Kunderu navštěvuji velmi často, aniž bych jeho tajnou adresu znala, přiznala plzeňská spisovatelka a básnířka dlouhého jména

Foto: Se svolením Karolina Tetzeli Pláničková

Popisek: Karolina Tetzeli Pláničková má očividně ráda kočky. Na jejím Facebooku je asi tak 100 koček, 20 psů a 3 Pláničkové, navíc z let dávno minulých. Tento snímek je výjimečný, neboť nový.

ROZHOVORY NA OKRAJI Karolina Tetzeli Pláničková (*1975 v Klatovech; dále jen KTP – vzhledem k délce a komplikovanosti spisovatelčina jména) je západočeská pedagožka a literátka, která píše verše a zasáhlo ji mimo jiné dílo Milana Kundery. Tomu věnovala cyklus ‚rozjímání‘ (byť za toto slovo mě zabije), které v původní verzi zveřejňoval na pokračování časopis Plzeňský literární život. Další její doménou je mužský živel v kontrastu k živlu ženskému. Loni jí vyšla kniha ‚Teorie přirozeného výběru‘ a roku 2017 ‚Evangelium podle Mesiáše duchaplnosti‘.

Rád Karolinu čtu a vloni jsem se zúčastnil křtu její i své knihy. Když jsem se dostavil na místo, tak jsem zjistil, že cedulky s našimi jmény leží na židlích těsně přistrčených k sobě. A brzy se vynořila dáma. Zrudl jsem, upadl do rozpaků. To se mi stávalo v mládí. Že se mi to samé přihodilo pomalu před šedesátkou, zřejmě značí, že je KTP (snad mi zkratku odpustí), mj. i půvabná, ne-li překrásná žena. Říci ovšem naplno něco podobného dnes, kdy je rovnocennost, rovnoprávnost, generová vyrovnanost, korektnost i karotka, si říká o facku. Nuže, Karolino, jsem připraven.

Rozhovor, který jsme realizovali, odpovídá jednak tomu, že paní KTP nikdy nebude dostatečně sdílná k prachu u svých kozaček (já) a jednak tomu, že jsem se i při kladení otázek (asi) červenal jako děvčátko. To už tak je, nezlobte se. Některé ženy jsou tajemné a nejradši by o sobě v rozhovorech vyslepičily absolutní minimum. A další vás svazují do kozelce svými půvaby, až mlčíte jako zařezaní. Karolina Tetzeli Pláničková má v sobě oba druhy a naposled jsem ji poslouchal, když komunikovala s manažerkou Městské knihovny Plzeň Janou Horákovou. Ta jí naznačovala, že je třeba přijít do časopisu s něčím novým a trochu jiným. A Karolina si nebrala servítků a nahlas přemýšlela: „Přijdu na něco? Jistě. Ne ale hned teď a tady, po boku Fenclově.“ To „po boku Fenclově“ jsem si přidal. Rozhovor není dlouhý, ale jednoduše jsme nedokázali pokračovat a sami máte za úkol uhádnout (a lze to zjistit snadno), zda od našeho povídání již Karolina cokoli z ‚Deníku novomanželky‘ zveřejnila…       

Smím ti, Karolino, tykat, i když se v rozhovorech obvykle vyká?

Ano.

Která literární pole jsou tvou doménou?

Nejvíce inklinuji k povídkové tvorbě a ráda bych postupně směřovala k románu, začínala jsem však jako autorka poezie a písňových textů. K obojímu se čas od času vracím. Psaní básní pro mě představuje formu vyjádření nejintimnějších, často velmi vyhraněných pocitů a emocí. Mám to podobně jako K. H. Borovský, který své epigramy označil jako „malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévá, aby mu srdce nežral“. Pro mě však je psaní básnických textů motivováno nejen vztekem, ale ještě častěji prožitkem euforické radosti nebo naopak smutku, a nalévám do pomyslné nádoby veškeré silné emoce v širokém spektru prožitků.

Víš, kolegyně, podezírám Milana Kunderu, že kdysi využil svou aféru z let padesátých jako reklamu, aby okolo sebe čeřil vodu. Skoro nic přece tehdy neprovedl.

Kundera se měl své údajné viny dopustit před takřka sedmdesáti lety. V českých médiích však, tuším, až v roce 2008 vznikla velká antikunderovská kampaň, ačkoli chyběly důkazy a obvinění nebylo prokázáno. Vůči takovému postupu se ohrazovali i zahraniční novináři, nejsem si však jistá, zda aféru opravdu využil reklamně. Vnímala jsem to spíš tak, že byl kauzou rozhořčen. Jak to tenkrát bylo, ví jen on, a vina či nevina proto zůstává především v rovině jeho svědomí.

Bohemista a kritik Vladimír Novotný se mnou jednou hovořil o Kunderově tajné adrese. Tu jistě zná třeba exministr Šedivý, který je navíc předlohou jednoho kunderovského hrdiny. Co napsat povídku anebo esej, kde bys onu adresu znala?

Vy máte nápady. Zatím takový text nevznikl, ale kdo ví? Musím však podotknout, že Milana Kunderu navštěvuji velmi často, aniž bych jeho tajnou adresu znala, nebo ji dokonce mámila z bohemisty Novotného. Avšak není radno podceňovat ani literáta Kunderu, ani bohemistu Novotného, a myslím, že právě ‚Vlno‘ je jedním z mála lidí, kdo jsou s to tu tajnou adresu vypátrat (pokud ji již nezná), aniž by se museli spojit s tajnou službou.

Četl jsem již starší knihu Japonce Murakamiho, kde radí, jak psát. Hned v první kapitole tvrdí, že spisovatel musí často být „trochu hloupý“, chce-li u psaní vydržet, a že normální člověk většinou zvládne tak dvě knihy a jde dělat něco rozumnějšího.

Pokud se někdo pohybuje ve světě umělecké literatury, nemůže uvažovat v intencích rozumný - nerozumný. Murakamiho vyjádření chápu jako nadsázku. Ale pokud spisovatel nepíše snadno a rychle, musí být především „velmi trpělivý“, aby u svého počínání s tak nejasným výsledkem vydržel. Ale je pravda, že chcete-li působit chytře a rozumně, nebudete se v dnešní době věnovat psaní, ale např. obchodu s nemovitostmi.

To však nepraktikuješ. Píšeš?

Nevěřil bys tomu, ale v současné době hlavně e-maily, a to, aniž bych se nějak chtěla řídit Murakamiho radami. Také si píšu krátké literární nápady do poznámek v mobilním telefonu, čas od času se k nim vracím a ty povedenější rozvedu. Ale od loňského léta mám rozepsaný i delší text ve formě deníkových záznamů. Pracovní název je ‚Deník novomanželky‘. Mám ovšem trochu obavy, že se k němu uchyluji pouze ve chvílích vzteku (podobně jako zmiňovaný Havlíček k epigramům), neboť idyla pro mě nebývá příliš inspirativní.

Zveřejníš tento deník?

Ne dřív, než se mi podaří transformovat vztek do podoby humorné nadsázky. V některých pasážích to již funguje.

Děkuji za rozhovor, a jelikož musíme končit a já se – nevím proč – potím, slibme si, že budeme v interview pokračovat. To ukáže čas!

Vložil: Ivo Fencl