Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Programy se často podobaly a shodně se vyhýbaly nejpodstatnějšímu. Nestárnoucí volič a děti. Glosa Iva Fencla

12.10.2021
Programy se často podobaly a shodně se vyhýbaly nejpodstatnějšímu. Nestárnoucí volič a děti. Glosa Iva Fencla

Foto: Hans Štembera

Popisek: Volby 2021; ilustrační foto

Tak nám proběhly volby. Po bitvě bývá každý generál, i nebudu prozrazovat, která strana či osobnost získala mou preferenci. Programy se nicméně často podobaly a shodně se vyhýbaly nejpodstatnějšímu. Například: Je zdražování skutečně nutné? Má smysl válka s klimatickými změnami? Atd.

Na mnohé ty otázky se mi dávno zprotivilo odpovídat, zato mě ale zaujal ´neúprosný čas´, který nás jako pírka na vlnách nese dál a dál, od voleb k volbám (a blíží se i ty prezidentské). A ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, ten čas transformuje náš pohled na život a svět. To, co preferujeme. A znám třeba lidi, co letos začali volit monarchisty, a to zdaleka ne z recese.

Ale k onomu proudu času, jak by to nazval Michael Crichton, a s ním ke stárnutí. Nuže, jistý známý laureát Nobelovy ceny z Latinské Ameriky, který mimo jiné napsal bestseller Sto roků samoty, mínil, že se život láme po padesátce. Mezi padesátým a šedesátým rokem nám prý zničehonic všichni začnou připadat mladší, zatímco starších jako bychom si nevšímali, nejsou-li rodinnými příslušníky. A jejich sledování se vyhýbáme prostě proto, že cítíme: Už brzy budu jedním z nich.

Mistr pera pak pokračuje a vkládá pod mikroskop roky mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Má, uznávám, jen vlastní přímou zkušenost, ale vyslechněme jej. Mezi 60 a 70 se prý většina z nás ptá: „Už mám právo se plést? Je čas na omyly?“ Márquez má svou pravdu, dobře tomu, ale… Ale představte si fyzicky zdatného sedmdesátníka, který je v rodině či skautském oddíle často obklopen chytrými dětmi. Tento člověk přitom nemá žádný vychýlený vztah k dětem a tyto, uznáte, chrlí energii. Dá se s nimi dokonce mluvit a v prostoru podobného mládí se stáváme taky mladými.

Nebo aspoň mladšími. Což neříkám z vlastní zkušenosti a dobře taky vím, že většině starých toto není dopřáno. Nebo velké části starých. Blízko naopak nemají jediné děcko, a ještě si často statečně namlouvají, že „je aspoň klid“. To je. Bohužel předsmrtný. Bez vnoučat, bez pravnoučat a bez děcek totiž život ztrácí značný díl smyslu.

Děti nám kupříkladu, když jsou, poskytují zpětnou vazbu, která přímo neobrozuje, ale drží při životě. Dítě řekne sice nesmysl, ale my ho opravíme. Ale zamyslíme se a koukejme, i v nesmyslu objevujeme nový kus pravdy. A zkrátka i dobře, začneme taky myslet dětinsky, ale spíš prostě mladě. Tím zvolna mládneme i celí.

Je to, uznávám, optimistický pohled. Děti se zrovna nebratří s dědky, a dokonce odstiňují již i o rok, dva starší vrstevníky. Již vůči těm se ostře umějí vyhranit anebo se před nimi stáhnou do ulit. A přiřítí-li se o 60 let starší dědula a chce si hrát, jistěže bambulu ignorují. Je přece zcela z jiného světa.

Mimochodem, podobného hravého hrdinu má ve svých povídkách Vojtěch Steklač, bohužel nedávno zesnulý, a má tam setkání stáří a mládí pobavujícně vyváženo. Ani ne moc idealisticky, ani ne moc krutě. Bořík a spol. žasnou sice nad pošetilostí toho pána, ale akceptují ho. Jak si maně vzpomínám, budují s ním i loď Mořský drak. Co tím chci říct?

Že není fér pohlížet předem na každého starého souputníka dětí jako na někoho s úchylkou.

Je to jen soudobý trend předběžné opatrnosti, který sice jako rodič chápu, ale neměli bychom jej aplikovat jako šílení. Jistě, dceru nikdy nepůjčím neznámému člověku, ale převraťme to v žert a Jiřímu Lábusovi ji půjčím. Třeba když mi slíbí, že jí přečte první díl Harryho Pottera (sama totiž číst nechce).

To je ovšem, uznávám, jen situace modelová, anžto první díl Harry Pottera už Lábus načetl a není pravděpodobné, že si to bude chtít s mou dcerou zopakovat. Koneckonců má číst sama. Ne? A jsme u dalšího trendu. Děti dnes nečtou.

Ne zcela vlastní vinou, samozřejmě. Jsou obklopeny jinými médii než knihami, a některá knihy do vysoké míry zastupují. V lepším případě jde o zmíněné už audioknihy, v horším o kinematografii, o Twitter, Facebook a Wikipedii. Ale zrovna proti Wikipediii nemám nic.

„Jsou tam chyby,“ říkávalo se.

V knihách snad ne? Je sice pravda, že klasická historická práce konce osmnáctého století Úpadek a pád Říše římské od geniálního pana Gibbona i dál stojí za čtení, ale jiné historické práce naopak dějiny falzifikují. To Gibbon dělal pouze v malé míře a každopádně vyvodil z pádu poučení a jistých asi deset bodů, které se bohužel vztahují i na dnešní situaci Evropy. Gibbonovým skvělým dílem se pak inspiroval třeba Isaac Asimov, když psal Nadaci, a kdo ví, zda ne i Frank Herbert, když vymýšlel svět planety Duna. Gibbona navíc užasle přečetli přečetní mistři britské prózy i včetně Evelyna Waugha a byli vesměs zasaženi jeho schopností vyprávět. Ehm, tak tohle Wikipedie samozřejmě nenahradí.

Jak se dál ukazuje, děti nemůžete do čtení nutit. Jako ve všem jim lze leda jít příkladem, ale ani tady nejde tlačit na pilu. Normální chlapec či holčička začnou intenzivně číst až někdy ve třetí třídě základní školy, nicméně už v páté třídě hrozí, že toho nechají ve prospěch jiných aktivit. Období mezi devíti a jedenácti lety je tudíž na místě podchytit a… Ne přímo zafixovat, ale dítě by mělo číst knihy taky dál. To jistě není dnes jednoduché zařídit, uznávám, a jedná se koneckonců o celkový kulturní status rodiny. Ale máte-li doma knihovnu a ne šroubárnu, dítě by ji mělo uznávat i po svém jedenáctém roce. Jistěže se povoluje jakási pubertální pauza, ale po ní by se měl člověk k četbě vrátit, i kdyby na jiném levelu.

Smějete se mi? Chápu. Už MILENIÁLOVÉ četli méně, než jsem čítal já (ročník 64), a MILENIÁL je člověk, jemuž je dnes okolo čtyřicítky a narodil se mezi roky 1982-1995. Následovala internetová generace, které je dnes okolo pětadvaceti a rodila se v letech 1995-2007. Ta už knihy často nemusí. A to ještě nejsme v časech nejmodernějších, které ovládla generace AJFOUNOVÁ. Je jim tak patnáct a narodili se třeba v roce 2007, takže jejich myšlení se od myšlení sedmdesátníka liší přímo nekonečně. I tak ale lze najít styčné body a někdy může starší předat mladšímu i zkušenost či zajímavý impulz. Většinou je to, a nesmějte se, ale spíš naopak.

Přesto i dál platí, že už od šesti let a až do zmiňovaných jedenácti se utváří v mozku PŘEDSTAVIVOST. Utváří se samozřejmě ještě i pak, jistě i ve dvaceti, ale už méně. Jestliže škola či rodina vyjde utváření představivosti už do jedenácti let dítěte vstříc, není to podle mě chyba. Ale pokud škola či rodina tu schopnost zadusá, jde o malou vraždu.

Dodejme už jen, že od šesti až do osmi let se většina dětí chce četbou (i kdyby jen té Wikipedie) dovědět nové. Od osmi či devíti jim to ale už nestačí a začnou příběhy spojovat s příběhem vlastního života. V duchu se stávají hrdiny, o kterých čtou, a tohle období končí nejdřív, když jim je dvanáct. Okolo devátého až jedenáctého roku je přitom k nalezení klíč ke všemu. Už devátý rok dítěte je neskutečně podstatný a já sám si živě vybavuji své vnímání roku 1974.

Bylo mi sice už deset, ale otec mě prvně vzal do Českého ráje, přičemž mě přiměl, abych si psal deník. Je neuvěřitelné, jaké detaily pro mě tenkrát měly význam. Rok nato jsem dostal šanci vše v tom kraji ukázat o dva roky mladší sestře a máloco mohlo být sladší. Tehdy jsem byl absolutně šťasten a vnímal ještě svět veškerými póry. A když dnes něco píšu, snažím se navodit si opět tehdejší vnímání. Když jednám s dětmi, někdy to i zvládnu. Problém je, že nové děti už samozřejmě nevnímají tak jako já v roce 74 a 75. Například schopnost empatie se zhoršila. Co víme? Možná je to v dnešním světě výhodou. Tak či onak je pak možná nejpodstatnější a přímo ideální věk jedenáct let. Proč?

Právě tehdy má člověk ještě jakýsi šestý smysl, který uchovává jen a jen pro sebe. Ano, je to egoismus, avšak propojený s totálním, neomezeným nadšením.

Toto nadšení září. Je vidět. Ale nikdo si je nedokáže udržet celý život. V jedenácti se cítíme neporazitelní a v nejlepším smyslu těch slov pány světa. Ten leží u nohou a každý ještě jsme potenciální génius. To samozřejmě neplatí pro děti, které vyrostly v traumatizujícím prostředí.

Takže takového je zbavme; a kdo to udělá, zajisté má tam nahoře bod. To je víc než volit.

 

Vložil: Ivo Fencl