Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Slasti v kolabující vlasti. Glosa Iva Fencla

01.02.2022
Slasti v kolabující vlasti. Glosa Iva Fencla

Foto: Foto se svolením Iva Fencla

Popisek: Fencl a Dáma s krokodýlem

Některé prvky dneška mi připomněly mládí za socialismu, kdy kolabovala ekonomika následkem totálního ochlazení z 31. prosince na prvního ledna roku… Dost, a tohle si, pěkně prosím, po zvednutí zadku doplňte sami. Nebo i bez něj.

Byl jsem tenkrát na gymplu a poctivě šprtal zeměpis, fyziku, ba chemii, která mi ale dělala problém. Podle všeho jsem měl nicméně štěstí, jelikož chemikářka Škardová kdysi učila s mou maminkou. Její skvělý manžel se mi v téže třídě pokoušel do lebky vštípit matiku. Na výtvarnou výchovu nás pak měl malíř, pan doktor Bronislav Losenický, jenž byl dobrák od kosti, ba ještě víc: citlivý, až neskutečně jemný, vnímavý chlap, který, aniž bych tohle rád rozvíjel, někdy logicky propadal existenciálním depresím. Já Broňu ovšem poznal jako až anarchistického ohnivce, který mě vždy chválil a mé výkresy vystavoval. Jednou jsem ‚opajcoval‘ logo olympijských her a on je vystavil na chodbě gymplu taky. Nejprve jsem se styděl, ale ani jsem nešpitl. Kupodivu se nic nestalo. Na obranu svého drzého, laciného činu před stolicí boží jen uvedu, že na samém začátku dění, tedy při vlastním zadávání úkolu Bronislav prohodil, že „smíme - v nejhorším – NAVRHNOUT i logo už existující“.

Lze NAVRHNOUT něco, co už NAVRHL někdo jiný? Myslím, že pouze tehdy, jste-li anarchistou, a ještě k tomu trošku podlým anarchistou. Ale kdož ví…

Na ruštinu jsem měl Ivana Korovického. Bydlel pár metrů od školy ve vilce. Vícero let (ó, jak tenkrát byl jeden jediný rok dlouhý) jsem se domníval, že ten mizera vždy ráno poctivě obchází blok, ale jednou jsem se cestou ke gymnáziu šel vyčůrat za panelák a viděl přes louku jakési pohyby v oblasti ‚plaňkové‘ hradby. Asi dvě latě se najednou odsunuly. Z houštin zahrady nato jukla ven typicky zarostlá ruštinářova brada. Rád nám vyprávěl dějiny literatury devatenáctého století, a to té v Rusku, a neustále zůstával maličko ironický. Sotva zazvonil zvonec znamenající konec hodiny, vždy se Ivan zvedl od stolu a řekl: „Vy se učte - a já se teď odcházím skrýt.“

Nebo: „Tím dnešní výklad končí, protože se odcházím skrýt.“

Výjimečně se ještě ve dveřích otočil jako Columbo a hrdelně dodal: „To znamená, že mě NIKDO NEBUDE HLEDAT!

Vždy jsem přemítal, zda ‚Korouš‘ vůbec chodil do sborovny.

Nespal nakonec mezi svými hodinami ‚rudiny‘ v kabinetu? Ale těžko. Ruštináři (ještě tam učila skvělá paní Kubátová) přece kabinet neměli!

Teprve ve čtvrťáku Ivan Korovický vždy svým žákům slavnostně osvětlil (vždycky to bylo jakoby náhodou), že slovy „odcházím se skrýt“ končíval hodiny už jeho dávný učitel YX. Ale popravdě, připadalo mi to osvětlení jako spíš slabší pointa. Chabá, až moc čítanková. Je mi ale líto, že Ivan Korovický zemřel poměrně brzy potom, co jsem i u něj maturoval (tuším, že za tři) a jest mi líto, že jsem ho snad i jednou minul v Praze, aniž jsme si spolu pohovořili. Je to škoda. Lízal tenkrát vanilkovou zmrzlinu, stále stejně rezatá vousiska na tváři - a šel a šel anarchisticky Vodičkovou ulicí, aniž mě asi spatřil; ale to mě neomlouvá. To já ho měl první oslovit, chňapnout za rukáv, táhnout ke kavárně. Kéž to udělal jiný student, co to měl tehdy v hlavě lépe srovnané.

Maturoval jsem rovněž ze ‚zemáku‘, na který jsme měli soudruha Volfa, současně ředitele. Nedávno bohužel zemřel. Byl nesmírně hodný, ale zmíním v té souvislosti, jak nepatrně se tehdy - i tak dobrotivý chlap - dokázal odchýlit od politického kursu.

Báli se totiž tenkrát všichni a došlo v geografii také na tehdejší Afghánistán, kdy Volf nemohl neříct: „Teď… jsou tam pro změnu Sověti. Proč vlastně?“ Jen s despektem krčil rameny a rovnou přešel na jiné téma. Lásku k zeměpisu na mě přenesl, ale tady chci vyslovit prvořadě pár vět o slastech tenkrát kolabující vlasti: za zimy, kdy zamrzlo v železničních vagónech uhlí. Kdy zamrzlo nejen v nich. Vyhlášeny uhelné prázdniny a já netuším, zda to dnešní mladí ještě pochopí, ale tzv. distanční výuka se naprosto nestala náhražkou výuky stabilní. Ani náhodou. Jak by to šlo? Nebylo to pro neschopnost socialismu, ale kvůli stadiu technologického rozvoje; a pokud už existoval internet, tak asi ještě neviditelný. Podobně jako je i dál neviditelná gravitace; a nikdo internet z neviditelnosti neodčaroval. Asi jako gravitaci taky dál neovládáme. A není-li internet, neexistují-li ani mobilní telefony, nelze praktikovat jakoukoli distanční výuku: i naloží vám úkoly tak na týden, topič ve vaší škole dostane placenou dovolenou - a vy jdete domů. Alou. Ani na telefonu být nemusíte – a taky že jsem nikam nevolal a šetřil. Sklep doma byl plný uhlí a naštípaného dřeva a já každé ráno vcelku zvesela zatápěl (i třeba Svobodným slovem), abych následně vyrážel na rybníky - s bruslemi a hokejkou.

Ne sám. Chodil i táta, když si vzal dovolenou, má mladší sestra, spousta spolužáků i kamarádů z městečka, Ester Ledecká. Poslední jméno škrtněme!

Ještě první den jsem hrdě padal na kokos a zkoušel prorazit led ke kaprům, ale nazítří už jsem bruslil jako vítr. Zrovna tak doma. S hlavou čistou od sportu já jen tak ‚ze sportu‘ popadl psací stroj a své příběhy najednou mydlil ne už perem, ale do klapek. Úžasná rozkoš! A zprvu se zdálo, že prázdniny budou leda tak týden a maximálně dva, jenže matka přinášela z ekonomické školy v Plzni, kde učila, brzy další dobré zprávy. „Bude to delší. Hurá.“ Období se protahovalo, a nakonec jsem psal na stroji už velmi, velmi rychle. Ne sice tak dobře a všemi deseti jako má mladší sestra Evina, která se posléze stala na plzeňské obchodní akademii mistryní republiky, ale momentálně mám pocit, že mi to stačí, a tisíckrát za to anarchisticky děkuji uhelným prázdninám, za nichž jsem zažíval nikoli strasti, ale slasti… v kolabující vlasti.

A že kolabuje, mi bylo úplně, úplně volné. Jak to? Nevím. Byl jsem jednak hloupý, ale netkvělo to pouze v tom. A zvláštní, jak jsme to režimu přáli.

Pustil jsem si večer zpravodajství a viděl záběry na zamrzlé uhlí na nádraží. Někdo nebohý do toho uhlí čímsi marně mlátil, ale nazítří to už vzdali. Stát bojoval s mrazem a bojoval bylo bez uvozovek. Tenkrát. A ne, to nebylo jako v oné známé dnes Nohavicově písni, kdy se bojuje s pouhým centimetrem sněhu u Národního muzea. Kdepak. Bylo to opravdu vážné. Husák byl sice právník, ale teď mu zima přetékala přes hlavu. Koukal jsem mu do tváře, kde se to zračilo. Měl jsem snad běžet pomáhat? Možná. Jenže jsem byl mlád, a kdo je mlád, kdo je skutečně, ryze, nefalšovaně mlád i srdcem a vším, je anarchistou a miluje vichřici. Sopku. Horory. Ale taky je pravda, že se u mne jako u naboba anarchismus vybíjel především při bruslení a vražděním lidí na papíře, tj. v mých fiktivních příbězích. Nikoli, mistrný hokej jsem za těch pár týdnů zvládnou nestačil, ale třeba takovou překládačku a trojité skoky ano. Hm. Trojité skoky uberme (jako předtím tu Ester) a chci jen vyjádřit své štěstí z toho období. Škola totiž děti mj. dusí a ubíjí jejich tvůrčí potenciály. Doma jsem oproti tomu tvořil, vymýšlel komiksy a dělal jsem si kartotéku zakázaných spisovatelů. Naštěstí jsem měl kde bydlet a rodina mi celkem ponechávala svobodu. Kolik ji to stálo?

Nemám páru. A víte, malý, blbý anarchista si s tímhle starosti nikdy nedělá, když je teenager. Naopak jím cloumá sex, někdy i agrese, absolutně ničeho se nebojí (to je pouze má zkušenost) a politika - cezená televizí - s morbidními událostmi ve světě, inu, to celé mu připadá pouze jako ‚super‘ námět na akční příběh. A co ještě víc?

Ani samotný anarchismus není přesně definován. Jak by taky mohl být? Vždyť je anarchistický. Ten jakoukoli definice sám od sebe ihned smete! Do luftu. A možná souhlasíte, že sklony v tom směru měl i John Lennon. Ale bydlil si koncem života v newyorské Dakotě na vysoké noze, a kdo ví, možná byl zavražděn ne přímo ‚právem‘, ale v důsledku svého specifického anarchismu. A stylu života, který nepochybně byl dost pokrytecký.

A jde o magora, ale přesto: patrně ne náhodou propaguje i dnes Lennonův vrah jistý Salingerův román o chytání dětí v žitě. Mnohde v Americe byl (přitom) školní četbou, ale zde ve finále - a pro někoho překvapivě - nevyzvednu pražádnou revoluci. A nevyzvu k ní. Naopak. Připomenu čtyřicátého prezidenta Spojených států. Byl zlatý - a herec. Zrovna za anarchistu by ho asi označil málokdo, ba máte lidi, kteří statného Reagana považují za úplný protipól Johna Lennona. Jenže to tak nejspíš není.

I Ronald byl - inteligentní - anarchista! A sympatický, byť průměrný herec, jenž brilantně vyprávěl anekdoty a vyslovil i následující sentenci, nad níž přemýšlejte:

Ronald Reagan: „Nejhorší věta, jakou v životě můžete slyšet? Jsem z vlády a přicházím vám pomoct.“          

 

Vložil: Ivo Fencl