Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Chodím ulicí. Už dlouhých třicet let. Glosa Iva Fencla

15.02.2022
Chodím ulicí. Už dlouhých třicet let. Glosa Iva Fencla

Foto: Jitka Jeslínková

Popisek: Ulice; ilustrační foto

Nechce se tomu věřit, ale Honzovi Kalouskovi (tedy zpěvákovi stejného jména) již bylo v prosinci šedesát! Měl jsem ho - v devadesátkách - jako prima kulisu, aniž bych jej ale vnímal; což by se ženské nestalo. Mně ano. Pak… Začalo nové tisíciletí a já stále znal pouze kreslíře (politik promine) Kalouska, gurua to mého dětství. Obrázková kronika českých dějin! Časopis Mateřídouška! To byl ten můj Kalousek - a o frajera Jena jsem se ani zbla nezajímal; a když mi nejznámější jeho song drnčel do uší, šel jsem klidně dál ulicí. Píseň jako píseň.

Ale došlo k prozření. Muselo dojít. Jednoho krásného dne jsem opět seděl u rádia… a v tom zaregistroval úplnou a vymykající se JINAKOST hitu Chodím ulicí. Bác! Od té doby tento šlágr poslouchám, ehm, přímo systematicky. Což znamená, vždy když zazní. Rádio pokaždé zesílím. Jde o zajímavý a vlastně až surreálný text a navíc mě fascinuje, jak je to zvláštně natočeno a nazpíváno! Fascinují mě hlavně místa, kde ještě nedozní zpěv, a přece už Honza ‚sám do sebe‘ začíná zpívat nanovo. Bez nadechnutí. Kdo na to má?

A kašpárek - tam někde za rohem - mi do vlastní tety nejspíš bouchá a támhle zase zvrací námořník a já sám čůrám Jima Beama (s kolou) na chodník. - Klepete si na čelo, chápu, a už jste pochopili, že jsem v jádru jen infantilní pitomeček, anebo jsem se zbláznil, jenže nejen podle mě tato písnička vystihuje popřevratovou atmosféru noční Prahy. A nejen hned atmosféru těsně popřevratovou. I ještě pozdější. Divoké devadesátky. Nechám vás hádat, kdo ten geniální text napsal, ale František Ringo Čech to protentokrát nebyl.     

 

Taky je ovšem pravda, že zažívat v ulici anebo se ‚šlapkou‘ v bílých kozačkách totéž, co pomyslný hrdina našeho songu, byl bych nakonec možná kritičtějším. Ale já příběh vždycky sledoval spíše z pozice člověka, který je víc divákem; asi jako Alfred Hitchock, když říká: „Je to JENOM film.“ Ano. A i proto se mi stávala ta písnička tak dlouho pouhou kulisou, aniž bych ji podchytil anebo analyzoval. Aniž bych ji líbal! Přesto se do mě brutálně vsákla a nemyslím si, že je svět přesně a jenom taký, jak ho tady Kalousek (a jeho textař) předvádějí! Není takový, jenže to nevadí. Aspoň mně ne. V písni je určitá póza, do které se, když píseň zazní, taky rovnou stavím, hm, a držím Honzovi palce. Oba. A navzdory tomu, že z mého hlediska chvílemi opěvuje i to, co mi vlastní není. Není, ale to je právě jádro pudla: milujeme často a romanticky situace anebo postoje, ke kterým jsme sami nedosáhli, anebo které nás minuly. Víte, ani zase tak moc nelituji, že mě Kalouskovo bloumání ulicemi popůlnoční Prahy takřka úplně minulo, ale nehasí to nijak mé nostalgické nadšení. To jsem i já!

 

Jan Kalousek. Se svolením Jana Kalouska

Anebo si vše pouze namlouvám? Rozhodně znám i oblíbenější songy, či ne? Ale i tak bulím – a horko těžko si - při poslechu tohoto Honzova majstrštyku - na některý lepší ŠTYK vzpomenu. Snad jenom Thriller? Snad.

Anebo písně, které mi z rádia zněly na vojně? Rojily se mi v hlavě při usínání na palandě. Tak ty snad taky. Ani je nemám za umělecké vrcholy Everestů, ale prostě náhle zazní a já nevzpomenu na léta devadesátá, nýbrž až na osmdesátá.

To jsem sloužil na Slovensku a jistý fešný motorkář a zpěvák (ještě nikoli Honza Kalousek) mi sděloval: „Zalúbil sa chlapec…“

Kruci! Kruci! A kluci na cimře spolu se ‚singerem‘ řvali něco trochu jiného (zasunul ho chlapec), jenže mně to zrcátko romantiky neroztříštilo! I když…

V tomhle textu je jedna bota, nebo aspoň z hlediska Čecha. Jaká? Slovensky se řekne ZMATEK jinak. ZMETOK. A když tuhle písničku z Blavy o zamilovaném, který „sa zalúbil do těba“ (text Boris Filan), posloucháte, pokaždé a zničehonic uslyšíte nevábnou hochovu charakteristiku (ach, je vůbec možná?): „Taký malý zmetok!“

 

Až po pauzičce song pokračuje, takže pochopíme, že nešlo o „zmetka“, jenže nám to dojde pozdě, řekl bych: atmosféra je narušena; anebo aspoň mně to tak připadá.

Ale i tato píseň písní skupiny Elán včas končí a moderátor (dejme tomu Petr Brožík z Blaníku) řekne: „A teď vzpomeňme Karla Zicha.“

A nepustí Alenku v říši divů, ale Parádu. Mám snad zůstat v klidu? Měl bych, jenže mi uhání mráz po zádech. Proč?

 

Samozřejmě proto, že zde Karel v klidu, a přece intencích Edmunda Hillaryho a Reinholda Messnera zpívá také následující Bukovičova slova:

„A pro svou zábavu zdolám výšku.“

Neumím si vždy v tu chvíli bohužel neuvědomit, že v reálném životě chtěl Karel „pro svou zábavu zdolat hloubku“. Mořskou. Srdce ji ale nezvládlo. I radši do ulic. K Honzům Kalouskům. Ty šedesáté narozeniny slavil už 11. prosince, a tak pusa, barde, a i se zpožděním vše nej! A neboj, nevykradu tě:             

 

 

Vložil: Ivo Fencl