Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Rizika žebrání. A proč mě ti somráci mají za jednoho ze svých. Glosa Iva Fencla

14.12.2021
Rizika žebrání. A proč mě ti somráci mají za jednoho ze svých. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Ivo Fencl (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Ivo Fencl na sjezdu ´foglarovců´

Na žebrácích mi vadí, že lžou. Nestane se vám, aby řekl: „Nedal byste mi sto korun? Víte, jsem žebrák.“ Podobná přímočarost imponuje mé povaze skopce, takže by se mohlo stát, že bych se rozesmál… a něco mu dal. Neříkám, že přesně kilo. Ale to, co bych zrovna měl, respektive určitou část. Někdy jednám impulsivně, intuitivně a jsem pověrčivý jako stará černoška. Nedáš almužničku, spadne na tebe viadukt s Pendolinem, až jej budeš podjíždět na bicyklu rychlostí sto kilometrů v hodině; přesto tě viadukt zabije.

Bohužel asi existuje nějaký předpis, který žebráky buzeruje, anebo nevím, ale s výše naznačenou přímočarostí jsem se doposud nesetkal. Oproti tomu opakovaně slýchám historky a sliby, jejichž nepravděpodobnost je ještě zábavnější. Například: „Potřebuji dojet autobusem tam a tam a nemám na lístek. Půjčil bys mi? Vrátím ti to, až se příště potkáme.“

„OK.“ Něco jsem tomu chlapovi dal, i když jsem věděl, že lže a nic mi nevrátí. Za pár dní mě potkal znovu a potřeboval opět na jízdné. Respektive opakoval tutéž historku. Opět mi tykal, ale to mi nevadí. Již to funguje tak, že vám žebráci tykají vždycky. Zrovna tak vás znají. Snad je to jakási intuitivní pojistka, poloviční výhrůžka anebo já nevím, co to je, ale slýchám: „Tebe znám. Ty bydlíš tam v té čtvrti.“ Žiji naštěstí v jiné čtvrti, ale přitakám. Slyším: „A kde tam bydlíš?“ Zalžu: „Ále, to se dá blbě popsat. Takhle kousek od mostu. Bylo to tam za povodní pod vodou.“ Je to zhruba místo, kde, jak vím, bydlí jiný žebrák, a proč zrovna tenhle flek udávám, sám netuším. Slyším: „Ty sem chodíš nakupovat často, že jo. Já tě už viděl.“

Byl jsem v onom vietnamském krámě v posledním roce maximálně čtyřikrát, i po pravdě odseknu: „Jenom někdy.“ Slyším: „Ty toho ale nakupuješ.“ Já: „To mám jen malej batoh.“ Mířím ke kolu a modlím se, aby bylo v pořádku. Slyším: „Nebudeš tu v úterý nebo ve středu?“ Je neděle večer, i lžu: „To je fakt, zrovna v úterý sem nejspíš zase zajedu nakoupit.“ Mám nějaká mléka i koly, plechovky pro kočky, hrozen vína, popravdě i nějakou sladkost a nanukový dort. Ostatně to žebrák všechno viděl, protože již čekal před krámem a následoval mě dovnitř. U pokladny mi poradil, že si mám dát hrozen do igelitového pytlíku, ne jej cpát do kapsy. O tu kapsu se mi pak otřel, když mě míjel. Venku řekl: „Potřeboval bych sto korun a v úterý ti tady vrátím sto padesát korun.“

 

Vždycky přemýšlím, zda žebráci skutečně natolik podceňují mou inteligenci. To vážně vyhlížím jako idiot, dřevo, anebo jeden z nich? Jirka Dědeček má hezkou písničku, jejíž hrdina se může oblékat sebelépe a žebráci jej stejně halasně zdravívají jako druha. V duchu si říkám, jak by bylo příjemné, kdyby mi ten člověk přímo přiznal, že je půjčka nevratná. To se ale neděje, asi by byl porušen rituál. Zvyk. Problém je v tom, že já konvence, zlozvyky, rituály a očividně vylhané konstrukty nemám rád. Jsem beran, narodil jsem se 16. dubna 1964 a předstírání se mi hnusí jak ve společnosti, tak na osamělé večerní podestě před prodejnou. Koneckonců moc neuznávám ani svatby a pohřby. Ne vždy taky zdravím v krámě, když tam vpadnu něco nakoupit. Dokonce i „dobrý den“ mi připadá jako klišé, radši rovnou vypálím vtip. A kdybych byl Andrej Babiš nebo Petr Arenberger (někdejší ministr zdravotnictví), solil bych frků do prostoru nad pultem či podestou ještě daleko víc. Jako bohatý bych ostatně měl ještě větší sebevědomí, než jakým disponuji (ač tohle s jistotou vědět nemohu).

Nepřipadám si jako markýz Gero a bohatý. Ne že bych neobětoval stokorunu („Viděl jsem, že ti kouká z peněženky,“ řekl klidně muž, který mě sledoval), jenomže on bude chtít pozítří druhou. Kde to skončí?

V podobných situacích většinou slýchám, že nejsme-li Arenberger či Babiš, můžeme sami skončit na ulici. Že to jde rychle. I já mohu už za pár týdnů žebrat. Režim a systém je tak nastaven a nedomnívám se, že si žebráci mohou za svou situaci sami. Navíc…

Bylo mi už pětadvacet a půl roku, když to ruplo, takže si pamatuji hodně ze života v Československu v letech 1968 - 1989. Ano, okupovali nás Rusáci, které pak více i méně pomyslně vyhnal (můj oblíbenec) Kocáb, avšak žebřin nebylo, tedy vlastně žebráků, všichni měli práci, vlaky jste měli takřka zadarmo, exekutoři neexistovali, všechno bylo levnější a jenom na ten zlatý Západ mě tak snadno nepustili, to je fakt. Rodiče třeba byli v Paříži jedinkrát, a to právě v osmašedesátém.

Ale to odbočuji od rizik žebrání, v souvislosti s nimiž si pokaždé vybavím Kingovu novelu Nadaný žák. Vystupuje v ní nácek usazený roky a roky ve Spojených státech, aniž kdo – s výjimkou titulního kluka – odhalil jeho minulost. Nácek občas pro zábavu vraždí lidi bez domova a žebráky. Každému utkví scéna, kdy se mu jedna vražda úplně nepovede, takže nebožák začne řvát a běhá po náckově domě s grilovací vidličkou vraženou někde v páteři. Když jsem to četl poprvé (ve filmové adaptaci scéna chybí), byl jsem v šoku, nicméně to bylo těsně po zlomovém roce 1989 a já byl naivní a mlád.

Dneska jsem naivní, stár a poněkud okoralejší, takže mi tato legrácka nepřipadá vzrušující. Jistě, odporná vražda, ale příliš zřetelně si uvědomuji, že něco dost podobného hrozí dnes v Americe i zde každému žebrákovi, který potká… nikoli snad mě, ale ´souzeného mu´ psychopata. To se může stát. Aby ne. Každý druhý žebrák je v nebezpečí, že bude v sekundě zastřelen, v několika minutách umlácen či ubodán a koneckonců (a tomu se nesměji) může začít pobíhat ulicí s grilovací vidličkou v zádech.

Jak to? Nejen podle mého názoru většina lidí podvědomě vnímá nevelkou vzdálenost, která je dělí od situace žebráka. Mají z té krátké vzdálenosti více anebo méně skrytou hrůzu, která se může projevit agresí. Nebo naopak otloukánkovstvím. Kdo je otloukánek? To je ten, co neumí říct ne. Ani šéfovi, ani podomnímu prodejci (podomní prodej však je u nás zakázán), ani žebrákovi. Kdykoli žebráka potká, dá mu. To dokonce může dojít tak daleko, že už naň z dálavy mává svým odpustkem. Takového ťunťu jenom zaráží, že pak ten žebrák chce pokaždé víc. Krom toho… I žebrák si za rohem řekne: „To je ale vůl.“ Navíc může žebráka urážet, že otloukánci očividně nevěří jejich lžím a nemají dost trpělivosti k vyslechnutí vypečené historky, na co půjčka jde. Vidíte, a mě naopak uráží, když ze mě někdo dělá vola a na nos mi, i kdyby rituálně, věší bulíky. Jistěže nenosím grilovací vidličku, ale před rokem 89 byl v tomhle směru větší klid; to chci říct. Proradný režim tohle měl ošetřené a v systému neexistovala žebrota, kterou dneska a za sebe vnímám nikoli jako chybu jedinců (ohrožených vidličkou), ale a právě jako chybu systému.

Tuhle glosu za mě sice napsal JUDr. Lubomír Štrougal, ale řekl, abych ji zveřejnil pod svým jménem. Jelikož zrovna okolkoval vedle své velké grilovací vidličky, když mi to kladl na srdce, plním přikázání a Lubomíra srdečně pozdravuji: k budování a obraně vlasti se zbraní v ruce buď připraven. „Vždy připraven.“ 

 

            

Vložil: Ivo Fencl