Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tisíc a čtyřicet šest let Starého Plzence. Glosa Iva Fencla

08.02.2022
Tisíc a čtyřicet šest let Starého Plzence. Glosa Iva Fencla

Foto: Wikimedia Commons

Popisek: Starý Plzenec. Protéká jím Úslava.

Je tomu dávno, ale taky se to stalo, že mně bylo jednou dvanáct. Téhož roku (1976) vyšla kniha Tisíc let Starého Plzence: ó, jak mi připadala krásná. Uhranut jsem obracel list za listem. V Plzni jsem se narodil, ale ve Starém Plzenci (někdejší Plzni) žil - a nic podobného o něm do té doby nevyšlo.

A těch tisíc let? Ehm, střelba od boku. Z roku 976 pochází jen první zmínka o mém bydlišti a předpokládám plným právem, že tu ‚něco‘ postávalo již dlouhou řadu roků předtím.

Letos se nicméně píše rok 2022 a situace se v některých směrech opakuje, i když není žádné kulaté výročí. Není, ale držím opět vázanou knihu. Je v ní ovšem daleko, daleko víc obrázků a taky textově je to v mnohém úžasnější knížka než ta stará. Kdyby mi bylo znovu těch dvanáct, jásal bych. Takhle listuji, znovu a znovu, a smekám před Petrem Vrobelem, jinak původcem spousty hudebních nosičů a - mezinárodně uznávaným - mandolinistou. To on dal publikaci se svým týmem dohromady.

 

Většinu textu napsala Anna Velichová, avšak autorů je víc. Martin Lang, Martin Čechura, Zlata Gersdorfová, Petr Mazný, Jitka Sutnarová, Josef Sutnar, Karel Kilbergr, Svatopluk Mareš, František Ulč, právě Petr Vrobel, Petr Kraft, Kateřina Peroutková, Josef Švéda, Václav Vajshajtl, Luboš Lenc, Josef Šístek, Vítězslav Křížek, Petr Liška, Marek Vávra, Zdeněk Voves… Prvých pět kapitol vypráví o dějinách městečka, přičemž Anna Velichová v oddíle zpracovala finální kapitolu O znaku a pečetích.

Následuje čtrnáct stránek záběrů na město a třetí díl Historické a přírodní pamětihodnosti. Má největší počet kapitol, dvaadvacet, a autorkou nebo spoluautorkou většiny opět zůstala Anna Velichová. Probírají se zdejší kostely (jichž bylo původně osm, čímž dosahujeme jistého rekordu; přičítáme k nim ovšem známou románskou rotundu Petra a Pavla na Hůrce), oba dva hřbitovy, hrad Radyně (který nechal budovat Karel Čtvrtý a jemuž Anna Velichová věnovala samostatnou publikaci), radnice, kašna, morový sloup a sokolovna (to vše na hlavním náměstí), četné pomníky, mosty a lávky, skála zvaná Ostrá hůrka (zhruba mezi Plzní a Plzencem), tzv. Černá stráň, rybníky…

Čtvrtá část knihy se jmenuje Civilní stavby Starého Plzence a skrze fotografie a text analyzuje městské domy od čísla jedna (fara) až po číslo popisné 225; byť s nějakými nutnými vynechávkami.

 

Starý Plzenec z výšky, foto repro

Taktéž na pátém dílu Podniky, firmy se asi z poloviny podílela magistra Velichová, která jinak nadále učí, přednáší a svého času byla i mou profesorkou na gymnáziu. Tenhle díl zahrnuje Valdštejnské strojírny a železárny, pivovar, podnik Pronap, fascinující lom, železnici, kampeličku, četné hospody, nákupní středisko i další obchody. Poslední z kapitol části je věnována socialistickému zemědělství a kapitolku o nejznámější plzenecké firmě Bohemia Sekt napsali Kateřina Peroutková a Josef Švéda.

Knihu o Plzenci uzavírá část Instituce, organizace, objekty alias zajímavosti a fakta o zdejších školách a školkách, lékařích i četnících, policii, požárnících i hasičích, pionýrské železnici, Sokolu i jeho sletech, fotbalu, hokeji, házenkářích, oddílu kanoistiky, tenisovém klubu, stolních tenistech, kynolozích…

Nu, a poslední kapitolu vázaného svazku věnovala Anna Velichová přírodnímu divadlu na tzv. Výrovně, které dnes bohužel je leda kuriozitou. A ne snad? Zatímco v čase mého dětství tu ještě vystupoval Semafor, dnes už žádný neinstruovaný cizinec toto divadlo nenajde. Prostor totálně zarostl lesem a musíte se chvíli prodírat jako v hororu, abyste aspoň narazili na zbytek lavičky, kus pódia, lebku laně či nefunkční lampu. V Narnii, oné fantastické zemi C. S. Lewise, taky podobná lampa hořela, to je pravda. V knize Lev, čarodějnice a skříň.

Petr Vrobel (s kterým jsem pár let navštěvoval zdejší ‚lidovou školu umění‘, kde jsem do něj hustil místo dávání pozor příběhy) začíná naši slovutnou knihu těmito slovy: „Do Starého Plzence jsem se v roce 1970 přistěhoval s maminkou Marií a sestrou Alicí z Kunčiček u Bašky u Frýdku-Místku, a to k rodičům maminky – Hildě a Jindřichovi Kozákovým. Žil jsem tady do roku 1988, abych se vrátil v roce 2004, postavil dům a asi už zakořenil natrvalo. Město mi přirostlo k srdci. I přes delší přestávku, kdy jsem stejně jezdil za babičkou a maminkou, jsem měl pořád pocit, že sem patřím. Že patřím do města, které bývalo královské, s mystickou historií dvou hradů a vlivem, který vydržel mnoho staletí. Že patřím do města, které leží v údolí dobrodružné řeky Úslavy pod skálou stvořenou sopkou s pravěkými potvorami vynořujícími se ze země, do města s úchvatnými zákoutími starého lomu, kde na nás čekali indiáni za každým kamenem a hlídali poklad dvou sedleckých „stříbrných jezer“, do města, kde jsem chodil do školy, naučil se hrát na housle, namaloval první obraz… Je to město, kde mám kamarády, známé, kde mám prošlapaný kdejaký kout. Mám to tady rád.“   

 

Vložil: Ivo Fencl