Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Svoboda po vzoru Ondřeje Neffa. Na kole. Glosa Iva Fencla

23.11.2021
Svoboda po vzoru Ondřeje Neffa. Na kole. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením: Zřícenina Radyně

Popisek: Radyně

Nejsem sportsmen. Nicméně v dětství jsem prokázal talent jako běžec na šedesát i sto metrů, snad i při skocích do výšky. Každopádně mě chválili. Oproti tomu kopaná mi nešla. Hrál jsem ji sice rád, ale po svém. A dnes, co se sportu týká, jezdím především na kole. Jednou jsem na to téma hovořil s Ondřejem Neffem a on řekl, že jezdí na kole ne kvůli adrenalinu, nýbrž kvůli svobodě. Ano, řekl: „Svobodě.“ Chvíli jsem to převracel v palici.

Je pravda, že autem všude nevjedete a na motorce taky ne. Ani na kole se ale nedostanete do některých škvír. Nelze třeba jako šílený projíždět Prachovské skály či kdekterou zámeckou oboru. Bývá to zapovězeno. I na cedulích. Vzpomínám, jak jsem kdysi na bicyklu navštívil překrásný zámek Kozel. Okolo se rozkládá park. Jako šílenec jsem velkou část jeho cest a cestiček projezdil, moc mě to bavilo; a když jsem vyjížděl u zámku, teprve jsem si všiml zákazu. Od té doby jsem v tom parku nebyl. Na chození mi po té projížďce připadá až moc gigantický. Vím, nesmysl, už se ale stalo.

Rád jezdím na kole na Radyni, což je zřícenina z času Karla Čtvrtého. Nejsem, pravda, rozený sportovec, tak se k projížďce musím donutit. Je to ztráta času? Není to ztráta času. A nevím, kolik mám na kole svobody, to se těžko vnímá, ale adrenalin občas chci. Taky si ovšem říkám, jak by to bylo krásné, kdybych dotyčnými látkami v mozku (snad i jinde v těle) disponoval i bez šlapací dřiny. Bohužel nedisponuji. Tím pádem se ke sportu donutím a jdu do garáže - pro jedno ze svých kol. Máme asi čtyři, ale dvě jsou horší kvality: hm, ale to jsem už vyslepičil příliš. A povím-li nyní, že je na okně garáže mříž, moc si nepomohu. A budu-li lhát, že máme instalován poplašný systém, neuvěříte. Takže usednu na bicykl, projedu dvorek, kovovou branku, zabočím na libovolnou stranu naší ulice. Vyšlapu kopeček k nádraží, jen mírný, jsou to tři bloky. Musím dávat pozor, když přitom přejíždím hlavní, kde sviští auta. Mou tetu Marii tam kdysi potmě zabilo právě neosvětlené kolo. Projedu šraňky a ponořím se do Vilové čtvrti. Vyberu si jednu z ulic a šlapu do kopce, bloky zde nepočítám. Na zádech mám batůžek, ale uvnitř mnoho nenesu. Kromě toho si představuji, že s batůžkem vypadám méně podezřele i méně sportovně.

Kousek od radyňského lesa odbočím na hlavní silnici v místě, kde se točí autobus, a šlapu po asfaltu do kopce: mezi vilami, posléze lesem. Vpravo stával železniční vagón a jako kluk jsem u něj vždy zastavil. Obešel jsem jej do lesa, usedl, otřel pot. Tenkrát mi vyjížďka k vagónu stačila, a pokud si vzpomínám, po chvíli jsem sjížděl k domovu. Ale dřevěný vagón dali pryč, už se není za co ukrýt a já pokračuji, až se silnice zlomí a začíná padat dolů. Sjíždím, nalevo v dálce leží Šťáhlavy, za nimi Šťáhlavice a - právě - Kozel. Nechci dělat reklamu, ale u parkoviště pod Kozlem, na něž se vejde 380 aut (dalších 400 poberou travnaté plochy nad zámkem, když je třeba), má čajovnu Ivo Hucl, básník a zajímavý muž, který kdysi kamarádil s mou mladší sestrou. Před nějakými třiceti ba více lety dělal časopis, literární, a já tam přispěl prózou Satanské verše II. Byla by zveřejněna, ale došlo k revoluci. Na časopis už nebyl čas. Letos získal Ivo za svou loňskou básnickou sbírku Cenu Bohumila Polana, která se uděluje v Plzni na magistrátě. Čestné uznání stejné ceny převzala má kamarádka Jitka Prokšová, jinak doktorka; přednáší optiku na dvou školách. Vavříny má za knihu Jejich příběh. I já v té soutěži už dvakrát získal čestné uznání (za knihy Domek pana Stilburyho a Smíš zůstat mrtev), ale vyhrát se mi ji nepodařilo. Jsou dvě možnosti. Za A: nezdravím u vrbiček. B: nepíši tak dobře jako vítězové soutěže.

Vždycky ale je otázkou, jak má porota rozhodovat, když současně čte básnickou sbírku a… třeba nějaký román (letos mé Ochránce morčete). Poezie a próza nejsou dobře srovnatelné. A zatímco kvalita poezie může být i věcí společenské dohody (částečně), kvalita prózy stěží. Spokojuji se tedy s cenou Nobelovou, kterou jsem převzal jen rok po Bobu Dylanovi, ale nějak se to zamluvilo (anebo teď pábím).

Na křižovatce, kde se odbočuje dolů do Sťáhlav, to obyčejně beru doprava. Teprve tím začne skutečný kopec. Zcela výjimečně jsem tu z kola i slezl a vedl je, ale většinou nepodlehnu.  Stoupám a vzpomínám, s kým jsem to kdy vyšlapával. Nebo na cesty do lomu, který jsem sice hlídal tři roky, ale pouze tři noci týdně: z pátku na sobotu, ze soboty na neděli a z neděle na pondělí. Těžko říct, zda jsem si tehdejší svobody vážil. Závidím lidem, kteří nemusí do práce vůbec. Jsem nejradši doma. Píšu.

Teď se ale držím na krajnici. Auta mě předjíždějí s odstupem půl druhého metru. Tenhle nový předpis je na baterky. Proč? Existuje až moc míst, kde to jednoduše nelze dodržet. V těch místech by cyklista musel, říkám si, zastavit, ustoupit ze silnice, auto za sebou pustit.

Jedu dál. Měl bych mít, to uznávám, sluchátka a naslouchat při sportu kupříkladu předčítání Kingovy novely Nadaný žák. Nebo hudbě. Ale to se neděje. Neposlouchám při šlapání nic. Zato mě ledacos napadne.

Další křižovatka, tentokrát nad Losinou. Žije tam někdejší předseda mé gymnaziální třídy Čestmír Kašpar. Žijí tam i další moji spolužáci. Pokud vím, Čestmír byl bankéřem. Jednou mě přistihl při vloupačce, ale odpustil mi (opět pábím). Vezmu to doprava a stoupám k Radyni. Stále po asfaltu, jen silnička je útlejší. Jen jednou jsem tu potkal svého učitele ze základky Vídršperka: zrovna zpracovával nějaké klády, já mu pomohl. Vzpomínal na to a je jediným chlapem, jenž mě učil, než jsem šel ve čtrnácti na gymnázium. Jinak jsem měl pouze učitelky, a to především zlatou paní Rynešovou a v čase před ní (do páté třídy)… ještě zlatější Zdeňku Voříškovou.

Teprve pod radyňským parkovištěm a zdejší restaurací si v lese krapet odpočinu. Pak se buď podívám na hrad, nebo jedu druhou stranou z Radyně. Dolů a lesem a lesem a zase lesem. Kolem jezírka. I kolem studánek. Okolo laviček. Sem tam musíte dávat pozor na kořání, sem tam na lidi, ale prima sjezd. Ve Vilové čtvrti ještě mohu v samoobsluze nakoupit žrádlo pro kočky či vinnou révu… a za chvíli jsem doma.

V listopadu 2021, kdy to píši, je už Radyně zavřená dokonce i v sobotu a v neděli, takže dovnitř do hradu se nedostanete. Ale do hospody pod ním ano. Jak jsem slyšel, jezdí sem na obědy lidé až z Plzně. Spíš o víkendech, samozřejmě. Vedle je i kulturní a informační centrum. Rovněž stojí za to dojít na lávku ke vchodu do Radyně, odkud je výhled nejenom na Starý Plzenec a Plzeň. Vedle je ve skále vytesaná ´cisterna´ značné hloubky a shora na ní leží mříž ježící se visacími zámky. Občas po té mříži projdu, závratí rozhodně netrpím. Lesem okolo Radyně vede hned několik stezek s cedulemi a nejlepší je ta Skalní. Koneckonců ji můžete projet i na tom kole, ale na vyhlídky bicykl radši netahejte. Vyhlídka proti Radyni je proklínána horolezci. Lezou, lezou, vylezou… a kouká na ně přes zábradlí vždy nějaká babička. Z kovové plošinky, kam vyšla po schodech. Dřív bylo temeno skály osamělejší. Ale to je pokrok a turisté jsou teď zkrátka všude. I na Everestu.

 

Vložil: Ivo Fencl