Ďábelský doktor QQ, vyhozené Ohníčky, démonická kůlna. A čas bez konce. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Iva Fencla (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Doktor XY v podání Iva Fencla

Hrdinou mého dětství byl ďábelský doktor QQ. Bylo mi jedenáct let a jen pár listopadových dní roku 1975 jsem chodil hrát pozemní hokej na ulici o dva bloky dál. Šťasten si to chovám jako rozsáhlou éru, ačkoli muselo jít o pouhých pár týdnů. A proč pak sportování skončilo? Nevím, ale jen o mače s tenisákem se stejně nejednalo a opakovaně jsem se stával srdcem chumlu posluchačů, poněvadž jsem zábavně žvanil a žvanil, fabuloval a vyprávěl. Tuhle schopnost jsem v sobě objevil zhruba v devíti letech a činila ze mě hvězdu v očích Petra Nepodala, Káji Kuchynky a spousty dalších spolužáků.

Aby toho nebylo málo, odhalil jsem ve vyhozeném papíru na dně sklepa jedné bytovky rok i víc let staré časopisy Ohníček. Bylo to jako hloubit hluboko v historii, když jsem narážel třeba i na výtisky z konce let šedesátých, a prvořadě mě uhranul komiks o Mořských vlcích, dvou klucích pohybujících se v pohodě i v kosmu bez dýchacích přístrojů a skafandrů. Jenom tak ještě tenkrát nešlo zjistit, že tito hrdinové vlastně jsou skvělým plodem neutuchající fantazie mladého spisovatele Vojty Steklače (21. 10. 1945 - 4. 1. 2021), jenž tento seriál v Praze vymýšlel za pochodu a pod více pseudonymy (jak mi teprve později prozradil v rozhovor pro časopis Tvar).

Ve stejném domě vedle našeho přirozeného asfaltového hřiště žil můj již zmiňovaný spolužák Petr Nepodal se svou starší sestrou a rodiči, ale ony - typicky vonící - Ohníčky nevyhodila tahle rodina, ale sousedi Doležalovi. Vím to dnes vlastně jen díky tomu, že měli Ohníček předplacený a listonoška psala na každé číslo jejích příjmení. Nejspíš i tam u nich kohosi bavili Mořští vlci, nicméně je nearchivovali. Chtěli je zřejmě dát do sběru a nosili je do sklepa, který nebyl zamčený. Aspoň přes den jím bylo možné volně ‚lítat‘, což jsem patrně činil, a právě při tomhle běhání já Ohníčky vyčenichal. Den co den jsem se začal do sklepa vracet a dodnes jsem přesvědčen, že mě nikdo nezblýskl. Vkrádal jsem se šťasten jako blecha tam dolů a jen s mírnou obavou vždy vystrkával na parapet sklepního okýnka milené časopisy. Bylo to jistější, než je rovnou pěchovat pod triko. Jako klenoty jsem jednotlivá čísla přinášel tajně domů, tam je pečlivě skládal dle dat vydání a zevrubně studoval. Svatý grál nalezen.

Doktor XY odsuzuje k smrti...

Chronologicky jsem Ohníčky skládal do štůsku a fascinován byl prvořadě obrázkovými seriály na pokračování, kterých počátkem sedmdesátek vycházelo v tom časopise vždycky tak šest najednou. Sice jsem ročníky nikdy úplně nezkompletoval, ale co? Měl jsem aspoň výseče. Hltal jsem i povídky, reportáže, ale úhlavním se stal barevný seriál o Mořských vlcích, jenž už dnes existuje jako samostatná kniha (Albatros, 2014). I tu mám, ale v jedenácti letech pro mě bylo snad i lepší, že se mě fenomenální Steklačovy příběhy dotýkaly takto stopově a nedostupně a jen jako vítaná světla v šedých hlubinách. I táta si všiml, že cosi nosím domů, a naprosto nic proti mému koníčku neměl. Stál chvíli nad časopisy spolu se mnou, vžíval se do mé nezralé mentality. A já, blázen? Prázdná místa v mé sbírce Ohníčků inspirovala! Vymýšlel jsem a kreslil četné odvozeniny. Všechny dodnes mám a nejstarší je komiksový sešit nazvaný První kluci na Marsu. Protože právě Mars hrál v dobrodružství Steklačových hrdinů velevýznačnou roli. Mars – a ďábelský doktor QQ.

Nezapomenutelný Ohníček s Mořskými vlky číslo 24 z roku 1971 jsem nicméně poprvé zmerčil v jinačí haldě pro sběrnu určeného papíru, a to na korbě soukromého náklaďáčku kousek od školy v naší maloměstské čtvrti Malá Strana (situované ne za Vltavou, ale za Úslavou). „Bože, tohle musím mít!“ To jsem však neřval nahlas. Křičel jsem tak dovnitř do sebe v nekonečné touze. Nebyl jsem seriály dostatečně živen. Těžko představitelně mi chyběly příběhy. Ty, které jsem sám vymýšlel, bez těch jiných strádaly. A tady jsem zrovna jeden zahlédl, anebo jeho kousek, a majitel auta pan Čejka, strýček mého nejlepšího kamaráda Ríši, mě přistihl. Co viděl? Kluka, který mezi školou a kostelem zbožně zírá na kus sběru.

Z památníku dvanáctiletého Iva

„Vidíš, a lidi to vyhoděj, viď,“ hlesl, načež jsem inkriminovaný Ohníček pokorně a vzorně a před jeho očisky vrátil. Vrátil jsem ho, já pitomeček, do té hromady. Určitě i s lhostejným výrazem. Nicméně hned nato… Ano, za Čejkovými zády já sešitek uchvátil do vlastní moci a on rázem putoval pod mou košili, asi jako by šlo o singl s Elvisem. Ó, rodiče, ti bývali zlatí, avšak dotyčný čtrnáctideník mi bohužel předplatili příliš pozdě. To už normalizace pokročila a surreálné a skvělé Steklačovy příběhy byly nahrazeny čímsi, co až moc připomínalo infantilní pohádku...

Uvnitř těch starších, ještě legendárních Ohníčků se taky prvně objevoval Steklačův Žlutý Robert, dětský románek s fenomenálními a opět komiksovými ilustracemi Dobroslava Folla (1922-1981), jednoho ze zapomínaných géniů české kresby. To byl pro mě další kult. Vymýšlel jsem zbrusu nové Robertovy příhody a vyprávěl je místo pozemního hokeje nadšeným posluchačům: Honzovi Jašků, Kájovi Kuchynků, Petru Nepodalovi atd. A sotva já začal vyprávět, ztichli a nechtěli, abych skončil. Pořád a pořád vyžadovali pokračování. Jednou jsme se dokonce kvůli klidu na mé vykládání zavřeli v kůlně před oním Petrovým bytovým domem a lehce mě dojímá, že démonická kůlna tam pořád ještě stojí, takřka po půl století.

Okolo ní zbourali stodoly, zrušili zahrady, změnilo se takřka všechno, ale to místo zůstalo. Byť dnes už je kolna šikmější věže v Pise. Musí každou chvíli padnout. Občas jdu kolem. Bývá zamčená, zatím drží. Zbytek mého dětství. Jeden z takových zbytků. Ocitl se už bohužel takřka na otevřeném prostranství, fučí zde vítr, ale má vzpomínka na útroby kůlny skryté mezi vrzavými prkny nezemřela a my čtyři (Jaško, Kuchynka, Nepodal a já) existujeme snad i teď uvnitř. Jako stíny. A když mi Robertovy příhody došly, nasadil jsem do krvavých bojů a dobrodružství zbrusu nového hrdinu, už čistě svého Zeleného Jíru. Hm. Ale nepřekonal jsem se zrovna moc. Šlo vlastně o totéž, jenom v zeleném.

Žlutý Robert

A jednou jsem mezi kluky přinesl i toho původního Žlutého Roberta s Follovými obrázky, to jsem už ho měl stejně jako Vlky složeného. Jenom sem tam nějaké pokračování chybělo. Stále vidím vysokého Káju Kuchynku, jak na ty listy zírá; načež řekl. „Vole, to není možný! Ty… Kdo ti to vytiskal? Kdo ti to vytiskal?“

Žlutý Robert byl román určený k vyjímání z časopisu (až později vyšel jako kniha, již ilustroval Adolf Born, a dokonce jej Steklač doplnil na trilogii), ale Mořští vlci ne. Ti se neměli vystříhávat a taky jsem to neudělal. Vlky já mezi kluky ze soukromí nikdy nepřinesl a kochal se jimi sám doma. Posléze se hodně z nich ocitlo jako inspirace v dalších mnou kreslených seriálech. Tyto příběhy jsou mé, a dokonce ani styl malířky Věry Faltové (1932 - 2009) jsem nekopíroval; jenom v jednom případě. Kopíroval jsem ho v případě úhlavního zloducha seriálu, doktora QQ, a to systematicky. ‚Bral‘ jsem jedno lumpovo zachycení po druhém a vsazoval je do vlastních komiksů v pro rodinu vydávaném časopise.

A to jsem vydržel dělat po 116 jeho čísel, zprvu dodávaných otci týdně, později občas. Mám to dílo pořád i se všemi rubrikami a vy byste v něm viděli méně. Já tam nalézám kus dětství, a to nemalý. Žil jsem tím. Ale ano, i ten hokej jsme hráli a strašně mě to bavilo. Auta po té ulici tehdy skoro nejezdila, tak jsme nikomu nevadili. Ale ten sklep vedle, ďábelský doktor QQ a Vojtěch Steklač, to jsou skuteční hrdinové oné bájné éry, kdy bylo na všechno nekonečně času… Už se nevrátí.  

Vložil: Ivo Fencl