Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak se řehtat skoro všemu… Plus jeden starý fór. Vlastně tři. Glosa Iva Fencla

18.01.2022
Jak se řehtat skoro všemu… Plus jeden starý fór. Vlastně tři. Glosa Iva Fencla

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

Třetí lednové pondělí, které letos vyšlo na sedmnáctého, je prý nejkrizovější den roku; samo sebou jak pro koho. Zatímco jeden páchá bilanční sebevraždu, druhý je uprostřed plné práce na románu (nejlepší terapie) a ten třetí pije v Alpách gin s Ester Ledeckou.

Nebudu prozrazovat, do které škatulky náležím (ani do jedné), a vzpomenu radši štěstí putovních táborů (puťáků), které jsme se třídou a oddílem podnikali každé léto, když mi bylo teprve dvanáct anebo třináct. Byli jsme třeba na Šumavě, v Krkonoších nebo v Tatrách, i když pouze těch nízkých. Zajímavou náhodou jsem strávil deset let nato takřka na tomtéž místě, a totiž v Breznu, velkou část tehdy povinné vojenské služby. Na puťáku jsme ovšem bydlili v Banské Bystrici, odkud se vyráželo na všechny čtyři světové strany. Psal jsem si stručný deník, ale nebudu jím tuhle vzpomínku zatěžovat. Chci si vybavit vyloženě jenom naše smíchy a snad jimi trochu rozproudím současnou zahuštěnou oblačnost. Přestane být zataženo, na povrch země dosáhnou paprsky slunce.

V osmičce jsem si v letech 1977-1978 oblíbil spolužáka Jirku Kunzendorfera, i když možná kecám a zaujal mě teprve na onom táboře. Podle mého názoru a když o tom uvažuji zpětně mi na Jiřím imponovalo, že byl vyspělejší. Dospělejší. Uměl lépe jednat s dospělými a nebyl už skoro dítě. Disponoval navíc poutavým smyslem při humor a jistým charismatem, které jsem tenkrát vnímal jenom podvědomě; uvedu příklad. Smrkal.

To mi nikdy nepřišlo jako něco příjemného, natož pak něco, co bych vystavoval na odiv. Ne tak Jirka Kunciter (jak jsme mu říkali). Potřeboval se vysmrkat, i vytáhl veliký, kostkovaný kapesník, skutečně ohromný, důstojně až teatrálně ho rozkládal, vysmrkal se a noblesně zase prostěradlo složil do kapsičky. Jednoduše herec. Jistě jsem se to pak někdy před někým, když tam Jirka nebyl, pokusil napodobit, ale zase mě to brzy přešlo: komu není dáno, v apatyce nekoupí. Jirkovi dáno bylo a jistě nadále je, i když jsem ho teď už dlouho neviděl.

V Bystrici jsme nebydlili v přízemí, ale v prvním či dokonce druhém patře jakési ubytovny. Spali jsme tam na palandách, a jestli si dobře vzpomínám, jednou zůstal Jirka večer na ubytovně skoro sám, zatímco my ostatní snad byli v kině anebo v bazénu. Vrátili jsme se a Jiří vyprávěl, co sám zažil. Málokdy v životě jsem se tak nasmál. Aby toho nebylo málo, několikrát jsem Jiříka prosil, aby historku zopakoval. Opakovaný vtip sice už není vtipem, ale tohle skutečně byla spíš příhoda a Jirkovi nedělalo problémy ji opakovat víckrát a jistě mu dělalo dobře, nakolik se válíme smíchy. Tady musím dodat, že jsme se však smáli většinu toho prázdninového pobytu, a i ve vlaku cestou tam a zpátky. Patřil jsem k těm, kteří vykládali nejvíc vtipů, a to i protistátních; ani s nimi nemám, buďte v klidu, tuto glosu v plánu prodlužovat, i když za jeden jediný (měl jsem ho od rodičů) mě snad na gilotinu nepotáhnete.

 

„Esenbák najde na Václaváku Arabelin prsten. Viděl televizní seriál, takže ví, co má dělat: zatočí prstenem a přeje si: Chci být svalovec, za milenku mít Miss USA a ležet na pláži na Miami Beach!

Stane se. Unesen funkčností kouzelného kroužku se esenbák nemůže nabažit možností, a tak pokračuje: A teď ještě mít takový povolání, abych nemusel absolutně nic dělat, a přesto měl prachů jako šlupek!

A jde po Václaváku a točí pendrekem.“

 

Ale k Jirkově dobrodružnému večeru. Pokusím se jej interpretovat tak, jak nám ho podal, a doložit na tom příkladu, že se děti řehtají absolutně všemu. Dokonce ještě dnes, když si promítám, jak jsme postávali u Jiřího palandy a špicovali uši, mě znovu přepadne záchvat smíchu. Vy ale, to dopředu ohlašuji, čekejte spíše banalitu a příběh poněkud primitivní.

Vypráví Jirka Kunciter, někdy taktéž přezdívaný Kuna: „Když se setmělo, napadlo mě, že se podívám z okna, a tam šel Slovák s kytarou a zpíval: Stůj, stůj, stůj, kam pospícháš, dívko, hej…“

Zde můžete slyšet ‚Goťákův‘ originál, tehdy tedy, jak vidno, populární až v Tatrách:

 

Jirka pokračoval: „Vtom se natáh a vychcal. Ččččč!“ Zde si odkaz odpustím a musím zdůraznit, že Jiří skvěle napodoboval nejen zvuky, nýbrž i zpěv. Respektive: on uměl zatroleně solidně zpívat. Pokračoval celkem nevzrušeně, ač se šťavil pod fousy: „Prostě zase vstal a pohotově změnil melodii.“ A Jirka nyní umně zabroukal celou znělku tehdy všeobecně populárního televizního seriálu Tajuplný ostrov, kde hrál kapitána Nema Omar Shariff:

 

Řekl bych, že příhoda charakterizuje náš tehdejší věk a současně jeden z prvních pohledů kluka na… Na pro nás zdánlivě už dospělého, ve skutečnosti ale taky kluka.

Někdy mě napadne, zda třeba ten opilec nevnímal, že je z pionýrské ubytovny sledován, a nehrál menší show. Koneckonců byla na jiném pokoji taky děvčata. Zrovna tak si představím, jak by i tato banalita ztratila na efektu, kdybych domyslil, co dělal opilec předtím a potom. A co jsme předtím a potom dělali my. Taky jsme spali, samozřejmě, ale skutečně se smáli. Závěrem připojuji ještě jeden fór, jelikož ten o policajtech nebyl zase tak protistátní, nicméně jde o humor už těsně předrevoluční.

 

„Jak se to, prosím tě, vůbec mohlo stát, že zvolili generálním tajemníkem Jakeše???“

„Ále, to víš. Když se mělo hlasovat, každej v plénu toužebně šeptal: Kéž já! Kéž já…“

 

Opět nic moc? Tak vylovím do třetice ještě hlod skutečně ze - mnou výše líčeného - léta 1978.

 

„Ta dálnice z Prahy do Blavy se nakonec nedostaví!“ „Jak to, že ne? Proč?“ „Slováci stejně raději chodí zbojnickými chodníčky, my Češi kráčíme leninskou cestou, no, a pro pár ožralých Moraváků nemá přece smysl nějakou autostrádu budovat.“

 

Vložil: Ivo Fencl