíralo cesty k společenskému vzestupu a predestinovalo člověka k mnohem lepšímu postavení. Platí to stále?

Platí a nevypadá to, že by se to do budoucna mělo změnit. Stačí se podívat na profily vrcholných politiků, právníků, ředitelů firem, mediálních manažerů, ale i akademiků. Nadpoloviční většina z nich byla vzdělána na soukromých školách, kterých je jen kolem sedmi procent. 

Domníváš se, že monarchie v Británii je tak pevná, že přetrvá i do dalších dekád a staletí, nebo ji může v době mediální snadno smést například nepopulární následník trůnu?

Myslím, že přetrvá. Monarchie má své mouchy, ale je stabilní, nabízí kontinuitu. Důvěra britské veřejnosti v současnou politickou třídu je na bodu mrazu a jakékoli prezidentské klání by se patrně zvrhlo ve frašku. Toho jsou si vědomi i Britové, a proto z drtivé části preferují staletími prověřený systém. 

Dočká se princ Charles trůnu? Nebo se spíše očekává nástup prince Williama, protože současný následník bude pro svoji funkci už příliš přestárlý a sešlý věkem?

Myslím, že Charles se trůnu dočká, protože jeho převzetí žezla je v souladu se striktně dodržovanými pravidly nástupnictví. Ovšem já bych moc ráda na trůnu viděla Williama a určitě nejsem sama. Má v sobě mnoho z královnina smyslu pro povinnost a veřejnou službu (ve které ho velmi zdařile doplňuje jeho žena Kate), ale zároveň nezapře ani svou matku Dianu, která si díky svému empatickému a neformálnímu vystupování dokázala získat srdce lidí. William je spíš rodinný než panovnický typ a vypadá to, že po královské koruně vůbec netouží. Takoví panovníci ale nakonec často bývají nejlepší! 

Jaký je tvůj názor na odstupujícího premiéra Johnsona? Někteří ho dokonce srovnávají s Churchillem a oceňují jeho tvrdě protiputinovské postoje a podporu Ukrajinců. Jinde se píše, že už ztratil na vážnosti tolik, že ho část Britů vůbec nebere vážně… Co si z toho mám vybrat?

Napsala jsem o to celý článek do Argumentu, je k dispozici na internetu. Johnson měl historickou šanci učinit z Konzervativců stranu atraktivní nejen pro své tradiční voliče, ale i pro komunity v chudších částech země, jež slyšely na jeho patriotismus i sociálně smířlivý program, který byl příslibem ukončení dlouholeté politiky sociálních škrtů. Tuto šanci bohužel promarnil; řada jeho slibů zůstala nesplněna, a navíc si pokazil reputaci přehmaty typu večírek v Downing Street v době tvrdého lockdownu. Dohonila ho jeho nekonzistentní a v mnohém nedospělá povaha – a na tom nic nezmění ani jeho zahraničněpolitické angažmá. 

Nedávno se slavilo 70 let na trůnu současné královny Alžběty II. Jsou ještě nějaké další významné události, které čekají letošní Británii a budou stát za pozornost?

V Británii především řádí krize životních nákladů, které letí raketově vzhůru. Myslím, že namísto oslav zemi čekají spíše stávky a protesty. Na druhou stranu, bez protestů často není změny k lepšímu. 

A jaké jsou tvé osobní a tvůrčí plány do budoucna?

Ráda bych, aby moje katedra úspěšně prošla procesem akreditace a zůstala personálně celistvá. A v osobní rovině, aby se mé dceři dařilo na střední škole, kterou si zvolila, a můj syn příští rok uspěl u přijímaček. 

Přeji, nechť se vše zadaří!

 

Vložil: Radovan Lovčí

Rozhovory na okraji, HP, Alice Tihelková,