Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Měl jsem propisku, psací stroj a telefon. A do Prahy se volalo přes ústřednu, vzpomíná plzeňský novinářský bard Jaroslav Nedbal

14.04.2022
Měl jsem propisku, psací stroj a telefon. A do Prahy se volalo přes ústřednu, vzpomíná plzeňský novinářský bard Jaroslav Nedbal

Foto: Se svolením Syndikát západočeských novinářů

Popisek: Ilustrační foto; výřez z obálky knihy Perem, kamerou a mikrofonem

ROZHOVORY NA OKRAJI Zajímáme někoho? Ptá se vlastně v celém tomto interview novinář Jaroslav Nedbal, který nastoupil do krajské redakce MF v Plzni 1. října 1970. A dnes vydává knihu vzpomínek plzeňských novinářů. V perexu k rozhovoru obvykle bývá řada informací o zpovídaném. Tentokráte to necháme na něm samotném - v článku. Navíc bohužel nemáme fotku pana Nedbala. Nemá totiž Facebook, ani on, ani Syndikát… Prostě stará škola.

Pane Nedbale, vedete Syndikát západočeských novinářů a připravil jste pro něj i spolu s ním novou knihu. Oč se jedná?

O titul Perem, kamerou a mikrofonem. Má to osmnáct kapitol, v každé se někdo (a snad mohu říct JEDEN Z NÁS) ohlíží za svými výkony, vyjadřuje vzpomínky. Nejde přitom jen o práci pro noviny, jak jsme je znali (protože se markantně změnily a náklady neustále jdou dolů, klesají), nýbrž taky o rozhlas, televizi. Přitom se ale připravte, že zabředáme daleko do hlubin minulého století, až k jeho polovině, do let padesátých.

Knížku můžete elektronicky prolistovat ZDE – je skvělá, hrozně zajímavá.

 

Vlastně tak jde i o historii někdejší Pravdy - včetně ohlédnutí za momenty roku 1968, kdy redaktoři deník vydávali ilegálně…

Ano. Knihu jsem dal dohromady a byla by tu dřív, kdyby nenastala éra chřipky. Nápad je už z roku 2018. Ale věděl jsem, že nebude tak snadné všechny vyzpovídat, ba některé pamětníky vůbec sehnat. Poskládat to.

I vy jste sepsal kus téhle knihy. A nezapomíná ani na film. Jak vím, Filmové studio Plzeň sebou zprvu šilo pod křídly Parku kultury a oddechu. Až pak ho spolkl Krátký film Praha, načež je pod privátním vedením.

To vše však spolkl i čas. Dneska… Mladí samozřejmě ani nevědí třeba to, co byl rozhlas po drátě. Navzdory tomu, že se jednalo právě o Plzeň, která - jako jediné město v Československu – skrz něj vysílala zápasy své Škodovky v přímých přenosech. Ano, dráťákem. Zasloužil se o to třeba i Mirek Pražák, legendární komentátor ligových zápasů ze zimního stadionu a Štruncových sadů. A jak možná víte, sám byl sportovec (jako tenista válel), pak se stal se trenérem reprezentace a… Když borci sestoupili do druhé ligy, Míra přímé přenosy zařizoval taky z míst a stanovišť mimo Plzeň. Já sám jsem byl třeba u toho, když se vysílalo až z Čelákovic.

 

Vy - a dvacet dalších autorů - jste dodali knize i slovník vlastní hantýrky. Je v kapitole Když otevírák není nástroj a lamač nepracuje v kamenolomu.

Přesně tak.

A když už jste mě zavedl ke sportu: trenér Václav Ježek kdysi takřka zhatil reportáž z utkání mezi Škodou Plzeň a Viktorkou Žižkov. Jak?

V té době jsem pracoval v pražské redakci Mladé fronty a současně jsem byl externím spolupracovníkem sportovní rubriky plzeňské Pravdy. Z některých zápasů tehdejší fotbalové Škody Plzeň jsem po domluvě posílal telefonicky reportáž. To by tento případ.

Škoda tehdy po divokém zápase s Bohemkou prohrála (díky velmi podivným verdiktům rozhodčího) a já si netroufl telefonovat z kanceláře sekretariátu domácích, a tak jsem se rozhodl volat z budky. A co nevidím. Tam telefonuje sám věhlasný trenér Václav Ježek. Zoufalými posuňky jsem jej upozorňoval, že nutně potřebuji volat. On jen pokrčil rameny a naznačoval, že už končí. Ale i to stačilo k tomu, že reportáž dorazila pozdě. Redakce použila referát z ČTK. Tak to je ta příčina.

Byla chvíle, kdy jste chtěl s prací na knize o práci západočeských novinářů seknout?

Těch okamžiků bylo samozřejmě více. Hlavně, když řádila korona. Nemohli jsme se osobně scházet, a to nás časově brzdilo. Nemohlo se chodit do knihoven, archivů. Internet nám moc platný nebyl. Musím ale říci, že všichni, které jsem do práce zapojil, tomu všemu postupně a doslova propadli - a pracovali velmi houževnatě. Takže jsme k mému překvapení jednoznačně drželi při sobě a vzájemně si fandili.

Zklamal vás přesto přístup některých oslovených?

Našli se někteří bývalí kolegové, které jsem oslovil: slíbili, že něco napíší, ale i po několika urgencích nereagovali, a tak jsme vše v tichosti ukončili.

Jaký je v té nové knize poměr mezi reflexí novin, rádia, televize a filmu?

V oblasti publicistiky zcela určitě nic nezměříte ani nezvážíte. Záleží, z jakého úhlu se na vše díváte. Každé médium má své vnímatele: čtenáře, posluchače i diváky. K tomu si připočtěme i dnešní sílu internetu. Vše se vyvíjí a já... Nechal bych to tak, jak to je.

Jsou věci, které se vám nakonec nepodařilo do knížky vměstnat a momenty v hlubinách zapomenutí?

Do knížky se nevešla spousta věcí. Příčiny však jednoznačně byly dané financemi a rozsahem. Ve skrytu duše proto doufáme, že se podaří navázat na tento první pokus a vydat pokračování.

Co když vám někdo začne tvrdit, že ve vzpomínkách pamětníků obyčejně dochází ke zkreslením?

Většina našich autorů překročila šedesátku a léta běží. Paměť nám zatím slouží, snad všechno klapne a sejdeme se k onomu pokračování. To jistě mluvím za všechny stávající autorky a autory.

Jak vzpomínáte na své začátky?

Začínal jsem jako dopisovatel Mladé fronty a Mladého světa v polovině šedesátých let. Tehdy jsem pracoval jako vychovatel a instruktor volného času na internátě Železničního učiliště v České Třebové. Tam se během roku pořádala spousta sportovních a kulturních akcí. Například jsme měli Divadelní kroužek, Reces klub, Klub přátel Jaroslava Foglara. Pořádali jsme koloběžkové závody a mnoho dalšího. O všem jsem psal zprávy do tamních okresních a krajských novin a do již zmíněné MF a MS.

Když jsem v Třebové skončil a vrátil se do Plzně, začal jsem pracovat opět jako instruktor volného času - v tehdejší Unii středoškoláků a učňů. Rovněž tady byl prostor k psaní - o vodácích, dívčí kopané, literatuře, o akcí v Klubu Dominik… Vše vedlo k tomu, že jsem i bez novinářské praxe nastoupil jako redaktor do krajské redakce MF v Plzni.

Kdy?

Bylo to 1. 10. 1970.

A jak vaše začátky pokračovaly v zaměstnaneckém poměru?

Měl jsem k práci jen propisovačku, psací stroj a telefon. Ale tehdy se do Prahy volalo přes ústřednu. Na spojení se také čekalo desítky minut! - Takže srovnávat tu dobu s dneškem, to po technické stránce nejde. Za to vládla větší kolegialita, měl jsem denní styk s lidmi, poznával práci na poli, ve fabrikách, na stavbách či ve školách. Naučil jsem se všechny novinářské žánry, které dnes už v novinách ani nenajdete.

Ví snad dnes někdo správně, co to je glosa, fejeton, soudnička, reportáž a rozhovor? Ne. V novinách, televizi a rozhlasu dnes převládají peníze za reklamu. A to je velmi smutné.

Jsem ale rád, že jsem se během své práce mohl potkávat a seznámit i blíže s takovými osobnostmi, jako byl Karel Pacner, Milan Syruček, Oldřich Vejvoda, Jaroslav Šálek, Rudolf Křesťan a mnozí další.

Co byste řekl k dnešnímu poklesu nákladů denního tisku?

Tady budu asi velmi stručný. Odnaučit číst noviny, poslouchat rádio či televizi, to přece udělali sami novináři. Ale plnou vinu bych jim nedával, protože musí pracovat pro ty, kteří je platí. S rostoucím tlakem na prostory pro reklamu ovšem logicky mizí i ty rubriky, které pak lidem chybí. I všechno kolem nás běží a letí rychleji. Spousta věcí se tak zjednodušuje, je snaha hovořit jedním hlasem a jiné názory se příliš netolerují. Lidé potom hledají alternativu. Například na internetu.

Těžištěm knihy je Plzeň. Ale co kompletní západ, kam spadají Karlovy Vary či Cheb? Těch oblastí se kniha dotýká méně!

Naším zájmem bylo se zaměřit pouze na Plzeň. Pokud to ale půjde v dalším pokračování, obsah se rozšíří i o vámi zmíněné oblasti, kde je toho spousta, co by stálo za zaznamenání.

Nejsem sám, kdo si všiml obecného jevu: odlivu tvůrců do Prahy. Někteří tam zůstanou už po studiích a jiní Plzni utečou časem. Mluvím i o kultuře obecně, jistěže taky o sportu. Musíme to brát jako samozřejmost, s níž je nutné se smířit?

Záleží na lidech a tom, čeho chtějí v dané profesi dosáhnout. Někdy to, uznávám, vypadá, že je zajímají jen peníze a kariéra. A to je bohužel málo.

Kde a kdy bude kniha především představena?

Počítáme hned s několika autogramiádami, ale i tady je mnoho překážek. Na ty dnes narážíme v prodejnách knih, a tak hledáme jiné prostory. O všem budeme zájemce informovat. - Víte, zrovna v tomhle bodě jsme vůbec žádné překážky nečekali. Věřili jsme spíš, že to krámům pomůže v prodeji ostatního sortimentu. Ach jo, spletli jsme se. Časy se skutečně mění.

 

Vložil: Ivo Fencl