Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Krásy vlasti, hrůzy Dubaje. Glosa Iva Fencla

15.03.2022
Krásy vlasti, hrůzy Dubaje. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Wieru Mnechi

Popisek: Starý Plzenec

Matka mi zrovna před chvílí řekla: „On sem asi přijde Putin.“ „Nebo spíš do Varů?“ reagoval jsem žertem. „Ale co by tu Rusové hledali? Suroviny? Ty bychom spíš my získali u nich, to, kdyby nastala časem protiofenzíva.“ „Nesmysl. Ti rusáci možná vážně skončí tady,“ povídá máma - se vzpomínkami na rok osmašedesátý. Ale tomu za mák nevěřím a koneckonců jsme v NATO, ne? Navíc fatálně zasuti mezi Německo plus Rakousko.

Příchodu Rusů se proto nebojím. I z té příčiny nikoli, že budou mít ještě dlouho co dělat s Ukrajinou. Ale je fakt, že jsem včera zhlédl zbrusu nový film Igora Chauna, kde se tento chlapík s úzkostmi kapánek mydlí. Točil to na hřbitově a u křížku, kdesi na Vysočině. Ale oni nepřijdou. Přesto to zaklepávám.

Ne do dřeva, to shoří, a ani ne do platiny a iridia, ale do skla. Tím sklíčkem dalekohledu se koukám i zpátky životem. Žasnu a NEJÁSÁM, nakolik jsem JÁ SÁM „neinvazivní“ tvor.

Tak málo cest mi stačilo. Jednou jsem byl v Drážďanech, častokrát na různých místech Prahy, ale jinak… To Putin by se jistě rád a na svá stará, sedmdesátiletá kolena ještě mrkl do Varů, ne? Zatímco já osel tam byl za šedesát let jen párkrát, ač jsem Západočech a ač je miluji. Mám je rád takřka jako nedaleký Kynžvart, o němž jsem dokonce sesmolil dvě knihy. To sesmolil, a přece spočtu své fyzické pobyty v Kynžvaru na prstech.

O Mariánkách platí to samé. Zpívající fontánu jsem za tmy zažil jen párkrát, nicméně v románu Styky s Jorikou věnuji městu okolo ní celý samostatný díl. S výjimkou místních reálií je ovšem vyfabulovaný.

A co Lázně Františkovy?

V nich sice odedávna žije má úspěšná kolegyně, básnířka Alenka Vávrová, ale byl jsem tam jednou. Došel jsem do Františkových Lázní zpola bezděky pěšmo z Chebu: podle přehrady je to kousek. Přes noc jsem předtím vezl do Chebu vlakem poštu - a večer v této roli mířil zpět k Plzni. V mládí toho stačíte… A Starý Plzenec? Celý život tu přebývám a nejméně dvě mé knížky mají výrazně autobiografické prvky: Občan Starého Plzence a Veřejný nepřítel. Poté, co je s lupou i bez lupy prozkoumal bohemista Vladimír Novotný, prvořadě ho ohromilo (a dal mi to vědět), že jsem se od narození… takřka nehnul z místa. Ni o píď.

Že by to bylo mou notorickou grafomanií? Sklonem snít, psát, číst a sledovat filmy? Snad. A kdesi jsem četl, že i spisovatel Edgar Wallace (a ten knihy doslova chrlil) považoval za krajně kontraproduktivní… se i jen zvednout ze židle.

Vladimír Novotný z Chodouně u Zdic můj životní styl nakonec možná i pochopil a třeba ani moc ne, ale kdyby nepobral vůbec nic, věru se nemusí, bláhový, stydět. Ani sám totiž záležitost této své stagnace a statičnosti nechápu. A jen vím, že jsem městečko na Úslavě, kde i píši tuto glosu, odmala miloval a prozkoumával.

To začalo již dobrodružnými výpravami do nitra bloku. Z naší zahrady jsem tam sice nepronikl, ale Miloš Kubín od sousedů mě to naučil. Šlo se dostat až na hřiště sokolovny a pod hradbou na dvůr. Soutěskou mezi starými domy ke zdi. Zvládl jsem po ní šplh a následovalo vykouknutí. Ó. Přede mnou už začínalo náměstí. Zase jsme putovali zpátky a později tu zpustly i další dvory a zahrady: zkrátka a dobře, svět pro sebe; něco jako v Ruppově fascinující knize V břečťanu.

Část onoho „břečťanového“ světa křovin a starých stavení dokonce existuje i teď - a pouze už tam nechodím. Ale mohl bych! Nikdo mi nebrání. 

Ještě do dětství. Rodiče řekli, že na kole nesmím přes hranici městečka, ale to jsem porušoval. Jezdil jsem jako „plašan“ silnicí, kde ještě tenkrát nebyl takový provoz, k ostrohu Ostrá hůrka, a šlapal na bicyklíčku po asfaltce vždy jako zjednaný, aby mě z auta nezahlédl a neudal nějaký soused. Vybavuji si zrovna tak moment, kdy jsem „své“ město zatoužil poprvé a naposled sám obejít. Za živého boha už si nevybavím, zda jsem to tehdy realizoval pěšmo či s bicyklem. Avšak vím, že jsem expedici zvládl k totálnímu uspokojení. Jako malý Livingstone. Vybíral jsem nejvíc do polí vystrčené ulice, nicméně obcházení staveb za humny jsem si předem zakázal a s prostou samozřejmostí putoval bez váhání ve směru hodinových ručiček. Trvalo by mi to, ale naštěstí je Plzenec na severu rozložen tak prazvláštně (řeka a bývalý hrad a tzv. Malá Strana pod ním), že se tam ulicemi „po kraji“… ani moc jít nedá.

Jinam bych možná jako dítě cestoval málo, nicméně v polovině let sedmdesátých si pořídili rodiče auto, aby začala fascinující éra výletů. A často dalekých. Už rok předtím jsem si taky zamiloval Český ráj, to díky Šrámkově Sobotce, a s rodiči a mladší sestrou jsme se tam každé léto vraceli. Jistěže jsem párkrát navštívil i Karlštějn či Koněpruské jeskyně a jenom jedinkrát - poněkud vzdálenější - Pravčickou bránu. Párkrát jsme byli na Slovensku a cestou mě zmanipulovalo a ohromilo Znojmo. Krásou, terénem, prazvláštními výhledy a výšinami, propastmi, střechami a podzemím, starými ulicemi a neuvěřitelnými kontrasty přírody a staveb. Těžko říci, za jak dlouho by mi zevšednělo, kdybych tam „musel“ bydlet, ale domnívám se, že nikdy. Divné pak je, že jsem tam vlastně byl pouze dvakrát.

Nejprve v jednom jediném letním odpoledni na hranicích vlastní puberty. A vevnitř v mysli já v ten den hořekoval jat steskem, že nejsem víc dítě, a záviděl dětem, co si hrály na tamní stínadelské dlažbě. Dětem, co se tam narodily. Znovu jsem žil ve Znojmě již celý týden před několika lety - a byly to jedny z nejšťastnějších dní mého života. Především však dík přítomnosti mého syna.

Mám rád i Železnou Rudu - s typickým kostelíkem - a Špičák, kam jsem jezdíval lyžovat. Ohromení však v dětství vyvolaly hlavně Krkonoše a… Bílý Špindl. I přiznám ke své škodě další rest. Nově jsem ve Špindlu nebyl. V Peci pod Sněžkou ano, ale ve Špindlerově Mlýně jsem minimálně od převratu nepobyl ni minutu a je mi proto líto, že už ho nikdy nespatřím v původní, starší podobě. V Peci nás navíc ubytovatelé před návštěvou Špindlu varovali. Odrazovali nás. Jak je hnusný a drahý. A ještě jedna věc je zvláštní.

Sice jsem postupně navštívil všechny země Česko obklopující, ba i Maďarsko, ale dál mě nevytáhli. Dokonce ani do toho Rakouska jsem nezavítal, když jsme žili ve zmíněném Znojmě, a museli tedy ze mě být pěkně otrávení. Jenže se mnou nic nehnulo. A nevylučuji, že to je pouhá záminka, nicméně odůvodňuji tento strach řečí. Tou cizí. Nejde ani tak o to, že bych na řeči byl analfabet: rusky pořád trochu umím a anglicky dokonce o dost lépe… Učil jsem se koneckonců i německy, ale když komunikuji, dělám to víc intuitivně a nemyslím na výběr slov. Řinou se trapně sama, to mám v češtině zautomatizováno, a nejsou prvotní. Ne, nic podobného v cizím jazyce neuhrajete.

Kamarádka Jitka zažila ještě před pár lety bílé noci v Petrohradě, ale já tohle město znám leda z komedie Dobrodružství Italů v Rusku. Rodiče byli v roce 1968 v Paříži, ale mě a sestru nevzali. Po návratu nám (a babičce) předváděli fotky - a máma mě učila kreslit a z lega budovat Eiffelovku. Později se do Paříže vrátila a byla i v Saint Michel, kde ji ohromilo náhlé rozdunění se zvonů. To vše jsem zahlédl sotva v dokumentech a až letos mi přítel Vladimír Gardavský nabídl zájezd na Riviéru a do Monaka, pět dní za nějakých osm tisíc, nu, nevezměte to! Jenže já se přihlásit nedokázal. Má milá nemůže - a nejspíš jsem rok od roku zbabělejší. Mám taky problém s dostatečným vnímáním a strachuji se, že projížděný kraj ve vytčeném čase nevstřebám, protože se třeba zrovna nad něčím zamyslím. Ale to žertuji! Syn (22) přitom už byl v mnoha zemích včetně Itálie anebo Španělska (kde už je na mě moc horko J), nejméně třikrát žil i ve Spojeném království a já sám jsem nadšený anglofil. Moc jsem o Británii přečetl a napsal o ní dokonce knihu (kde je tématem anglická povaha), miluji povídky se Sherlockem Holmesem, ale přesto jsem nikdy nedokázal překonat kanál a Británii navštívit.

Přitom nadále hovořím o místech, kam se mi aspoň trochu chce. Ta ostatní… Darmo mluvit! V Instanbulu bych se bál, i když jsem tam umístil humoristickou povídku, a do Moskvy by mě teď ani nepustili, nicméně jsem nikdy příliš neprahl „živě“ vidět mauzoleum s Leninovou mumií a Kreml. Do Indie by mě nikdy nikdo nedostal ani stem heverů a nechápu, proč bych měl fyzicky stanout pod Čínskou zdí. Je ale pravda, že takový Hongkong anebo Singapur lákají. Přesto… Jak může kohokoli bavit cestování, neprovází-li ho milovaná (a teď rozumějte, že zcela nehraně milovaná) bytost, která s ním zážitky sdílí, jsem nikdy nepochopil…

Co dodat… Sestra byla nedávno týden v Dubaji. Je asi tak stokrát praktičtější než já, ale rovněž z výletu nakonec šílela. Já bych to tam ovšem zavařil x-krát víc. Sestra (moc hezká) o tom i napsala a závěr jejího pobytu je podle mě důkazem, že člověk jednoduše NEMÁ nikam do zahraničí vyjíždět, ale má se obírat průzkumem míst „u nosu“. Takto mě třeba denně lákají břehy Vltavy v Praze a Praha jako taková, i včetně předměstí. Žil jsem tam od osmnácti do dvaadvaceti a nesmazatelně mě to poznamenalo. To město ostatně není magnetem jen mně. Ale Dubaj? Sestra končí záznamy následovně (mírně jsem upravil):

Dneska jsem vstávala strašně brzo, mám ještě přehozený režim a taky se mi celou noc houpala postel; měla jsem pocit, že jsem ještě v letadle a skáče to, je hrozný hluk. Ta cesta zpátky byla děsná. - Poslední den veletrhu byl čtvrtek. Ráno jsem přišla a bylo hned jasné, že do haly jako vždy pustili lidi zvenku. Ti se tam navalí i s kufry a velkými taškami a začnou sbírat všechno jídlo u stánků, od nichž už vystavovatelé odešli. Protože vzorky nikdo neodváží; takže je ale dobře, že se to spotřebuje.

Já tam pobyla pár hodin, trochu uklidila, sbalila věci a po poledni vyrazila zpět do hotelu. Měla jsem pořád ještě pár hodin času, a tak jsem se rozhodla, že to využiji a že se projedu metrem. Měla jsem dopředu nabitou kartu a trochu kreditu zbývalo.

Metro v Dubaji jezdí bez strojvůdce, a tak, když se vám podaří stoupnout si do čela, koukáte přímo na trať a můžete si hrát, že řídíte. Projela jsem se tam a zpátky na jednu stranu města. Většinou metro jezdí na viaduktu, takže se lze kochat, ale moc hezké pohledy to nejsou, jen písek a beton. Když jsem se vrátila, došla jsem ještě k bazénu, trošku se ohřála v teplé vodě a zaplavala si. A ještě na stánek, kde jsme měli v 16.45 sraz, že spolu pojedeme mikrobusem na skutečné EXPO 2022. Ta cesta ale byla dlouhá. EXPO se sice koná v Dubaji, ale až úplném konci města, takže jsme jeli víc než hodinu. Naštěstí je český pavilón, kde jsme měli na šestou naplánován raut s lidmi z Ministerstva zemědělství, hned zkraje. A tak jsme tam zapadli a poprvé po týdnu jsem si dala alkoholický nápoj: studené plzeňské. Tak mi ještě pivo v životě nechutnalo. 

Byl vídeňský guláš a knedlíky, řízky s bramborovým salátem, losos a špenátové gnochi, spousty dalšího jídla. Po týdnu jsem se tedy celkem normálně najedla, což bylo příjemné, vypila ono pivo, což bylo také příjemné, a zjistila jsem, že už bych nejradši jela zpátky na hotel. Ostatní se ale rozjařili a zjevně rozhodli, že budou popíjet do rána, i když pavilon zavřeli už v deset a nás tam slíbili nechat do jedenácti. Využila jsem příležitosti, kdy se kolegové z jednoho stánku, takový starý pán a jeho mladší kolegyně, rozhodli, že se půjdou podívat na svítící kopuli uprostřed výstaviště; odešla jsem s nimi a už se nevrátila. Koukali jsme asi hodinu nebo dvě na světelnou show, již promítali na kopuli, a pak jsem pokračovala přes celé výstaviště k metru. Cesta jím se zdála nekonečná, na hotel jsem se dostala až před druhou ráno. Sbalila jsem se a dlouho nemohla usnout. V pět vstávala. Pro jistotu jsem večer uzavřela hotelový účet na recepci a objednala ranní buzení, kdyby selhal telefon; ale i tak jsem byla nervózní. Nastal poslední den hrůzy, ale vlastně jediný, kdy se mi opravdu nedařilo.

Začalo to už ranním odvozem z hotelu. Nasedla jsem do špatného taxíku. V Dubaji mají taxi dvojího druhu - městské, kde cesta z hotelu na letiště stojí 50 dirhamů, a tedy asi 300 CZK (takovým jsem na začátku jela z letiště), a soukromé za pětinásobnou cenu. Bohužel jsem ve stresu, že nedojedu včas na letiště, vsedla to toho drahého, a tak jsem málem vysolila 250 dirhamů. Jen jako zázrakem se to podařilo usmlouvat.

Na letišti panoval z mého pohledu naprostý chaos, což mě znervóznilo. Není to jako u nás, kde se na každý let stavíte v určitou hodinu do určité fronty. Tady bylo šest front a všechny na všechny lety. Snažila jsem se zařadit a několikrát mě seřvali, že jsem předběhla. Plochy, na kterých se fronty řadí, byly naprosto plné a obrovský shluk lidí byl i mimo ně. Vystresovalo mě to, a když jsem se konečně dostala k přepážce s odbavením kufrů a letenky, sdělili mi, že pro vstup do Čech potřebuji podle zbrusu nového nařízení ještě jeden vyplněný formulář. Úředník mi to aspoň našel na internetu. Byla jsem zoufalá, skoro brečela, a tak řekl, že mi letenku dá, abych si ale formulář poté vyplnila aspoň v mobilu; jinak mě nepustí přes vstupní kontroly. Seděla jsem poté v té narvané vstupní hale a snažila se na svém chytrém mobilu najít stránky, kde formulář stvořím. Až po hodině se mi to podařilo, neuměla jsem to ovšem uložit tak, aby to zůstalo v mobilu. Opsala jsem ale aspoň číslo formuláře a odhodlala se jít k odbavení; začala hledat letenky. Přichází nejkritičtější bod. Letenku a zavazadlový lístek jsem neměla.

Prohledala jsem tašku snad stokrát, nic. To už jsem se rozbrečela hystericky. Nechtělo se mi věřit, že jsem oba papírky ztratila... Přesto mi chyběly. Rozhlížela jsem se po místech, kde jsem před chvílemi seděla a kde mi teoreticky mohla letenka vypadnout, a najednou přede mnou stál černoch a letenku i zavazadlový lístek mi podával. Prý se to válelo pod nějakým sedadlem, a tak to sebral. V Dubaji se prý nikdy nic neztratí. Ale to vlastně neřekl, a když mě tam v té hale viděl hysterickou, asi ho napadlo, že bude letenka má.

K bližšímu seznámení nedošlo, asi že jsem nebyla ve filmu. Ani ne v románu. A tak jsem si oddechla, ale pořád to nebyl konec stresu, protože jsem musela přes odbavení a neměla vstupní formulář. Přes první kontrolu jsem prošla, protože Arabka jen koukla do pasu a pustila mě dál. Následovaly skenery a tam to také dopadlo dobře. Arab mě sice chvíli šteloval, protože jsem nebyla schopna si stoupnout na správné místo, ale pak mi naskenoval zornice, dal razítko do pasu a poslal mě dál. Následovala kontrola zavazadel a tam jsem se musela zout a svléci do trička, odevzdat mobil i chytré hodinky, laptop. Vše mi však po kontrole vrátili. Ještě mě však čekala asi kilometrová cesta letištní halou k bráně, před níž mělo být přistaveno letadlo do Prahy. To letiště je obrovské a já měla letět z C22. Jsou tam písmena ABCD a každé má mnoho desítek „gejtů“, takže je tam určitě pár „bran“, kterými se nastupuje do letadel. Ale našla jsem to v podstatě bez problému a přesně už jen půl hodiny zbývalo do odletu. Tedy naprosto ideální. Stihla jsem si ještě i skočit na záchod a bezvadné bylo, že hned vedla brány stála prodejnička s arabským zbožím. Chtěla jsem kolegům přivézt chalvu, což je zdejší speciální cukroví; strašně sladké, dělá se jen z ořechů a mandlí. Mně sice nechutná, ale je to specialita a v práci ji po mně chtěli. Měla jsem ještě 200 dirhamů, a tedy dvanáct stovek v naší měně, a tak jsem to utratila za pár krabic cukroví. Nejen do práce, ale taky pro sousedy, pro syna i partnera. A vrátila jsem se „na gejt“, byl jen dvacet metrů daleko. Skoro všichni už byli v letadle, i vykročila jsem na poslední vstupní kontrolu. Stála tam česká letuška. Zkontrolovala jen pas a letenku, ale následovala ještě letuška arabská. Chtěla onen vstupní dokument, i povídám jí, že mi zkolaboval mobil a mám jen kód. Mávla rukou. Řekla: „V pořádku.“ Kód evidentně zkontrolovat neuměla a nechtěla mě ani zdržovat. A tak jsem se dostala do letadla. Úleva! Sedadlo jsem měla vzadu, asi šedesátá řada. Kupodivu nebylo letadlo plné, a tak jsem měla tři sedadla jen pro sebe. Za chviličku se startovalo. Hodinu jsem se snažila usnout a zabalila se do jejich deky, které vyfasuješ i s polštářkem. Jenže let byl hlučný, neklidný, zvenku jsem slyšela rachot vzduchu, letadlo sebou házelo, usnout se nedalo. Nedařilo se mi ani zapnout palubní video. Vyzkoušela jsem všechny tři sedačky - a nic, a tak jsem poprosila letušku, aby mi pomohla. Konečně jsem si pustila první film. A tak jsem střídavě koukala na filmy a mezitím přinesli snídani. Pak i oběd. Dala jsem si půl skleničky vína na uklidněnou, spoustu vody a Brufen. Ale let byl nekonečný a nepříjemný, protože byly silné turbulence. Letadlo se propadalo, mlelo sebou. Ale po šesti a půl hodinách se přece objevila Praha a já přesedla k okýnku, abych sledovala přistání. Bylo hladké, stejně jako odbavení. I na našem letišti požadovali onen dokument, ale byla tam mladá Češka a nad mým kódem se jen usmála a rovněž mávla rukou, abych putovala dál. Přes skenery jsem tentokrát už prošla hbitě, počkala na kufr a ještě u pásu potkala spoustu lidí, kteří cestovali z veletrhu stejným letadlem, takže jsme se rozloučili - a já frčela na Go-Parking. Podařilo se mi nacpat se hned do prvního mikrobusu a za deset minut stál na parkovišti. Zaplatila jsem - a hurá domů. Tedy ještě dvě a půl hodiny v autě a jenom v Písku jsem na chvíli zastavila, protože jsem byla už tak unavená, že se mi zavíraly oči. Koupila jsem si ale Red Bull a dojela.

 

Vložil: Ivo Fencl