Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Roky s Petrou. Glosa Iva Fencla

07.12.2021
Roky s Petrou. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Iva Fencla

Popisek: Dětské Zoo Iva Fencla

Jak dlouho jsem seděl s Petrou? Má blahá paměť generuje roky a roky - z intimní blízkosti mě a té dívky. Ostatní kluci, pokud vím, seděli ´s klukama´, ale já ne; já zůstával v té samé lavici a s holkou. Líbila se mi?

Nevím přesně. Ale byla přátelská. Nepatrně klukovštější než ostatní děvčata a na rozdíl od těch ostatních děvčat v naší třídě se Petra ode mě ani trošku nedistancovala. Naopak. Komunikovali jsme.

Mluvili jsme spolu na bázi vnímatelné i nevnímatelné. Snad taky telepaticky. Petra byla bezvadná, i vyprávěl jsem o ní rodičům, mladší sestřičce i babičce doma. A ve škole jsme si s Petrou povídali a šťastně sdíleli tutéž lavici, když… Když kdosi ve třídě vyslovil otázku: „Jsou snad manželé?“ Stáli jsme, jak si přesně vzpomínám, mezi více spolužáky a spolužačkami, ale necítil jsem ani sebemenší stud. Jistěže ani ne chtíč. Jen bujarost, poklid a veselí. Oni přitom čekali, zda popřeme ono „manželství“, a já a Petra jsme si v tom dali ´pusinku´. Demonstrativně. Před celou třídou. Vyšlo to z mé iniciativy, ale jistě taky z její: vyrostlo to jako samozřejmost. Zase jsme se odlepili. „A co? Děje se snad cokoli?“

Ta pusa mi nijak nechutnala, takže to bylo symbolické. Nepřipadalo mi, že projevuji vztahem k Petře odvahu. Jen jsem byl šťasten a podobnou součástí Petřina světa jako je dnes kouskem Unie kdokoli, kdo se legálně ocitne v Německu (ať si o tom myslíme cokoli).

Jenže teprve začínaly plynout sedmdesáté roky, bylo mi šest a s vynikajícím prospěchem jsem ´studoval´ první a druhou a třetí třídu. Rodiče navíc taky učitelé. Dělnický kádr jsem tedy zrovna nebyl, o to nicméně nešlo. Nebyl jsem ani Jiskrou (předstupněm pionýra) a podstatný byl kolektiv spolužáků, a ještě podstatnější jeho pomyslný střed: Petra a já. Samozřejmost našeho vztahu i pobytu v jediné dřevěné lavici.

V rádiu tenkrát hrávali Neckářovu Píseň pro Joriku, již složil Petr Hapka a otextoval Zdeněk Rytíř, a ne, už nikdy nezvládnu tuhle kouzelnou písničku označit za kýč, už nikdy. A slzy mi vhání do očí, opakovaně. Vždycky když zazní. Také Petra… byla trochu Jorikou, i když jsem si to výslovně neuvědomoval, nicméně jsme spolu byli jen během vyučování a mimo ně se nestýkali. Vůbec. Snad nás to ani nenapadlo, už nevím.

 

Měl jsem stále co dělat. Kreslil jsem do ´Učitelského zápisníku´ své mámy komiksy o Tarzanovi a Indiánech a podzemních chodbách, plavbách po moři, cestách autem, výbuších sopek, Hitlerovi (jistěže zlém), strašidlech, jedech, dinosaurech, loupežnících v lesích hlubokých, oživlém nádobí, Everestu či ´prostém´ postupu při budování domečků. To mě bavilo.

Ale pak jsem vždy přišel ráno do třídy a slyšel mimo jiné jména závodníků jako Lauda a jména hudebních skupin čítal na cizích penálech. Naprosto nic jsem o těch kapelách tenkrát nevěděl a o Laudovi taky ne, ale to neznamenalo, že mě ty světy nefascinovaly. Ona jména jsem zaujatě vstřebal a rovnou se stávala ikonickými. Jako Petra. Leda vzdáleně jsem tušil, kde má spolužačka v našem městečku žije, ale proč bych za ní i jen chodil, když jsem měl den co den a večer co večer 100% jistotu, že rovněž nazítří vstoupí Petra dveřmi do naší třídy a usedne jako kamarádka po mém boku. „Tak stal se ze mě samotář, před sebou vidím její tvář… V duchu ji tajně zahřívám, svůj kabát přes ramena dám! A po mracích… zář sluneční… jí posílám.“

 

Vložil: Ivo Fencl