Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Noam Chomsky a já. Glosa Iva Fencla

24.05.2022
Noam Chomsky a já. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením ?, CC BY-SA 4.0, Wikimedia

Popisek: Noam Chomsky

Šanci setkat se s Noamem Chomskym už jsem patrně životně propásl. Kdy? Samo sebou, že při jeho návštěvě v naší zemi. Od té doby uplynula řada let, ale zničehonic procitám a koukejme, chci mu věnovat alespoň glosu. Chtěl jsem původně napsat „dědkovi jednomu“, ale chovejme se, prosím, slušně.

Při pohledu na Chomského životaběh totiž nevycházím z údivu hraničícím s fascinací. To je pro mě ostatně typické a fascinuje mě zrovna tak „král knihkupců“ Vráťa Ebr nebo někdejší král českého hardrocku František Čech. Pozor ale, to je úplně jiná káva.

„On ještě žije?“ prohodil nedávno někdo, když jsem se o „vizionáři“ Chomském opětovně zmínil, a já: „Aby ne. A bude-li mít dost štíska, dožije se 7. prosince 2028 ve zdraví sta let.“

Ale… Kdo vůbec je Noam Chomsky? Stručně shrnu. I navzdory tomu, že zrovna vy to perfektně víte.

Už jeho otec William Chomsky (1896-1977) byl vědec - a pocházel z Ukrajiny. Noamova maminka z nynějšího Běloruska. A syn? Avram Noam Chomsky se narodil již ve Spojených státech a vystudoval filozofii. Současně je od roku 1955 doktorem lingvistiky. Už dva roky nato vydal „nejvýznamnějších sto stran 20. století“ alias Syntaktické struktury, kořen sociobiologie (do toho momentu neexistující).

Stroze vyjádřeno se v té slavné knize míní, že se rodný jazyk v dětství nemusíme nijak lopotně učit, jelikož se každý rodí s jakousi matricí, do jejíchž „drážek“ automaticky vklouzne, ať už je kterýkoli; přičemž gramatika má pravidla srovnatelná s přírodními zákony.

Podle Chomského není závislá na smyslu vět, kterých je sama součástí, a existuje „předem“. Jazyk je nám v určitém smyslu slova vrozen. Zrovna tak uvnitř nás žije intuitivní znalost gramatické struktury. Je to společné veškerým jazykům světa a ty - podle Noama Chomského - disponují vrozenými gramatickými principy.

„Dokazoval“ to třeba na dětech, jež se během studia mateřského jazyka kupodivu dopouštějí na celém světě téhož typu chyb, i když existuje ještě X jiných druhů omylů, na které naopak vůbec nedochází. Proč ne? „Protože matrice je společná,“ řekl by vám Noam Chomsky.

Roku 1988 se zmiňovaná Chomského kniha dostala mezi „sto nejvýznamnějších titulů historie“ a podle týdeníku Time je dokonce jednou ze sta nejlepších non-fiction za sto let. Ač dnes má velmi kompetentní oponenty s krajně věrohodnými argumenty, byla roku 2000 navíc hodnocena i jako „nevlivnější dílo kognitivní vědy 20. století“ - a bytelnou konkurencí jí přitom bylo víc než tři sta jiných děl. A přece nikdo s jistotou nevíme, zda se Chomsky nemýlí. Kritika k němu dolehla nejpozději koncem šedesátých let, kdy mu bylo ke čtyřiceti, a skutečně v rukou nedržel exaktní důkaz. Za blahoslavení snad vděčil i šňůře trochu spornějších faktorů, mezi kterými se blyští jeho charisma. Spíše charisma jeho mozku. A za jeden z důkazů, že je Chomského teorie univerzální gramatiky pseudovědecká, se vydává ten argument, že není falzifikovatelná.

Kdo tady zná s výjimkou Hospodina pravdu, nevím, snad i v reflexi na pochyby se však Chomsky nechal zaujmout politikou a začátkem roku 1967 se - jako jeden z prvních - postavil proti angažmá své vlasti ve Vietnamu, aby brzy nato USA označil za nejagresivnější zem světa a to největší světové ohrožení míru. Učinil se nejen tím „disidentem“ (i česky vyšla jeho kniha Disident Západu) a nesporné angažmá Západu ve válkách nazývá „státy sponzorovaný terorismus“. Také česky ostatně vyšel i jeho Západní terorismus.

Podobné postoje sice Chomského přivedly k podepsání prohlášení proti perzekuci československých chartistů, nicméně po roce 1989 i zde zaujal kritický postoj, charakteristický už pro jeho povahu. Srovnal Jirouse a spol. s disidenty likvidovanými například v Chile a vyšlo mu, že zdejší bojovníci proti komunismu jsou zhýčkaní a Západem navíc dotovaní. Ale shrňme věc. Neskutečně silný kredit (ač nadále bez Nobelovy ceny) umožňuje dnes Chomskému „kecat“ takřka do všeho, což zříme dokonce v případě války na Ukrajině, z níž kdysi zavítal do Ameriky jeho hebrejský otec:

 

Abychom to řekli co nejprostěji, tak se mnohými (včetně Václava Klause) vysmívaný Noam Chomsky nedržel svého kopyta a hle, máme z lingvisty anarchistu, ba neomarxistu a kontroverzního aktivistu. Se sebou sám sice tento bard žádnou falešnou hru nehraje, protože věří všemu tomu, co říká a sepisuje, ptejme se přesto, zda mu je nutné naslouchat zbožně. A zda vůbec. Jistěže se někomu může zdát charismatický, ne-li vyvolený, ale právě charismatičtí vůdci mohou být nebezpeční, jak víme nejenom z Herbertova cyklu románů o Duně. A charismatičtí lingvisté nás mohou přinejmenším svést na nesprávnou stezku. Tak či onak, ve své knize Kdo vládne světu? (česky 2019), kterou české nakladatelství Karolinum za poslední tři roky dotisklo už čtyřikrát (přeložili Jaroslav Fiala a Čestmír Pelikán), se Noam Chomsky vyjadřuje třeba i následovně (nejprve úryvek z kapitoly Svět ustrnul hrůzou):

Americké útoky se často bagatelizují jako hloupé rošťárny a vylomeniny CIA, které se vymkly kontrole. Jenže nic nemůže být vzdálenější pravdě. Ti nejbrilantnější a nejchytřejší politici s Kennedym v čele reagovali na porážku v Zátoce sviní hystericky, včetně prezidenta, který zcela vážně prohlásil: „Společnosti, které jsou zpohodlnělé, zahleděné do sebe a slabé, jednou skončí na smetišti dějin. Pouze silní… mohou přežít.“

Kennedy zjevně věřil, že silní můžou přežít jen díky masivnímu teroru.

Anebo: Výkonný redaktor New York Times Bill Keller dojemně napsal o „touze Washingtonu pojmout ctižádostivé demokraty napříč Severní Amerikou i Blízkým východem“. Avšak průzkumy arabského veřejného mínění ukázaly, že pro Washington by bylo katastrofou, kdyby zde proběhly kroky směrem k fungujícím demokraciím, kde by veřejné mínění ovlivňovalo politiku.

Konečně v téže knize bezděky prozradil i něco o sobě:

„Zdá se, že konformní intelektuálové, kteří podporují oficiální politické cíle a kteří přehlížejí nebo obhajují zločiny svých domovských států, se těší společenským privilegiím a poctám, kdežto hodnotově orientovaní intelektuálové bývají trestáni.

Ten zvyk sahá hluboko do historie. Jistý muž obviněný z toho, že kazí athénskou mládež, musel kdysi vypít číši jedu. Dreyfusovci zase čelili obviněním z „korumpování jednotlivců i celé společnosti“. Hodnotově orientovaní intelektuálové v šedesátých letech byli osočováni z narušování „indoktrinace mladých lidí“. A ve Starém zákoně se postavy, které by byly podle dnešních měřítek považovány za disidenty, pro změnu nazývají „proroci“. Tito lidé velmi silně rozčilovali tehdejší establishment kvůli své kritické geopolitické analýze, odsuzování zločinů mocných vládců, výzvami ke spravedlnosti, zájmem o chudé a trpící.

Všechny glosy autora najdete ZDE.

Achab, nejhorší z biblických králů, odsoudil proroka Eliáše jako člověka, který nenávidí Izrael, tedy jako prvního sebenenávistného Žida nebo stoupence „antiamerikanismu“, jak tomu bývá zvykem v současnosti… Zdá se mi ale, že v případě odpovědnosti intelektuálů stačí připomenout základní pravdu. Intelektuálové jsou obvykle privilegovaní lidé; privilegia znamenají příležitosti a příležitosti přinášejí odpovědnost. Tito lidé pak mají na výběr.“

Závěrem a kvůli odlehčení této „intelektuálštiny“ film z Polanovy síně v Plzni (součásti Městské knihovny). I díky němu budete moci uklidněni konstatovat, že Noamovy a mé (ne)kvality nejsou ze stejného těsta – ZDE.

 

 

Vložil: Ivo Fencl