Naprostá ztráta nadhledu a humoru mezi politiky nás vrací před rok 1989, říká historik a spisovatel z Plzeňska, který zažil místní rozvrat ČSSD

ROZHOVORY NA OKRAJI Jiří Sankot se sice narodil 22. 12. 1973 ve Strakonicích, je známým vlastivědným pracovníkem především na jižním Plzeňsku. Je autorem či spoluautorem řady historických knih. A protože se mu blíží teprve 50. životní křížek, jistě ještě neřekl své poslední spisovatelské slovo. Více se o jeho životě, tvorbě, ale i názorech na současnou domácí politiku, analýze pádu české levice či osobním zklamání ze současné Evropské unie dozvíme v následujících řádcích.

Jirko, tvoje příjmení nezní tak úplně česky. Jaképak kořeny má vlastně rod Sankotů a byl v minulosti spojen pouze s Plzeňskem?

Máš pravdu, že naše příjmení moc česky nezní. Však mám také občas při představování problémy a musím jej hláskovat. V naší rodině se minimálně posledních 150 let traduje legenda, že naším předkem je jakýsi francouzský voják, který se v českých zemích zapomněl během napoleonských válek nebo za války třicetileté. Protože se tento příběh vypráví jak mezi Sankoty v Čechách, tak mezi našimi vzdálenými příbuznými ve Spojených státech, kam jedna větev rodiny odešla ve 2. polovině 19. století, dalo by se předpokládat, že bude pravdivý. Romantickou rodinnou pověst nám však kazí skutečnost, že nejstarší zmínka o selské rodině Sankotů pochází již ze 2. poloviny 16. století.

Pokud vím, v současné době žije na území republiky celkem 186 nositelů jména Sankot a Sankotová. Rodinné genealogii se doma věnujeme už čtyřicet let, a tak víme, že většina z našich jmenovců má kořeny v malé vsi Branišov ležící pod vrchem Křemešník na Pelhřimovsku. V této vsi máme první své společné předky doložené v 80. létech 17. století. A co je zajímavé, za třicetileté války tudy opakovaně táhla vojska, včetně těch francouzských, a poblíž Branišova se dokonce nacházelo bojiště. Z pelhřimovských městských knih se ale dá vyčíst, že první Sankot se skutečně v Branišově usadil až kolem roku 1680, přičemž sem přišel nikoliv z Francie, ale z okolí Telče.

Z urbářů telčského panství ze 2. půle 16. století je zřejmé, že již mezi léty 1577–1610 měli Sankotovi statek v malé vsi Vanůvek severně od města. Urbáře uvádějí tři konkrétní jména – Alenu Sankotů, Tomeše Sankotů a Voršilu Sankotku. Přímo Telči se pak v první polovině 19. století narodili dva významní moravští národní buditelé, nadšení šiřitelé panslovanské myšlenky a účastnící revolučních událostí roku 1848 včetně Slovanského sjezdu v Praze – sourozenci František a Josef Jan Sankotovi. František byl právníkem a vypracoval se nejprve na prezidiálního sekretáře c. k. místodržitelství v uherských Košicích, poté na místodržitelského radu v Brně. Josef Jan byl katolickým knězem a zapáleným vlasteneckým dějepiscem propagujícím ve svých dílech historii Moravy. Původní význam našeho příjmení mi není jasný. Slovo může mít staročeský, německý nebo latinský původ. V průběhu následujících staletí se v úředních knihách různě komolilo. V německých pramenech je nejčastěji uváděna podoba Sangott nebo Sangotta. Jak jsem již uvedl, jednotlivci i celé rodiny odešly v průběhu staletí do ciziny. V Americe se během devatenáctého století usadili ve státě Iowa, kde žijí dodnes. Pokud je mi známo, nejdále zanesla příjmení 82letá Margaret Ellen Sankot, původem z Belle Plaine v Iowě, která je dnes majitelkou společnosti Sankot Enterprises LLC na Havaji.

Ty jsi už řadu let poměrně dobře zavedeným a známým regionálním historikem na Plzeňsku. Co tě vlastně přivedlo k zájmu o historii? Bylo to tvé jasné rozhodnutí už v dětství a mládí, nebo jsi původně osciloval mezi více obory?

Jako malé dítě mně okolí tipovalo na budoucího přírodovědce. Bydleli jsme na vesnici u Strakonic. V obývacím pokoji jsem měl akvárium s rybičkami a z každodenních procházek po vsi jsem si domů nosil další drobné živočichy, včetně ještěrek a sarančat. Dovedeš si asi představit nadšení mých rodičů, když se jim začaly objevovat nory v květináčích. Časem jsem si přečetl několik obrázkových knížek pro děti o historii a zjistil jsem, že dějiny mohou být stejně zajímavé jako výchova sarančat. Dodnes si pamatuji názvy těch knih, ke kterým jsem se neustále vracel – ´Na hradech a pod hrady´ od Míly Paši, ´Krásná a slavná´ od Věry a Zdeňka Adlových a ´Obrázky z českých dějin a pověstí´ od Jiřího Černého.

Ve druhé třídě jsme se přestěhovali do Strakonic. Ve městě už jsem nemohl běhat, kam mě napadlo, do lesa bylo daleko a mé zájmy se postupně změnily. V 5. třídě jsem poprvé poznal předmět zvaný dějepis. Učitelé byli nesmlouvaví a přísní a naše třída se před nimi třásla strachy. Přesto se historie stala mou zálibou. Byl jsem pyšný na bohatou historii Strakonic s jejich středověkým hradem, vydržel jsem celé dny se hrbit nad starými mapami a bez účelu je tužkou překreslovat za pomoci pauzáku a kopíráku na papír, který se časem stejně vyhodil. Miloval jsem staré knížky, noviny a časopisy, stejně jako dobrodružná vyprávění z války a roku 1968.

Psal se rok 1988 a jako žák 8. třídy jsem se ocitl se na důležité životní křižovatce. Uchvátila mne elektronika a informatika. Začal jsem navštěvovat počítačový kroužek v sídle strakonického OV SSM a rozhodoval se mezi studiem na elektroprůmyslovce v Písku a na gymnáziu ve Strakonicích. Nakonec zvítězilo gymnázium. Zde jsem poznal výbornou učitelku dějepisu Boženu Mikátovou, a o tom, že se historie definitivně stane mým celoživotním koníčkem, už nebylo pochyb. Z dějepisu jsem maturoval a na pedagogické fakultě v Plzni jsem vystudoval aprobaci anglický jazyk-dějepis. Přestože jsem toužil být novinářem, stal jsem se nakonec učitelem a sedmnáct let jsem se snažil zájem o historii předávat další generaci. Roku 2013 jsem historii – především té regionální – propadl na plný úvazek.

Asi nejvíce si tě jako publicistu lidé spojují s jihoplzeňskými Chválenicemi. Co tě přivedlo do této lokality?

Jak jsem již uvedl, pocházím z jihočeských Strakonic. Svůj rodný kraj ohraničený Vodňany, Šumavou, Horažďovicemi a Blatnou miluji dodnes a rád se tam vracím. Plzeň jsem poprvé poznal až ve svých 18 letech, když jsem zde začal studovat pedagogickou fakultu. Na kole jsem ve volných chvílích postupně projel velkou část jižního a severního Plzeňska. Chválenice přesto mé pozornosti dlouho unikaly. Nebyly pro mne tak zajímavé jako Nebílovy, Přeštice, Dobřany, Starý Plzenec, Kozel, Rabštejn nebo například Manětín. Přes Chválenice ale naštěstí vede silnice z Plzně do Strakonic, a tak jsem si již tehdy zapamatoval, že jde o vesnici, kde mají moc hezký barokní kostel. Poté, co jsem oslavil 25. narozeniny, bylo vše jinak. V roce 2003 jsem se zamiloval do dívky z Chválenic, o rok později byla svatba a v roce 2011 jsem se s rodinou ve Chválenicích usadil natrvalo.

 

Prvním dopravním prostředkem, který mi pomáhal poznávat Plzeňský kraj, bylo kolo. Zde rok 2003, říká historik

Prošel jsi různými profesemi. Učil jsi na střední škole, pracoval v archivu a nyní působíš jako památkový úředník. Nestýská se ti občas po dřívějších zaměstnáních? A co je vlastně nyní tvou přesnou pracovní náplní?

Máš pravdu, že jsem si vyzkoušel celou řadu profesí. Na každou z nich rád vzpomínám, protože mě něčemu naučila a poznal jsem v nich navíc celou řadu zajímavých lidí. Během vysokoškolského studia jsem si přivydělával jako redaktor regionálního deníku „Listy Strakonicka“ a také jako průvodce na strakonickém hradě.  Během let 1997–2013 jsem učil na 21. základní škole a na Církevním gymnáziu v Plzni. Práci s dětmi jsem miloval, dokonce jsme se s žáky zapojili i do několika mezinárodních projektů, ale pedagogický entusiasmus u mě v průběhu let postupně vyprchal.

Roku 2014, krátce po mých 40. narozeninách, jsem nastoupil do Státního oblastního archivu v Plzni. Tato práce byla oproti létům stráveným za katedrou mnohem klidnější, naučila mne vyhledávat historické archivní prameny, kriticky je hodnotit, pracovat s nimi a výsledky bádání publikovat. Existovaly ale věci, které mi v novém prostředí nesedly, a stále více mi chyběl kontakt s veřejností, na který jsem byl zvyklý ze školství. V současné době pracuji jako referent státní památkové péče v Přešticích a jsem spokojený. Po dřívější práci se mi nestýská. Spíše se mi někdy v noci zdají divoké sny, že jsem zapomněl přijít do hodiny nebo že jsem si opomenul připravit odborný příspěvek na archivní konferenci. Pokud jde o mou současnou práci, dalo by se ve stručnosti říci, že ve spolupráci s kolegy-odborníky z Národního památkového ústavu hlídáme kulturní památky na Přešticku, jsme v kontaktu s jejich majiteli, snažíme se zabránit chátrání a všemožně pomoci při opravě a záchraně památek. Na Přešticku se totiž vedle známých architektonických perel, jako je přeštický kostel nebo zámek Nebílovy, nachází také celá řada historicky a památkově hodnotných staveb, kterým hrozí úplný zánik.

Kdy jsi vlastně poprvé začal publikovat jako historik, respektive co bys označil za své první publikační začátky?

Začnu druhou otázkou – co bych označil za své publikační začátky. Musím se při tom vrátit do doby svých středoškolských studií na strakonickém gymnáziu. Zde dlouhá léta existoval školní časopis zvaný ´Laurus´. Pro mne bylo velkou ctí, když jsem jako bažant (tehdy se u nás říkalo zobák), student 1. ročníku, dostal nabídku stát se členem redakční rady. Redaktorem jsem však zůstal pouhý jeden rok.  Za tu dobu proběhla v naší zemi sametová revoluce a já společně se spolužáky ze třídy pod vlivem euforie založil nový, konkurenční školní časopis nazvaný ´Dobrý den´. Vyběhali jsme si povolení okresního národního výboru, vydali jsme několik čísel a v tvrdém konkurenčním boji po dalším roce podlehli silnější, zavedené značce. To už se pomalu blížila maturita a já po svých ´bohatých´ novinářských zkušenostech věřil, že budu přijat na studium žurnalistiky na pražské Univerzitě Karlově. Nestalo se, a tak jsem si v letech 1994–1995 svůj sen splnil alespoň tím, že jsem během letních prázdnin působil v regionálním deníku ´Listy Strakonicka´ jako redaktor. Již tehdy jsem se pokoušel na stránkách novin publikovat vlastivědné prvotiny vycházející z archivních pramenů a pověstí, které se mi dostaly do rukou.

Roku 1997 jsem ale začal učit na základní škole v Plzni a veškerou svou energii jsem věnoval svému novému poslání. V roce 2007 jsem se pustil do krátké spolupráce s plzeňským učebnicovým nakladatelstvím, kde jsem se podílel na přípravě moderních učebnic dějepisu pro sedmý a osmý ročník. V době, kdy jsem roku 2012 začal poprvé zvažovat odchod ze školství, rozhodl jsem se po necelých 20letech oprášit svou zapomenutou zálibu – psaní. Navázal jsem spolupráci s nakladatelstvím Starý most, portálem Moderní dějiny.cz, v roce 2013 s časopisem ´Živá historie´ a začal publikovat příběhy z regionální historie Šumavy, jižních Čech, Plzně a Plzeňska. Po dvou desetiletích jsem opět začal bádat v archivech, ale teprve jako archivář jsem se naučil pořádně pracovat s archivními prameny a využívat jejich potenciál.

Jsi autorem nebo spoluautorem hezké řádky knih. K nim patří také ´Příběhy plzeňských domů´.  Jak ses vlastně dostal k tomuto projektu? A není škoda, že tato čtenáři pozitivně přijatá řada neměla ještě další pokračování?

Knihy nakladatelství Starý most se mi díky svému zaměření líbily již dávno před tím, než jsem s vydavatelstvím začal spolupracovat. Příběhy z historických knížek o Plzni, konkrétně z ´Příběhů plzeňských domů I.´ a ze série ´100 zajímavostí ze staré Plzně I.–III.´, jsem s oblibou používal při výuce. Jsem totiž přesvědčený, že přiblížení každodenního života v minulosti na zajímavých příkladech z regionální historie má při hodinách dějepisu nenahraditelný význam. Když se pak v roce 2012 naskytla příležitost spolupracovat na 3. díle série nazvané ´100 zajímavostí ze staré Šumavy´, s radostí jsem této možnosti využil. Základem mých příspěvků se tehdy staly příběhy, které jsem kdysi sesbíral ve své diplomové práci.  Neméně lákavá pro mě byla o rok později spolupráce na knížce ´Příběhy plzeňských domů II.´ Stejně jako v 1. díle, kde kolektiv autorů představil osudy a historii 17 zajímavých domů v krajské metropoli, také nyní se mohl čtenář seznámit s příběhy 15 plzeňských domů. Já jsem zde popisoval osudy 4 domů a jejich obyvatel – mj. bývalé porodnice na Slovanech či rohového domu v ulici Pod Záhorskem. Nejenže mi práce na knize pomohla mnohé se o každém z popisovaných domů dozvědět, ale navíc mi otevřela cestu k velmi silným příběhům jednotlivých osob i celých rodin.  Jeden z příběhů se například dotýkal rodičů olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera, který mi při práci velmi pomohl. Je pravda, že by asi čtenáři ocenili pokračování této zajímavé řady. Na druhé straně rozumím pohledu nakladatelství, že je třeba čas od času udělat v seriálu přestávku a nechat vyniknout jiné projekty.

Jako historik jsi také zkoumal životní osudy některých zajímavých osobností moderní doby. Která v tobě po lidské stránce zanechala asi nejhlubší stopu? A stává se ti, že když se hloubkově zaboříš do jejího života a zkoumáš dostupné prameny, že si časem začneš připadat takříkajíc jako další člen rodiny příslušné osobnosti?

Zní to téměř cimrmanovsky, ale je skutečností, že každý příběh, do kterého se ponořím, prožívám do té míry, že se mi těžko opouští. Existuje dokonce jeden případ, ve kterém jsem již nejspíš zakotvil natrvalo. Mé děti si mě kvůli tomu dokonce někdy dobírají. Jde o osud rodiny 12leté plzeňské židovské dívky Věry Kohnové, někdy nazývané ´česká Anna Franková´. K Věře a její rodině se již deset let pravidelně vracím a příležitostně pátrám po celé republice po nových stopách. Dráždí mne, že se ani po 10 letech nepodařilo najít podobu malé Věrky a většiny členů její rodiny. Věrčin příběh je také součástí knihy ´Příběhy plzeňských domů II.´ a před osmi lety byl publikován i v časopise ´Živá historie´. Mám radost, že osud Věry Kohnové v loňském roce zpopularizovala na stránkách svého románu ´Alžběta a Nina´ mladá plzeňská spisovatelka Jana Poncarová, jejíž rodiny se celá záležitost osobně dotýká.

Ale v podstatě každý lidský příběh, na který narazíte, se může lehce stát námětem pro román. Například díky tomu, že jsme před devíti lety našli na půdě v jedné vsi u jihočeské Volyně ukrytý obraz dvou malých židovských dětí a začali pátrat po jejich totožnosti, přátelím se dnes s bývalou místostarostkou novozélandského města Wellington, dcerou jednoho z těchto dětí. Také tento příběh se nakonec dostal na stránky časopisu ´Živá historie´. A na závěr uvedu ještě jeden příklad, který mi udělal velkou radost. Díky práci na případu nevyřešené vraždy služebné Marie Štěpánkové ve Šťáhlavicích v roce 1927, publikovaném mimo jiné roku 2020 v knize ´Kriminální případy a aféry z Plzně a okolí´, se mi podařilo přesně po 90 letech kontaktovat a spojit dvě větve rodiny Štěpánkových, která se v důsledku bolestivého traumatu rozdělila tak dokonale, že potomci otce a strýce zavražděné o své existenci dlouhá desetiletí neměli žádné tušení.

 

Spolupráci s časopisem Živá historie jsem zahájil v červenci 2013 článkem o nalezeném obraze židovských dětí Fantlových z Volyně, říká Jiří Sankot

Podepsán jsi též na knize o barokních památkách Plzeňského kraje. Ty jsi sám velkým patriotem Chválenicka a okolí. Na které a možná nejen barokní památky bys pozval turisty do svého mikroregionu?

Dlouho se mi zdálo, že jižní Plzeňsko bývá v publikacích o regionální historii v porovnání s okolními okresy opomíjeno. Také proto rád představím některé památky mikroregionu Radyně, ke kterému Chválenice patří. Samozřejmě, že na prvním místě musím jmenovat město Starý Plzenec se dvěma gotickými kostely, středověkým hradem Radyní a rotundou na místě starého přemyslovského hradiště na Hůrce.

V sousedním Sedlci patří mezi nemovité kulturní památky bývalá valdštejnská huť a slévárna. Další na řadě jsou Šťáhlavy se zámkem, zajímavým barokním kostelem zasvěceným sv. Vojtěchu a rodinnou kaplí Černínů a Valdštejnů na starém hřbitově. Na nedaleké Šťáhlavice shlíží ze zalesněného svahu známý lesní zámek Kozel vystavěný na konci 18. století.

Pokud budeme pokračovat dále proti proudu řeky Úslavy, dostaneme se do Nezvěstic. Zde najdeme pozůstatky okrouhlé gotické tvrze a také kostel Všech svatých s bohatě dochovanými gotickými stavebními prvky. Poněkud stranou jsme nechali další členské obce mikroregionu – Losinou, Letkov, Tymákov, Mokrouše a Lhůtu. Centrum Tymákova dodnes tvoří soubor několika výstavních statků se zajímavými branami. Součástí vesnické památkové zóny je mimo jiné roubené stavení bývalé rychty. Také v Losiné, Lhůtě a Letkově se podnes dochovaly bohaté selské statky. Ves Mokrouše na konci středověku neexistovala – nacházel se zde pouze panský dvůr. Jeho pozůstatkem je památkově chráněná dvoupatrová sýpka s kamenným zdivem.

V centru Chválenic si můžeme prohlédnout soubor nemovitých kulturních památek, mezi něž patří barokní kostel sv. Martina (vrcholné dílo Kiliána Ignáce Dientzenhofera), pozůstatek středověké fary s gotickým portálkem ve sklepení, klasicistní fara z počátku 19. století a barokní brána selského statku z poloviny 18. století. Na opačné straně kopce zvaného Farská skála se nachází obec Štěnovický Borek. V lesíku nad Planinami najdete viditelné pozůstatky středověkého poplužního dvora a tvrze Džbánek. O kousek dál, na Planinách, stojí barokní poutní kaple sv. Vojtěcha z konce 18. století inspirovaná kapličkami na Svaté hoře u Příbrami. Konečně přímo ve Štěnovickém Borku se nachází areál bývalého poplužního dvora, jehož historie sahá daleko do středověku.

Ze Štěnovického Borku je možné dojít cestou kolem kapličky sv. Barbory do Nebílov. Zde se nachází nejen krásný barokní zámek, ale také památkově chráněný barokní sloup Nejsvětější Trojice. Blízké samotě Prusiny dominuje od středověku z daleka viditelný kostel sv. Jakuba Většího. Turistu zde jistě zaujme také areál nedávno opravené barokní fary. Pod Prusinami se rozkládá ves Netunice. Zde je třeba připomenout středověkou tvrz Netonických z Nebílov, která se dnes nachází v havarijním stavu. Zcela stranou všech ostatních vsí leží poslední členská ves mikroregionu, Útušice, se svou památkově chráněnou šestibokou kapličku z počátku 19. století.

Podílíš se také na tvorbě několika historických a vlastivědných časopisů. Které to jsou? A dá se říci, že práce na nich je alespoň symbolicky honorována, nebo jde spíše o výraz nadšenectví místních patriotů a historiků, kde se žádné honoráře a odměny neřeší a odměnou je pouze dobrý pocit u srdce?

Pokud mohu mezi historické a vlastivědné časopisy zařadit též muzejní sborníky, bylo mi v průběhu let potěšením přispět do sborníků Západočeského muzea v Plzni, Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech, Muzea Šumavy v Sušici a Muzea jižního Plzeňska v Blovicích. Oblíbil jsem si také spolupráci s přešticko-nepomuckým sborníkem ´Pod Zelenou Horou´, kam se snažím psát pokud možno pravidelně. Mou snahou je propagovat regionální historii nejen na stránkách odborných sborníků, ale rovněž v mé vlastní obci a v okolních vesnicích. U nás doma jsem se roku 2015 podílel na založení obecního vlastivědného zpravodaje pro Chválenice, Želčany a Chouzovy nazvaného ´Chválenický trojlístek´. Snad nebude příliš troufalé pochlubit se, že v posledních šesti letech jsem pomohl na svět také pěti vlastivědným publikacím – třem ve Chválenicích, jedné ve Štěnovickém Borku a jedné na Chlumu u Blovic. Čas strávený nad těmito knížkami, časopisy a historickými příběhy se samozřejmě nedá vyvážit penězi, takže největší odměnou je právě ten dobrý pocit u srdce.

 

Dalším článkem publikovaným na stránkách Živé historie byl v dubnu 2014 příběh židovské dívky Věry Kohnové a jejího deníku

Aktuálně přicházíš na trh s několika knižními novinkami. Můžeš nám je trochu popsat a kde se tvé knihy dají zakoupit?

Pravděpodobně máš na mysli dvě poslední knihy – ´Kriminální případy a aféry z Plzně a okolí´ vydané roku 2020 plzeňským nakladatelstvím Starý most a sérii ´Renesanční pitaval z podbrdského kraje I–III´, která vychází právě v těchto měsících zásluhou hostivického vydavatelství Baron. Obě knihy zpracovávají podobnou látku – snaží se čtenáři zpřístupnit zapomenuté kriminální případy, o kterých podávají svědectví zaprášené archivní fondy a zažloutlé stránky starých novin. Kriminální případy a aféry jsou společným dílem kolektivu sedmi autorů – plzeňských archivářů, historiků a novinářů – a představují čtenáři bezpočet afér, které se na Plzeňsku odehrály od středověku do počátku 21. století. Naopak třídílný ´Renesanční pitaval´ je první knihou, kterou se pokouším vydat individuálně. Čtenář se tentokrát může těšit na sto příběhů a skandálů, které se na západě a jihu Čech odehrály ve 2. polovině 16. století a na počátku století 17. Vycházejí převážně z dobových zápisů v rokycanských a plzeňských městských knihách. Městští písaři se činili, a tak se můžete těšit na pestrou škálu deliktů včetně manželských nevěr, výtržností, loupeží, vražd a čarodějnictví. Nejnapínavější jsou příběhy z posledního, 3. dílu. Pocházejí z rokycanské smolné neboli černé knihy a jejich pachatelé byli zpravidla po krutém mučení odsouzeni k trestu smrti. Kriminální případy a aféry z Plzně a okolí i 1. a 2. díl ´Renesančního pitavalu´ z podbrdského kraje jsou již dostupné v maloobchodní síti. Prvně jmenovanou knihu najdete v každém plzeňském knihkupectví, v případě té druhé bych doporučil objednávat spíše on-line přes e-shopy.

Jak vypadá typická dovolená historického spisovatele, jako jsi ty? Jede se k moři, pod stan, na výlet za památkami, anebo bádat do archivu? A co na to manželka s dětmi?

Musím přiznat, že část volného času, víkendů, a dokonce i nějaký ten den dovolené skutečně věnuji bádání, psaní, případně sestavování obecního časopisu nebo nějaké publikace. To se samozřejmě zbytku rodiny příliš nelíbí. Během letní dovolené se proto snažím na práci co nejvíce zapomenout a většinu času být s nimi. Mám dvě téměř dospělé děti – dceru a syna, dvojčata. Velmi oceňuji, že přestože jim bude už 17 let, stále ještě mají zájem trávit svůj volný čas s rodiči. U moře jsme už dlouho nebyli, zato naši republiku a Slovensko se nám během let podařilo společně procestovat doslova křížem krážem. Na takových cestách jsem ve svém živlu a fotoaparát nepustím z ruky. V podobné chvíli je mi totiž úplně jedno, zda šplhám po kamenité cestě na Sněžku, po schodech do gotické hradní věže nebo se nořím do temných útrob vápencové jeskyně. Z takových výprav si odnášíme pěkné zážitky všichni. Čas od času se ale výlet zvrtne. Skončí u hledání zatopených středověkých dolů, dávno zesnulých předků některého hrdiny z mých příběhů nebo neviditelných pozůstatků dávno zaniklé vesnice. Nemusím asi dodávat, že v takovém okamžiku se rychle stávám černou ovcí rodiny. Vůbec nejmenší oblibě se u mých potomků těší návštěvy folklorních akcí a židovských hřbitovů.

 

Mimochodem, co tvé děti? Sledují a napodobují tatínkovu dráhu, anebo je lákají zcela jiné profese? Obě mé děti během svého života nabyly dojmu, že se jejich tatínek pohybuje v poněkud jiném časoprostoru, kde místo přítomnosti vládne minulost, a vytrvale se snaží před podobným osudem uchránit. Syn propadl počítačům a studuje elektroprůmyslovku, dcera navštěvuje gymnázium a miluje matematiku. Musím uznat, že záliby obou jsou pro praktický život mnohem užitečnější než historie, a snažím se je v jejich směřování podporovat.

Když člověk zažívá ve své profesi úspěch, nemusí to být nutně radost pro každého.  Co když například zastíní svou známostí i úspěchem vlastní kolegy či nadřízené? Nebo se ti podobné zkušenosti spíše vyhýbaly?

Kdosi mi před časem řekl, že jsem magnetem na průšvihy. Bylo to trefné. Občas se mi v práci stávalo, že jsem měl pocit, že dělám věci, jak nejlépe umím, dokonce přidával aktivity nad rámec svých pracovních povinností, přičemž jsem si ke svému velkému překvapení nakonec vykoledoval pokárání. V žádném případě si nemyslím, že by v tom hrála roli nějaká rivalita a závist kolegů, nebo dokonce úspěch. Spíš jsem asi přemýšlel ´nějak jinak´ než mé okolí a nedocházela mi realita, takže jsem logicky narazil. Ale to by musel zhodnotit někdo jiný. Na drtivou většinu kolegů, se kterými jsem kdy pracoval, vzpomínám velmi rád.

Ale v jednom případě jsem skutečně zažil pocit, že má publikační činnost mi škodí a ohrožuje mou kariéru. Stalo se to překvapivě, když jsem pracoval ve Státním oblastním archivu v Plzni a dodnes celé záležitosti moc nerozumím. Vše přitom začalo nadějně. Několik měsíců poté, co jsem do archivu nastoupil, jsme společně s dalším kolegou seděli s tehdejším ředitelem archivu u piva a povídali si o společenské roli a významu archiváře. Pan ředitel zdůrazňoval, že archivář je pro své okolí obdobou venkovského písmáka z období národního obrození. Dával se nám sám za příklad a dlouho vyprávěl o tom, jak na severním Plzeňsku, odkud pochází, šíří mezi lidmi osvětu prostřednictvím knih a přednášek. Mně se myšlenka spojení role archiváře a regionálního historika, i když v tomto případě poněkud pateticky podaná, zalíbila. Práce v archivu skutečně díky historickým pramenům nabízela velké množství neznámých informací z historie západních Čech i jižního Plzeňska a byla škoda je nezpracovat a nepodělit se o ně. Když jsem ale zjistil, že v našem archivním sborníku o moje témata zájem není, začal jsem publikovat v historických sbornících jiných regionálních institucí. Dodnes jsem přesvědčený, že jsem jednal správně a že jednou ze základních povinností archiváře je využít přístup k pramenům a předat objevené poznatky o regionální historii vhodnou formou široké veřejnosti. To, co následovalo, mě překvapilo a zklamalo. Na počátku každého roku jsme vedení archivu odevzdávali pro výroční zprávu přehled své publikační činnosti. Ten můj seznam se mi ovšem začal časem vracet jako bumerang zpět. Trvalo to nějakou dobu, během let se množily různé neurčité signály, až mi jednoho dne pan ředitel vzkázal, že jsem se vyprofiloval jako regionální historik, přičemž mě to devalvuje jako odborného archiváře. Varování bylo natolik silné, že v posledním roce svého pobytu v archivu jsem již přehled své publikační činnosti raději vůbec neodevzdal…

Máš vlastně čas i na jiné koníčky, nežli je historie?

Některé své koníčky jsem zde už představil – cestování, jazyky, folklor a národopis, fotografování, grafiku a Desktop Publishing. Rád si zajezdím na kole nebo přečtu pěknou knížku. Záliby se mi ale často prolínají a já občas ani nepoznám, kterému z nich se právě věnuji.

Každý historik je tak trochu homo politicus. O tobě je známo, že na sociálních sítích občas s chutí komentuješ politické dění. Netajil ses v minulosti blízkostí k soc. dem. straně. Ta nyní prochází hlubokou krizí a hrozí jí, že vůbec neprojde pětiprocentní volební hranicí do sněmovny. Kde vnímáš kořeny takového sestupu a úpadku?

Od vzniku parlamentní demokracie v Anglii v 17. století existovaly ve společnosti dva základní politické proudy – konzervativci a liberálové. Po francouzské revoluci na konci 18. století se je svět naučil nazývat levice a pravice. Tak tomu bylo od roku 1867 také u nás. Zatímco pravicová a středová uskupení se v průběhu desetiletí měnila, sociální demokracie zastupující široké plebejské vrstvy společnosti byla tradiční vůdčí silou na levici. Pro lidi, kteří nepatřili do bohatých vrstev společnosti a které trápily každodenní existenční problémy, vykonala neocenitelný kus práce. Dnes není populární si připomínat, že za to v počátcích mnozí členové zaplatili nejen pobytem za katrem, ale i vlastní krví. Odměnou straně byla obliba ve veřejnosti.

Po zrodu první Československé republiky byla česká i německá sociální demokracie jednou ze dvou nejvolenějších stran ve městě i na venkově. Plzeň zažila mezi válkami zásluhou svého dlouholetého starosty Luďka Pika ze sociální demokracie velký rozkvět. Kartami zamíchala 2. světová válka, kdy roli vůdčí levicové strany převzala strana komunistická a postupně si přisvojila i historické zásluhy strany sociálně demokratické. Po sametové revoluci v roce 1989 se obnovil systém parlamentní demokracie, s tradičním rozdělením společnosti na levici a pravici. Konzervativní pravice identifikovaná ve své vůdčí straně ODS nyní reprezentovala podnikatele a hlásala individuální zodpovědnost a individuální svobody. Společnost ale měla také řadu sociálních problémů, které 90. léta ještě zvýraznila a které pravice neřešila. Potřebnou roli opět zastala sociální demokracie, strana s nejdelší tradicí a bohatou a hrdou historií. Díky výrazným vůdčím osobnostem, jasnému programu a zacílení na voliče se po vzniku České republiky stala jedním ze základních pilířů zdejšího politického systému. Byla to jediná strana, kterou jsem volil více než dvě desetiletí a kterou jsem byl ochoten obhajovat do roztrhání těla.

Kolem roku 2010 si však nechalo vedení sociální demokracie vnutit představu, že tradiční levice a pravice neexistuje. Představitelé strany začali tápat, hledat nové myšlenky a nové voliče. Postupně opustili tradiční logo, přestali zdůrazňovat svou bohatou historii a sociální rozměr svého politického programu. Uvnitř strany začaly vznikat frakce, které spolu nesmiřitelně soupeřily a do sporů zatahovaly i nezúčastněnou veřejnost. To jsem na vlastní kůži poznal na případu plzeňské organizace. Vrcholem všeho bylo, když se předseda strany a zároveň dosavadní premiér úspěšné a populární vlády nechal opozicí vtáhnout do sporů kolem ministra Babiše. Podařilo se mu neuvěřitelné – rozložit vlastní stranu i vlastní vládu. V sociální demokracii byly zahájeny čistky a strana jako celek se změnila v nevolitelný klub bez programu.

Jakou alternativu má vlastně volič se středolevou orientací, pokud nechce dále volit ČSSD a komunisté jsou pro něj nepřijatelní?

To je výborná otázka. V dnešní době zde máme dva nepřehledné politické proudy, u kterých mi ovšem chybí srozumitelná vize, jasný program, názor na sociální otázky a vztah České republiky k Evropské unii a světu vůbec. Ty dva proudy se jmenují Babiš a Anti-Babiš. Ani jedna z těchto dvou stran neumí veřejnosti pořádně říci, co pro ni chce dlouhodobě udělat. Názory politiků jsou nestálé a mění se každou chvíli podle momentální situace. Z české politiky vymizela snaha argumentovat a vytratil se humor. Nahradily jej urážky, vulgarity a mediální manipulace. Místo tolik potřebného nadhledu jsou politici přecitlivělí a uznávají jen svou pravdu. Jedinou tradiční stranou na levici zůstala strana komunistická. To ale neznamená, že by byla o něco více čitelná než ostatní uskupení. Zdá se mi nepřijatelná nejen kvůli své minulosti, se kterou si ještě 30 let po revoluci neví rady, ale také proto, že se krčí kdesi v pozadí našeho politického kolbiště a já jako volič o její současnosti a osobnostech vůbec nic nevím.

A co Piráti, anebo zelení, kteří se také vyzískali přízvisko levicových stran, byť si tak sami neříkají?

Tyto dvě strany a jejich cíle příliš neznám, a proto bych se k nim nerad hlouběji vyjadřoval. Strana zelených již ve vládě byla, není tedy žádným politickým nováčkem. Jestli si dobře vzpomínám, v době svého angažmá ve vládě Mirka Topolánka se naši zelení od svých zkušenějších kolegů v Německu lišili právě tím, že nechtěli být spojováni s ´populistickou´ levicí a snažili se dělat pravicovou politiku. Přestože jsem zaznamenal, že před letošními volbami probíhají jakési námluvy mezi zelenými a tápající sociální demokracií, nestačí to k tomu, abych začal Stranu zelených považovat za významnou levicovou stranu. Pokud jde o Piráty, v minulých letech jsem sledoval jejich sebevědomý nástup na naší politické scéně. Nyní se mi zdá, že na startu přecenili své síly a postupně jim dochází dech. Pokud jsem měl možnost v mediálním prostoru zaznamenat jejich myšlenky, nejsem přesvědčen, že chtějí řešit problémy, které trápí širší vrstvy české společnosti. Proto je nepovažuji za vhodného kandidáta na lídra české levice. 

A co tě jako občana i historika na současné politické situaci v Česku relativně nejvíce těší, nebo naopak znepokojuje? A na které věci bychom si speciálně u nás či v Evropské unii měli dát do budoucna pozor, abychom ve finále neopakovali historické našich předků?

Na tuto otázku už jsem částečně odpověděl. Jako tradicionalistu mě velmi mrzí, že se z politiky vytrácí kontinuita a zbavujeme se svých kořenů. V nových politických uskupeních, kam se často z potopených stran a hnutí stěhují staré známé tváře s novým make-upem, se nevyznáme a před volbami doslova tápeme. Politici, kteří se bojí mít jasné postoje a názory, si frustraci z vlastní neschopnosti hromadně vybíjejí na těch, kteří se odváží vystoupit z řady. Vadí mi stádnost a negativní náboj naší politiky a rostoucí agresivita soupeřů. Nelíbí se mi absence respektu k politickému protivníkovi. Naprostá ztráta nadhledu a humoru mezi politiky nás – podle mého názoru – vrací před rok 1989. Najednou si uvědomuji, jak jednoduché je vzdát se v mediálním prostoru názorové plurality a při tom věřit, že jsme stále demokratickou společností.

Velkým zklamáním je pro mě současný stav Evropské unie, z jejíhož projektu jsem byl před 20 lety nadšený. Zdá se mi, jako kdyby se dnešní vůdčí aparát tohoto uskupení ve snaze po jednotě vzdal jakékoliv empatie k lokálním politickým tradicím, zvyklostem a potřebám. Aktuální vývoj v jednotlivých zemích je posuzován centrálně, necitlivě a bez historických znalostí. Země odchylující se od některých centrálně daných kritérií jsou cejchovány jako populistické a nedemokratické systémy. Přitom právě takový ostrakizační přístup dnešních šéfů Evropské unie je z mého pohledu ideální líhní pro postupný vznik nedemokratického systému v celé Evropě. Stačí vhodně zapojit média, finanční prostředky a byrokratický aparát… Z tohoto důvodu vkládám dnes při prosazování našich národních zájmů mnohem větší naděje do regionální skupiny V4.

A jaké jsou tvé plány do budoucna, osobní či profesní?

Možná tě zklamu, ale v současné době nijak moc neplánuji. Jsem spokojený s tím, co mám a dělám a čekám, co nového a zajímavého život přinese. Ale přece jen je pár věcí, které bych zde uvedl. Moje manželka i děti touží po rekonstrukci našeho rodinného domku ve Chválenicích. Žijeme zde už 10 let, a tak by potřeboval minimálně nově vymalovat. Ale je to už starší dům, a tak si o zásah říkají také komíny, střecha, fasáda, plot… Věřím, že se dříve nebo později tento sen stane skutečností. V práci je mým cílem složit zkoušku odborné způsobilosti a nadále v rámci svých kompetencí a možností pomáhat při udržování a záchraně památek na Přešticku. Pokud jde o historická témata, kterým se věnuji dlouhodobě, chtěl bych pomoci spisovatelce Janě Poncarové v její snaze instalovat pamětní desku židovské dívky Věry Kohnové na domě v Koperníkově ulici v Plzni. Návrh desky má pěknou myšlenku a je celkově moc pěkný. Největším problémem je ale získání finančních prostředků na jeho realizaci. K tomu předpokládám, že už mě nejspíš nikdy neopustí chuť věnovat se regionální historii, bádat v archivních pramenech a publikovat svá zjištění prostřednictvím vlastivědných procházek, přednášek, článků nebo knížek.

Tak tedy hodně štěstí, Jiří, ať se ti tvé sny naplní!

 

Vložil: Radovan Lovčí

Rozhovory na okraji, Jiří Sankot, HP,