Jak se řehtat skoro všemu… Plus jeden starý fór. Vlastně tři. Glosa Iva Fencla

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

Třetí lednové pondělí, které letos vyšlo na sedmnáctého, je prý nejkrizovější den roku; samo sebou jak pro koho. Zatímco jeden páchá bilanční sebevraždu, druhý je uprostřed plné práce na románu (nejlepší terapie) a ten třetí pije v Alpách gin s Ester Ledeckou.

Nebudu prozrazovat, do které škatulky náležím (ani do jedné), a vzpomenu radši štěstí putovních táborů (puťáků), které jsme se třídou a oddílem podnikali každé léto, když mi bylo teprve dvanáct anebo třináct. Byli jsme třeba na Šumavě, v Krkonoších nebo v Tatrách, i když pouze těch nízkých. Zajímavou náhodou jsem strávil deset let nato takřka na tomtéž místě, a totiž v Breznu, velkou část tehdy povinné vojenské služby. Na puťáku jsme ovšem bydlili v Banské Bystrici, odkud se vyráželo na všechny čtyři světové strany. Psal jsem si stručný deník, ale nebudu jím tuhle vzpomínku zatěžovat. Chci si vybavit vyloženě jenom naše smíchy a snad jimi trochu rozproudím současnou zahuštěnou oblačnost. Přestane být zataženo, na povrch země dosáhnou paprsky slunce.

V osmičce jsem si v letech 1977-1978 oblíbil spolužáka Jirku Kunzendorfera, i když možná kecám a zaujal mě teprve na onom táboře. Podle mého názoru a když o tom uvažuji zpětně mi na Jiřím imponovalo, že byl vyspělejší. Dospělejší. Uměl lépe jednat s dospělými a nebyl už skoro dítě. Disponoval navíc poutavým smyslem při humor a jistým charismatem, které jsem tenkrát vnímal jenom podvědomě; uvedu příklad. Smrkal.

To mi nikdy nepřišlo jako něco příjemného, natož pak něco, co bych vystavoval na odiv. Ne tak Jirka Kunciter (jak jsme mu říkali). Potřeboval se vysmrkat, i vytáhl veliký, kostkovaný kapesník, skutečně ohromný, důstojně až teatrálně ho rozkládal, vysmrkal se a noblesně zase prostěradlo složil do kapsičky. Jednoduše herec. Jistě jsem se to pak někdy před někým, když tam Jirka nebyl, pokusil napodobit, ale zase mě to brzy přešlo: komu není dáno, v apatyce nekoupí. Jirkovi dáno bylo a jistě nadále je, i když jsem ho teď už dlouho neviděl.

V Bystrici jsme nebydlili v přízemí, ale v prvním či dokonce druhém patře jakési ubytovny. Spali jsme tam na palandách, a jestli si dobře vzpomínám, jednou zůstal Jirka večer na ubytovně skoro sám, zatímco my ostatní snad byli v kině anebo v bazénu. Vrátili jsme se a Jiří vyprávěl, co sám zažil. Málokdy v životě jsem se tak nasmál. Aby toho nebylo málo, několikrát jsem Jiříka prosil, aby historku zopakoval. Opakovaný vtip sice už není vtipem, ale tohle skutečně byla spíš příhoda a Jirkovi nedělalo problémy ji opakovat víckrát a jistě mu dělalo dobře, nakolik se válíme smíchy. Tady musím dodat, že jsme se však smáli většinu toho prázdninového pobytu, a i ve vlaku cestou tam a zpátky. Patřil jsem k těm, kteří vykládali nejvíc vtipů, a to i protistátních; ani s nimi nemám, buďte v klidu, tuto glosu v plánu prodlužovat, i když za jeden jediný (měl jsem ho od rodičů) mě snad na gilotinu nepotáhnete.

Ale k Jirkově dobrodružnému večeru. Pokusím se jej interpretovat tak, jak nám ho podal, a doložit na tom příkladu, že se děti řehtají absolutně všemu. Dokonce ještě dnes, když si promítám, jak jsme postávali u Jiřího palandy a špicovali uši, mě znovu přepadne záchvat smíchu. Vy ale, to dopředu ohlašuji, čekejte spíše banalitu a příběh poněkud primitivní.

Vypráví Jirka Kunciter, někdy taktéž přezdívaný Kuna: „Když se setmělo, napadlo mě, že se podívám z okna, a tam šel Slovák s kytarou a zpíval: Stůj, stůj, stůj, kam pospícháš, dívko, hej…“

Zde můžete slyšet ‚Goťákův‘ originál, tehdy tedy, jak vidno, populární až v Tatrách:

Jirka pokračoval: „Vtom se natáh a vychcal. Ččččč!“ Zde si odkaz odpustím a musím zdůraznit, že Jiří skvěle napodoboval nejen zvuky, nýbrž i zpěv. Respektive: on uměl zatroleně solidně zpívat. Pokračoval celkem nevzrušeně, ač se šťavil pod fousy: „Prostě zase vstal a pohotově změnil melodii.“ A Jirka nyní umně zabroukal celou znělku tehdy všeobecně populárního televizního seriálu Tajuplný ostrov, kde hrál kapitána Nema Omar Shariff:

Řekl bych, že příhoda charakterizuje náš tehdejší věk a současně jeden z prvních pohledů kluka na… Na pro nás zdánlivě už dospělého, ve skutečnosti ale taky kluka.

Někdy mě napadne, zda třeba ten opilec nevnímal, že je z pionýrské ubytovny sledován, a nehrál menší show. Koneckonců byla na jiném pokoji taky děvčata. Zrovna tak si představím, jak by i tato banalita ztratila na efektu, kdybych domyslil, co dělal opilec předtím a potom. A co jsme předtím a potom dělali my. Taky jsme spali, samozřejmě, ale skutečně se smáli. Závěrem připojuji ještě jeden fór, jelikož ten o policajtech nebyl zase tak protistátní, nicméně jde o humor už těsně předrevoluční.

Opět nic moc? Tak vylovím do třetice ještě hlod skutečně ze - mnou výše líčeného - léta 1978.

Vložil: Ivo Fencl