Zasloužím cenu za mír? Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Iva Fencla

Popisek: Ivo Fencl

Rozhovor s Iva Fencla s Ivo Fenclem. Aneb ne, nezbláznil jsem se, jen chci odpovědět na to, na co se mne ještě nikdo nezeptal. Třeba na politiku.

Začněme tady na Listech, ne? Takže, co ty - a Krajské listy? Máte intimní vztah?

Intimní přímo nikoli, ačkoli se slovem intimní sám nakládám velmi volně; ale cítím se každopádně zavázán Anně Vančové za to, že si mě všimla. Předtím jsem roky a roky chrlil články především pro Literární noviny, ale tento list momentálně neexistuje. Možná teďka žertuji, ale váhal jsem, že kvůli tomu dopíši Ivovi Valentovi, aby obnovu Literárek podpořil, a také Renatě Kellnerové a profesoru Petru Arenbergerovi. Asi jim ale nenapíši, vždyť mají stejně jako já nejspíš dost vlastních starostí.

Píšu taky občas do Neffova deníku Neviditelný pes, mám tam dokonce už nějakých pět padesát příspěvků, jenomže mám problém s tím, že je tam moc politiky. Jiří Wagner, který sice Psu nedělá šéfredaktora od samého začátku, nicméně se etabloval jako ten z nejschopnějších, a bez něj by to zkrátka nešlapalo, tak Jirka, ten mi říkává, že čtenáře právě politika zajímá nejvíc. Vždycky jsem překvapen, protože mě ne. Naštěstí byla taky léta, kdy mi na Psa, to asi taky kvůli zpestření, dovolovali psát i osmkrát týdně (a zpětně si to lze tam - pod mou fotečkou a v seznamu mých textů - ověřit); takže tenkrát jsem kupříkladu líčil čtenářům osudy rozličných svých oblíbených spisovatelů, knih a filmů. Ale to samo sebou šlo dělat pár let, nikoli donekonečna, a žádné regulérní politické komentáře už psát nezačnu. S výjimkami. Ostatně, ani pro Parlamentní listy jsem je nepsal. Vždycky to bylo někam posunuté. Hlavně k literatuře. A když se do polohy člověka, kterého zajímá politika, pokusně transformuji, oni to všichni nějak poznají, že je to umělá nástavba. I ten Jirka Wagner mi jednou řek´, když jsem si pochvaloval, jaký že se mi poved´ politický rozbor (a že mě jistě pochválil i Henry Kissinger): „Ivoši, ale to vůbec nebyl PRAVÝ politický komentář. Úvaha, glosa, fejeton, to možná!“ Taky proto jsem zavázán paní Anně. Nebýt Krajských listů, tak bych vskrytu stále smolil nějaké romány a sbírky povídek a v tom se zakopal a umocňoval bezděky svůj vrozený autismus. Takhle mě cosi vytahuje mezi lidi.

Ale ten, kdo se nezajímá o politiku, se snadno stane terčem a tím, o koho se naopak zajímá politika. A ta ho semele. Teď přeháním, ale stejně! Nebojíš se?

Strach je pocit a většinou se dostaví teprve v mučírně. Nebo se bojíš různých hlupáků, ale skutečně zlých lidí je podle mě málo. „Pravé zlo je vzácné,“ říká Truman Capote a já mu věřím, neboť většina tropí zlolajnosti, že se bojí, nebo si nechce zadat. Jak vzpomínám, zubař Ludvík Souček, jinak i vzor a guru mého kamaráda Ondry Neffa, který se cítíval jeho inkarnací a napsal o něm skvělý román Tušení podrazu; měl takovouhle zásadu: „Máte nějaký názor? Tak já jsem proti.“ To mi je hodně blízké. Rád se stavím do opozice. Nebo to ani nevím – a stojím v ní. Automaticky, možná jako magor, ale instinktivně. Asi jako Lenka Procházková. Taky bývala proti – a je zase proti. Já vím, někdo mi řekne, že to tihle lidé často dělají, jen aby zaujali. Ba ne. Tak to není. Souvisí se to spíš s tím, že se intuitivně zastáváte slabších. Potřebných. Bezdomovců, které třeba semlel režim, a lidí, co jsou v exekuci. Exekutoři za minulého režimu nebyli a nezaměstnanost taky ne. Ale když před bohemistou Vladimírem Novotným vyslovím jméno Karel Sýs, je to jako bych býkovi ukázal rudý hadr. A nejen Vladimír, X dalších kritiků dneska se samozřejmostí hodnotí autory jako politikum, přičemž nalevo se nesmí. Marx ničemu nerozuměl a nemyl se a i ta paní Uhlová je nakonec špatná. Mně to vadí. Přitom mám taky čidla a radary, abych věděl, kam se správně vrtnout, s kým se bratříčkovat a co říkat, abych plul s proudem. Já nejsem úplně tupý, jenže bych to přizvukování nevydržel. A ne že bych byl v jakékoli straně, ale jsem komunistou. Jo, hodně salónním, ale to na věci vůbec nic nemění. Cítím se možná tak trochu jako Trockij, ale teď už žertuji, to snad poznáš. A nerad bych skončil s cepínem v lebce anebo s vrtulníkem pod skalou.

Ivoši, nezdá se ti, že se básník či psavec musí chovat a tvářit spíše vážně? Neboť opak ho odstaví. Jakmile sám sebe zlehčuješ a žertuješ, jak je zrovna tobě vlastní, tak tě ani ti kritici neprahnou vážně brát. Či jo?

To je pravda. Neprahnou. Věřím tomu. A znám spousty básníků i prozaiků a... Většinou jsou to spíš vážní lidé. To já jsem dost hravý a merit mého psaní hodně, hravě, dravě a kéž i zdravě vychází až z dětství i spíš lehčích žánrů, knih částečně určených dětem. K čemuž ještě toto: bohemista Vladimír Novotný prý říká dívkám hned v první minutě své první přednášky na univerzitě, že NEBUDE, opakuji NEBUDE TADY absolutně hovořit o popu. Takže on Vondrušku ani nečte a Ondra Neff je podle něj komplexně o ničem. Bude zapomenut, což i Pavel Kohout, na kterého je zvlášť alergický. Neuznává ani Soukupovou, ani Mornštajnovou a zkrátka a dobře, jak lidé cokoli masově čtou (Šikmý kostel II), nemůže to být dobré.

To paní Klíčová, jiná kritička, vidí jinak. A tak bývá Novotný na kordy i s Klíčovou.

Třeba já také nejsem masově čten, i lze se ptát, nač si tedy stěžuji. Jenže to nelze srovnávat. Nejsem masově čten proto, že jsem uzavřený, často překonávám sociální fobii, sice doma píšu a píšu, ale jako sysel, žiji na venkově a mám pár nakladatelů, ale oni šetří, mé knihy zrovna moc nedistribuují. Jako literární agent jsem sám sobě na baterky a neumím třeba zavolat do Arga anebo do Albatrosu, zajít tam i osobně a vysvětlit, že mě podceňují.

Já četl, že byl prý nějaký spisovatel nejprve třicetkrát odmítnut, načež ho začalo vydávat třicáté prvé nakladatelství - a byly to bestsellery. Fajn. Možná to je i pravda, spíš ne. Ale já sám nezajdu ani už do toho druhého nakladatelského domu, vlastně řádně neoslovím ani ten první. Mám s tím psychický problém. Nesnáším odmítnutí. Věřím svým textům, ale nevěřím, že je v tom nakladatelství ty texty nadchnou. Nikdy jsem se vlastně nedokázal stát zavedeným autorem, a to ani na populárním levelu. Je to ale neobratnost společenská, ne neobratnost v psaní. A i úspěch je, koneckonců, především společenská kategorie, ne?

Ale to jsou kecy. To jsou výmluvy. Podle mě takový nejsi. Jen se stylizuješ do role neschopného lempla a nepraktického antisociálního blba, protože ty jsi zkrátka líný se prosazovat z toho svého Starého „Dobrého“ Plžovce, tedy Plzence.

Ale uznej, že bydlit v Praze, byl bych jako autor asi už jinde. Ale jediný spisovatel, co mi tento handicap otevřeně připomněl, byla Heda Bartíková.

Jistě, řekne se „internetová doba“, ale ono to není zcela tak!

Nebo většina věcí nevzniká z toho, že někoho překrásně potkáš na ulici? Na Václaváku? Na literárním čtení? Na Olšanských hřbitovech? V kavárnách Rybka či Slavie? Není to tak? Četl´s Všechny krásy světa? Jo? A nemáš snad i jinak dojem, že dějiny české literatury proběhly v Praze?

Mám ten dojem a... Ale schopnost se prosadit moc často leží ukryta a přímo na rubu schopnosti psát. „Prosadit se, to už patří k talentu,“ pravil taky kdosi a možná právě Sýs. Hm, ale to je věc pohledu a názoru. Třeba k Sekorovu talentu psát se družil (výraznější) talent kreslit, ale všecky tyto „strýčky“ nejde jednoduše vydělit z osobnosti a jejího předurčení. Sám si nestěžuji a nemám žádné předky z umělecké branže, o nichž bych věděl, a taky nic nepředstírám, nic, když řeknu: jsem outsider, solitér, asociál, psychotik, psychopat a xenofob. Trpím Aspergerovým syndromem. A často, abych se pokusil promluvit vznosně, nectím vžité konvence, pořadníky, fronty, nepsané zásady a předsudky, které jiní už ani nevnímají.

Ivoši, Ivoši... Opět přeháníš. Vyšly ti přece spousty knih, na řadách dalších jsi spolupracoval a jsi spoluautor. Léta jsi psal pro Tvar. Zveřejnili ti tam stovky článků. Recenzoval jsi pro Literárky, to jsou další stovky. Pro iLiteraturu, i když skutečně jen krátce, no, a dvacet let píšeš - s menšími prodlevami - do měsíčníku Plzeňský literární život. Další stovky příspěvků. Doménou ti bylo také Centrum detektivky a vtlačil ses dokonce na Kindsland. Na Komiks.cz (už zanikl) či Pozitivní noviny. Tedy... Tedy než nebohý jejich zakladatel a šéfredaktor uklouzl na ledě... Ale i zde ti zůstávají desítky optimistických příspěvků a i Dobrá adresa ti, myslím, seděla. Než neprávem zkrachovala. A mimochodem, obnoví ji Štefan Švec? Anebo... Kdo jiný? Ty to sám ji asi dohromady nedáš, což? Máš moc práce? Píšeš přece jako zjednaný i na Knihovničku Čtyřlístek Pavla Chrze a psal´s - v jistém čase - do Salonu Práva. Sem tam od tebe něco zveřejní foglarovský web Bohoušek, anebo i papírový časopis Bobří stopa. Po roky a roky (už dvacet let?) kromě toho pilně chrlíš rozsáhlé i kratší články do LUKu... Mám pokračovat?

Raději už ne. - Ohledně recenzí jsem najednou na rozpacích. Napsal jsem skutečně bezpočet textů o knížkách, které jsem předtím nadšeně zhltl, a dovolili mi, abych vybíral. Jsem redaktor skvělých Čítáren, tam mám taky dost volnou ruku. Ale čím tohle člověk dělá déle, tím víc si uvědomuje, jak je kompetence recenzenta sporná. A že je to celé hra a často věc společenské dohody. Ne: objektivní recenzi takřka nelze napsat. - Četl jsem i vícero recenzí na své knihy a nechám teď stranou ty, co mě chválily; například v případě románu Smíš zůstat mrtev, jenž bych rád reeditoval. Ale masochisticky se zastavím u těch recenzí, kdy mě odstřelili Vojta Němec či pan Krejčík. Zrovna ve Tvaru a v případech knih Rok Joriky a Lektorka z galerie na rohu. Neříkám, že tyto mé výtvory nemají chyby, ale po přečtení oněch kritik jsem si uvědomil, že jsem už předem byl zajíc na odstřel. Ti lidé pravé nedostatky těch knih nevnímali, ale nevnímali ani jejich kvality. Co kritizovali, jsem nemohl brát vážně, ať se nezlobí. Už to panu Krejčíkovi aspoň došlo? Dojde mu to do smrti? Podle mě je dost inteligentní, aby mu docvaklo, jak ležérně mě odbyl a poškodil. V tom článku řešil neliterární věci, úplně klidně. Ale chápu, je to za ním a už něco napsal, aniž tu mou knihu četl, jak je z článku ve Tvaru očividné.

A což se kritikou nezabývat?

Lehce se to řekne. Tak třeba pan Krejčík je víc spisovatel než recenzent, a tak jej rád beru. Že si beztrestně střelil do mimopražského autora, který žije v dálavách a jehož tedy na pražské ulici nepotká, to je normál. OK. Vím jen, že o mně předtím hovořili s arbitrem Novotným; ten Krejčíka vahou osobnosti ovlivnil. - A nejsem podle Novotného jako člověk dost důstojný a vážný. Jako třeba Robert Janda. Ten básník. Ale Novotný je taky sečtělý, skutečně pozná kvalitu. Já to vím. Jen je na diskusi, že třeba paní Soukupovou porovnává pak mimoděk s paní Ferrante. Soukupová tím ostrouhá. Novotného si vážím, ale i on je člověk a má oblíbence a kamarády. Možná je nový Šalda, to by si přál, ale dělá občas sporné výjimky, nadržuje lidem a jiné nechá zamáčknout. To se dělo vždy, jen na to upozorňuji. I Novotný tedy tvořivě dělá nejlepší autory ze svých milců, aniž by objektivně uznal, že některým fandí z mimouměleckých příčin. A naopak lidi, kteří nepozdravili u vrbiček anebo se kamarádí se Sýsem, ty on zatracuje. A ještě příklad mé provokace! Peroutka.

Byl to bard, skvělý muž. Ale já jednou Novotnému furiantsky napsal, že Peroutka sice asi nestvořil článek Hitler je gentleman, ale ještě roku 1939 si to skutečně mohl myslet. Jako mnozí. Očekával jsem spíš polemickou diskusi; místo toho se mnou „Novotňas“ několik let nepromluvil. Ale nejen proto. Napsal jsem, že Miloš Zeman možná bude s odstupem hodnocen jako náš nejlepší prezident. A tento názor Vladimír v jedné své knize (Postřádečky) citoval co doklad toho, že jsem mimo. Uvidí se ale za padesát let. – Nu, a to jsem ještě nemluvil o Putinovi. Což o to! Možná je Putin vrah. Ale fascinovaně jsem se přesto díval na čtyřdílný rozhovor Olivera Stonea s ním. S Putinem. A mám – a nejen já - pro Putina trochu slabost, to přiznávám a je to dle mě lidské. U vážných bohemistů typu Novotného jsem ovšem kvůli Putinovi, Peroutkovi, Zemanovi a Sýsovi na nejčernější z listin. Jistě. Mohl bych lhát, že tyhle čtyři persony nenávidím. Nebo bych mohl přiznat, že o nich nemám dost informací. Ale jsem provokatér. Jsem vždy proti a imponoval mi třeba i profesor Arenberger a zůstávám jeho fanoušek. Asi jako jsem fanoušek Jiřího Schelingera. Proč to dávat do jiných kategorií? Jistě, snad jsem i levičák, ale současně bych tyhle své vztahy k idolům nepřeceňoval. Já ne. Jenže lidi jako Novotný, ti rovnou udělají tlustou čáru a... To, co píšu v oblasti beletrie, už je pak tolik nezajímá. Jsou předem zaujatí. Po právu? Nevím. Ale chápu, že pro ně ubyl jeden člověk, co tu nemístně žertuje, a zbývá tím jen víc místa pro jiné koně, kteří prezidenta nemilují a na seriál pana Stonea by se nikdy nepodívali.

Skutečně jsme ale zabředli do zbytečné války s kritikou. Což kritici chtějí. Už tím, že přijmeš boj, můžeš být poznamenán.

To je pravda. Nechme toho.

Jakou máš vůbec motivaci k psaní?

Motivace se mění s věkem, a kdo tohle nepřizná, lže. V dětství jsem psal a kreslil a sám nechápu, jak na to došlo. Vytvořil jsem ohromné množství komiksů i příběhů, a ještě dnes rád z mnohého těžím, rozvíjím to. Jediné mé vysvětlení? Neměli jsme dlouho televizi a měl jsem dost málo knih, a ještě méně komiksů. Byla to jakási prázdnota, rodičům to ale nedocházelo. Psal jsem, abych díru zaplnil. Je taky fakt, že i oba rodiče psali. Matka je profesorka češtiny, otec byl doktor filozofie. Pracoval tehdy na objemné knize o autorech historické prózy. Možná ji nedokončil, dobře; ale celé dětství a mládí jsem k němu vzhlížel. Četl i pravidelně můj časopis, který jsem minimálně jednou týdně psal i kreslil. Léta jsem ho pomyslně doma vydával a má 116 čísel. Kladl jsem mu jej vždy na stůl. Komiksem nahoru. Otec mě chválil a jistě někdy moc, ale určitě mi nenadával. Jen chtěl, abych měl vedle psaní ještě seriózní povolání. Geodet, například. A podle mě se choval správně. I tou chválou. To takový redaktor Šimůnek na Šrámkově Sobotce mi má díla v mých třinácti naopak hodil na hlavu; ale já si z toho nic nedělal. Ani to se mnou nehnulo. A okolo patnácti už jsem psal docela zajímavé detektivky nebo horory a chápal jsem žánry a chápal třeba okouzlení westernem. Chybou bylo, že jsem vždy toužil psát hotové ságy. A tak jsem stavěl mohutně rozeklané začátky. V určité chvíli jsem pak vždy psát přestal. Už bylo trochu jasné, kam by to spělo, a mě zaujalo něco jiného. Třeba román Dutý Everest, to prostě nemohlo dobře dopadnout. Byla to sci-fi šíleného námětu, ale mně ani to nestačilo. Ještě navíc jsem celý první díl postavil jako záhadu vraždy na odříznutém ostrůvku. A nakonec jsem všechny ty nitky opustil. I časově to bylo nad mé síly. Nejprve školy, i dvě vysoké, pak různá zaměstnání. Jako rentiér bych to, říkám si, dotáhl dál. Ale to i trochu žertuji, jako obvykle.

Pokud vím, inspirovaly tě i ženy.

Strašně moc. Je to patrno všude. To je v základě. Lásky nešťastné, někdy dočasně šťastné. To byl motor. Ale je i jedna kniha, na které dosud pracuji, a ta je spíš o přátelství. Já ji ale vždy odložím. Je tam vztah k muži a možná si vše neumím přiznat a nevím, jak to pojmout. Jsou tam metafory a fantaskní motivy, ale vlastně to možná zastupuje potlačenou homosexualitu. Freud by ji našel! Já moc ne, ale proč tedy fantaskní hávy? Proč nepsat přímočaře? Jsem přímočarý skopec, ale přesto váhám.

Psal jsi někdy pro peníze?

Nikdy. Zní to možná egoisticky a krutě k jiným v mém okolí, ale to nebylo mou motivací. Psal jsem, abych nahradil, co jsem neprožil. A tak to má být. – Ale je fakt, že jsem zveřejnil i moře portrétů svých literárních miláčků. Což byli, podotýkám, zdaleka nejen Edgar Poe, Stevenson, Haggard, Wallace, Chesterton, Doyle, Wells, Meyrink, Buchan, Leroux, Dumas, Burroughs, Bradbury a King či Jaroslav Foglar a Ludvík Souček...

Zdaleka nejen oni, ale taky city k nim jsem dlouho až nepochopitelně vázal na obdobnou sílu citu k ženám. Zuzaně. Ivaně… Bylo to pro mě tehdy srovnatelné a V. Novotný měl ještě smysl pro ty mé představy a vše mi ve svém časopise Plzeňský literární život zveřejňoval. Rubriky Triko paní Ivany, Svetr MUDr. Zuzany. Dnes tamtéž pokračuji pod názvem Plzeňan čte, zrovna vyjde díl o Vlastě Javořické. Už to ale nevážu na žádnou ženu. Už vnímám rozdíl. A vztah mezi mužem a ženou není jako vzpomínka na dětskou lásku k Verneovi. Nebo ano? Už tomu nevěřím. Tyto iluze se krapet ztratily. A ostatně, ani do rubriky Patvar v Tvaru, která byla o spíš brakových autorech, jsem nepřispíval veden ženou. Vedli mě jen redaktoři Michal Škrabal, Lubor Kasal, Michal Jareš, snad i Pavel Janáček a... Z žen jen Božena Správcová, ta stála opodál.

Zasloužil by sis, co myslíš, Nobelovu cenu?

Ano. Ale za mír.

Vložil: Ivo Fencl