Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

120 let Psa baskervillského aneb Úvaha nad tím, proč klasik udělal z nejlepšího kámoše člověka děsivou bestii. Glosa Iva Fencla

26.07.2022
120 let Psa baskervillského aneb Úvaha nad tím, proč klasik udělal z nejlepšího kámoše člověka děsivou bestii. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením ČSFD

Popisek: Největší česká filmová databáze ČSFD obsahuje rovných deset filmů podle této slavné předlohy sira Conana Doyla. Tento pes je ze stejnojmenného britského TV filmu z roku 1988, kde Sherlocka Holmese hraje Jeremy Brett.

Román Pes baskervillský (1902) je klasika. Dobře napsaná. Už do vtipného úvodu je zabudována charakteristická předzvěst, jako by samým bohem narafičená, protože Sherlock vyvozuje fakta ze zapomenuté hole následovně: „Ta osoba má psa, který je větší než foxteriér a menší než buldok.“ Osobou je doktor Mortimer. Přijel za Holmesem taky se špacírkou, ale hlavně s prastarým rukopisem. I ten Sherlock hravě datuje. Nato vyslechne rodinnou povídačku. Bezbožný „výrostek“ Hugo kdysi unesl na zámek Baskerville dceru rolníka, a když „vzala roha“, poštval na blata smečku. Podle nepodloženého svědectví pasáčka se přitom týmiž blaty nesl za zlým šlechticem „bez hlesu“ obrovský pes, aby se našly dvě mrtvoly: děvčátka i prznitele. Huga bestie dokonce ještě rvala, jeden svědek z toho odešel na věčnost a druzí dva zešíleli.

Popravdě, už podobný „start“ může ledaskomu připadat „přepálený“. Nejenom dnes. Lovecraft se dokonce podivoval, jak mohl jinak zřejmě soudný Conan Doyle přisoudit právě „nejlepšímu příteli člověka“ funkci monstra. Ve své studii označuje bestseller za nevěrohodný, ač sugestivní. To autorovi sebrat nedokáže.

Položme si stejnou otázku. Mohl by pouhý pes vyvolat natolik fatální efekt? Navzdory umu prvotřídního stylisty to není jisté. „Podivnou, krvavou smrtí zašli taky další Baskervillové,“ končí ponuře listina a potomkům doporučuje: „Vyvarujte se blat. Obzvlášť v noci.“ Souběžně již Mortimer předčítá čerstvou zprávu o úmrtí Charlese Baskervilla, který v ono rodové prokletí věřil, načež jej ranila mrtvice, když se večer procházel tisovou alejí. Než skonal, přešlapoval právě u branky na blata. Podle šlépějí místo opustil prapodivně. Po špičkách.

„Jiné stopy tam nebyly?“ ptá se Sherlock dr. Mortimera.

„Ale ano.“

„Další otisky nohou?“

„Ano. Otisky nohou.“

„Muže nebo ženy?“

„Pane Holmesi. Byly to otisky nohou obrovského psa.“

Tento již legendární dialog později v jedné povídce parafrázoval právě Lovecraft. Sherlock hned uhodne, že budoucí mrtvý běžel o život. A dědí po něm Američan. Henry, jemuž se, sapristi, ztratila bota. Navíc obdržel anonymní varování složené ze slov, která někdo vystříhal z novin: „Je-li vám drahý život a nechcete-li přijít o rozum, vyhýbejte se blatům.“

Všichni víme, co bylo dál. Holmes doporučil Amerikánovi za osobního strážce nejlepšího svého přítele Watsona, kterému nejasně řekl: „Dejte pozor a choďte ve dne v noci ozbrojen! Je to ošklivý případ. Čím víc do toho vidím, tím méně se mi to líbí.“

Ponurá krajina kol zámku se naopak líbila Henrymu, byť se tam skrýval uprchlík z Princetownu, vícenásobný vrah Selden. Další dědici mrtvého, služebník a služebná Barrymorovi chtějí rovnou vzít do zaječích, i když slouží na zámku čtvrtou generaci. Jen místní entomolog Jack Stapleton je plný energie a Watsonovi ukáže nenápadnou, ale zrádnou Grimpenskou bařinu, kde se „skoro denně“ topí poníci. Stapleton se - poník neponík - kasá: „Umím se dostat na ostrov uprostřed.“ Když to chce zkusit Watson, projeví „motýlkář“ až hysterické zděšení: „Byla by to vaše jistá smrt.“ Načež… se nad blaty rozlehne vytí. „Vraťte se do Londýna, tady vám hrozí smrt,“ varuje Watsona půvabná Stapletonova sestra, ale pak jej dohoní a bere hrozbu zpět: „Na vše zapomeňte, varovala jsem vás v domnění, že jste sir Henry.“

Gotický román pokračuje i v noci. Chodbami zámku se krade komorník, svíčkou dává znamení na blata. Watson slyší harašení klíče, Henryho šmíruje při dostaveníčku s paní Stapletonovou, a nazítří se odhalí, že je Selden bratr paní Barrymorové. Sir Baskerville s Watsonem jdou nocí za světlem trestancovy svíčky, což je motiv z rané Doylovi povídky Záhada Sasasského údolí (1879, česky 2004 v knize Zapomenuté případy Sherlocka Holmese). V srdci blat, spatří Seldena, slyší vytí. Na skalisku Watson zahlédne nehybnou hubenou postavu, a když zkoumá kamenné chýše, zjistí, že jedna je obydlená. Na papírku uvnitř najde záznamy o svých vlastních pohybech! Vstoupí Sherlock.

„Stapletonovi jsou vlastně manželé!“ povídá Holmes. „A on chystá vraždu.“ Ani nedořekne, a zazní výkřiky, vytí. Najdou Henryho tělo. Sherlock si to vyčítá a řekne: „Baronet prchal před psem, kterého za ním pustil Stapleton, a spadl ze skály.“ Tu v mrtvole s úlevou poznají Seldena; od Barrymora měl Henryho oblek. Nato Holmes i Watson všem nakukají, že se vracejí do Londýna, a baroneta klíďo píďo pošlou ke Stapletonovým na večeři. „Jo, a zpátky to klidně vezměte přes blata,“ říká Sherlock apaticky. Ani teď Američanovi nedojde, že funguje v roli návnady. Sherlock si kupodivu vybaví, že je na Zemi i policie, a volá Lestrada ze Scotland Yardu (aby měli svědka). Ve třech se skryjí u Stapletonova domu, ale zaskočí je mlha. Vynoří se napapaný Henry a hú, vynoří se taky lačný pes. Z tlamy i očí mu cosi srší, unikne kulkám a baroneta takřka zakousne, než skoná po pěti Sherlockových výstřelech, potřen „rafinovaným fosforovým preparátem“. Motýlkář se ukrývá na ostrůvku, kam se vydají po nenápadných značkách, a Sherlock se takřka utopí. Přitom najde Henryho botu. Nic víc. „Nikdy nepiš: hlava se oddělila od těla,“ radíval prý Vladimír Neff synu Ondřejovi. Padouch se může vždycky hodit. Nebo aspoň v jednom pokračování. Ale hrdinové najdou doupě psa a mezi potravou i ztraceného pejska doktora Mortimera. Co asi Doyla k románu inspirovalo?

Především připomeňme, že legend o psech je na Ostrovech víc. Ostatně je to obecná pověst. I u nás se tradovaly zkazky o černých psech obklopených aurou. „Zjevil se, zmizel v ohnivém výbuchu.“ Svědectví navíc mluvívá o „pekelném“ pachu síry. Jde jen o kulové blesky?

Kdo ví. Podobnou pověst zaznamenala také Božena Němcová. Učitel musel slíbit lakomému mlynáři, že ho bude tři noci hlídat, až mlynář umře. První i druhou půlnoc se nebožtíkovy oči otevřely, jako by šlo o upíra: „Jste tu, sousede?“ Třetí noc už mlynář odpočíval v hrobě, učitel hlídal na hřbitově a svěcenou křídou udělal kolem sebe kruh. O půlnoci se prý vynořili tři psi s ohnivýma očima a začali hrabat. Mlynáře dostali, stáhli z kůže, trhali. Učitel prý kůži vtáhl do kruhu a nepřestával se křižovat a modlit. Bestie na kruh dorážely až do rána, kdy „s posledním příšerným zavytím zmizely, jako by se do země propadaly“. A pedagog kůži spálil, aby z dýmu vzlétla holubička. Tolik Němcová - a všude, kudy šli Keltové, zůstali roztroušeni jejich „vlkodavové“, které kdysi pouštěli na nepřítele, jak to známe třeba z lucké války.

A Doyle? Sepsal i horor Postrach z Kazivcové průrvy a bombasticky se ptá: zachovalo se v hlubinách pod Derbyshirem celé podzemní moře plné pravěkého tvorstva?

Prakticky každý kraj Británie a Irska se navíc chlubil přízračným psem. Východu vládla „Černá stvůra“, v Lancashire se báli vyjícího Skrikera, Staffordshire měl a má „Měkkou tlapu“, Yorkshire Pruhovaného hosta, Wales má Psa temnot, ostrov Man „Psa s obří mordou“, Skoti „Velkého černého“. Obludy obvykle střežily konkrétní místa, nesměly je opustit. Byli strážci pokladů či jen hlídači posvátných křižovatek, tabuizovaných území. Anebo - oproti pohledu Boženy Němcové - hlídali těla. Těla v mohylách a pod dolmeny. Navíc… znají Briti Hergesta, obdobu našeho Divokého lovce. Jde o muže provázeného psem. „Přízračná smečka s planoucíma očima a vyplazenými jazyky loví bludné duše těch, které nepohřbili,“ varuje další pověra. „Pokud pes duši polapí, nese ji do říše mrtvých.“

Ale buďme konkrétní. V srpnu 1577 se při bohoslužby v kostele v Bongay v Suffolku zjevil černý pes, zabil prý dva lidi a dalšího popálil. Útok se opakoval v chrámu v blízkém Blythburgu, kde dodnes předvádějí stopy žhavých drápů na dveřích. Opět jen blesky? Je fakt, že ty kulové jsou obaleny temnou korónou, co připomíná srst, a žhavé jádro lze vnímat jako oči, plamenný jazyk. Psi prý pak „explodovali v gejzíru jisker“; ale je tu ještě konkrétnější inspirace. Ve vrchovině Dartmooru se dodnes dá najít křižovatka s keltským křížem. Koncem devatenáctého století tu našli muže skoseného mrtvicí a v půdě rozměklé po dešti tkvěly spousty šlépějí obřího psa. „Sama smečka z pekla jej štvala vřesovištěm, až umřel hrůzou,“ řekli - a doložena je Doylova procházka z dubna 1901, kdy historku vstřebal.

I zámek Baskerville existoval a v hrabství Devon najdete minimálně sedm adeptů naň. Hodně věrohodný je Brook Manor, někdejší sídlo zemana, který odpravil vlastní choť a byl „na míle proslulý ukrutnostmi“. Rád lovil. Vesničané se mu vyhýbali a nepřestali se bát ani po jeho smrti (1677): rakev zatarasili kvádrem, či spíše stavbičkou bez dveří a oken, aby „ďábelská duše neunikla hrobu“. A máme-li věřit legendám, v noci po pohřbu vyla u toho místa smečka - a ve výroční den svého skonu objíždí mrtvý blata na koni provázen obřím psem dštícím oheň.

Doyle se ovšem víc inspiroval zámkem Clyro Court, jenž roku 1839 dostavěl Thomas Mynors Baskerville a kde spisovatel často přebýval jako rodinný přítel. Navíc se Doyle skamarádil s reportérem Daily Expressu Bertramem Fletcherem Robinsonem (1870-1907) a putovali spolu Dartmoorem. Tomuto muži taky vyplatil po úspěchu knihy dva tisíce pět liber. Doytyčný je pohřben na kraji tamních blat - v Ippletonu - a podle všeho mohl být spoluautorem románu. S Doylem se spřátelili v búrské válce a existuje dopis, kde autor Sherlocka Holmese píše: „Robinson a já zkoumáme blata a sbíráme materiál pro novou knihu o Sherlocku Holmesovi.“

Kočí, jenž je vozil po Dartmooru, se „náhodou“ taky jmenoval Henry Baskerville a tvrdil po letech, už jako stařec, že „velké kusy“ knihy sepsal Robinson.

Doyle ovšem nebyl zmetek a editoru The Strand Magazinu Herbertu Grenhoughu Smithovi doslova psal: „Příběh je celý můj a v mém stylu, jaký se čtenářům líbí. Robinson ale dodal základní nápad i lokální zabarvení. Cítím, že jeho jméno musí být zmíněno.“ Co víc, chtěl to jméno na obálce vedle svého. Vydavatel to odmítl a úvodem knihy zůstala jen tato dedikace: „Můj milý Robinsone, bylo to vaše připomenutí legendy z West Country, které ve mně vybudilo nápad na tento příběh. Za to, a také za pomoc, kterou jste mi poskytoval během jeho vzniku, vám patří dík.“

Román Pes baskervilský byl zveřejněn už mezi srpnem 1901 a dubnem 1902 v časopise a knižně v březnu 1902 nákladem 25 tisíc kusů. Pět let nato umřel Robinson na tyfus. Bylo mu třicet šest let a Gladys, jeho žena, tvrdila, že je příčinou smrti otrava jídlem. Fáma pak říká ještě víc. Robinsona zabila tinktura z opia, protože se Doyle nechtěl dál dělit. Co horšího, podle některých zdrojů měl poměr právě s Gladys, kterou přesvědčil, aby manžela otrávila. Stopy drogy by zůstaly ve vlasech a roku 2000 dokonce došlo na žádost o exhumaci těla. Opium by se našlo za pomoci tzv. plynové chromatografie. Odhalení měla provést po svolení ministerstva vnitra toxikoložka Susan Patersonová, ale kancléř církevního dvora Andrew McFarlane správně namítl, že teorie neobsahuje jediný validní důkaz.

Podle mého názoru je to typická konspirační teorie, takže nutně bude mít vždycky přívržence, a stejný názor zřejmě má i doktor Miroslav Macek, který loni v Zábřehu napsal asi stotřicetistránkovou knihu Návrat Psa baskervilského. Věnoval ji úvodem své ženě a ve společnosti Albatros Media ji letos vydalo NAKLADATELSTVÍ XYZ. Nechtěl jsem původně dělat reklamu, je však až překvapující, k jakým zvratům a novým odhalením ten příběh vede.

 

Vložil: Ivo Fencl