Roky s Petrou. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Iva Fencla

Popisek: Dětské Zoo Iva Fencla

Jak dlouho jsem seděl s Petrou? Má blahá paměť generuje roky a roky - z intimní blízkosti mě a té dívky. Ostatní kluci, pokud vím, seděli ´s klukama´, ale já ne; já zůstával v té samé lavici a s holkou. Líbila se mi?

Nevím přesně. Ale byla přátelská. Nepatrně klukovštější než ostatní děvčata a na rozdíl od těch ostatních děvčat v naší třídě se Petra ode mě ani trošku nedistancovala. Naopak. Komunikovali jsme.

Mluvili jsme spolu na bázi vnímatelné i nevnímatelné. Snad taky telepaticky. Petra byla bezvadná, i vyprávěl jsem o ní rodičům, mladší sestřičce i babičce doma. A ve škole jsme si s Petrou povídali a šťastně sdíleli tutéž lavici, když… Když kdosi ve třídě vyslovil otázku: „Jsou snad manželé?“ Stáli jsme, jak si přesně vzpomínám, mezi více spolužáky a spolužačkami, ale necítil jsem ani sebemenší stud. Jistěže ani ne chtíč. Jen bujarost, poklid a veselí. Oni přitom čekali, zda popřeme ono „manželství“, a já a Petra jsme si v tom dali ´pusinku´. Demonstrativně. Před celou třídou. Vyšlo to z mé iniciativy, ale jistě taky z její: vyrostlo to jako samozřejmost. Zase jsme se odlepili. „A co? Děje se snad cokoli?“

Ta pusa mi nijak nechutnala, takže to bylo symbolické. Nepřipadalo mi, že projevuji vztahem k Petře odvahu. Jen jsem byl šťasten a podobnou součástí Petřina světa jako je dnes kouskem Unie kdokoli, kdo se legálně ocitne v Německu (ať si o tom myslíme cokoli).

Jenže teprve začínaly plynout sedmdesáté roky, bylo mi šest a s vynikajícím prospěchem jsem ´studoval´ první a druhou a třetí třídu. Rodiče navíc taky učitelé. Dělnický kádr jsem tedy zrovna nebyl, o to nicméně nešlo. Nebyl jsem ani Jiskrou (předstupněm pionýra) a podstatný byl kolektiv spolužáků, a ještě podstatnější jeho pomyslný střed: Petra a já. Samozřejmost našeho vztahu i pobytu v jediné dřevěné lavici.

V rádiu tenkrát hrávali Neckářovu Píseň pro Joriku, již složil Petr Hapka a otextoval Zdeněk Rytíř, a ne, už nikdy nezvládnu tuhle kouzelnou písničku označit za kýč, už nikdy. A slzy mi vhání do očí, opakovaně. Vždycky když zazní. Také Petra… byla trochu Jorikou, i když jsem si to výslovně neuvědomoval, nicméně jsme spolu byli jen během vyučování a mimo ně se nestýkali. Vůbec. Snad nás to ani nenapadlo, už nevím.

Měl jsem stále co dělat. Kreslil jsem do ´Učitelského zápisníku´ své mámy komiksy o Tarzanovi a Indiánech a podzemních chodbách, plavbách po moři, cestách autem, výbuších sopek, Hitlerovi (jistěže zlém), strašidlech, jedech, dinosaurech, loupežnících v lesích hlubokých, oživlém nádobí, Everestu či ´prostém´ postupu při budování domečků. To mě bavilo.

Ale pak jsem vždy přišel ráno do třídy a slyšel mimo jiné jména závodníků jako Lauda a jména hudebních skupin čítal na cizích penálech. Naprosto nic jsem o těch kapelách tenkrát nevěděl a o Laudovi taky ne, ale to neznamenalo, že mě ty světy nefascinovaly. Ona jména jsem zaujatě vstřebal a rovnou se stávala ikonickými. Jako Petra. Leda vzdáleně jsem tušil, kde má spolužačka v našem městečku žije, ale proč bych za ní i jen chodil, když jsem měl den co den a večer co večer 100% jistotu, že rovněž nazítří vstoupí Petra dveřmi do naší třídy a usedne jako kamarádka po mém boku. „Tak stal se ze mě samotář, před sebou vidím její tvář… V duchu ji tajně zahřívám, svůj kabát přes ramena dám! A po mracích… zář sluneční… jí posílám.“

Vložil: Ivo Fencl