Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Začne-li být příběh nudný, stačí přidat krev… Utajené zápisníky Agathy Christie. Glosa Iva Fencla

02.08.2022
Začne-li být příběh nudný, stačí přidat krev… Utajené zápisníky Agathy Christie. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením BontonFilm

Popisek: Snímek z filmu Smrt na Nilu s letošním vročením. Knihy Agathy Christie lákají filmaře pořád. Detektiva Hercula Poirota zde hraje Keneth Branagh, v tajných zápisnících spisovatelky se ale zjistilo, že autorka uvažovala původně o slečně Marplové...

„Na čem opravdu záleží, je spousta mrtvol,“ napsala Agatha Christie roku 1936. „Začne-li být kniha trochu nudná, tak stačí přidat krev; vše bude opět v pořádku. Někdo se rozhodne něco prozradit - a pochopitelně je vzápětí mrtev; to se vždycky ujme. Najdete to v každé mojí knize."

Nato psala a psala, řídila se tím morbidním zákonem a dublinský archivář John Curran se později rád nechal zaměstnat jejími dědici, tonoucími v penězích, a zpracoval její takřka nečitelné zápisníky (neuvěřitelný výkon, ale královsky honorovaný). První svazek vyšel (2009) jako Utajené zápisníky Agathy Christie (česky 2010), druhý díl jako Promyšlené vraždy Agathy Christie (2011, u nás 2012). Doplněné a propojené vydání obou těch biblí seženete i nyní jako Kompletní utajené zápisníky Agathy Christie.

 

Se svolením Knižní klub, stejně jako další snímky v článku

Nebo je nemá smysl číst? To je otázka. Johna Currana pak nelze než obdivovat. Zasvěceně komentuje sekvence 73 zápisníků, které se vynořily po smrti Agátiny dcery Rosalindy. Ne vše se mu povedlo rozšifrovat, ale většina. Tu opatřil komentáři, kniha má více částí a čteme v jedné o jiných autorech detektivek Agátou zmiňovaných. V jiné o skutečných zločinech, jež ji zaujaly. Ještě v jiné o Detektivním klubu. Další tematický okruh je o nevyužitých nápadech ze zápisníků a ten snad nejzajímavější se týká sedmi jejích knih s názvy budovanými na citacích klasiků jako Shakespeare, Chajjám, Blake a Tennyson, či na větách Bible. Jsou to díla Temný cypřiš, Boží prst (česky Není kouře bez ohýnku), Propast (u nás Poslední weekend), Čas přílivu, Plavý kůň, Prasklé zrcadlo a Nekonečná noc.

Ale to pořád nic není. Hned 12 příběhů zkonstruovala na rozpočitadlech a říkankách: Čtyřiadvacet kosů, Deset malých černoušků, Pět malých prasátek, Tři slepé myšky, Zlatá brána otevřená, Jak vám prospívá zahrádka?, Přezka spadla, kdo ji zvedne?, Křivý dům, Malý smutný chlapec, Starý král Coel. Co víc, do zápisníků si zaznamenala ještě další říkačky či rozpočitadla, ale literárně už je neužila.

 

Interesantní je rovněž oddíl knihy o vraždách na palubě, přičemž na lodi se odehrál již román Muž v hnědém obleku (1924), a to na trase Anglie-Jižní Afrika. Tím nejznámějším jejím příběhem onoho typu již ovšem zůstane Vražda v Orient-expresu (1934), jejíž děj se odehrává v někdejší Jugoslávii. Do obdobné sorty však patří i Smrt na Nilu (1937), kterémužto románu předcházela povídka (1933). V ní ještě není Poirot, ale detektiv Parker Pyne, a Zápisníky odhalily, že povídku chtěla dramatizovat a v románu se původně měla snažit Miss Marple, čili paní Marplová.

Co ještě víc, Christie si během psaní o plavbě po Nilu poznamenala veškerá existující písmena, která lze chybně interpretovat v zrcadle. Nenechám vás hádat: H, M, A, W, I, O, T, U, V, Y. Ve Smrti na Nilu sehraje cosi z toho kardinální roli!

Na lodi se udál i její příběh Případ na moři (1936) - a Poirot se tu opírá o nejneobvyklejšího svědka, jakého kdy měl.

Román Smrt v oblacích (1936) nás přenáší nad kanál La Manche do letounu s jedenácti pasažéry, ale sotva vyšel, autorku nařkli ze snobismu. Proč? Spolu s jedním podezřelým považovala za samozřejmé, že tím, na koho se „nikdy nikdo nepodívá“, je palubní stevard.

Roku 1957 vyšel její román Vlak z Paddingtonu. Přítelkyně slečny Marplové zahlédne vraždu v souběžně ujíždějící soupravě a Curran píše: Ojedinělým úkazem v rámci knih Agathy Christie zde je to, že jsme od začátku obeznámeni s faktem, že je vrah muž. Doslova čteme:

„Zády k oknu a k ní stál muž. Jeho ruce svíraly hrdlo ženy stojící proti němu, pomalu a nemilosrdně ji škrtil." Málokoho napadlo, že by mohla postava přece jen patřit ženě, ženě za muže přestrojené, nicméně férová Agatha znala už své čtenáře dost, aby věděla, že by na takové rozuzlení pohlíželi jako na podvod.

Jednu z postav té knihy tenkrát vykreslila podle svého souseda, spisovatele Roberta Gravese, autora známých dvou románů o koktavém Claudiovi. Proč? Byl jejím fanouškem, i připsala mu rovněž román Nultá hodina. A základní handicap Vlaku z Paddingtonu? Nemáte sebemenší šanci odhalit motiv, ba nelze odhalit ani totožnost pachatele. Do nejposlednějších stran dokonce ani nemáte jistotu, čí vražda se vyšetřuje, protože totožnost škrcené je zastřena. Ale radši si spolu s Johnem Curranem oživme, co je pověstný Agátin „dvojitý bluf“.

Někdo musí být ZŘEJMÝ pachatel, nicméně pochopíte, že jím nebude. Zločin totiž určitě spáchat NEMOHL. Na konci se přesto odhalí, že to šlo.

K tomuto „dvojitému blufu“ se Agatha vracela, ale víc u vraždících kompliců, a jedinou dvojicí výjimek, kdy je tento BLUF těžištěm zápletky, jsou romány Poslední weekend a Smrt lorda Edgwara. „Co víc, umí tentýž bluf povýšit ještě o třetí úroveň,“ píše Curran. „Ve Zkoušce neviny. Anebo ještě lépe a omračujícím způsobem: ve Svědkyni obžaloby.“

Pokud se teď domníváte, že dědicové nutili pana Currana, aby vypotil stoprocentní adoraci jejich babičky, mýlíte se, takže směl archivář konstatovat, že pozdní román Brána osudu (1973) naprosto není čtivý. Ale jinak… Dokonce ve zdrcujícím odsudku románu Sešli se v Bagdádu (1951) kritik uvádí: „Kniha přesto nesmírně čtivá, zkoušku v oblasti udržení pozornosti složila na výbornou.“

Což fakticky platí o kompletním Agátině díle. Taky proto, že sestává především z dialogů, a to mistrných. Zrovna tak není jiný autor detektivek, co by stvořil HNED DVA tak slavné pátrače. Poirot se narodil roku 1920, Marplová 1930.

Typickým znakem jejích prací je nesporně propojení až morbidního krváku s dětskou říkankou či rozpočitadlem, přičemž nejvíckrát využila Píseň o šestipenci, známou spíš jako Čtyřiadvacet kosíků. Tou je špikován už text o brutální vraždě ze srpna 1935, pak próza z března 1941, která začíná v Zábranově překladu slovy „zpívej píseň penízků, kapsu plnou žita“ a konečně román Kapsa plná žita (1952). První oběť je tu otrávena ve své kanceláři, žena oběti je otrávena chlebem s medem a služka uškrcena při věšení prádla.

 

Podle říkanky Jak vám prospívá zahrádka? pojmenovala Christie povídku ze srpna 1935, jejíž hrdinka otráví tetu ústřicemi. Skořápky chce skrýt a… Ale nejznámější říkankou využitou Agathou Christie samozřejmě zůstane ta z Deseti malých černoušků (1939), což je dodnes nejprodávanější detektivka všech dob, jíž se prodalo přes sto milionů kusů. Z veškerých Agátiných titulů sestrojovaných na podkladě říkaček se přitom držela rýmované předlohy nejvěrněji - a metoda každé následující vraždy na ostrově vždy zcela brilantně napodobí příslušnou pasáž básně! Přesto provedla rafinovaná autorka změnu, a to u prakticky nerealizovatelného dvojverší tři malincí černoušci šli ulovit lva, medvěd sežral jednoho a zbyli jen dva.

Sepsat tento bizarní román bylo pro takřka již padesátnici výzvou, ale splnila úkol s nadlidskou dokonalostí. „Deset lidí mělo umřít, aniž by to začalo být směšné," vzpomíná, „a tak jsem knihu sice napsala, ale teprve po příšerně složitém promýšlení." Řešení „neproniknutelné záhady“ je přesto průzračné a vysvětlení dokonale logické. „Komu se ta kniha líbila nejvíc, jsem byla já," dodá Christie. „Proč? Lépe než kterýkoli kritik jsem věděla, jak to bylo těžké dát dohromady." Což dokládají právě i poznámky z deníků. V 11. a 13. kapitole se „Mistryně“ navíc odvážila husarského kousku a fenomenálního triku: umožnila nakouknout do myšlenek veškerých ještě žijících postav včetně vraha. Aby to mohla udělat „beztrestně“, nemohla ovšem prozradit, komu který sondovaný mozek náleží.

Tím nejsložitějším jejím románem jsou nicméně bizarní Nástrahy zubařského křesla (1940), které se v originále jmenují Raz a dva, zapni přezku na botě. I zde se tedy vyskytuje říkadlo. „Přezka spadla, kdo ji zvedne...“ Právě tady lze však autorku kritizovat. Říkadlo je do příběhu vměstnáno poněkud nepřesvědčivě. Co ještě hůře, nakonec nemá jiný význam než ten, že poskytuje tituly jednotlivým kapitolám.

To Pět malých prasátek (1942) je silnější káva. Právem považovaná za její nejdokonalejší skloubení detektivky s klasickým románem. Propletenec je propracován lépe než v kterémkoli jejím díle a jediným nedostatkem je absence důkazů přijatelných soudem. Na jedné straně dokonale vystavěný detektivní román – s mazaně, precizně poskládanými vodítky, konstatuje Curran. Na druhé straně truchlivý milostný příběh i mistrná ukázka vypravěčské techniky s líčením tragické události prostřednictvím pěti pohledů. Rovněž říkanka je tentokrát užita nenásilně a každá z pěti postav je dokonalým obrazem příslušných veršů. Snad proto, že těch veršů tentokrát není příliš, nepůsobí analogie křečovitě.

Říkankovým příběhem jsou i Tři slepé myšky. Původně to je půlhodinová rozhlasová, pak rovněž televizní hra (1947). Ta byla transponována v divadelní drama o třech dějstvích a dostala titul Past na myši (1952), což je citát z druhého obrazu v třetím dějství Hamleta. Původní verze hry se navíc stala i povídkou Tři slepé myšky (1948), jak se jmenuje i veršovánka.

Spolu s Curranem se ale ptejme, které Agátino dílo má nejvíc šokující rozuzlení? Hadí doupě (1948), v originále Křivý dům. A i to je titul říkanky. Závěr příběhu je tak šokující, že vydavatel autorku poprosil o změnu. Odmítla. A tato její (léta plánovaná) kniha patří k jejím nejoblíbenějším. Vzpomíná, že ji tvořila „s čirým potěšením", a víte, co je zde nejvíc šokující? Po formální stránce NENÍ Hadí doupě detektivka.

Ale ještě k říkačkám. Malého modrého hocha užila v románu Čas přílivu (1948), kde je titul té básně vzkaz média na seanci. A poslední verš jiné básně Starý král Coel dal titul poslední Agátině hře Tři šumaři (1972). Jak ovšem plyne ze Zápisníků, některé říkanky se pokoušela do detektivek vpašovat bezúspěšně. Ty názvy zůstaly pouze v sešitcích. A to?

Takhle jezdí páni, takhle zas huláni. Ding Dong Dell. Kočičko, kočičko, kdepak jsi byla? Myška z města, myška ze vsi. Lucka bláznivá, kapsu ztratila, Cos to, Janku, cos to sněd?

A v románu Zlatá brána otevřená (Hickory Dickory Dock,1955) pátrá Poirot v ulici U Zlaté brány, nicméně rýmovačka knize jinak nepřidá ň. Autorka se nepokouší děj s rozpočitadlem ani minimálně propojit. Jen Poirot jej recituje. Ve finále.

Dublinský archivář John Curran byl dlouholetým redaktorem bulletinu Agatha Christie Newsletter a se spisovatelčiným vnukem Mathewem Prichardem stvořil Archiv Agathy Christie. Jako udělal Armstrong první krok na Měsíci, Curran směl jako první na světě Zápisníky dešifrovat, tematicky třídit a komentovat. Odhalil tu celé nástiny dějů, osnovy románů a někdy jejich alternativní rozuzlení, nebo vyškrtnuté scény. České vydání tohoto kompletu uvedl zakladatel Společnosti Agathy Christie (1997) Jan Čermák, který pečlivě rozšířil úvody mnoha Curranových kapitol, aby dodal:

„Omlouvám se, ale v některých případech se ukázalo jako nemožné, abych se o daném příběhu náležitě rozepsal nebo ho konfrontoval se zápisníky, aniž bych vyzradil rozřešení. Snaha o obcházení toho aspektu pomocí slovní gymnastiky by každopádně zabránila plnému porozumění.“

A co se týká ještě i dalších Curranem rýsovaných tematických okruhů? Pokaždé se mu jednalo o to, aby předvedl, nakolik zvládala autorka využít ten či onen motiv, ale klidně přizná, že některé její knihy spadají do více škatulek. Karibské tajemství by se mohlo objevit jak v kapitole Sváteční vraždy, tak ve Vraždách v zahraničí. Pět malých prasátek lze řadit mezi Vraždy podle říkanek i do Ohlédnutí za vraždou.

V jeho knize objevíte i oddíly o variantních titulech a nevyužitých nápadech. Nastínil rovněž čas „zlaté éry britské detektivky“ (1920-1945) a probral okolnosti vzniku „jednoho z nejlepších debutů, jaké kdy byly napsány", Záhady na zámku Styles (1921). Čtyři kapitoly věnuje i Čtivosti, Zápletkám, Plodnosti a Férovosti. Nejméně ve sto čtyřech jazycích se dodnes prodaly tři miliardy jejích knih, a když roku 1976 zemřela, byla nejoblíbenější spisovatelkou světa. Prodávanějším autorem beletrie je pouze Shakespeare, nicméně ten psal, jak víme, především hry.

 

Vložil: Ivo Fencl