Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Komorní vnímání aneb Moreauův ostrov tehdy a teď. Glosa Iva Fencla

10.05.2022
Komorní vnímání aneb Moreauův ostrov tehdy a teď. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Levné knihy

Popisek: Barbara Carrera ve filmu Ostrov doktora Moreaua (1977)

„Pojmu to komorně.“ Většina lidí chápe, co si má pod těmi slovy představit, a každopádně tu nefunguje doslovnost ve smyslu „zavřu ženu přes noc do komory“: bylo by to domácí násilí. Ale konkrétní případ. Režisér nedostane zrovna kopec peněz. „I co. Pojmu to komorně.“ A třeba film Za soumraku se sice neodehrává v komoře, komorně však pojat je.

Muž a žena (kteří se před lety osudově sešli ve vlaku) se opět potkají v Paříži, jdou, konverzují, konverzují… a konec. Pokračování příště. To je typický komorní film. Paříž je sice komfortní velkoměsto a nikoli komora, ale navzdory rozloze, úžasným prostranstvím a charismatu staveb uzná snad každý, že je Za soumraku (prostřední část volné trilogie) komorní film. Zdařilý, i když nelze vyloučit, že režisér Linklater prostě šetřil. Musel. Vedle půvabu hrdinů mu jistě hodně peněz ušetřily samy půvaby města nad Seinou. Jak jinak to ostatně dělával Woody Allen?

Někdy se ovšem stane, že vám komorní film původně připadá nekomorní. Naopak. Ten snímek vám přijde ohromující, zahltí vás dojmy, navždycky vás ohromí a zůstane ve vzpomínkách pomalu jako rozsáhlý lán života. Ano, to se může stát. Když jste ještě děti; a právě mladí často omezenost a komornost nevnímají. Nadchnou se poprvé čímsi, co je předtím nikdy nezasáhlo, a Komorní divadlo je pro ně obří Opera.

Nebo vidíte už ve třinácti laciný film „za pár šupů“, ale žádnou takovou zápletku jste předtím nezažili, a ještě takřka všemu věříte a máte bujnou představivost, takže si spoustu věcí domýšlíte. Ani tam nejsou, ale vy je vidíte. Rozhlížíte se jaksi do dálav.

Nebo naopak nic nedomýšlíte a berete si dílo neporaněnýma, ranýma očima. Prodchne vás. A chci vyjádřit ještě něco. Ne, já neříkám, že je komorní divadelní hra horší než bombastický muzikál. Nechci tvrdit, že je (komorní) Za soumraku horší než Příběh dvou měst podle Charlese Dickense (z krvavé Francouzské revoluce). To ne. Ale bohužel musím konstatovat, že VIDĚT KOMORNĚ je i příznak stárnutí.

Předvedu na příkladu Ostrova doktora Moreaua (1977). Je to několikátá adaptace stejnojmenného románu H. G. Wellse, přičemž jedna z prvních se jmenovala Ostrov ztracených duší: tu ještě autor viděl, titulní roli hrál Charles Laughton.

Přes třicet let po Wellsově smrti natočili román s Burtem Lancasterem a všechno to, co jim v klasické verzi (kde hraje i Lugosi) připadalo funkční, vzali a po svém „vylepšili“. Snad ale bude lépe říct, že to pouze zmodernizovali „okem sedmdesátých let“. Další ubrali, něco přidali. Stál jsem tenkrát před kinem jako sůva a koukal na barevné fotky. Byl jsem teenager a věděl, že H. G. Wells napsal Válku světů a Neviditelného a Stroj času, ale že napsal i Ostrov doktora Moreaua, na to jsem nevzpomněl; jen mi byl povědomý název. Bylo 27. prosince 1979. Vstoupil jsem s houfem dětí do kina, bylo mi patnáct - a jinak se v Československu horory takřka nedávaly.

Ani jsem ostatně netušil, že jdu na horor, ona to žádná reklama nevyužila. A kromě toho se tenkrát cizí filmy, když už je jednou koupili, dávaly ještě roky; takže jsem na Ostrov doktora Moreaua mohl jít znova zjara a potřetí dokonce roku 1981.

 

Během těch tří let jsem ho tedy viděl třikrát a jednou vzal matku. Moc se jí to nelíbilo, ale o filmu s někým hovořila a mj. řekla: „Chápu, že to komunisti koupili; tam vlastně názorně ukazují zhoubnost víry a náboženství.“

A je to pravda. H. G. Wells měl - jako literát - nejprve úspěch se zmíněným už Strojem času (na konci devatenáctého století), jenž sepsal na podkladě vlastní, starší povídky. Ale ještě předtím dal do oběhu knihu vychvalující eugeniku a následoval i román Ostrov doktora Moreaua, který mezi čtenáři budil hnus a odpor. Naštěstí H. G. plynule pokračoval sérií neskutečně působivých povídek i románů, a tak se na ten úlet skoro zapomnělo.

Teprve roku 1921 vznikla - v Německu - první adaptace. Následovala první zvuková verze (1932), nato druhá americká verze (1959) - pod titulem Hrůzou je člověk sám – a prý i krátkometrážní Ostrov doktora Agora od Tima Burtona, který ale dnes není k nalezení.

Přišla také adaptace Eddie Romera (1973) Lidé soumraku, která za moc nestojí, a konečně i další předloze (relativně) věrná adaptace, již jsem viděl já. Dodám už jen, že roku 1996 obsadili do titulní role dokonce Marlona Branda; ale vraťme se do let 1977-1981, k mému nedospělému vnímání. Nedospělému, ale o to intenzivnějšímu. Z mála se ještě hnětlo v podvědomí moc. A ten film moc měl a jednoznačně se mi líbí.

Možná to bylo také tím, že jinak horory nedávali, ale mně se zdálo dobré i zpracování. Hudba Laurence Rosenthala stupňuje napětí a hrůzy se odhalují postupně, po kouscích. Krásná Barbara Carrera, rodačka z Nikaraguy, se dvakrát miluje s Michaelem Yorkem, představitelem trosečníka na ostrově, a jen druhý akt (v přírodě) je - očividně - vystřižen a zbyl pouze vytřeštěný záběr, kde jsou obnažení milenci vyplašeni.

Ale jejich láska mě nezajímala, nebo málo. Zaujala mě ústřední zápletka s přeměnou rozličných druhů zvířat v lidi a - posléze - proměnou Yorka ve zvíře. Režisér Don Taylor vytvořil slušnou atmosféru: mě pohltila. Prales Panenských ostrovů mi připadal nekonečný a NĚCO tam Yorka honilo. Počet „ztracených duší“ na tom ostrově byl brzy mimo všecky mé výpočty. V tomhle filmu vážně vše fungovalo a třikrát mě během let dokonale odreagoval a ne, komorní mi nepřipadal ani vzdáleně; protože to prostě byla „bomba“.

Knihu kupodivu nešlo sehnat. Nakonec jsem si v Městské knihovně v Praze přece půjčil prastaré kapesní vydání z roku 1901! Přišlo na trh ještě za Rakouska v překladu V. Jiříka, a jak jsem zjistil, předloha je sofistikovanější. Skutečný zážitek už mi, pravda, nepřinesla; ale zjistil jsem, že se příběh odehrává v letech 1887-1888 na pacifickém Noble´s Islandu. Vypsal jsem si rovněž jména aspoň některých „Zvířecích Lidí“. Učitel Zákona M´ling, Prasečí Žena, Nosorožčí samice, Leopardí Člověk, Mědvěd-Býk, Psí Muž, Opičí Muž, Satyr, Hyena-Svině, Kůň-Nosorožec, Chlupatý Netvor, Puma, Ocelotí Muž. Citováno přímo z překladu.

Na předloze je ovšem odpudivé, že Moreau povětšinou vytváří člověka nikoli jen ze zvířete, nýbrž rovnou z dvou zvířat různých druhů. Ale příroda či ještě něco výš zařizují, že těla opakovaně regenerují. Vracejí se k původnímu stavu. Pro Moreaua se to ukáže jako nepřekonatelná překážka. Zvířata se většinou vracejí k původním zvykům. K původní podobě pak jen částečně. Ale k úvaze o komornosti.

Horor jsem později znovu viděl v televizi a stále to byl stejný pocit. Rozsáhlosti. Například na německé ARD jsem si jen všiml, že vystřihli poslední brutální scénu. Musel jsem snímek na videokazetě či DVD vidět pak ještě několikrát, například se synem, ale jak je „komorní“, to jsem si všiml teprve letos. A šokovalo mě to. Chyba vnímání je totiž ve mně a těžko rozhodnout, zda jsem lépe a správněji vnímal tenkrát. Tenkrát přece Ostrov ještě nebyl „komorní“. Přivodil mi úžas. A neříkám, že se mi pořád nezdá zajímavý, ale jeho lacinost mě pojednou vyděsila. Točili to přece, proboha, nejspíš na pár metrech s liánami, na jediné pláži, v jedné dekoraci ústřední vesničky, no, a tu nakonec nechali shořet.

Potvor je vlastně jen pár a jsou tam chvíli. Vše se vyvíjí, to ano, ale neuvěřitelně zkratkovitě. Ty nemožné dialogy! A Michael York je sice pohledný, ale že by to byl nejlepší herec všech dob, se říci nedá. Rezultát? Obávám se, že - teď úplně komorní - film stojí pouze na výkonu Burta Lancastera.

Ten má charisma a působí věrohodně. Ale nic naplat, fakticky hraje jen šílence. Vraždí bez emocí, bez váhání a je posedlý svým výzkumem a objevem. Utrpení zvířat předělaných na lidi ho nevzrušuje. Nakonec tam visí. Přesto za jeho obsazení nemohu než poděkovat a trefné je i proto, že ve válce dvou Růží kdysi v Anglii proti sobě taky bojovaly rody Lancaster a York.

Ale o to nejde. Jde o to, že tu náhle sleduji jen komorní příběh „pro 4 herce, hordu kaskadérů a pár šelem ze zoo“. Ani dnes nezklamal, ale jeho svět se zmenšil. Nepravděpodobnost situací rapidně vynikla a nikdy předtím jsem si např. nevšiml, že se x-krát opakuje scéna-klišé, kdy York cosi odhalí, načež se vynoří Moreau, který ho nejspíš celou dobu sledoval.

Navíc jsem se dočetl, že prý udělali dobře, když zavrhli „původně plánovaný konec“, kde se půvabná dáma mění poté, co s mladíkem prchla ve člunu, zpátky ve zvíře.

Sice totiž Moreau návštěvníkovi hned úvodem řekl, že krásku zachránil v jejích jedenácti z jakéhosi hampejzu, ale dle původního scénáře lhal. I Marie pocházela ze zvířete a rovněž u ní se projevila regenerace organismu, ač kupodivu teprve po odplutí z ostrova.

Hurá - a sláva bohu na nebesích, takže to tam nakonec nedali. A ještě milence včas našla loď! Jenže… Ouha. Buď jsem se konečně díval pozorněji, nebo je na DVD film jiný, než tenkrát v našich kinech (i původní dabing ostatně zmizel), ale finální záběr (či spíš jen zákmit) rozhodně předvede tvář herečky zvířecky změněnou!

I to je nakonec jen komorní detail. Zlaté dětství!

 

Vložil: Ivo Fencl